Ottův slovník naučný/Agrippina

Ottův slovník naučný
Agrippa	Agrippina	Agrippinus

Údaje o textu
Titulek:	Agrippina
Autor:	neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 474–475. Dostupné online.
Licence:	PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Agrippina mladší

Agrippina: 1) Dcera M. Vipsania Agrippy a Iulie, dcery Augustovy, manželka Germanikova. Provázejíc manžela svého na válečných výpravách v Germanii těšila se neobyčejné přízni vojska; později následovala Germanika též do Asie a teprve po smrti jeho r. 19 vrátila se do Říma. Sklíčena bolem nad smrtí manželovou, o němž soudila, že byl otráven návodem Tiberiovým, nedovedla nenávisti své k císaři utajiti. Aelius Sejanus. milec císařův, uživ toho a napjatých poměrů mezi matkou Tiberiovou Livií a A-nou osočil ji, jako by dětem svým k vládě chtěla dopomoci. Některé nepředložené výroky A-niny a popravy přátel Germanikových spor ještě přiostřily. Po smrti císařovny Livie, která ji sice nenáviděla a ponižovala, ale zničiti ji nechtěla, byla A. návodem Sejanovým r. 29 jata a na ostrov Pandatarii vypověděna, kdež po mnohých svízelích † r. 33 dobrovolně hladem. Památku její Tiberius zneuctil, dav den narození jejího vpočísti mezi dny neblahé a v den úmrtní Jovovi obětovati. Tělo její bylo tajně zahrabáno, ale od císaře Calliguly opět vyhledáno a slavně pohřbeno. A. byla žena vzácné krásy a výtečného ducha; ale jsouc již od přírody mysli nepodajné a vůle nezlomné byla ranami osudu tak otužena, že poslední stopy ženskosti u ní zmizely. Sochy její mnohé jsou zachovány; zvláště proslulá je socha na Capitoliu v Římě, představující A-nu sedící.

2) A. Iulia (* 16 – † 59 po Kr.), císařovna řím., dcera Germanika a A-ny starší. Sotva 12letá zasnoubena byla r. 29 s Domitiem Ahenobarbem, který však brzo po narození syna Domitia (37) zemřel. S bratrem svým císařem C. Calligulou a švakrem N. Aemiliem Lepidem žila v poměru nepřirozeném. R. 39 byvši obviněna, že věděla o spiknutí proti císaři, jehož i Lepidus se účastnil, vypověděna jest na ostrov Pontii, ale po smrti Calligulově r. 41 byla odtud císařem Claudiem povolána nazpět a také jmění jí vráceno. Zasnoubivši se potom s Passienem Crispem odstranila jej po několika létech jedem, aby dosáhla po něm bohatého dědictví. Po smrti cís. Messaliny r. 48 provedla A. pomocí milce císařova Pallada, že Claudius ji pojal za manželku. ačkoli sňatek tak blízkých příbuzných byl v Římě za incestus pokládán. Jsouc nyní paní Říma v téže míře, jako bývala Messalina, měla jiný cíl. Byla právě tak nemravná jako Messalina, ale výstřednostem neoddávala se ze smyslnosti, nýbrž k ukojení lakoty a panovačnosti. Nechtěla jen slouti císařovnou, ale také býti, a cíle toho domáhala se s bezohlednou důsledností. Slaboch Claudius podlehl vlivu jejímu úplně; veřejných jednání a slavností účastnila se s císařem. celou řadu osob, které by záměrům jejím mohly překážeti, odstranila a nahradila svými přívrženci. Na mincích zaveden její obraz a v některých městech na východě byla i za bohyni ctěna. Na žádost její adoptoval Claudius r. 50, pominuv vlastního syna Britannika, syna jejího Domitia, jenž při té příležitosti obdržel jméno Nero, r. 51 dal jej přijati do senátu, ačkoli neměl věku zákonného, a r. 53 zasnoubil mu dceru svou Oktavii. Když však později A. seznala, že náklonnost Claudiova k Britannikovi opět vzrůstá a Narcissus, milec císařův, jí úklady strojí, dala roku 54 manžela svého otráviti. V prvních létech vlády Neronovy vládla A. místo syna svého účastníc se i sezení senátu, ale Burrovi a Senekovi, vychovateli Neronovu, podařilo se vliv její zatlačiti. Všecky snahy, aby ztracené moci zase nabyla, zůstaly marny, hrozba pak její, že Britannika na místo Neronovo povýší, způsobila úplnou roztržku mezi matkou a synem. Po nezdařeném pokusu utopiti ji v Bajích pomocí lodi uměle zřízené byla z rozkazu Neronova od námořních vojáků zavražděna. Nejznámější sochy její zachovány jsou ve ville Albani a v Neapoli. Schiller: Geschichte des röm. Kaiserreiches unter der Regierung des Nero (Berlín 1872); Stahr, A. die Mutter Neros (Berl. 2. vyd. 1880); Lehmann: Claudius und seine Zeit (Gotha 1858).