Ottův slovník naučný/Aitólský spolek

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Aitólský spolek
Autor: Justin Václav Prášek
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 557–558. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Aitólský spolek

Aitólský spolek. R. 34 př. Kr. nařídil Alexander Veliký jednotlivým státům a obcím řeckým, aby dovolily vypověděncům návrat. Aitólové zmocnivše se dříve akarnanského města Oiniad, byli by provedením rozkazu králova pozbyli svého výboje, pročež chopili se zbraně proti Makedonům. Spojivše se s Athéňany účastnili se horlivě války lamijské a šťastnou shodou okolností nevzali škody z energického vpádu Antipatrova do hor svých (r. 321). Od té doby byli Aitólové krajnými protivníky makedonského panství v Řecku a opírajíce se o nepřístupnou vlasť i bojovnost horského svého lidu, jali se domáhati způsosobem ovšem barbarským politického předáctví ve vší Helladě. Do dob těchto, pravdě nejpodobněji do dob války lamijské, odnášejí se počátky a-kého s-lku, jenž původně zahrnoval v sobě kmeny aitólské, znenáhla pak rozšířil se do Fókidy, Lokridy ozólské a zahrnul i Hérakleii u Thermopyl. Nový spolek, založený k boji proti Makedonům, měl sloučiti rozptýlené kmeny řecké za vůdcovství Aitólů a zastupován byl spolkovou radou, jíž příslušelo rozhodovati o válce a míru, a mírniti spory vzešlé mezi jednotlivými členy. Spolková rada volila na rok stratéga a jemu po bok výbor apoklétů, jimž společně náleželo vykonávati nálezy spolkové. Vedlé stratéga voleni byli ještě hipparch a grammateus. Moca-kého s-lku osvědčila se r. 279 př. Kr., když přičiněním jeho od Hellady odvrácen hrozný vpád Keltů. Avšak rozvoj achajského spolku za řízení Aratova dal politice a-kého s-lku směr jiný, nevlastenecký. Poněvadž snahou Aratovou byly mařeny snahy Aitólův o nabytí rozhodné moci v Peloponnése, hlavně v Élidě, obrátili se Aitólové se vší vášnivostí proti Achaiům a jali se hledati bližších styků s makedonským králem Antigonem. V bitvě u Pellény (r. 249) způsobil jim Aratos porážku a tím záměry Aitól na nadvládí v Peloponnése zničeny. Útoky krále Démétria na některé členy a-kého s-lku a přičinění Aratovo způsobily smlouvu a-kého s-lku s achajským. V čele Aitólů stál tehdy vlastenecký Pantaleón, jenž pečoval o spojení všech Hellénů proti Makedonům a hleděl i povinnosti členů spolkových spravedlivěji upraviti. Avšak smrť krále Démétria a nové úspěchy achajského spolku podnítily v Aitólech proti Achaiům záští nové. Élis, Figalia, Mantineia a arkadský Orchomenos přijaty do a-kého s-lku, Akarnanové s Achaii spojení válkou stiženi a se spartským králem Kleomenem III. ujednána smlouva o pomoc vzájemnou, tak že za války Kleomenovy se spolkem achajským zachovávali Aitólové ozbrojenou neutralitu a bránili Makedonům přístupu do země. Následky politiky té byly Hellénům neblahé, neboť v tísni své povolal Aratos na pomoc Antigona Dósonta, jenž u Sellasie (r. 221) zvítěziv achajskv spolek a s ním i větší čásť Hellénů v závislost uvedl. Stranivost a rozpoutané vášně projevovaly se teď způsobem nejšerednějším, a stálý boj s Makedonií a achajským spolkem vyplňují téměř celé dějiny aitólské až po úpadek a-kého s-lku. Počátek neblahým těm událostem dal spor s Messénií a výprava Aitóla Dorymacha proti Achaiům. jichž následkem jest válka spojenců hellénských a Makedonů proti Aitólům (222–216 př. Kr.), toliko se Spartou a Élidou spojeným, kterouž válku podrobně Polybios vypisuje. Jakkoli Filippos III. roku 218 vzal a zkazil hlavní město aitólské Thermón, nedobrali se spojenci mírem v Naupaktu (216) ujednaným prospěchu značnějšího. Avšak Aitólové, zejména státník jejich Agélaos, poučili se dlouhým bojem, že toliko ve svornosti všech Hellénů možno hledati spásu země, proto hledali i styků s Římany, proti nimž byl se spojil s Hannibalem Filippos III., nevědouce, že právě tento spolek jest samostatnosti řecké nebezpečenstvím největším. Římané ve své tísni rádi přijali nabídky aitólské a zavázali se, že všechna území dobytá společným válčením a-kému s-lku připadnou. Pravým úkolem smlouvy bylo, aby Aitólové znova s Makedonií k válce se odhodlali a tak Filippa III. od úmyslův italských zdrželi. Ve válce deset let trvající (u Římanů »prvá válka makedonská« 215–206 př. Kr.) stála největší čásť Hellénů na makedonské straně. Aitólové utrpěli četné ztráty, a když Aitólský spolek 206 vzal Filippos III. po druhé Thermón, tu nevidouce se strany římské vážnější pomoci, učinili s Makedonií mír nepříznivý. Spolek s Římem byl zrušen, ne však na dlouho, neboť útoky Filippovy na některé spojence aitólské přinutily a. s., že hledal znovu pomoci u Římanů, tehdy již vítězů nad Hannibalem. Tím stal se a. s. de facto na Římu závislým a pomáhal jemu ve druhé válce makedonské (200–197 př. Kr.). Když však Flamininus zdráhal se Filippa sesaditi a Aitólům některá thessalská města vydati, postavili se Aitólové proti Římu, spojili se s Antiochem III. a nespokojili se ani tehdy, když Fókis a opuntská Lokris na rozkaz senátu jim byly vydány. Aitólové postavili se teď zřejmě proti Římu a dráždili mocnou republiku činy malichernými, zejména spolkem s tyrannem spartským Nabidem. Aitólové, Nabis a Antiochos, potají pak i Pergamos a Rhodos, hotovili se k válce s Římem, již měl vésti sám Hannibal. Avšak Nabis počav boj dříve na pobídku Aitólů byl poražen achajským stratégem Filopoimenem, načež Aitólové doznali hojných ztrát a sklamání v pokusech svých válečných. Po porážce Antiochově u Thermopyl (191 př. Kr.) zamítli Římané veškeré další vyjednávání s Aitóly, prokonsul Acilius Glabrio vtrhl do země a oblehl přední pevnost Naupaktos. Prostřednictvím Athéňanů povolil senát Aitólům příměří, avšak liché zprávy o římských nezdarech v Asii svedly Aitóly k boji poslednímu. R. 189 př. Kr. Fulvius Nobilior ve spolku se všemi téměř sousedy sevřel Aitólii se všech stran a donutil k těžkým podmínkám, zejména k uznání římské svrchovanosti, čímž a. s. zanikl. Brandstäter, Gesch. d. aetol. Landes, Berlin 1844; Dubois, Les ligues étolienne et achéenne, Paris 1885. Pšk.