Ottův slovník naučný/Aischylos

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Aischylos
Autor: Václav Sládek
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 550–553. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Aischylos
Heslo ve Wikipedii: Aischylos

Aischylos, lat. Aeschylus, slavný trag. básník řecký (V. st. př. Kr.), syn Euforiónův, přivedl drama řecké prostředky vnějšími i vnitřní mocí básnickou k takové výši, že právem sluje otcem tragédie řecké. Narodil se v Eleusině nedaleko Athén a pocházel z Eupatridů, šlechty attické. Záhy obrátil se k poesii dramatické, k níž dle pověsti sám bůh Dionysos ve snách jej posvětil. Na jeviště poprvé vstoupil asi r. 500 př. Kr. a závodil z prvu s Choirilem a Pratinem i dobyl r. 485 prvé ceny. Ve válkách perských bojoval v řadách spoluobčanů u Marathóna, později též u Artemisia, Salaminy a Plataj. V nápise náhrobním, jejž sám sobě složil, připomíná se právě tato jeho udatnost válečná bez všeliké zmínky o zásluhách básnických. R. 473 zvítězil A. trilogií, z níž zachoval se prostřední kus Peršané. V závodě dramatickém r. 468 setkal se poprvé na jevišti se Sofokleem, mladším sokem svým a žákem. Prvou cenu přiřkli tehdáž soudcové Sofokleovi. Ze by pro to zkalen byl poměr mezi oběma básníky aneb že by byl A. proto opustil Athény a odebral se k Hierónovi syrakuskému na Sicilii, pravdě se nepodobá. Spíše byl A. geniálním sokem povbuzen k nové činnosti, což tím se potvrzuje, že již následujícího roku v závodě s Aristiem a Polyfradmonem zvítězil tetralogií, k níž náleží zachovaná tragédie Sedm proti Thébám.

Jako jiní velicí básníci souvěcí, Simónidés, Bakchylidés, Pindaros, zván byl i A. ke dvoru umění milovného Hieróna, vládce syrakuského, kam též se několikráte odebral; na Sicilii provedl i některé tragédie, jako Aitňanky, k oslavě nově založeného města Etny, a Peršany. Líčení výbuchu Etny v trag. Prométheus zakládá se snad na očitém názoru. Z častého pobytu na Sicilii odvozovali staří grammatikové sikelismy, jež shledávali v řeči básníkově. Posléze po vítězném provozování Oresteie v Athénách r. 458 A. otčinu opustiv odebral se do Gely sicilské, kdež r. 456 skonal.

Několikerý, snad celkem trojí odchod A-lův z vlasti staří různě vykládali. Za hlavní a vážný důvod, nehledíme-li k půhonu pro domnělé prozrazení mystérií eleusinskvch, uznává se nechuť básníka aristokraticky a konservativně smýšlejícího k mnohým novotám v obci, kdež po stkvělých vítězstvích nad přemocí asijskou a při vzmáhajícím se vlivu Athén na ostatní obce řecké duch demokratický mocně zavládl a nejednu ctihodnou tradici starší, jako moc areopagu, obmezil a zrušil. Památku A-lovu uctili Gelané pomníkem, Athéňané pak usnesením, aby i budoucně povoloval se chor ku provozování jeho dramat, čímž ještě i po smrti vítězil básník plody svými od syna jeho Euforióna dílem i poprvé provozovanými, požívaje po drahný čas vážnosti, zvláště přívrženců starší doby a starého vkusu. V duchu jeho, třeba s nestejným účinkem, básnili synové Euforión a Bión, sestřenec Filoklés, Morsimos a oba Astydamontové. Po stu létech dle návrhu řečníka Lykurga byla kovová jeho socha se sochami druhých dvou nejslavnějších tragiků Sofoklea a Euripida postavena v divadle a pořízen normální text jejich dramat, aby zamezily se libovolné interpolace a odchylky herců. Mocnému úspěchu trag. A-lovy napomáhala některá důležitá jeho zařízení. Přibrav druhého herce, k němuž později za příkladem Sofokleovým přidal třetího, A. přispěl nemálo k oživení dialogických scen v dramatě a k lepšímu rozvinutí děje. Tak dialog zaujal přední místo proti lyrickým zpěvům sboru, jež, jakkoli v této době dramatického rozvoje dosti ještě jsou rozsáhlé (srv. Prosebnice, Peršany, Eumenidy), přece uvedeny na míru skrovnější. Ovšem chor A-lův, jenž v kusech právě uvedených má ještě hlavní úlohu, nikdy nesestupuje v tak trpný poměr k ději dramatickému jako u Sofoklea neb dokonce u Euripida. Tragédie A. skupil vždy po třech se závěrečným dramatem satyrským v tetralogii jedním pásmem mythickým (Oresteia) aneb idealným (tetralogie Fineus, Peršané, Glaukos, satyr. dr. Prométheus) tak souvisící, že skoro vždy činily jedno takořka drama o třech aktech. Jednotlivé tragédie tu někdy činí celek samostatnější, jako Peršané, jindy tak úzce souvisí s kusem následujícím, že samy o sobě neposkytují dokonalého rozluštění dramatické zápletky (srv. Prosebnice, Prométhea, Agamemnona, Choéfory). Tím básník mohl obšírný mythos zahrnouti v organický celek s všestrannou charakteristikou hlavních osob a jasně zobraziti působení řádu mravního na život lidský s jeho náhlými změnami, aniž při této jednotě vnitřní bylo mu obmezovati se jednotou místa a času. Mysl tragickými událostmi bolně vzrušenou ku konci rozveseluje básník rozmarnou jakousi dohrou, dramatem satyrským.

