Ottův slovník naučný/Aktinie

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Aktinie
Autor: Antonín Štolc
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 661–662. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Č. 145. Aktinie.
I. Actinia mesembryanthemum Ell. (A, B), dva podélné průřezy tělem. II. Edwardsia carnea Gosse. III. Cereanthus membranaceus Haime. IV. Zoanthus socialis Cuv. V. Minyas coerulae Cuv. VI. Tealia crassicornis Gosse.

Aktinie, sasanky mořské, Actinaria M. Edw. a H., synon. Malacodermata (viz vyobr. č. 145.), veliká skupina mořských zvířat, kteráž v třídě polypů (Anthozoa) a v řádu polypů mnohokružných (Zoantharia) tvoří podřád polypů mnohokružných měkkých. A. náleží mezi nejskvostnější zjevy zvířat mořských. Skvělá barva jejich dle rodů a druhů rozmanitá, stavba těla úhledně paprskovitá a poněkud na květ upomínající uvedly staré přírodopisce na název, jejž podnes jim dáváme, sasanky mořské. A. jsou rozšířeny v mořích teplých i mírných pásem skoro stejně hojně. Milují moře nehluboká zdržujíce se blíže povrchu vodního a blízko pobřeží, ba za odlivu mohou i na suchu se schoulenými tykadly vydržeti. Novějšími výzkumy dna hlubokých moří poznány byly i hlubinné a. (Sagartia abyssorum E. Perrier a S. Antoinii E. P. z hloubky 4000 m).

Tělo a-ií jest podoby válcovité, měkké, nemající za oporu žádné kostry vápenité, jakou má většina příbuzných skupin polypů. Stěny tělní jsou hladké, vrásčité neb rýhované, často jemnými pory (cinclides) proniknuté a lepkavými bradavkami posázené, na něž cizí předměty, často jemný písek (u rodu Sagartia) se lepí. Válcové tělo zakončeno jest svrchu terčem tykadlovým neb kolústním, na zpodu de. skou nožní. Terčovitá deska nožní jest plochá; sbíhající se v ní svalstvo tělní činí ji značněji svalovitou. Úkol její jest na snadě; deskou tou přimykají se zvířata ku podkladu nějakému, po němž i volně posunovati se mohou. Deska tato není vždy stejně vyvinuta; u rodu Edwardsia jest téměř vždy rudimentární, u skupiny Minyadidae měchýřovitě napuchlá, sloužíc za jakýsi přístroj hydrostatický. Terč tykadlový bývá kruhovitý, jest plochý, někdy miskovitě prohloubený. Významu svého nabývá jako nositel tykadel, která věncovitě v kruhu na obvodu terče jsou sestavena. Tykadla tato shodují se počtem svým s počtem komor dutiny tělní, s nimiž jsouce duté vespolek souvisí. Od pravidla tuto uvedeného odchyluje se jediná čeleď Cerianthidae, kdež po dvou tykadlech nad jednou komorou vyniká. Tykadla a-ií mohou se skrátiti, nikoli však úplně zatáhnouti; při kontrakci těla bývají schoulena a obyčejně přikryta stěnou tělní, čapkovitě shrnutou. Tvaru jsou různého, typ převládá válcovitý a kuželovitý, zvláště pak červovitý a šňůrovitý. Řídčeji setkáváme se s tvarem kulovitým, obyčejným to typem tykadel zakrnělých, jakáž nalézáme u forem v hlubinách mořských žijících. Tvarozpytně zajímavým jest vrchol tykadel, v němž jest umístěn malý otvůrek do dutiny tykadel vedoucí, a o němž dosud veden spor, zdali přirozeně nebo uměle povstává. Funkce tykadel jest zároveň citová i chápavá, tykadla tato jsou také často výhradním sídlem buněk žahavých (u polypů vůbec se vyskytujících), jejichž vymrštěním a. omračují kořisť svou. Vedlé tykadel jest terč tykadlový nositelem úst, kteráž ve středu terče jsou umístěna. Tvaru jsou ústa podlouhle okrouhlého, nikoliv přesně kruhovitého, dávajíce tak výraz jisté bilaterálnosti zvířete, kteráž i jinak se jeví, zvláště v určitém stadiu vývoje. Okraj úst bývá pyskovitě ztlustlý, což zvláštního významu ještě dochází u čel. Cerianthidae, kdež pysky druhotnou řadou tykadel jsou ozbrojeny. Rovněž sluší zmíniti se o formě nedávno popsané, Actinotheca pellucida Marion, jejíž široká ústa dlouze rozčíslá zdají se tvořiti dvé velikých, na basi své řadu tykadel nesoucích pysků. Ústa a-ií vedou do delší válcovité roury jícnové, jejíž vnitřní stěny jsou slizké, často žahavými buňkami proniknuté, a kteráž svým vnitřním otvorem, jejž zvláštní svalstvo zavírá, ústí do prostranné dutiny životní neboli gastrovaskulární. Tato dutina životní rozdělena pravidelně a paprskovitě stěnami podélnými, na množství komor, kteréž ve svrchní části dutiny životní jsou úplné, v části dolní a větší neúplné, ponechávajíce střední prostor nerozděleným. Tímto pravidelným rozdělením dutiny životní na komory, jichž počet u a-ií bývá vždy násolbkem čísla 6, jest zřejmě vyznačena paprskovitá (radiární) stavba a-ií. Jako na zvláštnost sluší ještě ukázati na souvislost svrchních částí komor, což děje se malými otvory, po dvou do každé z podélných stěn vetknutými. V dutině životní umístěny jsou nečetné vnitřní ústroje a-ií. Jsou to především vlákna mesenteriální (také gastrální filamenta), jejichž nositeli jsou volné okraje stěn mezikomorových. Mají podobu vláken hustě vinutých, obsahujících vedlé hnědavých buněk žláznatých i buňky žahavé. Fysiologická funkce jejich jest dosud záhadná, tolik však jisto, že souvisí s činností zažívací. U a-ií nazvána byla tato vlákna mesenteriální také akontiemi, i mohou býti ústy zvířete neb i pory tělními částečně na venek vyvržena. Pod vlákny mesenteriálními umístěny jsou na týchž stěnách mezikomorových žlázy pohlavní, buď vaječné, buď chámové, jevící se jako páskovité, četně vinuté stluštěniny stěn. Smyslových orgánů, jaké jsou u vyšších zvířat, u a-ií nenalézáme, nicméně setkáváme se v pokožce a-ií se zvláštními buňkami smyslovými, jež souvisí s vrstvou nervovou podepitheliální, kteráž zvláště na terči tykadlovém a na tykadlech samých mocněji jest vyvinuta a tvoří ústřední nervstvo a-ií.

