Ottův slovník naučný/Akcenty biblické

Ottův slovník naučný
Akcentovati	Akcenty biblické	Akcenty církevní

Údaje o textu
Titulek:	Akcenty biblické
Autor:	Rudolf Dvořák
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 612. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Akcenty biblické jsou zvláštní značky hebrejského textu biblického, přistupující ku vlastní vokalisaci a udávající nejen přízvuk jednotlivých slabik slova (a (přízvuk slovný), nýbrž i přízvuk jednotlivých slov ve větě (přízvuk větový), nahražující konečně i noty při zpěvném přednesu bible, jehož rovnoměrnost jimi měla se zajistiti. Vedlé vlastní platnosti přízvukové zastupují tedy současně i interpunkci a melodii zovouce se teámím, pokud smyslu napomáhají, a negínót, pokud mají význam hudební. Dělí se na a. spojující (coniunctivi, mešáretím), jimiž slova jeden pojem tvořící jako k sobě náležející se označují, a na rozlučující (disiunctivi, mafsíkím), jimiž poslední slova jednotlivých částí věty jako taková se označují a jež přiměřenou pomlčkou (pausou) jsou provázeny, největší na konci věty. A. dělí se každá věta nejprve ve dvě části, z nichž každá opět na tolik se rozpadá, co samostatných pojmův obsahuje. Celé rozdělení jest velmi jemné, ale pro delší věty nepostačující, pro věty krátké nadbytečné, ježto jest zásadou, žádného z hlavních a-tů nevynechávati. Rozeznává se 18 znaků disiunktivných a 9 koniunktivných. A. disiunctivní, též domini zvané, mají svou přesně vytčenou funkci, dle níž, vzhledem k názoru, větu neb čásť věty, již a. ten ovládá, za území a a-t za vladaře považovati, dělí se na imperator (císaře), a-t pod přízvučnou slabikou posledního slova ve větě (celou větu ovládající), reges (krále, hlavní oddíly věty ovládající), duces (vévody, pro rozeznání hlavních skupin ve větě) a comites (knížata), oddělující jednotlivá slova těchto skupin. A-tů koniunktivných užívá se bez rozdílu. Tento systém a-tů, neprávem prósový zvaný, platí pro veškeru bibli vyjmouc Žalmy, Knihu Jób a Přísloví, jež mají zvláštní systém, t. zv. poetický. Původ a-tů spadá asi v jedno s původem vokalisace hebrejské, jež zdá se býti starší stol. VIII. po Kr. Dk.