Ottův slovník naučný/Alepo

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Alepo
Autor: Vojtěch Mayerhofer
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 773–774. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Aleppo

Alepo, arab. Haleb (vlastně jméno pevnosti halebské, z čehož vzniklo ital. Aleppo), též Haleb-eš-Šahbá. hebr. Chelbón, prastaré město v sev. Syrii, hlavní místo vilájetu t. jm., na řece Koiku č. Nahr-el-Halebu (st. Chalos), 300 km ssvých. od Damašku a 100 km vých. od Iskenderúnu, rozkládá se uprostřed pouště v širokém údolí obklíčeném skalami vápencovými a proslulém po Východě svou úrodností a bujnými sady ovocnými, zvláště krásnými sady pistaciovými. Obvod jeho obnáší 12 km, neboť A. bývalo někdy městem vedlé Damašku v Syrii největším a nejslavnějším, mělo přes 100 mešit, a ležíc na uzlu několika cest od Středozemního moře na východ vedoucích bylo až do objevení nové cesty do Vých. Indie kolem Afriky z nejdůležitějších skladišť obchodu evropského (Janovanů a Benátčanů), tureckého, perského a indického, zejména opatřovalo velikou čásť vých. zemí zbožím hedvábným, vlněným a bavlněným, pak zlatohlavy a brokáty stříbrnými, a čítalo více než 300.000 obyv. Odvrácením obchodní cesty východoindické nastal úpadek města, jehož obyvatelstvo však ještě r. 1795 páčilo se na 250. 000 duší, ale po té stihla je řada pohrom: několik zemětřesení, zvláště r. 1822, pobořilo dvě třetiny města, mor r. 1797 a 1827, též cholera r. 1832 strašlivě pohubily obyvatelstvo, a po krátkém mnohoslibném mezivládí egyptském turecké hospodářství dovršilo jeho úpadek. Konečně i otevřením Suezského průplavu utrpěl převozní obchod alepský. Přes to však, že dosud ani polovice stavení nezvedla se znova ze ssutin, A. ještě nyní patří k nejkrásnějším městům východním nejen polohou, ale i výstavností svou, širokými a dlážděnými ulicemi, četnými kupolemi a minárety mešit (nejkrásnější Džámiel-Adlie), úpravnými kvádrovými domy, několika staršími paláci slohu arabského a benátského, zdmi z doby saracenské, velkými kasárnami a tvrzí čnějící uprostřed města na pahorku 65 m vysokém, jež za vlády Ibráhíma, paše egyptského, znova byla vystavěna. Důležitosti obchodní A. podnes ještě zcela nepozbylo; jeť hlavní stanicí karavanního obchodu mezi pobřežím Středozemního moře a Perského zálivu; ve velkých jeho bázárech nahromaděno všeliké zboží evropské i asijské, a také průmysl jeho jest dosti čilý, zejména rukodílná výroba hedvábných, bavlněných a vlněných látek, brokátů, koberců, stříbrného a zlatého zboží, mýdla a barviva. Jeho přístavem jest Iskenderún čili Alexandretta, s níž však má spojení nedostatečné, a obchod provozují téměř výhradně jen křesťané, zvláště podnilkaví Řekové a Armeni. Dovážejí se sem angl. látky, zboží rukodílné a osadnické, kašmír, franc. sukna a zlatá příze; zboží vývozné jest toto: bavlna, vlna, tabák, velbloudí chlupy, duběnka, barviva, káva, gumma, sazam, pistacie, olivy, obilí, kůže a houby mořské. A. jest sídlem několika konsulů, též rakouského, a má telegrafické spojení s Damaškem a Dijárbekrem. Množství obyvatelstva různě se páčí na 70–125.000 duší, mezi nimiž jest asi 20.000 křesťanů, velkou většinou sjednocených Řeků, majících zde svého metropolitu, a též mnoho Evropanů bydlících v předměstí Kitabském. A., původně zvané Chaleb, řecky Chalybón, založeno bylo již v II. tisíciletí př. Kr. a bylo hlavním městem krajiny Chalybonitidy. Seleukos Nikator dobyv Syrie ve III. st. př. Kr. Chalybon velice zvelebil a přezval jej Berojou (Βέροια). kteráž po pádu Palmyry (r. 275 po Kr.) zdědila její důležitost obchodní. Císař Konstantin Vel. opatřil ji vodovodem 10 km dlouhým, jenž podnes se zachoval. Byzantinci vládli zde do r. 636, kdy Arabové pod Abu Obeidou dobyvše města opět Halebem je nazvali a k velkému rozkvětu přivedli. Jan Cimisces opět je získal říši byzancké, ale již za výprav křižáckých bylo hlavním městem sultánátu seldžúckého. Mongolové dvakráte zde řádili, r. 1260 a r. 1401 hordy Timurovy, které A. téměř zničily. Později dostalo se pod panství mameluckých sultánů egyptských a od r. 1516 patří k Turecku. U A-pa r. 1832 zvítězil Ibráhím, paša egyptský, a učinil je pak sídlem svým. R. 1850 bylo jevištěm velkého pronásledování křesťanů, k němuž muhammedánské obyvatelstvo spojilo se se zástupy okolních beduinů a jemuž oblíbený u lidu polský vystěhovalec generál Bem (Murád-paša) s Angličanem Guyonem přítrž učinil. – Alepský vilájet zaujímá severní čásť Syrie a severozáp. končiny Mesopotamie a hraničí na východě s vilájety kurdistánským, erzerúmským a bagdádským, na jihu s pouští syrskou. na jihozápad s vil. syrským, na západě se Středozemním mořem, na severozáp. s vil. adanským (hranice Alma-dag) a na severu s vil. charputským. Obyv. čítá se na 105. 560 km2 536.000 duší, a to Turků osmánských, Turkomanů, Arabů, Kurdů, Řeků, Armenů a Židů. Západní jeho kraje jsou hornaté, prostoupené Nusajrskými horami a Alma-dagem, větší polovinu východní vyplňují pusté roviny. Podnebí má příjemné a zdravé. Větší jeho řeky jsou: Murád-su (Eufrát) s přítoky Sadžarem a Džulábem, Asi (Orontes) s přítoky Kara-su a Ifrínem a stepní řeka Koik č. Kovejk, ztrácející se nedaleko A-pa v bažinách kinesrinských. Velká jezera: Ak-Deniz (j. Antiochijské) a Džabulské jez. Důležitější města Aintáb, Antákie a Urfa. f.