Ottův slovník naučný/Alchymie

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Alchymie
Autor: Bohuslav Raýman, Josef Svátek
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 863–866. Dostupné online
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Alchymie

Alchymie neb alchemie (z arab. alkímijá) jest fase u vývoji chemie. 1) A. vůbec. Původ jména jest sporný. Zosimus, nejstarší authentický chemik známý, vykládá jméno »chemie« z názvu knihy »chêma« kteráž jsouc prý původu božského, učila lidi zacházeti s kovy i poučovala též o síle bylin. O téže knize zmiňuje se egyptský papyrus z doby XII. dynastie (Maspero). Někteří, zvláště Champollion, spojují všechny ty výrazy s jménem hebrejským země Chámovy (Egypta). Egypt zdá se býti kolébkou a. Myšlénkový obor, v němž nyní pohybuje se chemie, pátrání totiž po příčinách nápadných trvalejších změn hmoty, zaměstnával již staré myslitele, ale tam, kde nyní přímou prací, kombinacemi experimentů s materií samou hledíme se dopátrati poměrů ve skladu hmoty a teprv odtud vyvozujeme obecná hlediska o materii vůbec – tam pohybovali se dříve mudrci a filosofové se svými theoriemi spekulativními a s nimi smíchali se záhy lidé »stižení hallucinací, šarlatáni, ba i zločinci« (Berthelot, Origines de l'alchimie 1885). A. vyvinula se ze tří pramenů: z bohatých indastriálních i metallurgických známostí starých Egypťanů, z hlubokých myšlének buď původních buď přepracovaných znamenitými filosofickými školami řeckými (iónickou, pythagorejskou i Platónovou) i nátěru odpudivého si dodala osvojivši si obraty i způsoby mystických škol chaldejskorabinské kabbaly, škol alexandrijské i gnostické. Poslednější vliv a-ii uvedl u vzájemnost s astrologií i učením lékařským o zázračné působnosti karfunklů drahých a talismanů. Technické vědomosti Egypťanů byly značné a tvořily experimentální podklad celé a. až po dobu arabskou. Jejich sklo mělo totéž složení jako naše dnešní (svědčí tomu analysy Péligotovy), oni lili z něho sochy (Serapis) i kolumny chrámové a barvili je odpadky svých hutí metallurgických tak dovedně, že napodoben jest smaragd i safír. Mezi tím, co sklářství a výroba emailův obdivuhodných kvetla v Thebách (museum livornské chová přes 200 skvostných ukázek), byli kněží v Memfidě výbornými metallurgy. V chrámech chovány předpisy o pracích s kovy, o barvení na šarlatovo, o zlacení a stříbření skla i kůže. Kněží dohlíželi k práci, a zákon vázal je k mlčenlivosti. Na soše velekněze memfidského Ptâhmera (nyní v Louvru) čte se nápis: »Nic nebylo jemu skryto, on smysl všeho, co viděl, zakryl rouškou.« – Veškeré vědomosti Egypťanů sepsal dle alchymistů Hermés Trismegistos ve 36.525 knihách a a. nazývána dle něho vědou hermetickou. Zprávy o technickém vědění starých alchymistů zachovaly se nám v četných rukopisech, které prostudoval znam. franc chemik Berthelot s pomocí předních egyptologův i filologů. Prameny ty jsou uloženy ve dvou spisech jeho: Origines de l'alchimie (1885) a Collection des anciens alchimistes grecs (Paříž 1887). Sem náleží i spis, jejž napsal Lepsius r. 1877 o kovech v nápisech egyptských.

