Ottův slovník naučný/Agricola

Ottův slovník naučný
Agriánové	Agricola	Agricola (rod)

Údaje o textu
Titulek:	Agricola
Autor:	neuveden, Emanuel Chvála, Vojtěch Jaromír Nováček
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 467–469. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Gnaeus Iulius Agricola
Související články ve Wikipedii: Georgius Agricola, Mikael Agricola

Agricola: Cn. Iulius, proslulý vojevůdce a státník římský (* 40 ve Forum Julii v Gallii – † 93 v Římě). Účastnil se r. 59 v družině Suetonia Paulina tažení do Britannie, odkudž se r. 62 do Říma navrátil. Stav se quaestorem r. 65 obdržel ve správu Malou Asii, r. 67 byl tribunem lidu, r. 68 praetorem. Prohlásiv se r. 69 pro Vespasiána stal se velitelem jedné legie v Britannii a r. 73 obdržel ve správu Aquitanii, v kterémžto úřadě setrval po 3 léta. R. 77 dosáhl hodnosti konsulské a odešel 78 za místodržitele do Britannie, kdež obyvatelstvo nedávno teprve pokořené neustále se bouřilo. Přepraviv se do Britannie pokořil nejprve některé kmeny v dnešním Walesu, dobyl ostrova Mony (Anglesey) a upevnil panství římské v jižních částech britannských. R. 80 podrobil kaledonské kmeny v jižním Skotsku a založil ku pojištění těchto výbojů před nájezdy severních obyvatelů dvojí řadu tvrzí a opevnění na severu mezi zálivy Clotou a Bodotrií (Firth of Clyde a Firth of Forth) a na jihu mezi zálivem Itunou (Solway Firth) a řekou Vedrou (Tyne). Středem moci římské v Britannii stala se pevnost Eburacum (York), od A-ly založená. R. 83 vytáhl do severního Skotska a porazil tam u hory Graupia vojsko Kaledonců pod Kalgakem. Loďstvo jeho obeplulo zatím severní břehy skotské a poznalo i ostrovy severně od Britannie ležící. Vedlé svých činů válečných dal A. i znamenité nadání státnické na jevo; dovedlť pořádkem ve správě, spravedlností a lidumilností získati si mysli domorodcův a šířiti mezi nimi vzdělanost římskou. Četné stopy činnosti jeho podnes jsou patrny v Angleseyi, severním Walesu a jižním Skotsku. Ale úspěchy jeho vzbudily žárlivost a nedůvěru císaře Domitiana, který jej odvolal do Říma. A. slavil sice triumf za dobytá vítězství, ale od císaře byl velmi chladně přijat a proto uchýlil se v soukromí, důsledně odmítaje všecko další účastenství v životě veřejném. Zeť jeho, dějepisec Cornelius Tacitus, napsal životopis svého tchána.

2) A. Rudolf, vl. Roelof Huysman, slavný humanista. Nar. v Baflo nedaleko Gronink r. 1442 nebo 1443. Studoval na universitě v levně, prodléval potom nějaký čas v Paříži, kde seznámil se důvěrně s vynikajícím logikem Janem Wesselem a Reuchlinem, odtud odebral se do Italie (kolem r. 1473), kde v l. 1476 a 1477 prodléval v Pavii a ve Ferraře. Osvojil si takovou znalost jazyků klassických a staré filosofie, hlavně Aristotelovy, že se mu málo kdo mohl po bok postaviti. Po návratu svém do vlasti žil A. výhradně svému studiu hledě listy svými a osobním stykem s muži stejně smýšlejícími přispěti k rozšíření humanismu. Na vyzvání biskupa vormského a spolu kurátora university heidelberské, Jana z Dalbergu, odebral se A. r. 1483 do Heidelberka, kde zůstal až do své smrti časem pouze prodlévaje ve Vormsu, sídle biskupa z Dalbergu. V Heidelberce stal se A. brzy střediskem přátel a nadšených žáků svých, na něž hlavně osobním stykem působil, poněvadž chovaje nechuť ku stavu učitelskému jen zřídka na universitě čítal, na př. o řeckých spisovatelích, hlavně o Aristotelovi. Zemřel v Heidelberce r. 1485. Spisy A-lovy byly, jak se zdá, teprve po smrti jeho tiskem vydány, nejúplněji od Allarda z Amsterodamu, 1539, ve 2 dílech 4°. Hlavní spis jeho jest dílo: De inventione dialectica libri III (1515), spis založený na důkladném studiu spisovatelů klassických. A-lův hlavní význam záleží v tom, že seznamoval všemožně svou vlasť s duchem a s osvětou řeckořímskou a že mezi nejprvnějšími se zasazoval o reformu filosofického vyučování. Nepopíratelnou zásluhou jest, že mluvu filosofickou očistil od barbarských výrazů, kterými ji namnoze znešvařila scholastika.

