Ottův slovník naučný/Aischinés

Ottův slovník naučný
Aisépos	Aischinés	Aischrión

Údaje o textu
Titulek:	Aischinés
Autor:	František Drtina, Eduard Kastner
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 549–550. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Aischinés: 1) Žák Sókratův (nar. kol. r. 408 př. Kr.). Vykládal myšlénky mistra a učitele svého formou dialogickou, vyznačující se milým půvabem, čistotou a ozdobností slohu, tak že jí i před spisy Xenofontovými bývala přednost dávána. V dialozích těch dovedl prý řídkou věrností napodobiti zvláštní způsob rozmlouvání Sókratova, jehož osobnost v nich čelné má místo. Vedlé něho též Aspasie jako osoby rozmlouvající často užíval. Dialogy jeho vynikaly asi zvláště rázem satirickým. Hrot trpkosti a uštěpačnosti A-novy byl namířen zvláště proti sofistům. Jména dialogů jeho, z nichž jen nepatrné zlomky se zachovaly, jsou (dle Fótia a Diogena Laertského): Miltiadés, Kallias, Axiochos, Aspasia, Alkibiadés, Télaugés, Rhinón (K. F. Hermann: De Aeschini Socratici reliquiis. Disp. ac. Gott. 1858). Přirozeno, že i myšlénkový okruh A-nův úplně asi v hranicích myšlení Sókratova se pohyboval. A. pocházel z chudých rodičů (otec jeho se jmenoval Lysanias) a trávil celý svůj život v poměrech dosti nuzných. Častým nedostatkem peněz byl prý k různým nedovoleným obchodům donucen, pro něž byl od Lysia obžalován (zlomek řeči Lysiovy u Athénaia, str. 611 d.). Po smrti Sókratově odebral se na Sicilii, kde požíval obliby a pohostinství vládce Dionysia, po jehož zapuzení se opět vrátil do Athén, kde se pak živil spisováním řečí obhajovacích a skládal své dialogy. Dna.

2) A. nar. v Athénách r. 389 (dle jiných 393 neb 391) př. Kr., syn Atrométův, jeden z nejslavnějších attických řečníků. Ač pocházel z rodu nízkého, přece přijat byl (zdali právem, nevíme) do seznamu občanův a stal se písařem státníka Aristofonta, později demokrata Eubula, k jehož směru politické nečinnosti přilnul. Brzy však znechutilo se A-novi úřadování a zkusil štěstí své na jevišti; ale zle pochodiv obrátil se k vojenství a statečně prý bojoval u Mantineie (r. 363) a u Tamyn (r. 358). Výtečnými dary ducha jsa nadán vystoupil brzy potom na jeviště politické a působil s jinými proti vzmáhající se tehdy moci krále Filippa Makedonského. Když pak dlouholetým nepřátelstvím unaveni Athéňané s Filippem r. 346 př. Kr. o mír vyjednávali, A. dal se posly Filippovými uplatiti, přemluvil občany, aby přijali podmínky králem jim nabízené, a zradil zájmy vlasti své byv s jinými poslán za Filippem, aby přijali od něho přísahu na mír, jenž po svém původci Filokratův sluje. Proto Démosthenés, náčelník strany vlastenecké v Athénách, žaloval jej spolu s Timarchem z křivého poselství, ale A. zmařil žalobu udav Timarcha, že vedl život nečestný, a dokázal toho, že byl odsouzen. Potom Démosthénes obnovil žalobu, ale A. přičiněním strany makedonské a zvláště Eubula žaloby byl zproštěn. R. 339 př. Kr. byv poslán jako pylagoras ke schůzi delfských amfiktyonů požádal Flippa, aby potrestal obyvatele Amfissy za svatokrádež, které se prý kdysi dopustili přisvojivše si území bohu delfskému náležející. Filippos byl mu ovšem rád po vůli, prošel s velikým vojskem Thermopylami a obsadil město Elateii, jež bylo stratégicky velmi důležité. Když pak Athéňané tušíce blížící se nebezpečí s Thébany se spojili, král obrátil se proti nim a porazil spojence v bitvě u Chairóneie r. 338. Zradiv vlasť svou A. hleděl zprostiti se Démosthena a žaloval proto Ktésifonta, jenž byl navrhl, aby Démosthenés pro vlastenecké jednání v divadle byl ověnčen. Ale Démosthenés obhájil se tak skvěle, že A. nedostav ani pětiny hlasů, jak bylo po zákonu, a nemoha snésti toho pokoření odebral se do Efesu a odtud na Rhodos, kdež školu rhétorickou založil. Zemřel prý na ostrově Samu maje věku 75 let. Řeči jeho zachované (proti Timarchovi, o křivém poselství, proti Ktésifontovi) již starým tak se líbily, že je třemi charitkami nazvali. Jest zajisté A. prvním řečníkem po Démosthenovi, ba v jedné věci jej i předstihl; dovedlť výborně mluviti i bez přípravy. Řeči jeho vyznamenávají se zvláštní plynností a mohutností slohu a neobyčejně bystrým vtipem, ale při vší té dokonalosti formální schází jim základ mravní, jejž A. hleděl mírně nahraditi planou sofistikou. Viz Blass: Die attische Beredsamkeit, III., str., 129–236. Novější vydání: Weidnerovo 1872 a Frankovo 1873. Knr.