Tento experimentální materiál byl alchymisty spracováván na základě theorie o jednotnosti hmoty, theorie, která, jak se zdá, byla původně v celém orientě, která však dostala pěkného výrazu teprve hlubokým pojetím veleduchy řecké filosofie. Alchymisté pochopili theorii tu jednostranně, avšak ona trvá do našich dob v myslích chemikův a teprve nedávno snažil se Angličan Crookes obdivuhodným experimentálním materiálem ji podepříti. Řečtí filosofové odvozovali veškerenstvo z jednotlivých látek, Empedoklés shrnul náhledy ty ve známou theorii o čtyřech prvcích. Dle něho skládají se veškeré hmoty ze čtyř látek různých nestvořených, nezničitelných: ze země, vody, vzduchu a ohně. Prvkové ti odpovídají čtyřem stavům materie: země jest symbolem tvrdosti i suchoty, voda značí stav roztopení i roztoku, vzduch jest representantem těkavosti i stavu plynného, oheň fluiden nejjemnějším, nejsubtilnějším, výraz světla, ohně, tepla i pohybu posledních součástí materie. Aristotelés praví: »maso, dříví obsahuje v sobě i zemi i hojnost ohně, které možno odděliti.« Hérakleitův věčný pohyb, stálá změna podobá se dnešnímu názoru našemu o stálém, vzájemném působení sil chemických i ustavičném přerodu, ba i našim náhledům o transformaci sil a mechanické theorii tepla (Berthelot). Však theorie o čtyřech elementech (později tetrasomia a.) nesmí se bráti jakožto úplné rozdělení na čtyři principielně různé substance; pravíť starý tlumočník filosofů přírodních, Lucretius:

et primum faciunt ignem se vertere in auras aeris, hinc imbrem gigni, terramque creari ex imbri, retroque a terra cuncta reverti.

Oheň se mění ve vzduch, vzduch ve vodu a voda v zemi a vše mění se cestou zpětnou v zemi. V Platónově Timaiu jest vysloven princip jednotnosti hmoty a hned první alchymisté vyčetli z názorů filosofů řeckých princip ten i pojali heslo: τὸ πᾶν εκ τοῦ παντὸς τὸ ὅλον σύνθεμα (vše ze všeho). Symbolem jednotnosti hmoty jest had uroboros na alchymistických rukopisech se vyskytující, svinutý v kotouč, držící ohon svůj v ústech. V kotouči jest nápis ἕν τὸ πᾶν (jedno je vše).

Tyto idee byly nesčíslněkráte v různých formách opakovány od alchymistův i tvoří při splynutí kultury řecké s kulturami orientálními základnou theorii a.; odtud lze vysvětliti veškeré počínání si a. Je-li hmota jednotná, není principielního rozdílu mezi zlatem, stříbrem a kovy méně šlechetnými a musilo býti možno. experimentálně přeměniti kovy tyto v kovy šlechetné. Odtud jest transmutace kovů předním problémem a. Máme velmi staré předpisy v řeckých rukopisech, pocházejících z Egypta a chovaných v národní knihovně pařížské, benátské (sv. Marka) a lejdské: kterak kovy čistiti a zušlechťovati (κάθαρσις, σκλήρωσις), kterak váhu jejich před proměnou ve zlato a stříbro zmnožiti (δίπλωσις), kterak kovy na zlatovo barviti (χρύσωσις, ξάνθωσις, λεύκωσις na stříbrno), avšak i kterak lze stříbro ve zlatě hledati (χρύσου δοκιμασία).

Mimo onu zbloudilost přivoděnou theorií vnikaly ve práci i spisy alchymistů tajemnůstkářství egyptské a mystické parallelismy různé, ve kterých si pozdější alchymisté velmi libovali. Čtyři elementy jsou srovnávány se čtyřmi větry i čtyřmi úhly světovými, východ s barvením na purpurovo, sever s barvením na černo atd. Z pramenů chaldejskobabylonských pochází parallela sedmi kovů se sedmi planetami i sedmi předními barvami, a ty obrazy stávají se ponenáhlu důležitějšími než sám experiment. Původu židovského jest pletení knih Henochových, Mojžíšových, jména Abráháma, Isáka, Sabaoth, zvláště pak Šalomouna a Marie Židovky u vypisování pochodův experimentálních. Snahy transmutační šíří se: vedlé alchymistů řeckých, hlavně v Egyptě činných, pracují za týmž účelem alchymisté v Babyloně, ba i v Číně. D'Hervey de Saint Denis vyhledal z čínské literatury poznámky nesoucí se k a-ii. Ko-hong za dynastie Wu (mezi 222–277 po Kr.) byl první, jenž vyčistil Tân hledaje transmutaci, hlavně pak mniši sekty Tao, následovníci filosofa Lao-tse, transmutovali cín ve stříbro a stříbro postupně ve zlato. Ve svých klamných domněnkách byli alchymisté udržováni některými známými reakcemi: měď přeměňuje se cínem a zinkem, jak Aristotelés již věděl, v látku zlatolesklou – mosaz (auricalcum); pomocí sloučenin arsenových pak ji lze obílit jako na stříbrovo. V zlatě nalézalo se přirozeně stříbro a naopak, i v antimonu nalezli alchymisté zlato.