3) A. Rudolf iunior († 1521), tak zvaný na rozdíl od A-ly Rudolfa Huysmana, proslul v Polsku za první pol. XVI. stol. jako učenec a lat. poëta laureatus. Rodem z Wasserburku v Bavorsku, odkud nazýval se též Hydroburgius nebo Raetus, nabyl předběžného akad. vzdělání v Němcích. Kolem r. 1509 odebral se na univ. krakovskou, kde již r. 1510 sám začal přednášeti o filosofii v tamější Větší kolleji. Veliké byly zásluhy A-lovy o povznesení nauk humanistických vůbec. Výhost dav latině středověké, valně se lišící od klassické, následoval ve slohu hlavně Cicerona, ač jinak fraseologií klass. otrocky se nevázal a pro nové pojmy dle potřeby nová slova tvořil. Napsal v té době veršem elegickým lat. báseň k poctě sv. Kazimíra a vydal několik spisků různých humanistův o poesii, o skladbě veršův a míře hlásek, především pak o skládání listů, jako na př. Modus epistolandi Philippi Bervaldi Bononiensis atd. (Krak. 1512), k němuž připojil své původní lat. verše a některé z listů Jakuba Wimfelinga. Avšak nejdůležitější spis jeho z těch časů jest lat. překlad filos. díla Aristotelova o duši Libri de anima Aristotelis philosophorum perlpateticae familiae principis sub gemina translatione (t. 1512, II. vyd. 1519), který na dlouhý čas potom byl mistrům univ. při výkladě filosofie příruční knihou. Mimo to zabýval se A. astronomií a astrologií. R. 1515, neznámo z jakých příčin, odebral se A. do Vídně, kde na univ. měl výklady o filos. morálce a rhétorice. Císař Maxmilián uznávaje A-lovy humanistické snahy korunoval jej jako básníka vavřínovým věncem. Po dvou létech vrátil se A. do Krakova, avšak pro směr jeho filosofie zabráněno mu působiti na univ.; za to došel vlídného přijetí na dvoře královny Bony a biskupa krak. Jana Konarského, jenž mu svěřil vychování synovců svých Jana a Stanislava. Ve všech četných spisech svých jeví se A. jako člověk neúmorné práce a vytrvalosti. Jsa lahodný a příjemný v obcování, čistých mravův a šlechetné povahy uměl si získati přízeň stud. mládeže, jíž byl svědomitým a vlídným učitelem Také však u vysokých hodnostářů světských i církevních a mezi současnými učenci docházel zaslouženého uznání. Královna Bona, kancléř a vojvoda Krištof Szydłowiecki, biskupové Jan Konarski a Petr Tomicki byli jeho příznivci, s Jakubem Arciszewským, Joach. Vadianem a Val. Eckem žil ve stycích přátelských. – Neúplnější seznam spisův A-lových podal J. D. Janocki (Janociana I., Varšava, 1776); doplňky k němu a životopis A-ly s obšírnější charakteristikou lze čísti v díle »Encyklopedyja wychowawcza« (Tom. I., Varš. 1881).

4) A. Alexander, znamenitý nizozemský skladatel, působil na konci XV. a na začátku XVI. stol. Žil při dvoře krále Filipa I. v Brusselu a Madridě a zemřel v 60. roce věku svého ve Valladolidě. Skladby jeho, písně a moteta, nacházejí se v prvních publikacích Petrucciho, vynálezce notového tisku pomocí typů, který vydal též svazek jeho mší (1504). Chv.

5) A. Martin (* 1486 v Žárově [Sorau] v prusk. Slezsku – † v Magdeburce 1556), jeden z nejpřednějších hudeb. spisovatelů XVI. stol. Nejdůležitější z jeho spisů jest Musica instrumentalis (Vitemberk, Georg Rhaw 1529, 1532, 1545), v které, jak všeobecně se tvrdí (již Mattheson v Eporu tak praví), užil prvně našeho notového písma místo staré tabulatury, ve skutečnosti však zavedl jen nový způsob tabulatury pro loutnu, lepší předešlého. Chv.

6) A. Johann, vlastně Sneider, obyčejně dle rodiště svého zvaný Johann Agricola von Eisleben, čili Magister Islebius, z nejprvnějších a nejpamátnějších reformátorů, * 1492 – † 1566. Studoval ve Vitemberce, kdež se seznámil s Lutherem, Melanchthonem, Bugenhagenem a jinými, jejichž přátelství si získal; r. 1519 doprovodil Luthera jakožto zapisovatel k disputaci lipské, r. 1525 vyslán byl do Frankfurtu n. M., aby tam pomohl zaříditi bohoslužbu evangelickou, načež se stal kazatelem a rektorem ve svém rodišti. R. 1536 navrátil se do Vitemberka, kdež se stal professorem a s rodinou svou bydlel v domě Lutherově. Brzy však nastala neshoda mezi oběma reformátory, která vedla k úplné roztržce; příčinou její byl zvláštní názor A-lův o Zákoně. A. totiž tvrdil, že Zákon pozbyl pro křesťany vší závaznosti, že jediné pravidlo životní spočívá v evangeliu, ve slově božím, jehožto kázání jest počátkem pokání. Toto mínění A-lovo označil a zatratil Luther velmi prudce jakožto antinomistické, načež se rozpředl tuhý spor, t. zv. antinomistický. R. 1538 opustil A. Vitemberk a odebral se do Berlína ke kurfirstu braniborskému Joachimu II., který jej učinil dvorním kazatelem a později generálním superintendentem své marky. A. rozvíjel zde činnost velmi rozsáhlou a získal si o rozšíření protestantismu a o uspořádání správy církevní zásluhy vynikající. A. zanechal celou řadu spisův obsahu rozmanitého; vedlé spisů theologických, obsahu polemického, dogmatického, katechetického a homiletického, z nichž některé se odnášejí též k Janu Husovi, zasluhuje zmínky jeho překlad Terentiovy hry Andria, skrácené vydání Brantova Narrenschiff, několik duchovních písní, zvláště pak jeho sbírka německých přísloví (Gemeine deutsche Sprüchwörter) zároveň s kommentářem. Dílo toto (Hagenau 1529) má jakožto pramen pro dějiny německé řeči a osvěty, pro poznání mravův a obyčejů německých ve středověku význam nevšední.

