Ottův slovník naučný/Afrika

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Afrika
Autor: Vojtěch Mayerhofer, Jan Palacký, Otakar Feistmantel, František Augustin, Emanuel Kovář, Václav Švambera
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 347–411. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Afrika
Mapa Afriky.

Afrika, díl světa co do rozsáhlosti třetí (po Americe a Asii), jehož jméno ještě za císařů římských značilo jen pobřežní krajinu a provincii římskou v nynějším vých. Túnisu, později přeneseno na všechny středomořské země africké a konečně rozšířeno na celou pevninu. Jest to poloostrov (od zřízení průplavu suezského r. 1868 vlastně ostrov) na Asii visící isthmem 145 km širokým, ostatně se všech stran omývaný moři světovými: na sev. Středozemním mořem až k úžině Gibraltárské, na záp. Atlantským okeánem až k mysu Dobré Naděje, na jihu a vých. Indickým okeánem a Rudým mořem, jež spojuje úžina Báb-el-Mandeb (brána slzná). Rozkládá se mezi 37° 19' s. š. a 34° 51' j. š., 17° 33' z. d. a 51° 15' v. d., a krajní body její jsou na sev. Bílý mys (Capo Blanco), na jihu Střelkový m. (C. Agulhas), vzdálené od sebe 8015 km, na záp. Zelený mys (C. Verde) a na vých. mys Gardafujský (Ras Girdif), vzdálené od sebe 7790 km.

Dle výpočtu Behmova a Wagnerova zaujímá 29,823.250 km², z čehož ostrovy 625.942 km². A. jsouc téměř právě uprostřed proťata rovníkem, šíří se více nežli z dvou třetin (22,5 mil. km²) mezi obratníky a jest proto pevninou po výtce tropickou. Vzhledem k povaze půdy roztřiďuje ji Habenicht takto: 10,659.133 km² pouští, 6,376.725 km² lesů a půdy úrodné, 6,235.370 km² prerií, 5,803.822 km² stepí a krajin křovinatých a 208.331 km² jezer. To jsou ovšem čísla jen z části spolehlivá a namnoze jen domnělá, právě jako výpočty obyvatelstva jen v některých přímořských zemích a na ostrovech zakládají se na skutečném sčítání lidu. Všecko obyvatelstvo africké páčí Behm a Wagner na 205,826.000, Nachtigal na 205,167.000, Rohlfs však i toto číslo pokládá za příliš vysoké.

A. jest celina poměrně velmi nepatrně rozčleněná, jejíž pobřeží rozvinuje se délkou 27.900 km, a připadá tudíž na 1 km břehu 1047 km² země. Má jen tři velké otevřené zálivy: Velkou a Malou Syrtu na severu. Guinejský záliv na záp. a Adenský na východě. Kromě těchto značnější a hlubší jsou tyto zálivy: Arzeuský, Alžírský, Bougieský, Storský a Bôneský v Alžíru, Túniský a Hammámetský v Túnisu, Bombský a Solumský v Barce, Arabský, Abúkírský v Dolním Egyptě, Suezský, Kátrfský, Ansleyský, Asábský na pobřeží rudomořském, Tádzúrský v zemi Adalů, Severní (Herdija) a Mandajský na poloostrově Somálském, Formosa a Bagamojský v Zanzibaru, Másimský (č. z. Fernanda Velosa), Sofálský, Inhambánský a Delagojský na pobřeží mozambickém, Algojský, Sv. Sebestiána, Falešný (Falsebay), Tabulový, Sv. Heleny v Kapsku, Angra Pequena a Velrybí zát. v něm. území jiho-záp. A-y, Velký a Malý Rybí, Bengoský v Angole, Nazáretský a Coriský ve francouzském Gábúně, Biaferský a Beninský v hloubi zálivu Guinejského, Yawrijský v Sieře Leoně, Baja del Galgo (Lévrier) na sev. konci Senegambie, Rio de Oro na přímoří saharském a Agádírský v záp. Marokku.