Aby transmutace rychleji se dařila, pomýšleli alchymisté na přípravu elixiru, kamene mudrců, jenž ihned měl kovy méně šlechetné přeměniti v kovy šlechetné, avšak i zpětnou přeměnu si reservovali, již uskutečniti se snažili antielixirem. Když pak pozdější pretense a. z přípravy kovů drahých rozšířily se i na obecnou léčivost elixiru, stotožňován kámen mudrců s panaceí (všehojitelkou).

Arabové, dědicové ducha i kultury staré, převzali i a-ii, ba v posledních stoletích první dekady našeho letopočtu jsou oni předními jejími pěstiteli. Sbírka spisův alchymistův arabských nalézá se v encyklopaedii »Khitab-alFihrist«, jež byla psána kolem r. 235 hedžry (r. 850). Zachovala se nám též technologie Salmanesa s kapitolou velmi zajímavou o úpravě perel a bělení jejich. Vliv arabský u vývoj chemie jest ze jmen potud upotřebených patrným: a., alambik, alkohol, kdež člen arabský al se udržel. Arabové byli s počátku kommentátory alchymistů řeckých, souhrn jejich názorů zbyl nám v latinských překladech spisův Araba, jenž znám jest jménem Geber (Al-Djaber). Kladou jej do počátku X. neb do konce VIII. stol. Muž ten věřil v podklad a., ale nevěřil ve vliv hvězd na práci alchymistů. Hlavní věc spočívá dle něho v pozorování látek, jako jsou síra, stříbro, magnesie, markasit, salmiak atd. On vypisuje obšírně sublimaci, destillaci, filtrování i kalcinování, a to způsobem u a. neobvyklým, jasným. Jeho kapitola o kovech jest zcela jako v moderní učebnici chemie uspořádána. Geber stanoví theorii o povaze kovů; dle něho skládají se kovy ze síry, rtuti i arseniku (jiní pokládali sůl za třetí element), materií to kvintesenciálních, mnohem subtilnějších než jsou obyčejní nositelé jmen těch. Kdo zbaví obyčejnou rtuť jejího principu zemského a těkavého i síru i arsenik jejich principu hořlavého, ten podlé vůle bude moci ušlechťovati kovy.

Arabové odkryli mnohé sloučeniny nové a přenesli a-ii z východu do krajin západních. Ačkoliv mnoho důmyslných mužů v Evropě (Albertus Magnus, Roger Bacon, Raymund Lull) a-ií se zanášelo, šíří se jen zvolna empirické známosti a theorie Geberem vypsaná platí do stol. XV., ba i v bibliotéce filosofů chemických (stol. XVII.), od Salmona vydané, ji nalézáme. Z konce XV. století máme spisy, jež se připisují Basiliu Valentinovi, v nichž mnoho sloučenin nových i léčivých jest vypsáno. A po té začíná v a-ii směr nový, a. vstupuje v užší spojení s medicinou, neboť Paracelsus (1493 až 1541), jenž směr ten zahájil, prohlásil hledání prostředků léčivých za jediný úkol chemie. Transmutace kovů provádí se jen ve druhé řadě. Theorie Paracelsova neliší se však nijak od theorie Geberovy, ba on snažil se bližší součástky materie (síru, rtuť) uvésti v soulad se čtyřmi prvky Aristotelovi připisovanými. V díle svém Opus paramirum ukazuje, kterak pokusy možno tři ony součástky materie (dle Gebera) učiniti zjevnými. Hoří-li tělo, praví, ukazuje součásť svou, síru – co těká v kouři, jest rtutí, a co zbude jakožto popelovina, jest sůl. I látky bylinné i zvířecí i tělo naše skládá se z látek těch, a sice obsahuje tělo zdravé součástky ony v poměru normálném, onemocní-li, zhatí se poměr, a a. jest povolána k tomu, aby jej spravila. Až do konce XVII. stol. vládl tento směr, ač mnoho bylo prudkých a znamenitých odpůrcův i mužů, kteří pomalu upravovali cestu nauce vážné.