A. jsou po většině pohlaví odděleného, ale známe tu i obojetníky, jakými jsou příslušníci čel. Cerianthidae. U matečných zvířat pohlavně dospělých vycházejí zralé již plody, larvy, ústy na venek. Larvy tyto jsou po většině podoby podlouhle kulovité, na povrchu těla obrveny a mají již ústa a ústřední jednoduchou, nerozdělenou dutinu životní. Po krátkém čase usazují se volně ve vodě plovoucí larvy na podklad nějaký, načež vytvořují si teprve vnitřní mezikomorové stěny a tykadla, což, jak nejprve Lacaze-Duthiers ukázal, tím pozoruhodným způsobem se děje, že nepovstávají všecky přehrádky mezikomorové současně, nýbrž nejprve dvě a pak ostatní v určitém pořádku. Vedlé pohlavního způsobu množí se a., ač mnohem řídčeji, i nepohlavně dělením a pučením. Pučením vznikají na těle matečném pupeny postranní neb zpodové (basální); dělení pozorováno častěji u obyčejné evropské a., Anemonia sulcata M. Edw., může pak býti prováděno i uměle, v kterémž případě, jako u nezmara (Hydra), kusy z těla matečného oddělené v krátkém čase na celá zvířata opět dorůstají. – A. žijí po většině ojediněle, avšak i tvary v koloniích žijící nalézáme; tak v čeledi Zoanthidae, kdež jednotlivci společným podkladem, zpodinou těla svého jsou spojeni. Na dně mořském přissáty bývají deskou nožní na kamenech, miskách mlžů a jiných předmětech. Jiné (rody Cerianthus, Edwardsia) trčí volně v bahně neb písku aneb v děrách. Anemonia sulcata M. Edw. sune se po hladině vodní jako plži. Druhy z čeledi Minyadidae dokonce plovou volně po vodě, při čemž deska nožní, měchýřovitě napuchlá, za hydrostatický přístroj slouží. Pozoruhodný jest také zvláštní poměr pohostinný, v němž některé druhy a-ií žijí s některými zvířaty mořskými. Tak druhy rodu Adamsia, A. Rondeletii Andr. a A. palliata Forb., usazují se skoro výlučně na prázdné ulity plžů, v nichž žije známý rak poustevnický (Pagurus). Velmi příznivým předmětem jsou a. pro chov v akvariích mořských, jejichž jsou pěknou a pestrou ozdobou. Při dostatečné potravě nevyžadují pečlivějšího ošetřování a vydrží dlouho, ba znám jest případ, jenž vzbudil pozornost v kruzích přírodovědeckých a podával by jakési vysvětlení o trvání života a-ií. Případ tento týká se obyčejné a., A. mesembryanthemum Ell., kterouž sir John G. Dalyell vystavil r. 1882 na výstavě rybářské v Edinbourghu, chovav ji v akvariu již od r. 1823.

