| Údaje o textu |
|---|
| Titulek: |
Alepská hlíza |
| Autor: |
Ferdinand Pečírka |
| Zdroj: |
Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 774–775. Dostupné online. |
| Licence: |
 PD old 70 |
Alepská hlíza, choroba endemická v některých krajinách tropických neb subtropických. též hlíza biskerská (bouton de Biskara), hlíza z Delhi, vvskýtá se jen na vých. polokouli, a to v Marokku, oasách alžírských, v Túnisu, řídčeji v Egyptě. pak na Krétě a na Krymu, na Cypru a v Malé Asii. Hlavní stanovisko její nalézáme v Syrii u Aleppa, v obvodu staré Mesopotamie a v Persii. Mimo to i na Kavkáze, v Turkestáně, kdež »sartskou chorobou« ji zovou. v Afgánsku a konečně i v Indii se s ní potkáváme. Příznaky její jsou: na kůži objeví se nejprve rudá skvrna znenáhla se zvětšující a nad povrch ostatní se zvedající. Nádorek vzrůstá zvolna, svrbí. Po delším čase počne se na povrch jeho roniti mok čirý, srážející se ve příškvar dosti mohutný, jenž po sloupnutí vždy znova se utvoří. Nádor sám ponenáhlu se rozpadá a pod příškvarem utvoří se vřed až 5 cm průměru, s okraji vyhlodanými, chobotnatými, zpodinou nerovnou, hrbolovitou. rozpadlou, značně páchnoucí. Stav tento. kdy vřed se rozpadá, trvá po několik měsíců a nezřídka přidružuje se tu i erysipel. lymfangoitis a zduření sousedních žlaz mízních. Znenáhla však počíná zpodina přece zdárně zrněti a zjizvení se dostavuje. Affekce usidluje se nejčastěji na obličeji (nikdy ve kštici), pak na končetinách, nejřidčeji na trupu. obyčejně vzniká hlíza jediná, v některých případech však i 50 jich bylo pozorováno. Choroba trvá 6–8 měsíců a zřídka tutéž osobu po dvakráte stíhá. Sama sebou nebezpečna není. Co do anatomické podstaty řadí ji někteří vedlé furunkulu, jiní mezi nádory granulační, ba kdežto jedni úplně o samostatnosti choroby té přesvědčeni jsou, tvrdí mnozí, a zejména Geber, jenž 200 případů pozoroval, že název a. h. dávají lékaři nejrůznějším osutinám: lišeji, nežitu, lupu, příjici, krtici. Příčina choroby není přesně dokázána. Pamětihodno jest, že stejnoměrně po zmíněných okrscích rozšířena není, nýbrž k úzkým obvodům v nich se pojí. Kdežto na př. v Delhi ode dávna endemicky panuje, byla r. 1857 posádka několik angl. mil od města vzdálená úplně choroby prosta, jakmile však vojsko do města bylo přeloženo, počala se hlíza v něm velmi rozmáhati. Tak zejména poříčí některá značným vyskýtáním jejím jsou pověstna. Z té příčiny domnívali se, že voda pitná byla příčinou její. Dřívějšími badateli popisovaná vajíčka distomatu, jakož i mycelia plísní, jež prý v obsahu hliz shledána byla, při pozdějších výzkumech nebyla nalezena. Dokázali však Flemming. Weber i Murray, že chorobu s člověka na člověka lze očkovati, jakož i že u zvířat se vyskýtá. Mikrob Duclauxem a Heydenreichem vypěstovaný z krve lidí hlizou obtížených není přesně charakterisován tak, aby příčinou choroby zván býti mohl. Léčení jest symptomatické. Peč.
PD old 70