Pobřeží africké jest z větší části skalnaté a vysoké, jinde zase nízké, mělké a proto vůbec nesnadno přístupné. Tak hned břehy marocké, alžírské a túniské jsou veskrze skalnaté, postrádajíce výhodných přístavů. Zde vynikají mysy Trojvidlový (C. Tresforcas), Búšárúnský, Železný (C. Fer), Bílý (C. Blanco), Cap Bon a Ras Masrata. Naproti tomu přímoří obou Syrt jest všude ploché, písčité, přistání nepříznivé, kdežto Bengází jest vysočina přistupující k samému moři (mys Rasatský). Dolní Egypt má nízké námoří s několika dobrými přístavy, avšak vých. jeho pobřeží zvedá se příkrými skalami z Rudého moře (Ras Benás), rovněž i všecko další východoafr. pobřeží k rovníku (C. Guardafui, R. Háfún), za nímž až asi k 29° j. š. táhne se břeh nízký, bařinatý, lesem porostlý a nezdravý. Za zálivem Sv. Lucie počíná se hornaté pobřeží kapské (C. Recife, C. Francis, C. Agulhas, m. Dobré Naděje), které však na záp. straně Kapska klesá a v zemi Namův a Damarův a dále na sever až ke Gábúnu mění se ve břeh nízký, nejprve pustý a písčitý, pak bažinatý a lesnatý. Od Coriské zátoky k severní hranici Kamerúnu opět strmé skály vystupují z moře (C. San Juan, C. Bata). Přímoří hornoguinejské jest nízké, z části močálovité, z části písková poušť (mys Sv. Pavla a Tříhrotový), avšak za C. Palmas místy opět výše se zvedá až k Zelenému mysu (C. Mesurado). Za Senegalem táhne se břeh pustý, pro velké mělčiny nepřístupný (Bílý m., C. Bojador, C. Nún) až k Marokku, kde Atlas k samému moři vybíhaje (Ras Uferni, C. Espartel) tvoří břehy vyšší, záhybnatější a přístupnější. f.

Povšechný ráz Afriky[editovat]

A. již odedávna uznávána byla za nejkompaktnější, nejsourodnější a nejuzavřenější celinu, jejíž vývoj neposkytuje tak bohatých a pestrých obrazů jako Asie a Evropa, s níž přece tak těsně souvisí. Neboť že až do pozdní doby třetihorní Evropa západní souvisela se severní A-ou (Sicilií a Španěly), jest všeobecně uznáno. Rovněž nelze pochybovati, že A. náleží k celinám starším než Evropa, Asie, ba i Amerika ve svém složení nynějším. Veliká čásť A-y nikdy nebyla pokryta mořem, ve většině A-y, jak se zdá, prahory bývaly na povrchu jako podnes a kromě snad velkých, někdy sladkovodních jezer uvnitř země, nyní vysušených (od Ngami do Čadu), z nichž pozůstalá jezera jsou snad jen malé zbytky, nezdá se, že nastaly velké změny v A-ice. Snad se propadlo staré spojení s Indií (t. zv. kontinent Lemuria, snad jen větší souostroví) a s Amerikou (t. zv. starý kontinent Atlantis, snad též jen souostroví, jehož zbytky ostrovy nynější Madeira, Kanáry, Azory), což však na celou celinu nemělo účinku. Jediná krajina snad v tom vzhledě jest neznáma mezi Tibestim, Kufrou a egyptskými oasami, kde velké duny písčité mohou právě tak býti subaerickým dílem větru a erose, jako se pokládaly za zbytek moře třetihorního.

Z toho plyne zvláštní horopisný ráz A-y: nedostatek velkých pohoří a převaha velkých planin. Vrcholy mimo Habeš jsou osamělé nebo nepatrné i v Berbersku a na Mysu, ale planiny, jako na př. západní Saharu, Súdán vlastní od Nigru k Nílu, rovinu okolo Konga, střední poušť jižní od Oraně k Zambezi hledali bychom jinde marně; ani Gobi, ani údolí Maraňonské nemohou se jim vyrovnati. Nejvyšší vrcholy (Kilima-Ndžaro, Kamerún, habešské vrcholy) jsou všecky eruptivní a nikdež nemáme v A-ice poměrně tak mohutného svráskání a vrstvení země jako v Evropě nebo v Americe, ať nemluvíme o střední Asii. Veliké, mohutné změny, které v Evropě tvořily Alpy, zasáhly až po Atlas, ale neúčinkovaly ani do Sahary. Mluvilo-li se o zdvihání se osy východoafrické z Habeše do Mysu, nelze toho podnes odůvodniti, leda povídkami tuzemců v Jižní A-ice o přibývajícím suchu, které ostatně může též pocházeti z každoročního zapalování lesů, po celé A-ice panujícího, čehož ani Francouzové v Alžíru dosud nevykořenili.

