Ottův slovník naučný/Ahasver

Ottův slovník naučný
Ahasité	Ahasver	Ahatschau

Údaje o textu
Titulek:	Ahasver
Autor:	Josef Hanuš
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 484. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Ahasver

Ahasver čili Věčný žid. Legenda o něm patří k nejznámějším tradicím křesťanského středověku a novověku. Nejstarší její napsání vyskytuje se ve XIII. stol. v kronice Matouše Pařížského († 1259): Armenský jeden biskup vyprávěl v Anglii kolem r. 1228 o jistém Josefovi, příjmením Cartaphilus, který při odsouzení Kristově byl vrátným v praetoriu Pilátově a udeřil Krista odcházejícího ve tvář posměšně volaje: »Jdi přece, Ježíši, jdi rychleji, proč jsi tak váhavým?« A Spasitel přísně naň pohleděv odvětil: »Jdu již, ty však zůstaneš, až se opět vrátím.« A tak zůstal Josef a žije posud. Kdykoli naplní se století jeho věku, onemocní divnou chorobou, upadá v rozechvění, avšak uzdraví se a stává se mužem 30letým. Byl pokřtěn Ananiášem, žije obyčejně v obou Armeniích, obcuje s biskupy a preláty a jest velmi nábožný. Podobně vypráví česká pověst zachovaná v leg. o sv. Anselmovi z počátku XIV. stol. (v rukop. Svatovítském) o rytieři Janovi, jenž stotožněn tu se Šimonem, který Kristu pomohl nésti kříž. Odchylnější variantou jest stará tradice italská o Markovi (t. j. Malchovi), bičovateli Kristově, jenž udeřil Spasitele železnou rukavicí a za to odsouzen choditi v podzemí kolem sloupu. Později odloučen věčný chodec podzemní od svého místa a nastoupil zoufalé putování po světě jako věčný, bludný žid. V Německu sahají zmínky o A-u až do XVI. stol., ne-li dále (tištěn poprvé 1602 a pak přečasto) a šíří se mezi lidem i vzdělanci, hojné nalézajíce účasti a víry, jež teprve v XVII. stol. počíná kolísati. Z Německa přešla legenda k sousedům i k nám, kdež tištěna ještě v XIX. stol. Začátkem XVII. stol. znají A-a již Francouzi. Z Francie a Německa dovídá se o A-u Nizozemí (kolem r. 1616) a Belgie, kdež pověrčivý lid A-u zvanému Isaak Laquedem (t. j. muž dávných dob) přičítal moc omlazovati staré ženy. Od XVII. století znárodněla osobnost Věčného žida i v Anglii. Dánové přeložili něm. knihu o A-ovi již r. 1621 a Švédové kolem r. 1643. Italové kromě Malcha znali již v XVII. stol. jiné tradice o Ebreo errante a Bouttadeo (jenž udeřil Boha?), jak v Italii A. zván, žije posud v pověstech sicilských. Španělové přibájili A-ovi na čelo znamení Kainovo, ohnivý kříž, spalující věčně jeho mozek. Zajímavo jest staroruské podání o Věčném židu zvaném Falas, Faňas, Kalos: Dal Kristovi políček a odsouzen, aby třikrát denně byl požírán od divé šelmy. Malorusové bájí o Věčných židech, kteří kdysi Krista bičovali, neb střehli hrobu jeho; omládají prý s přibýváním měsíce. Koncem minulého století nastoupila báječná osobnost Věčného žida pouť po evropské poesii; pojímána velmi různě, šířena podlé rozličných, často velikolepých hledisk a spojována s osobnostmi a ideami allegorickými, kterých původně neznala. V A-ovi spatřován tu praktický realista, který nemůže spřáteliti se s ideálními snahami Kristovými, tu starověrný žid pohrdající hlasatelem nových nauk, tu ubohý pracovník, který vidí v Kristu-mysliteli nepřítele svého, tu opět jeden z fariseův neb vysokých kněží, větřící v novém učení lásky, rovnosti a svobody nebezpečí pro třídy privilegované atd. A táž rozmanitost i ve formě: někteří básníci opěvají osudy A-ovy v prostých verších písně, jiní illustrují jimi své výtvory jiné, jiní konečně činí jej nositelem nejvznešenějších ideí člověčenstva. Počet opěvatelů A-vých jest značný. Důležitější jsou: Carmen Sylva (královna rumun., v básni Jehovah), Byron (v Káinu a Prometheovi), G. Croly (v Salathielu 1828), Žukovskij, Nebeský (v Protichůdcích), H. Andersen (Ahasverus), J. Mosen, Heller (Ahasverus 1865, epos), R. Hammerling (Ahasver in Rom, epos), E. Sue (10svazkový román Věčný žid), Shelley (Královna Mab), E. Quinet (Ahasverus 1833) a Jar. Vrchlický (Božetěchův kříž a Jarní zpěv Ahasvera). Vrchlického A., nezcela původní, jest repraesentantem ducha týraného člověčenstva, jež utrpením i strádáním spěje ku pravému štěstí svobody, osvěty i humanity. – Gaston Paris: Le Juif errant (Pař. 1880); Conway: The wandering Jew (Lond. 1881); P. Cassel: Ahasverus (Berl. 1885); L. Neubauer: Die Sage vom Ewigen Juden (Lips. 1884); A. Veselovskij: Legendy o věčnom židě i ob imperatorě Trajaně (Žurn. Min. Narod. Prosvěšč. 1880 a Archiv für slav. Philologie roč. V. a VI.). Hš.