Ottův slovník naučný/Alastór

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Alastór
Autor: Albert Dohnal
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 686. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Alastór (Άλάστωρ, lat. Alastor), v náboženskoéthických názorech starých Řeků duch pomsty, jenž neunavně stíhá hlavně takové provinilce, kteří ruce své poskvrnili lidskou krví, neustávaje dříve, dokud vina zúplna není usmířena, a osahuje tudy neblahým působením svým mnohdy i několik pokolení nešťastného toho rodu, jehožto některý příslušník dopustil se jednou zločinu. V rámci povšechného tohoto významu A-a, jemuž jmenovitě básníci tragičtí důležitý přidělují úkol, sluší pak rozeznávati několikero speciálních jeho představ. Původním, zdá se, jest onen názor, jenž v A-u shledává ducha zavražděného, jako když v Aischylově tragédii děti zabitého Agamemnona chystajíce se pomstiti násilné smrti jeho stín Agamemnonův o přispění vzývají. Avšak týž básník užívá slova A. také již ve významu širším na označení mstícího ducha vůbec, o němž dí, že v domě zločinu řádí a vinníka ani po smrti stíhati nepřestává. A-em jmenují se odtud různé bytosti mstící i trestající, zejména též bůh Zeus, jakožto svrchovaný strážce mravního řádu, nebo také Erinnye, bohyně msty. Než vedlé toho ustálila se též představa A-ů jakožto samostatných daimonů, jejichžto výhradním úkolem je stíhati provinilce, a již tedy působností svou jsou jakousi mužskou obdobou ženských Erinnyí, sdílejíce se s nimi také o bydliště v temnotách podsvětí. – Podstatně rozdílna ode všech předešlých jest však představa A-a, kde idea božské odplaty zúplna utuchla a tudíž A. éthické své podstaty pozbyv významem svým sklesl na pouhého sužovatele i trapiče lidí, na pouhé appellativum, kterým označováni zlovolní i zločinní lidé, ba též i dravá zvěř, hubící stáda pastýřův. Slovo a. stalo se takto i dosti obyčejnou přezdívkou (»lotr«), jako častěji v řečech Démosthenových. Dnl.