Z toho vyplývá vodopisná zvláštnost A-y, že nemá velikých řek horských; největší řeky, jako Níl a Kongo, pocházejí z jezer, a spojení odtoků ohromných zemí na jediném místě (Kongo, Zambezi, Oraň, Níl, Nigir) bylo snadné, což v hornatých zemích bez ledovců jest nesnadné. Psáti geologický dějepis řek afri-ckých, tak jak se v Evropě začíná, není ještě možno; nejen proto, že scházejí udaje o geologickém stáří zemí dotčených, ale hlavně také pro geologickou nepřetržitost stálého vývoje sítě vodní. Kdežto v Evropě a sev. Asii ledová doba všecky starší řeky zakryla a po ní se celá síť vodní znova vyvíjela, nebylo v A-ice snad podobné doby – leda snad na severu v Atlasu a za starodávna na jihu, což jest dosud sporné a pro dějiny vodopisné nemá důležitosti. Můžeme-li měřiti u nás erosi od doby ledové co podklad dalších počtů o trvání rozličných zjevů vodopisných, schází nám takové měřítko v A-ice úplně, a ani při řece Nílu, kterou nejlépe známe a která jest spolu nejstarší řekou světa, na které se kdy dála pozorování vodopisná, nelze najíti jistých dat k posuzování erose africké.

Okolnosti tyto jsou spolu příčinou, proč podnebí A-y je tak kontinentální a suché, bylinstvo tak xerofilní. Veliké tropické lijáky vnikají rychle do vodorovných vrstev pískovců nebo stékají do močálův a řek; nikde se nezastavuje dostatečné množství vody. by za sucha mírnilo žár sluneční. Velmi řídké jsou v A-ice oasy bujnějšího bylinstva, jaké na př. v nížinách Ameriky jak severní, tak jižní převládalo; v poříčí řek Mississippi jako Maraňonu jsou podkladem stejné skoro vláhy zemní po celý rok. Řeky africké tekou nejvíce v hlubokých prorvách, jako Níl mezi Súdánem a deltou, a vzdor ohromnému vodstvu, které činí z Konga ne-li druhou, alespoň jednu z největších řek na světě, nemá ani okolní krajina z něho velkého užitku. Jest to nápadné, že květena vlhkého západu tropické A-y má více podobnosti s Indií, nežli květena bližší východní A-y, což ukazovati by mohlo na dobu někdy společnou (Neumayer má za to, že za doby jurské) a povolné vysušení východní A-y. Vysušování toto má své příčiny atmosferické v oběhu větrů, které zarážejí vysoké hory pobřežní v A-ice jako ve východní Australii a Brasilii, kde suché střední planiny (campos, sertao) odpovídají savanám východoafrickým.

Jisté tvary jsou po celé A-ice rozšířeny (lev, pštros) od Oránska (Stapelia gussoniana, Bucerosia, Chromis mosambicus – Sahará, Mys) – do Mysu, které dílem ještě za staré doby přesahovaly do Evropy (Encefalartos), nyní sahají od Mysu až do země Njam-Njamů (E. septentrionalis byl v Kúmi), Callitris, Widdringtonia, Widdr. commersoniana, nyní v Madagaskaru a Berbersku jako v Australii, Callitris quadrivalvis byla v Evropě třetihorní) atd. Z těchto tvarů utvořiti chtěl Hooker zvláštní africké skupení, čehož však dosud nelze odůvodniti, pokud tak málo víme o geologii A-y. Neboť na příklad stromy zkamenělého dřeva v Egyptě (u Káhiry) mají nejbližší své příbuzné v Novém Zealandě. Ani z toho, že Chromidy a Characiny (tyto jsou nejčetnější čeleď ryb v jižní Americe a byly i v křídě vestfalské nalezeny) jsou A-ice i Americe společné a že Cyprinodonty oběma zemím a Středomoří náležejí, byvše za staré doby více na severu rozšířeny (Öninger-Poecilia) – nelze dnes ničehož vyvozovati, tak málo jako ze zvířat a bylin (na př. Vellozie) jižní Americe a A-ice společných.