7) A. Georg, vlastně Bauer (* 1494 – † 1555), zakladatel hutnické vědy v Němcích, nar. v Hluchově v Sasku, byl od r. 1518–22 rektorem lat. školy v Cvikově, pak šel do Italie, kde ve Ferraře dosáhl hodnosti doktora mediciny. Navrátiv se do vlasti r. 1526 stal se r. 1527 městským lékařem v Jáchymově. Zde oddal se v prázdných chvílích studiím mineralogickým, jejichž prvním výsledkem byl spis Bermannus sivè de re metallica dialogus, který schválen byv od Erasma Roterodamského vytištěn u J. Trobena v Basileji r. 1530. R. 1533 stal se A. lékařem a později purkmistrem v Kamenici saské, kdež zemřel náhle raněn byv mrtvicí. Jiné spisy A-lovy: De ortu et causis subterraneorum (1544); De natura eorum, quae efluunt e terra (1545); De natura fossilium libri X. a De veteribus et novis metallis libri II. (1546) a četná pojednání o míře a váze vyšlá v Basileji 1550. Téhož roku dokončil A. obšírný svůj spis De re metallica, v němž ve 12 knihách široce líčí tehdejší hornictví a hutnictví. Spis ten vyšel teprve r. 1556 opatřen četnými zajímavými dřevorytinami a potom častěji vydáván. R. 1590 přeložen od Bechia do němčiny a vyšel pod názvem Bergwerksbuch v Basileji 1626. – Vedlé prací mineralogických zanášel se A. také studiemi historickými, jichž výsledkem byla Topografie Míšenská a Dějiny kmene saského ve 4 knihách, které ale tiskem nevydány. Za mladších let klonil se A. k reformaci, později stal se velmi horlivým katolíkem, tak že mu pastor Tittelbach pohřeb v Kamenici odepřel a mrtvola jeho, když byla 5 dní nepohřbena ležela, konečně pochována v chrámě města Žiče. Srv. Dr. G. C. Laube v Mitth. des Vereins für Gesch. der Deutschen in Böhmen. XI. str. 91. a sl. Nk.

8) A. Michal, reformátor čuchonský, nar. r. 1508, studoval ve Vitemberce vedením Lutherovým a Melanchthonovým, stal se pak rektorem kathedrální školy v Åbo a 1554 biskupem tamtéž. Staraje se o šíření víry protestantské, měl vedlé toho horlivé účastenství v životě veřejném, tak že sám král svěřoval mu důležité úkoly politické. R. 1556 na př. vyslán byl s poselstvím do Moskvy. A. zemř. r. 1557 v Nykirce u Viborgu. Již ve Vitemberce A. počal překládati do jazyka čuchonského Nový zákon, který pak ve vlasti své dokončil. Překlad jeho vyšel r. 1548 v Štokholmě nákladem státním. Také některé části Starého zákona i jiné spisy přeložil do jazyka čuchonského, uváděje jej tím mezi jazyky spisovné.

9) A. Christoph Ludwig (* 1667 – † 1719), bavorský krajinář, strávil téměř celý život svůj na cestách po Francii, Hollandsku, Anglii i Italii a zemřel ve svém rodišti Řezně. V komposici svých obrazů napodoboval Poussina, v koloritu pak Lorrainea. Četné jeho krajinky vyznamenávají se zvláště obratným znázorněním různého podnebí a nalézají se v mnohých městech italských a německých, jako v Drážďanech, Neapoli, Florencii a j.

10) A. Johann Friedrich, * 1720 v Dobšanech (Dobitschen) u Altenburku, † 1774 v Berlíně jako dirigent král. kapely; v úřadu tom byl nástupcem Graunovým. Hudební studia konal za návodu Šeb. Bacha, později Quanza. Komponoval opery a církevní skladby, jako hud. spisovatel polemisoval (pod pseudonymem Olibrio) proti Marpurgovi, přeložil Tosiovu zpěvní školu a byl spolupracovníkem Adelungovy Musica mechanica organoedi. Choť jeho Emilie († 1780), roz. Molteniova, proslula co zpěvačka vlaské opery v Berlíně. Chv.