Ottův slovník naučný/Albigenští

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Albigenští
Autor: František Šembera, redakce
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 724–726. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Kataři

Albigenští: 1) Obyvatelé města Albi a krajiny okolní v jižní Francii, kde již ve stol. XII. rozličné sekty se rozmohly, původu větším dílem manichejského; a 2) Kacíři jihofrancouzští vůbec, ve kterémžto širším slova smyslu se k nim také čítají Valdenští. Kacíři albigenští, původu manichejského, jmenovali se Katharové, Pauliciáni, Bulhaři. Tkalci, Patarini a j. Kathary se jmenovali od řec. καδαρός (čistý), ježto prý víra jejich byla čista a nenakvašena výmysly lidskými a ďábelskými, jako prý na př. víra katolická. Od slova Katharové, jak známo, pochází naše slovo kacíři, něm. Ketzer. Pauliciány sluli, vydávajíce zakladatelem sekty své sv. Pavla, jehož učení »paulinské« prý přivodilo věk nový, ve kterém pravý bůh znova se zjevuje, naproti čemuž církev katolická jim zastupovala věk starý, ve kterém vládne duch temnosti. Bulhary se nazývali, poněvadž učení manichejské n. pauliciánské z Asie do Italie a do Francie se dostalo přes Bulharsko (srov. článek Bogomilové). Jméno jejich zkomolené Bougres (m. Boulgres) dosud jest nadávkou. Tkalci (Tesserants, Tisserands) pojmenováni byli, že učení kacířská hlavně mezi tkalci se ujímala. Název Patarini jest původu vlaského i znamená darebáci, otrhanci (pataria, luza).

Učení A-nských bylo dualistické. Jako dle Zoroastra Ormuzd proti Ahrimanovi, tak dle nich Bůh bojuje proti Běsu, ve kterémžto boji Bůh ovšem konečně zvítězí. Bůh tvůrce jest světa nebeského, neviditelného, dokonalého. Naproti tomu Běs stvořil svět hmotný a viditelný. Hmota a tělo, jakož i zlo pochází od Běsa, duše od Boha. Člověk tudy co do těla Běsu a co do duše Bohu náleží. Jest anděl s nebe padlý a uvězněný v těle, ve hmotě. Země jest místo, kde se lidé trápí a mučí, země jest peklo, mimo které není již pekla druhého. Běs vládl ve Starém zákoně. Konečně však Bůh seslal lidem nejpřednějšího genia světla, totiž Krista, aby je vykoupil, vymanil z podruží těla, hmoty. Oděl pak genia toho tělem pouze zdánlivým, pročež také Kristus trpěl toliko zdánlivě. Nebyloť zajisté účelem poslání jeho, aby trpěl, nýbrž aby lidstvo přivodil ku poznání božského původu, aby duši člověka cestu naznačil k vymanění z pout, jimiž sevřena jest ve hmotě. Proto měli věřící hmotu, tělo potlačovati, umrtvovati. Měli se často postiti, žen se odříkati, jakož i bohatství. Neměli požívati masa, ani sýra, ani vajec. Zabití člověka a jakéhokoli zvířete za těžký pokládáno hřích, proto odsuzovali i válku a trest smrti. Zákony tyto však zachovávati musili toliko věřící dokonalí (boni homines, electi, perfecti). Věřící prostí naproti tomu žili jako jiní lidé, hromadili jmění, všeho požívali a ženili se, ano i války vedli. Manželství, jakožto následek tělesnosti lidské, posvátným nebylo, i vládla ve příčině té u nich veliká nevázanost. Svátostí neuznávali, kříži se rouhali, ale mnoho se modlili (hlavně Otčenáš) a každý měsíc měli veřejnou zpověď, jež konala se před dokonalými. Kdo chtěl dojíti spasení, totiž, kdo chtěl, aby duše jeho po smrti těla se navrátila ve svět nebeský, v prvotní svoji vlasť, musil se dát přijati mezi dokonalé, což dálo se obřadem řeč. consolamentum. Za věřícího konány tu modlitby, a dokonalý (neb i dokonalá) vkládal mu na hlavu ruce. Obyčejně věřící z příčin na snadě ležících k dokonalým se dávali teprv na smrtelné posteli. Kdo zemřel bez consolamenta, toho duše vejíti musila v tělo nové a znova plahočiti se peklem, totiž životem pozemským. Totoť bylo celkem učení sekt albigenských, ježto vzešly z Manichejstva n. Bogomilstva.