Někteří, jako Saporta, porovnali A-u s dobou eocénní, zejména co se týče množství ssavců a xerofilního (suchamilovného) rázu bylinstva; a mnoho bylo napsáno o jakési kolossálnosti bylin a zvířat v A-ice. Hrochové a adansonie, sloni a pythoni, vše bylo uvedeno za příklad. Avšak především dlužno uvésti, že eocén severoamerický jest rázu zcela jiného i nemá nic s A-ou činiti a že podobenství eocénu v Evropě s rázem A-y má spíše původ ve větší tehdejší souvislosti Evropy s A-ou. Neboť žirafy do Attiky, sloni na Maltu dostávali se z A-y po suchu z Túnisu tehdáž ještě teplejšího a lesnatějšího; jak by se dnes uživil slon v stepích Kairvánských, ač tam akacie podnes nevyhynuly? Bylo-li podnebí v Evropě za doby eocénní sušší, mělo to zajisté tutéž příčinu; neboť spojení Evropy s A-ou působilo v první ráz celinněji (kontinentálněji), léta zejména byla suchá (viz o tom na příklad Desora), kdežto vlažnější vždy ráz doby miocénní odpovídal dobře podnebí severoamerickému, kde je léto vlažné. Z toho, je-li léto suché nebo vlažné – což souvisí s konfigurací zemí a moří – dobře plyne bylinstvo pouštní neb subtropické. Proto také miocén evropský ukazuje větší podobenství se severoamerickým nynějším bylinstvem (Heer). Podobně má záp. díl Dekanu a Pendžábu velké podobenství s A-ou, jisté menší podobenství celá záp. Asie, zejména střední Palestina (nížina Jordánu, Mrtvé moře), což bude geolog. staré – Lamna texana v křídě Sahary a Turkistánu (Mušketo na př.) – a udržuje se stejným, teplým, suchým létem.

Podobně má se to s domněnkou Darwinovou, že člověk pochází ze střední A-y. Nemůžeme dokázati, že by byl černoch zejména přišel odjinud, ale rovněž jest nemožno věřiti, že by vzdělaný člověk středomořský nebo západoasijský, Arij nebo Semita, pocházel z A-y neb teprve od černocha. A což teprve souditi lze o prabydlitelích Ameriky neb Oceanie, o národech východní a severní Asie! Mortillet má pravdu, že mezi jednotlivými národy zeje propast geologická větší nežli mezi jednotlivými druhy zvířecími a že těch několik tisíciletí, co pamatujeme (nanejvýše 4–5), nestačilo na větší změny v plemenech lidských. Pohlédneme-li na nejstarší obrazy světa (malby staroegyptské), najdeme tam černochy takové, jakými jsou podnes, a totéž platí o jiných národech, Núbech jako Semitech, a doba ta, která rovná se asi stáří některé sequoie v Kalifornii nebo cedru na Libaně, jest příliš krátká, aby se z ní dalo souditi zpět na minulost; naopak vše nasvědčuje jakési stálosti alespoň národů severovýchodní A-y, až na fetišismus nynějších černochů, který přešel v náboženství lidu v Egyptě starém, jenž ctil dobytčata a krokodily – tak jako na př. podnes černoch ctí ve Whydě pythony aneb Indián severoamerický své totemy: hady, vrány, medvědy atd.