Úprava scénická zvelebena zevnějškem herců, kteří ve splývajícím, bohatém rouše pestrých barev, s vysokou maskou a přiměřeným zveličením tělesných rozměrů na kothurnu kráčejíce zobraziti měli postavy A-lova ideálnějšího světa hérójského. Jeviště dekoracemi Agatharchem perspektivně prý malovanými a rozmánitou výzdobou i stroji napomáhalo illusi; reje tančícího choru upraveny dle vyšších požadavků pestrosti a úměrnosti.

Dle toho i hudební stránka písní sborových vyznačuje se bohatostí a symmetrií nad jinými plody toho druhu.

Po stránce vnitřní významná jest tragédie A-lova hlavně ve trojí příčině: časové, náboženské, básnické. A. žil v době plné velikých událostí, kdy Hellénstvo s Athénami v čele vítěznou srážkou s Peršany dospělo k plnému vědomí své síly a převahy nad cizinou. Sám bojovav hrdinsky v řadách spoluobčanův u Marathóna a jinde, kteří v prosté kázni domácí vychováni jsouce srdcem mužným lnuli ke svobodě a slávě a jí i silnou rukou uměli hájiti, A. čerpal ze slavné přítomnosti onu mužnost a bojovné nadšení, jímž dýše tragédie Sedm proti Thébám, drama »Area plné« (Aristof. Žáby v. 1021.), ono vznešené vědomí převahy Hellénstva nad barbarstvem a zvláště zásluh rodného města Athén před jinými obcemi řeckými, jež vítězně vyznívá z nářků poražených nepřátel v tragédii Peršanech a hrdého projevu dochází též v rozmluvě krále Pelasgů s barbarským hlasatelem v Prosebnicích. I filosofie ethická rozmáhajíc se i v širších kruzích obecenstva nezůstala bez účinku u básníka hlubokým důmyslem po příčinách lidských událostí pátrajícího dávajíc podnět a a připravujíc u posluchačů porozumění velikým jeho mravním ideám. – Politickým smýšlením náležel A. k Athéňanům, kteří nepřejíce příliš kvapným snahám demokratickým, také v rozšiřování panství zahraničného žádali větší mírnosti a snažili se zachovati staré přísnější zásady práva a mravů, jakož i zřízení, která je udržovala. Proto spravedlivý, rozvážný a mírný Aristeidés jest státníkem A-lovi milým, nikoli ctižádostivý, dalekosáhlých záměrů všemi cestami se domáhající Themistoklés. Tuto oblibu k Aristeidovi básník zdá se osvědčovati při líčení bitvy Salaminské v popise krvavé porážky Peršanů na ostrově Psyttalei v Peršanech vv. 447–471. Charakteristiku Amfiaraovu v Sedmi proti Thébám, jenž nechce spravedlivým se zdáti, nýbrž býti (v. 592 až 594), lid athénský vztahoval všeobecně k Aristeidovi, a to zajisté nikoli proti úmyslu básníkovu. S událostmi současnými zvláště souvisí třetí drama Oresteie Eumenidy; básník líče slavné ustanovení areopagu samou ochránkyní města Athénou, důtklivě hájí důležitého sboru tohoto proti útokům demokratů, jimž aristokratický areopag byl již nepohodlný. Jakož tedy A. z doby své bral podněty k mohutnému líčení dějů dramátických, tak také snažil se působiti týmž duchem na mysli vrstevníků doporučuje jim umírněnost (nepřímo v Peršanech) a ty ctnosti občanské i lidské vůbec, bez nichž po jeho mínění nemůže obstáti blahobyt ani soukromých osob a rodův, ani celých států.