Ve skupině a-ií známe nyní 80 rodů zahrnujících 350 dr. Skupinu tuto rozdělili M. Edwards a Jul. Haime na dvě čeledi, Actinidae a Cereanthidae, nověji rozeznáváme čeledí několik.

Krátký přehled čeledí, rodů a druhů jest tento:

1. čel. Minyadidae (viz vyobr. č. 145. V.), význačná deskou nožní, měchýřkovitě napuchlou, pomocí níž zvířata plovou. Rody: Minyas Cuv., Phyllominyas Andr., Piotactis Edw., Nautactis Edw.

2. čel. Cerianthidae (viz vyobr. č. 145. III.), s páskovitými tykadly na okraji terče i na pysku kolústním sestavenými tak, že po dvou tykadlech nad jednou vnitřní komorou tělní jest umístěno. Zvířata sem náležející jsou vesměs obojetníci. Rody: Cerianthus Delle Chiaje, Saccanthus Edw.

3. čel. Zoanthidae (viz vyobr. č. 145. IV.) má tělo válcovité neb kyjovité, obalené pískem a jinými cizími předměty. Zvířata žijí v koloniích. Rody: Zanthus Cuv., Palythoa Klunz. atd.

4. čel. Edwardsidae (viz vyobr. č. 145. II.) s tělem nepatrným, kyjovitým, ukazujícím tři odstavce, přední (s tykadly), střední (trup s 8 podélnými ryhami) a zpodní (napuchlý se zakrnělým nožním terčem). Čeleď tato zahrnuje dva rody, z nichž známější je rod Edwardsia Quatref., jehož druh E. Claparedii Andr. žije v moři Středozemním.

5. čel. Actinidae (viz vyobr. č. 145. VI.) má tělo válcovité, plochou desku nožní, tykadla jednoduchá a četná, na okraji terče pravidelně v kruzích seřaděná. Jest to největší čeleď celé skupiny, zahrnující 41 rod s více než 210 druhy. Nejdůležitější rody a druhy: a) Actinia Browne má tělo se stěnami hladkými, tykadla krátká a skratitelná Obecný druh jest A. equina L. (A. mesembryanthemum Ell.), sasanka obecná (viz vyobr. č. 145. I.), barvy červené, s modrými bradavkami na okraji terče. Velmi jest hojná v mořích evropských, kdež v četných barevných odrůdách rozšířena. b) Anemonia Risso, s tělem bezbradavičným, podélně pruhovaným neb rýhovaným; tykadla jsou dlouhá, neskratitelná. Obecný druh A. sulcata M. Edw. (Anthea cereus Ell.), sasanka jedlá, má barvu proměnlivě zelenavě hnědou. Tykadla, jichž bývá až 200 vyznačují se zvláště intensivní žahavostí Délka těla až 10 cm, délka tykadel 15 cm. Žije obecně v moři Středozemním, v jižní Francii přináší se na trh (pod jménem ortique = kopřiva) a pojídá se. c) Actinoloba Blainv., má tělo hladké, četnými pory proniknuté; terč nesoucí četná, malá tykadla jest široký a laločnatý, pod ním pak nalézá se zvláštní, tělo objímající prstencovitý pás. Nejznámější druh jest A. dianthus Blainv., sasanka květnatá, barvy proměnlivé, hnědavé, bledě žlutavé neb červenavé. Krásná tato a. žije v moři Středozemním a v severních mořích evropských. – Literatura. Lacaze-Duthiers, Histoire naturelle du Corail (Pař. 1864); Milne-Edwards & Haime, Histoire naturelle des Corailliaires ou Polypes proprement dits (3 sv., Pař. 1857–60); Gosse, Actinologia britannica (Londýn 1860); A. v. Heider, Sagartia troglodytes (Víd. 1877); Rich. Hertwig, Die Actinien der Challenger-Expedition (Jena 1882); A. Andres, Le Attinie ve Fauna u. Flora des Golfes von Neapel. IX. (Lip. 1884). Šc.