Zvláště nápadné je, že, kdežto Evropa, Amerika i Australie jsou na cestě pokroku, Asie alespoň v celku stojí – A. nikdy nepokročila, nýbrž spíše jeví úpadek vzdělanosti. Před 4 tisíci léty Egypt byl sídlem první a poslední samorodé vzdělanosti v A-ice, velké a plodné, která předčila i Evropu; ale tato brzy zanikla, a ani Punové ani Habešané, ani Berberové, ba ani přistěhovalí Arabové nemohli založiti nové, trvalé, samostatné vzdělanosti větší; ano i osady Evropanů v A-ice nápadně živoří, porovnáme-li na př. osady jejich v Australii s Mysem neb Kanadu s Alžírem. Barbarské říše jiné, jako Japan, Persie, vstoupily na dráhu pokroku – ale v A-ice ani křesťanský Habeš nejeví nejmenší známky pokroku a v Turecku a Marokku jeví se rozhodný úpadek. Válkami třistaletými, jež způsobil obchod s otroky, vedený Evropany do Ameriky, A. ještě více zesurověla, zpustla, hynula na obyvatelstvu a vzdělanosti. Ještě za naší doby islám ze severu a východu (od Zanzibaru atd.) pokouší se dobývati střední A-y, ale kolonisační pokusy Evropanů v A-ice nemají žádoucího účinku, ba ani tak dobře vymyšlený pokus v Liberii vzdělati A-u osvobozenými otroky americkými – se nepodařil. Byly zde vždy proudy národů podobné jako v západní Asii a v Evropě; na jihu A-y bantuští národové na jihozápad, a zase Gallové od XVI. století na sever: ale proudění, stěhování to nevedlo než k novému barbarství, krveprolití, válkám a záhubám, jako na př. Angličanů v Habeši, Ašantsku, Núbii. Říká-li se »semper aliquid novi ex Africa«, neplatí to nikterak v tom smysle, jakoby se tam dály věci nové nebo pokročilé. Pý.

Horopis.[editovat]

Pro přehled nejlépe rozděliti si A-u na 6 dílů: 1. Berbersko, 2. Saharu, 3. severovýchod (Ponílí dolní), 4. Střed tropický (Súdán), 5. pouště jižní, 6. pokrajní pohoří jihovýchodní (Kapsko).

1. Berbersko jest jaksi poloostrovem, světem pro sebe, jenž zeměslovně a přírodnicky náleží k Středomoří a vypadá jako kus starých Španěl. Nížina dělí je všude od Sahary (vlastní); nížina ta sluje sice také Saharou (alžírskou, túniskou, marockou), ale zeměslovně a přírodnicky velmi se od ní liší, horopisně hlavně tím, že jsou to roviny (dílem pod mořem ležící). Za hranici mezi Berberskem a Saharou nejlépe vzíti údolí ř. Dráa vých. velké písčiny (aregy.) až k solním nížinám (Melrir a Džeríd), které omezují Túnisko k jihu přirozeně (ne politicky, neboť Túnisko sahá až k Sebcha el Kiláb). Z Berberska jest sev.-vých. a střední Marokko skoro (až na cestu Foucauldovu) neznámo (t. mezi Fésem, Udždou, Figigem a francouzskou hranicí). S výhradou tou jeví se nám Berbersko jako horní planina obroubená odevšad pohořími vyššími. Směr její jest od jihozáp. k severovýchodu. Severně spadá skoro všude přímo do moře, záp. nechává mezi sebou a mořem velkou rovinu Marokko; na východ v Túnisu jsou menší roviny přímořské od Bizerty do Gábesu; jižně spadá planina tato pomalu do solnaté neb písčité nížiny severozáp. Sahary. Nejlépe známa jest střední planina v Alžírsku (středním Berbersku), kdežto ve vých. Marokku co poušť Angad a poříčí Muluje málo jest známa. Francouzové nazývají ji krajinou vysočin (Zone des Hauts plateaux); v Marokku o výšce její skorem ničeho nevíme. Jediné přerušení její naskýtá se v Hodně. Avšak jeden ráz jest jí všude společný: množství solních jezer (šotů), v nichž se ztrácejí horské potůčky obou stran, pokud jich neodvádějí řeky, které se horskými obrubami prodírají (na sever Muluja, Selif, Medžerda; na ostatní strany jdou jen bystřice). Výška stepi této v Alžírsku jest průměrně přes 1000 m. (Ainben Chalíl 1190, Géryville 1380, el Kreider 988, Šot eš Šergui 966, Frenda 1060, Tiaret 1083, Bogár 970, Dželfa 1167, Búsáda pouze 560, Setif 1085, Ain Beidá 1007, Tebessa 1088 atd.) Dle jednotlivých jezer dělí se na úvodí (od východu) Sotu Guerah e'-Tarf, Ank el Djemel, Mzouri. Beida, el Kantara, Hodna, obou Zarezů, Šot Šerki, Garbi, Tigri atd. Sev.-východní svah planiny té v Túnisku jest nejnižší a nejužší (asi 30 mil). Hluboké údolí Medžerdy (Sukarras 680, Ghardimnu 208, u Beje 140, Kef 755 m) dělí je od severního kraje (hor Krumirů). Má nejvýše 1660 m (u Ksuru), 1590 (Dž. Chambi), Ras Sidi Ali bu Muzm 1520, sic výše vrcholová 12–1400 m, Serdž 1372, ještě Zaghwan 1340. Východně jest nízká step: Kairuan 74, Sebka (solní jezero) Kelbia 16, S. en Nodil 42, ba Gafsa sama jen 345 m. Severní kraj středních planin zván jest obyčejně Malý Atlas. Není to jednotné pohoří, neboť jest prorváno množstvím řek a bystřin (Sejbus, Ued el Kebír, Šelif, Tafna, Muluja) a výška jeho jest velmi nestejná. Jenom na dvou místech převyšuje 2000 m, t. v záp. rohu nad Tetuanem hora Sv. Anny 2200 a vých. Džurdžura 2308 m. Zřídka padá pod 1000 m; tak mezi Marokkem a Alžírskem (Sebdű 915, Saida 868), u Guelmy 976, a velmi zřídka jsou mezi ním a mořem rovinky: u Bony jez. Fezara, dolní údolí Šelifu u Oránu.