Avšak ani Van Helmont, Libavius, ani Glauber, jména v historii chemie proslavená, neupustili od theorií a. Ba i sám Stahl jest velice opatrným, a nalézají se ve spisech jeho místa, na nichž a. se zastává, a opět jiná, kdež se jí zříká. I znamenitý Boyle, spisovatel díla »The sceptical chemist« (1661), nebyl prost víry v a-ii, avšak muž ten byl vzdálen zištných záměrů, do nichž alchymisté byli upadli. On pěstoval chemii jakožto naturalis philosophus, nikterak jakožto alchymista neb medicus. Boyle byl prvním, který definoval poměr mezi prvky pravými a sloučeninami, avšak nevzdával se theorie alchymistů. Taktéž on věřil v jedinou pralátku, z níž prvkové, ve sloučeninách jakožto takové se nalézající, pocházejí. Jen v různé velikosti, formě, klidu anebo pohybu, i vzájemné poloze nejmenších částic spočívají dle Boylea různosti partikulí elementových.

Vedlé zahájeného vědeckého směru, jehož přední pěstitelé čím dále tím více se zříkali zištných konklusí a., provozovány jsou alchymistické pokusy ve spolcích tajemných, k nimž tytýž náleželi mužové vynikající duchem i postavením svým. (Viz znamenitý příspěvek k dějinám kulturním od H. Koppa: Die Alchemie in älterer und neuerer Zeit. V Heidelberce 1886.) Forster, znam. cestovatel a professor, a Sömmering, slovutný anatom, ba i Göthe zanášeli se transmutací kovů. Též v našem století objevily se u veřejnosti zprávy, hlásající o a-ii v Paříži a v Němcích. Tajemnost lákává. Jest zajisté s podivením, kterak mohla se víra o podařené transmutaci kovův udržeti, ba i šířiti mezi vynikajícími lidmi, že i velicí, chemicky myslící a velmi obratní experimentátoři vypravují, kterak přeměnu ve zlato sami viděli.

Příčinou především jest neobmezená víra v autority. Libavius, muž střízlivý, nemůže se ubrániti víře v transmutaci, vždyť prý Aristotelés, Galenus a jiní učenci v ni věřili. Agricola, výtečný metallurg připouští, že současníci jeho (poč. XVI. stol.) transmutace neumějí, ale staří prý to jistě uměli. Boyle slyšel od dobrého, důvěry hodného přítele, že bylo kdesi zlato zhotoveno z kovu sprostého, sám pak obdržel od cizince, jenž v orientě cestoval, prášek, pomocí něhož dvě unce roztopeného zlata »degradoval« v kov jako sklo křehký, špatnější. I nesmí se, praví, jak jiní činí, jen tak náhle souditi, jako by chemie nedovedla věci podivné! Jindy alchymisté uvrhli na obyčejný kov prášek zlato chovající, mnohdy pracovali s kelímky o dvojím dnu, mezi prací prorazili dno vyšší i přišli na zlato dole schované, zakoupené za odměny, jimiž naivní mecenáši umělce zlatotvorného odměňovali. Poctiví svědci nepozorovali klamu a věřili, vždyť zlato průbířsky ukázalo se dokonalým zlatem. Někteří alchymisté byli velmi dovednými kejklíři. Polák Sędziwoj, jenž také v Praze žil u dvora Rudolfova, ukazoval císaři Ferdinandovi II. peníz stříbrný, jejž potřel tekutým kamenem mudrců, vypálil a tím přeměnil v minci hluboko zlatou. Pokus ten byl proveden s mincí raženou, upravenou ze dvou spájených plechů, jednoho zlatého, druhého stříbrného. Zlatý jest rtutí zamalgamován na bílo, celý bílý peníz pak jest vypálen, čímž po prchnutí rtuti zlato do poloviny vystoupilo. Jindy se ovšem i dobří chemikové nehorázně nechali oklamati, tak Bechera naučil jistý alchymista ze stříbra zlato denně takořka »dojiti« (jak praví Kopp). Víru v moc alchymistů mezi lidem upevnilo nemálo, že vladaři u dvorů svých chovali dvorské alchymisty, z nichž jen a. v Anglii za Jindřicha VI. a Eduarda IV. vládcům se vyplatila. Však musil skotský parlament vydati nařízení, aby ve přístavech a na tržištích peněz anglických falešných nebrali a tak obchod skotský aby hájili. Nesmyslné věci se o a-ii šířily i utvrzovaly nové adepty.