Z toho plyne ona nelíčená úcta Aristofanova k starému básníku, v němž na rozdíl od subtilních sofistův a nízkých, pokleslé době odpovídajících charakterů, jichž neštítilo se drama Euripidovo, spatřuje obraz mužů bývalých, zdravého, poctivého jádra. Veliký jest i náboženský význam dramat A-lových. Bera mimo nejřidší vyjimky látky své z mythu stanoveného zvláště eposem homérským a kyklickým A. volil látky důležité a závažné a k podání mythu choval se nikoli skepticky jako později Euripidés, nýbrž jako myslitel věřící, ušlechtilými požadavky mravně pokročilé doby naplněný. Násilné převraty ve světě božském, jimiž dle mythu po svržení bohů řádu staršího ve vládu se uvázal Zeus s družinou bohů mládších, A. zmírňuje tím, že přemoženým bohům vykazuje po smírném dohodnutí čestné místo v pozadí. Skutečnou vládu ve světě mravním ujímá spravedlnost a intelligence (srv. Prométhea a Eumenidy).

Osud vůlí Diovou se spravující mění se v mravní řád, ponechávaje člověku svobodnou vůli (srovn. Agam. v. 750. a n.). Pokud tedy člověk kráčí prostou cestou práva, nemá se od vyšší moci čeho báti; klesne-li pychem, kletba stíhá jej i potomstvo, pokud toto poslouchá vábných svodův, až do jeho vyhlazení. Strašná přítomnost vůle boží tají se v temném pozadí jeviště lidských událostí, odkud časem ozývá se věštbami, sny, tušením aneb i hlasem osobně vystupujícího božstva a lidí zemřelých. Stržen-li kdo bez viny kollisí povinností do neštěstí (Orestés), pomáhá milosrdenství. S tohoto stanoviska básník odsuzuje v Agamemnonu krvavou pomstu i lidské oběti v domě vladařském (obětování Ifigeneie v Aulidě, vyžadující výpravu trójskou) a rovněž i s druhé strany vyvozuje pád Troje ze zločinu Paridova. Též ohavnou porážku Xerxovu v Peršanech tak vykládá. Tak tříbil A. mythy národní a měnil je v důstojné formy vyšších názorů života a pokynů vlasteneckých.

S této spekulativní stránky staří nazývali A-la filosofem. Skladbou svou tragédie A-lova náleží ke druhu, jejž Aristotelés v poetice nazývá prostým na rozdíl od pozdější složité tragédie Sofokleovy a Euripidovy, i blíží se tím z části ještě začátkům poesie dramatické. Děj značně obmezený obšírnými částmi chorovými a epickými prost jest vší spletitosti a napínavé změny situací.

Základní myšlénka dramata určitými rysy podána jest v exposici, odkud v celku postupem téměř epickým beze značných překážek dospívá k svému rozluštění (Prosebnice, Peršané, Sedm proti Thébám, Prométheus). Dramaticky nejzajímavější jest Oresteia, v níž obě strany konflikt dramatický působící spolu se utkávají i na jevišti na rozdíl od dramat jiných (Peršané, Sedm proti Thébám), kde jen jedna z obou stran vystupuje, kdežto druhá zůstává mimo jeviště; jednání a úmysly její projevují se pouhými řečmi poslů neb hlasatelů (srv. Prosebnice) neb vykonavatelů jich vůle (Síla a Moc v Prométheu).

Ve druhém kuse Oresteie (Choéforách) shledává se již i pokus jakési dramatické intriky ve scénách, kde jedná se o oklamání Klytaimnéstry a Aigistha, avšak zase prostředky, jimiž Orestés dal se poznati sestře své Élektře, jsou tak primitivní, že samému Euripidovi později vidělo se podrobiti je ostré kritice v Élektře.