Velká čásť měst Alžírska leží v horských údolích Malého Atlasu (Tlemsen 817, Sidi-belAbbès 473, Maskara 628, Blida 185, Medea 910, Miliana 900, Aumale 850, Constantine 600 m). U Batny (1046) spojuje se severní toto pohoří příčkou pohoří Hodenského (až 1860, hora Mádhid 1840) s jižním pokrajním pohořím Aurès. Jednotlivé částky pohoří toho mají svá jména. Tak v Marokku pohoří to neznámé a obývané neodvislými Kabyly (Berbery) sluje Rif (ripa) a má kromě řečené h. Sv. Anny více vrcholů z moře na 1850, 1786 m (Tir) atd. měřených, ač východ nezdá se převyšovati 1000 m (983 u Melilly). Za Mulujou a pouští Angadskou vystupuje Traraské pohoří s h. Filahaçen 1160, jižněji Džebel Tauchti 1342, vých. Nador 1529, Gada 1500 m, u Daye (1150) jsou h. 1289 m, u Saidy 1142 m. Ale první horstvo od záp. v Alžírsku, jménem Uarensenis, má 1985 m, prosmyk Teniet-el-Hádský 1161 m, vých. 1800 m, kdežto severně od Selifu pohoří Dahraské má 8–1100 m, ale východně hora Zakkar u Miliany má 1525 m. Jižně od Alžíru a Blidy má Dž. Muzaia 1640 m, Dž. beni Tala 1460, Dž. bu Missera 1392 m. Východně nastupuje v Kabylii Džurdžura (2308 m), nejvyšší místo severu a jen o 4 m nižší než nejvyšší místo celého Alžírska, kdežto až k moři jdou hory 1000 m vysoké. Východněji běží dvě rovnoběžná pohoří: severně Babor 1994 m a jižněji Biban 1580 m, mezi nimiž a Dž. Hodnou vine se železnice z Alžíru do Constantiny (Bordž-bu Areirch' 915, Setif 1085 m). Dále na východ klesá výše pokrajného pohoří na 1497 m, sev. od Constantiny 1482, vých. od ní 1200, u Sukarras 1073, u Suk-el-Arby 1150, v zemi Krumírů u Bejy 1020 až v 4–500 m klesá do moře. Mnohem méně víme o záp. pokrají prostřední planiny u Fésu (340 m) a Mekinezu (586 m), neboť zde zdá se, že splývá s jižním krajem, jenž jako Velký Atlas v pohoří od jihozáp. k severových. přes 800 km dlouhém chová nejvyšší vrcholy Berberska, řadu hor přes 3000 m (od krajiny Haha vých. měřených) a velkou čásť roku sněhem přikrytých. Nejvyšší vrcholy známe jižně od Marokka asi 3500 m. Dž. Miltsin (Washington) a Tagherut, prosmyk vlastně 3499 m, vrchol neznám (Hooker a Ball), záp. Tesa 3350 m (Hooker), Lella Šisa i Aitadius 3100 m. Avšak z celého toho velikého pohoří známe vědecky jen 3 cesty: záp. Lenzovu (r. 1880 Marokko-Tarudant), vých. Rohlfsovu (Fés-Tafilet) a