Mnohé z pozorování a. bylo zcela správné, za mnohý pěkný objev (porculán), časem nahodilý (fosfor), děkujeme pobloudilým zlatotvorcům. A což theorie jejich? Není pochyby, že moderní názor náš přes odpor mnohých chemiků jest stále vlastní theorií o jednotnosti hmoty. Herbert Spencer, muž znalý prací chemických, tlumočí způsob vnitřního sestrojení hmoty takto: »Veškeré hmoty skládají se z elementárních substancí, jež složeny jsou z molekulárních partikul téže povahy, jako jsou ony elementární substance samy. Tyto molekulární partikule jsou složitá pletiva z atomů skutečně elementárních, totožných povahou, různých polohou, pohybem atd. Chemie posud neumí pověděti, kterakým processem chemické atomy elementární z oněch praatomů se vvvinuly«. Veškeré spekulace jsou předčasny, experiment zde musí rozhodnouti. (Mimo spisy už vypsané ve článku psal o a-ii předem Kopp ve své Geschichte der Chemie, 4 díly. 1843–1847, pak ve spise: Die Entwickelung der Chemie in der neueren Zeit. 1873.) Rn.

2) A. v Čechách nalezla přívržence své již v první polovici XIV. stol., neboť seznávali umění toto na vysokých školách italských a francouzských učenci čeští a synové šlechticů, kteří cizí university navštěvovali. S počátku bylo umění alchymistické tajeno, neboť je byl papež Jan XXII. r. 1317 zakázal, ale za císaře Karla IV., jenž učence ze všech zemí do Prahy povolával, vyskytovali se zde vždy četněji též adepti italští, kteří přicházeli do Čech, hlavně aby hledali drahokamy v horách krkonošských. Jeden z nich připsal spis svůj o a-ii (dosud v cís. knihovně ve Vídni zachovaný) Karlovi IV., o němž tu dí, že císař sám toužil poznati umění alchymistické. Také o Arnoštovi z Pardubic se ví, že za svých studií v Bononii zabýval se a-ií, a po arcibiskupovi Albíkovi z Uničova jest v českém museu alchymistický spis zachován. Avšak v Nové Radě pana Smila Flašky z Pardubic z r. 1394 mluví se již o klamné ceně umění »dělati zlato«; než přes to se šířila a. v Čechách vždy více, zvláště když jí též pražský arcibiskup Konrád z Vechty byl horlivě oddán a později také císařovna Barbora Celská, vdova po císaři Sigmundovi, za pobytu svého na Mělníce a v Hradci Králové prakticky ji prováděla a tím četné alchymisty k sobě vábila. V Praze byla zřízena po roce 1447 laboratoř alchymistická v domě knížete Václava Opavského na Dobytčím trhu (v pozdějším Faustově domě); podobnou dílnu měl kníže Hynek Minsterberský v Kutné Hoře, kdež dosud jest místnost tato zachována. Několik alchymistických rukopisů českých z 2. pol. XV. věku chová se v Českém Museu, zasluhuje však zmínky, že již v té době byla u Českých bratří a. rovněž jako kouzelnictví, čarodějství a zaklinačství zapověděna, kterýžto zákaz byl na sněmě bratrském r. 1500 obnoven. Z počátku XVI. stol. zabývali se v Čechách a-ií četní páni a rytíři, jako Petr Klenovský z Janovic, Haiman Krušina z Lichtenburka, Jindřich Špetle z Janovic, Michal Plaman z Kynšperka a j. Zvláštním příznivcem a. stal se Vilém z Rožmberka, jenž zřídil laboratoře na Krumlově a v Třeboni, kdež se po dlouhá léta hemžilo domácích i cizích