Ottův slovník naučný/Alberoni

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Alberoni
Autor: Vladimír Pech
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 708–709. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Alberoni Giulio, kardinál a státník španělský (* 1664 – † 1752). Pocházeje z chudých rodičů nabyl prvého vzdělání v Piacenze, kdež byl i na kněze posvěcen. Potom vstoupil do služeb romagnského místolegáta Barniho v Ravenně, který mu svěřil vychování svého synovce. V tomto povolání vzdělal se A. ve filosofii, dějepise, právnictví a naučil se plynně jazyku francouzskému. Navrátiv se do Piacenzy získal si náklonnost hraběte Roncaveriho, biskupa v St. Donnině, a když tomuto bylo 1703 uloženo vévodou parmským Františkem, aby o postavení Parmy ku válčícím mocnostem vyjednával s maršálkem Vendômem, velitelem vojska francouzského v Italii v době války o dědictví španělské, byl A. nejprve jeho tlumočníkem, ale znenáhla osvědčil se i jako rádce, tak že vévoda František na žádost hraběte svěřil mu r. 1705 dřívější úkol Roncaveriho samostatně. Vendôme seznav v něm příjemného společníka, přijal jej za svého tajemníka a tím způsobem dostal se A. r. 1706 do Paříže i Hollandu, r. 1711 do Španěl na dvůr krále Filipa V. Tam upozornil na sebe nadáním svým kněžnu Orsini a pomocí její nabyl u dvora velkého vlivu. Po smrti Vendômově r. 1712 ustanoven byl vévodou parmským za jednatele jeho při dvoře madridském, v kteréžto hodnosti podařilo se mu přiměti Filipa V. k tomu, že po smrti prvé manželky své, Marie Louisy savojské, pojal za choť Alžbětu Farnese, neteř parmského vévody a dědičku Parmy a Piacenzy. Svatby této, konané dne 17. září 1714, užil A. k tomu, aby se zbavil kněžny Orsini, jejíž vliv se mu již nepohodlným stal. Na žádost královninu byla kněžna, která se vší mocí druhému sňatku Filipovu opírala, ze Španěl vypověděna. A. stal se rádcem královniným, grandem španělským, r. 1717 kardinálem i prvním ministrem a způsobil, že na žádost dvora předchůdce jeho, kardinál del Guidice, byl od papeže do Říma odvolán. Již od r. 1714 vládl ve srozumění s královnou neobmezeně. Snaha jeho nesla se především ku povznesení blahobytu země. Zničiv privilegia jednotlivých provincií ve prospěch vlády autokratické, odstranil nepořádky ve financích a zvelebil domácí průmysl, povolav cizí dělníky do země; k oživení obchodu podporoval plavbu, založil námořnickou školu v Kadizu a zřídil pravidelné spojení mezi Španělskem a osadami americkými. Ve vojsku zavedl kázeň, založil továrny na zbraň, zanedbané pevnosti uvedl opět v dobrý stav a zřídil nové loďstvo. Prostředky k tomu opatřil si nikoli zvýšenými daněmi, ale rozumnou spořivostí; zrušiv zbytečné, dobře placené úřady, opraviv celní sazbu a monopol tabákový znamenitě zvýšil příjmy státní. Veliké tyto úspěchy ve vnitřní správě zničil však svou dobrodružnou politikou zahraniční. Veden ctižádostí svou vlastní i královou a královninou chtěl říši rozšířiti opět tak, jakou bývala za doby Karla V. a Filipa II. Doufal především nabyti dřívějších zemí španělských v Italii, jejichž ztrátu král Filip těžce nesl. Doba k tomu byla příhodna, poněvadž Rakousko, jemuž mírem utrechtským 1713 krajiny ony připadly, od 1714 bylo zaměstnáno válkou s Turky. Ale A. kul pikle i proti ostatním státům. které uzavřely mír utrechtský. V Anglii chtěl proti Jiřímu I. vzbuditi válku občanskou podporou Jakuba Stuarta, syna Jakuba II., ve Francii pak hodlal vladaře Filipa Orleanského úkladně zajmouti a Filipa V. prohlásiti za poručníka nedospělého krále Ludvíka XV. V úzký styk vešel také s hrabětem Görtzem, ředitelem zahraničních záležitostí švédských, a hleděl na něm toho dosíci, aby mezi Švédskem a Ruskem byl uzavřen mír a moc onoho proti Anglii, carova pak proti Rakousku se obrátila. Mimo to vyjednával i s Tureckem a povstalci uherskými. Spoléhaje tedy na rozrušené poměry v Evropě dal r. 1718 obsaditi ostrov Sardinii a Sicilii, kdež zmocnil se Palerma i Messiny. Ale proti jeho záměrům uzavřela Anglie s Francií spolek, k němuž později i Holland a císař Karel VI. přistoupili a počali válku se vším důrazem. Všecky smělé úmysly A-ho vzaly za své. Karel XII., král švédský, zahynul před pevností Frederikshallem dříve, než mohl něco podniknouti, loďstvo vypravené do Anglie na podporu Jakuba Stuarta zničeno jest bouřemi, spiknutí španělského vyslance v Paříži, Cellamara, proti vladaři bylo vyzrazeno, car Petr pak nedal se nijak pohnouti k válce. Naproti tomu spojenci válčili šťastně. Rakousko smluvivši 1718 s Tureckem mír v Požarevci dobylo Sicilie zase, anglický admirál Byng zničil 15. srp. 1718 loďstvo španělské u mysu passarského na jižním břehu sicilském a vojsko francouzské pod maršálkem Berwickem vtrhlo přes Pyreneje do Španěl. Tyto nezdary na bojišti podvrátily postavení A-ho, neboť spojenci nechtěli jednati o mír, pokud kardinál nebyl odstraněn. Následkem toho byl A. 5. pros. 1719 všech svých hodností zbaven a nařízeno mu, aby v osmi dnech Madrid a ve 3 nedělích Španělsko opustil. A. uchýlil se do Italie, ale musil se skrývati před papežem Klimentem XI., jenž mu vyhrožoval církevním soudem. Teprve po smrti jeho r. 1721 zaujal místo své v konklave a přispěl k volbě Innocentia XIII., který mu proto přátelsky nakloněn zůstal; avšak Benedikt XIII. nenáviděl A-ho a proto žil tento v ústraní na statku svém Castel Romano u Říma. Od Klimenta XII., nástupce Benediktova, jmenován byl 1734 legátem ravenským a pokoušel se v úřadě tom roku 1739 o zabrání republiky San Marina pro stát papežský, ale s nevalným výsledkem. Papež Benedikt XIV. ustanovil ho legátem bolognským, ale A. uchýlil se po tříleté správě své provincie do Piacenze a věnoval se tam správě semináře, již dříve od něho pro jinochy parmské založeného. Ohromné jmění své odkázal příbuzným, semináři a králi Filipovi V. – Bersani: Storia del cardinale Giulio Alberoni (Piacenza 1862); Rousset: Vie du Cardinal Alberoni (Haag 1719). p.