Jakkoli různé byly sekty, jež obyčejně albigenskými se nazývaly, církev katolickou v nenávisti měly všecky, a katolíci se jim ovšem odpláceli rovným za rovné. Idea snášelivosti náboženské tehdy zajisté váhy neměla, i docházelo mezi stranami ke srážkám. Papež Innocenus III. kázal bludaře napomínati a poučovati, avšak snahy tyto účinku neměly, anobrž lil se olej do ohně. Legát papežský, Petr z Castelnau, kazatel nad jiné přísný a horlivý, zavražděn od jednoho z vasalů hr. toulouského Raimunda VI., jenžto byl hlavním ochráncem kacířstva, a skutek ten dal podnět ke strašným válkám albigenským (1209). Papež Innocentius nemeškaje jal se hlásati proti kacířům kruciatu, a se všech stran sbíhali se vojáci a všelicí dobrodruzi, šlechtici i nešlechtici, k nimžto přidávala se sebranka nejrůznější (ribauds, arlots, truands), bažící po kořisti a po výbojích. Mimo to s fanatismem a horlivostí náboženskou snoubilo se i plemenné a politické záští Francouzů severních proti Jihofrancouzům. Křižáků těchto hrabě toulouský ovšem se lekl i prosil o milost, kterážto mu dána s podmínkou, že vydá všecky kacíře a že proti A-nským bude pomáhati. Podobně o milost prosil i Roger, vicehrabě bézierský, avšak Legát papežův, opat cisterciácký Arnold Amalrich, nevěřil mu a prosbu jeho zamítl. Po té plukové křižáčtí táhli na Béziers a dobyvše města, pobili tam obyvatelstvo všecko, kacíře nekacíře, celkem nejméně 20.000 lidí. Když tázali se legáta, jak by se měli zachovati, ježto nelze katolíků rozeznati od nekatolíků, Arnold Amalrich pronesl pověstná ona slova: »Usmrťte všecko, však Pán Bůh své lidi pozná!« Od Béziersu vojsko křižácké se hnulo ke Carcassonně, jíž hájil sám vicehrabě Roger. Nadarmo král aragonský Petr ujímal se ho, jakožto vasala svého, Roger zrádně zajat a vržen do vězení, město pak musilo se vzdáti. Země jeho dána Simonovi, hraběti z Montfortu, slavnému tehdy reku a válečníku, kterýžto hrabivec zchytralý však zanedlouho zatoužil i po zemích Raimunda VI., hraběte toulouského. Nešťastný ochránce kacířů zapleten do války. Nic nepomohly prosby jeho a sliby nové, nic kajicná pouť jeho do Říma, nic přímluvy krále aragonského, sám papež Innocentius III. donucen po vůli býti fanatikům a snaživcům: opatu Arnoldovi, Simonovi Montfortskému. Válka, jež takto r. 1211 se rozzuřila, čtenáři na mysl uvádí poslední období války třicetileté: nebojováno již za víru, nýbrž válčeno o města, hrady, zboží a peníze. — Raimund VI. a věrní jeho bránili se hrdinsky, avšak když spojenec jejich, král aragonský Petr, r. 1213 padl v nešťastné bitvě u Muretu, země jejich bezmála všecky opanovány od nepřátel a připadly větším dílem hrabivému hraběti z Montfortu. Než obyvatelstvo týrané po krátké době proti panství novému jalo se konati vzpoury a Montfort r. 1218 zabit, obléhaje Toulouse. Raimund VI. r. 1222 zemřel, a syn jeho Raimund VII. ve válce zděděné pokračoval. Ale když proti němu vystoupil i francouzský král, musil r. 1229 učiniti mír. Tehdy přišel as o dvě třetiny svého dědictví a musil se papeži zavázati k poslušnosti. Podobně učiniti musili také spojenci jeho. Následkem toho A. dílem se poddali, dílem rozprchli a ukryli se. Obrácení země pak dokonala inkvisice. Blahobyt krajin jihofrancouzských válkami albigenskými všecken podvrácen a pohromu vzala i vzdělanost jejich, zejména básnictví troubadourů. V zemi nešťastné poměry nastaly asi jako u nás po bitvě bělohorské. Srov. Fauriel, Croisade contre les Albigeois; Peyrat, Histoire des Albigeois; Schmidt, Histoire et doctrines de la secte des Cathares ou Albigeois. Šra.

Válka albigenská spracována často poeticky. Z XIII. stol. zachovaly se dvě provençalské básně o válce té jednající. Autorem jedné jest Guillem de Tudela, nejspíše z Toulousu pocházející. Báseň ta Cansos de la Crozada contr els erges d'Albeges má 9578 alexandrinů a podobajíc se rhythmem i skladbou románům karolinským, jedná o dějích od r. 1208 až do dobytí Marmandy (1219). Vyd. ji Fauriel, Collect. des docum. inéd. (Paříž 1837.) Z nové doby sluší tu zpomenouti Lenauovy básně »Die Albigenser«. red.