Týž básník neušetřil ve Foiničankdch proslulého výjevu ze Sedmi proti Thébám, kde Eteoklés přijímaje obšírnou zprávu vyzvědačovu o sedmi recích nepřátelských k útoku na město se chystajících, zase z řad svých bojovníků po jednom ustanovuje k obraně proti každému z nich, v čemž spatřuje Euripidés dramatickou pravdě nepodobnost, ježto přítomné nebezpečí žádá místo dlouhých řečí rychlého činu.

Jednoduchost skladby tragédií A-lových vyniká zvláště, porovnáváme-li je k složitému dramatu Sofoklea a Euripida, kteří skládali tragédie samostatné, tudíž dějem bohatší. Ze zachovaných kusův A-lových všecky náležejí k celku trilogickému, v němž drama prvé obsahovalo takořka exposici (Agamemnón), druhé jakési zauzlení (Prométheus, Choéfory), třetí pak rozluštění velikolepého děje celkového (Eumenidy, Sedm). Při vší jednoduchosti látky dramatické v jednotlivých tragédiích velikého přece úspěchu dochází básník jinými prostředky sobě vlastními, jako jsou: pádný, povahám osob i situaci přiměřený dialog, mocné kontrasty v charakterech i ději, rozmanitost a stálé stupňování citův a dojmů, čímž děj o sobě jednoduchý vždy v nových se ukazuje stránkách, stoupá od pouhého tušení až do zdrcující skutečnosti a čtenáře udržuje ve stálém, vzrůstajícím očekávání. Jak mocným činitelem jest tato rozmanitost a gradace na př. v Peršanech, dramatu bez vlastního děje, jež zakládá se pouze na líčení dojmů, jaké působí zpráva o porážce salaminské na dvoře perském! Podobně stupňovaný a rozmanitý postup dojmů na základě jediné situace možno stopovati zvláště ještě v Agamemnonu a Prométheu. A tak nad jednoduchou osnovou dějů skutečných rozvijí hluboký důmysl básníkův jiné vyšší a pestřejší drama citův, upoutávaje nejen smysly tělesné, ale, což více váží, i celé srdce myslícího člověka, kteréž na konec dokonalou katharsí povznáší vysoko nad zmatené běhy vezdejší. Charaktery A-lovy jsou velikosti nadlidské. Míru obyčejnosti přestupují jejich vášně, skutky i boly. Řád světový mocněji než u pozdějších tragiků zasahuje do děje dramatického a ve sporu s ním hlavní osoby projevují vzdor a odhodlanost titanskou, podléhajíce mu buď bez lítosti (Eteoklés), aneb se mu podrobujíce po přehojných svízelích a bojích k dokonalému slavnému smíření (Prométheus, Eumenidy). A. nelíčí povahy špatné a ošemetné jako později Euripidés, jemuž pokleslá skutečnost dosti vzorů poskytovala. Jediný Aigisthos v Agamemnonu a Choéforách jest povaha naprosto špatná, avšak účastenství jeho na jevišti jest nepatrné. Povaha Klytaimnéstry v Agamemnonu jest sice zločinná, avšak nebudí opovržení, nýbrž démonskou odhodlaností svou jeví se spíše nástrojem strašného osudu, jenž zkázu plodí v domě Atreovců. Důstojností a ideálným vzletem svých charakterů povznáší se A. vysoko nad ostatní básníky dramatické. Povahy jeho ovšem poskytují méně psychologické rozmanitosti než na lézáme u Sofoklea. Ze však vyznal se básník i v podrobnější kresbě povahy lidské, dokazuje zejména postava Klytaimnéstřina, jejíž licoměrnost a nenávist k vracejícímu se z vítězné výpravy manželu zevrubně jest líčena. Také jemnějším hnutím srdce umí A. dopřávati tklivého výrazu zvláště v charakterech ženských. Ostýchavost a něžné účastenství Okeanoven s trpícím Prométheem, mateřská péče a úzkost Atossina (v Peršanech), hovornost a upřímný zármutek chůvy v Choéforách jsou toho zajímavým důkazem. Sloh A-lův odpovídá ideálním charakterům a velikosti látky. V částech melických druží se ke slohu