Foucauldovu. Toť zajisté příliš málo, abychom se pokusili vylíčiti podobu celého Vel. Atlasu. Kde Lenz jej přešel, měl jen 1250 m výše, ale záp. u moře Atlantského dostupuje Dž. Ida Mohamed na 1338 m. Prosmyku z Ued Tensift do Ued Sus dává Chavanne 2130 m. Za údolím h. Sus (Tarudant město 180 m) leží rovnoběžné pohoří, jež se nyní zve Antiatlas (vrch Aulus má prý 2500 m, Chavanne), jejž přešel Lenz v 1106 m do Fum-el Hossanu (510 m) a k řece Drá (Maden 310, Umel-Ašer 275 m); více o pohoří tom, jež Rohlfs na východě r. 1862 prošel prosmykem 300 m vysokých stěn, nevíme. Cesta Rohlfsova 1864 vedla vysokým pohořím dvojím: k sev. Sukes-Sara 2150 a Megader 2517 m, pak za údolí Muluje (Bulajul 1800 m a Uttad 1796), prosmyk Tisint el Rint 2590 m (pod Dž. Ajašinem), pak 3 prosmyky (Huma Said 1600 m, 16 Ksurů 866, přes Ksur Medinu do Tafiletu 400 m). Severně spadá toto pohoří do velké přímořské roviny Marokka, která od Araiše až za Mogador pomalu k jihu se zvedá (Uezan 356, jez. Merdža el Gharb 51, Ain el Tet 190, Safi 155, Bordž el Nadur, Gherando 280, až Marokko 524, kopce u Mogadoru 7–800, roviny mezi Mogadorem a Marokkem 3–400 m). Východně od cesty Rohlfsovy jest zase mezera v našich známostech až do hranice alžírské, kde v poloosamělé krajině Ksurů (hradů) známe Ain Šaír (v rovině) 960, Tinkrud 965 m, vých. Ain Derla 1159, h. jižní Dž. Mzi 2200, h. Mais 1950, klesající rychle k Figigu. I v Alžírsku jest pohoří to nízké, až vých. od Breziny (630–920) a Géryville (1380) vyniká Dž. Amur (Buderga u Géryville 1959, h. Tuila 1937, Gurba 1703), 1481 m nad Metlili (505'), sic 12–1400 m, přímo nad Tadžerunou (873) a Laguatem (793 m), Abiod Sidži Šeik 861 m. Východní pokrají klesá (nejvýše 1500 m) v horách Naylův a Zabův, až za průlomem Ued Kantara 527, Ued Biskra (m. stejnojm. 124 m) nastupuje nejvyšší krajné pohoří jižní Aurès (Šelia, spolu nejvyšší místo Alžíru 2312 m (2328 Chavanne), Mahmel 2306 m, sic 2100 u Batny, 2061 u Tanizy, ještě východněji Dž. Mekhila 1945), které pak k jihovýchodu se ztrácí do podmořské nížiny, v níž Šot Melrir jest 24 m pod mořem, Šot Gharsa 22 a sám Šot Džerid jen 20 m n. m. Jižně pak od pohoří toho prostírá se velká nížina, pomalu stoupající: Tugurt 79 nad m., Temašin 73, Uargla 161, jižní duny písčité 2–300 m, Berezov 177 m, Gardaja 533 atd.