alchymistů, kteří velmože toho klamným uměním svým o statisíce připravili. Nemenší sumy nakládal na a-ii také Jan z Hazmburka, který měl na každém svém zámku laboratoře, v nichž ohromné jmění své v kouř a popel obrátil, tak že zemřel v chudobě. U obou těchto velmožů laborovali vášniví alchymisté Bavor Rodovský z Hustiřan a Václav Vřesovec z Vřesovic, kdežto nejv. mincmistr Petr Hlavsa z Liboslavě měl alchymistickou kuchyni v mincovně kutnohorské, jakož vůbec báňská města tehdejší byla pravým semeništěm alchymistů. Největšího rozvoje došla a. v Čechách za císaře Rudolfa II., jenž sám byl nejhorlivějším pěstitelem jejím a nejštědřejším mecenášem nesčetných adeptů, kteří se proto z veškeré Evropy do Prahy táhli. V cís. laboratoři na Hradčanech pracovali pověstní angličtí zlatodějové dr. John Dee a Eduard Kelley, kteříž oba došli v Čechách velikého bohatství a z nichž tento po žalařování svém na Křivoklátě a v Mostě r. 1597 skončil sebevraždou. Dále byli v cís. laboratoři činnými němečtí alchymisté Filip Jakub Güstenhöfer, Jan Jindřich Müller, řecký dobrodruh Marco Bragadino a pověstný Vlach Alessandro Scotta, kteří připravivše císaře o nesmírné sumy peněz vesměs v cizině bídně skončili. Polský adept Michal Sędziwoj ze Skórska oklamav císaře obratnou přeměnou stříbra ve zlato byl roku 1598 jmenován dvorním radou a bohatě obdařen; sepsav v Praze několik alchymistických spisů byl ve spojení s četnými učenci a měšťany pražskými, kteří se tehdáž také horlivě a-ií zabývali, jmění své v ní utrácejíce. U cís. dvora bavilo se mnoho šlechticův a dvořanův a-ií, jíž musili hověti též učenci, jako Tadyáš Hajek z Hájku, Tycho Brahe, Šimon Tadyáš Budek, Jakub Horčický z Tepence a j., ač již tehdáž český kněz Jan Štelcar Želetavský, cís. lékař Hippolyt Guarinonius a později též Komenský proti ní ve spisech svých co klamné a lživé vědě horlili. Za války třicetileté byli jí oddáni hrabě Jan Humprecht Černín z Chudenic a hrabě Jindřich Šlik, pro kteréhož posledního pracoval alchymista Richthausen, od císaře Ferdinanda III. na barona z Chaosu povýšený; císař Leopold I. vyznamenal týmže způsobem Václ. Seilera z Reinersbergu učiniv jej mimo to nejv. mincmistrem v Čechách. Ještě v XVIII. stol. zabývali se zde a-ií hrabě Eugen Václav z Vrbna, který byl stále cizími adepty obklopen, pak Josef Mladot ze Solopisk, jenž ve Faustově domě v Praze pověstnou »větrnou vodu« vyráběl, dále Jan Václav Astfeld z Vydří, konečně hrabě Jiří Kristian z Valdštejna, jenž ještě roku 1785 pověstného dobrodruha Casanovu jakožto zlatoděje z Paříže do Duchcova přivezl. Posledním alchymistou českým pak byl Krištof Bergner, rodák chomútovský, v jehož pražské laboratoři pracovalo mnoho adeptů německých. Ke konci předešlého století zanikly však veškeré další pokusy alchymistické v Čechách, byvše vývojem vědy lučební v nicotě své odhaleny. – O a-ii v Čechách psali obšírněji F. B. Mikovec v »Lumíru« 1855, ryt. Wurzbach ve vídeňském listu »Heimat« 1878 a 1879, J. Svátek ve spise Culturhistorische Bilder aus Böhmen 1879 a Jiljí Jahn v »Listech chemických« 1880 a v »Pernštýnu« 1884. Svk.