Pindarovu, v epických časté reminiscence homérské a plastika líčení osvědčují vniternou příbuznost s Homérem. V dialogu zračí se mohutné pathos, s něhož básník toliko zřídka sestupuje k jakési prostotě obyčejného života, tam kde mluví osoby povah slabších, jako hlídač v Agamemnonu, Kilissa v Choéforách. Vedlé trpké ironie probleskuje místy i lehký humor. Výrazem slovním stojí básník vysoko nad hovorem pospolitým proti Euripidovi, jehož elegantní, průzračná řeč neliší se valně od obyčejné mluvy vzdělané společnosti athénské. Polo komicky, polo vážně Aristofanés v Žabách obdivuje se A-lovým slovům »obřím, krkolomným, vysokochocholným, bujaroořím, klínově sroubeným«. O A-lovi čteme tamtéž, že »prvý z Hellénů frase velebné vztyčil jako věže. Neboť k myšlénkám a názorům velikým také příhodná slova si tvořiti třeba jest a slušno, by polobůh slovy nad jiné velebnějšími mluvil, jakož i roucho, jež nosí, větší skvostnost a nádheru jeví«. Závažnosti a velikolepého zvuku dochází řeč A-lova hromaděním epithet a synonym, výrazy zvukodobnými, alliterací a assonancí, též i slovy zastaralými a lokálními, čímž propůjčuje básník řeči své rázu starožitného a lokální barvitosti (srv. zvl. Prosebnice a Peršany). Obrazy a metafory A-lovy jsou hojné, smělé, nezřídka i dojímavé a půvabné. Též po stránce syntaktické vyskytují se mnohé zvláštnosti, jako převládající parallelní složení vět, anakoluth, aposiópése. V řeči té, jakkoli neobyčejné a místy temné, není však onoho bombastu, v němž libuje si zkažený vkus doby úpadku literárního, nýbrž jest to volný výraz mohutného názoru básnického a jiných nadměrných pocitů: hrůzy a strachu, lítosti i hněvu, vůbec všech mocně vzrušujících hnutí duševních, jež A. vyjadřuje v celé jejich přirozené síle. Tam, kde velikosti citu nedostává se lidského výrazu, nastupuje mlčení, jímž básník dosahuje rovněž mohutného účinku (srv. mlčení Prométhea ke skále připoutávaného, Atossino v Peršanech, Kassandřino v Agamemnonu). Jako v tragédii A. vynikl nad své předchůdce, tak překonal i v dramatě satyrském nejproslulejší mistry v tom oboru, Achaia, Pratina, Aristia. Dle zpráv zachovaných zvítězil A. třináctkrát za svého života a dramata jeho též i po smrti básníkově častokráte prvou cenou byla poctěna. Počet dramat A-lových, vyšlých z činnosti více než čtyřicetileté, udává se na 70 až 90: názvů zachovaných vůbec jest 82. Nám dochovalo se pouze sedm tragédií: Prométheus spoutaný z doby nejisté, avšak bezpochyby po r. 476 př. Kr. Drama to bylo v trilogii prostředním kusem. Rozluštění konfliktu bylo obsaženo v následujícím, avšak ztraceném dramatě Prométheu vyproštěném. Peršané, prostřední kus trilogie roku 473 vítězně provozované. Sedm proti Thébám, třetí kus trilogie prvou cenou poctěné. Prosebnice (Ἱκέτιδες), stavbou všech nejjednodušší, rázu z převalné části lyrického, snad prvý kus trilogie. Doba a místo provozování nejisto. Trilogie Oresteia, nejdokonalejší vzor básnické činnosti A-lovy, r. 458 vítězně provedená, skládající se z dramat: Agamemnón, Choéfory, Eumenidy (satyrské drama Próteus jest ztraceno). Z vydání tragédií A-lových N. Wecklein, Aeschyli fabulae v Berlíně, Calvary 1885, Fragmenta, A. Nauck, Fragm. trag. graec. v Lipsku 1856. Překlady české: Nebeský Václav: Prométheus, Eumenidy v Praze 1862; Mejsnar Hynek, Aischylova trilogie Oresteia v Táboře 1883; Loukotka Frant., Prométheus v progr. akademického gymn. v Praze 1883–84; Peršané v »Kroku« 1887 a 1888. Sdk.