2. Sahará jest ještě mnohem neznámější a jen s výhradou můžeme rozeznávati čtyři díly: západní rovinu, střední kopčinu (Tuaregův a Tibbů), velkou písčinu sev.-východní (aregy) a severní planiny skalní (hamády) (třetí díl známe z jediné cesty Rohlfsovy 1874). Zeměslovné, horopisné neb národopisné jednoty Sahará nemá; jsouť zde nejrozmanitější útvary, vysoké hory a nížiny podmořské; žijí zde Tuaregové, Berberové, Arabové, Egypťané a černochové. Jen podnebí činí nyní jednotu; jest to nyní poušť, ač z mnohých zjevů, jako ze zbytků lesův a velkých řek, ryb sumcovitých a krokodilů (v Ighargharu), fossilních stromův atd., patrno, že Sahará nebývala pouští ani ještě za doby křídové, ba snad ani ne celá v době miocénové a že se podnebí její dosud horší vysušováním, vysekáváním lesův a zapalováním pastvin. Poměrně nejméně známe velký západ, neboť z vědeckých cestovatelů byl jediný Lenz, který jím prošel z Marokka do Timbuktu; Caillié, Panet, Vincent, Bu-elMoghdad, Mardochai prospěli jen málo našim známostem, leda hromaděním místních jmen na mapě. Zdá se to býti jediná veliká stará rovina, v níž se střídají aspoň na východě s vrstvami od záp. k východu skalní planiny (hamády) a písčité duny (aregy); západ, jenž od moře dostává více vláhy, poskytuje všude alespoň v zimě více pastvy a mívá i některé kopce (Tuama 65 m relat. Kala 45, el Gasba 90, Emelli 35, Triši Teliny 80 m). Horopisný průřez Lenzův (r. 1880) pohybuje se mezi 150 a 400 m a ukazuje nejdřív od sev. velkou hamádu (až 486 m, Tenduf 395), pak troje aregy (duny), mezi nimiž dvojí hamády (2–300 m). Sev.-vých. nastupuje za Taudení solnatá nížina Džuf, v níž nejnižší místo jest 120–150 m n. m.; jižněji až do Timbuktu (245 m) nepřevyšuje žádné místo 288 m (hamáda Tuman, Arauan 255). Východněji jest nikým asi nedostoupená poušť křídová, bezvodá, Tanesruft (300 m Chavanne), jíž se Arabové a Tuaregové stejně bojí a kteráž proto jest jejich hranicí, jako severněji písčiny Igidské až do Tuatu sahající. Na záp. jsou některá solná jezera (Išil, Mahaber, Uaden, Mbaika, Gilta, Feida) a daje (jezera vysychající). Bystřice Sakid-el-Hamra (červené úžlabí) sice ukazuje jako kostru mrtvé řeky, čehož vých. a jižně není stopy až k Uadi Saura (Tuatu) a Senegalu s Nigirem. Skoro úplně neznámý jest hornatý prý střed Sahary, t. země Tuaregů (Hogarů), jelikož tam cestovatelů nepustili. Chavanne hádá mu 2500 m (dle Duveyriera h. Uuatellen). Jsou prý tam vysoké hory, lesy, potoky, což není pravdě nepodobno dle počtu dlouhých řečišť, lesíkův akciových (na př. u Kebertanu), bylinstva tropického a stop krokodilů, jež Bary našel, a ryb nílských v údolí Igargarském. Avšak měření dosud žádné nepřekročilo hranice a nepřevýšilo horu Tiska (1050 m), pod ní Wadi, prosmyk, Adžundžar 2956' (Barth), ač mluví se ve vysočině Asgarův o pískovcových skalách 12–1500 m, jako na př. Erasar Ngakeli, Eghellal, Baghzen, Dogem atd. Nezbývá než vyčítati okrají severní, záp. a východní. Nejzáp. roh jest v oase Tuatské dlouhé údolí ř. Saury, jež klesá od sev. k jihu, s 137 m (Adghar) na 105 (el Mharsa, Rohlfs). Blízká oasa Ksor Džedid (Novohrady) má 169 m, ale Insalah (Ain Sálá) 137 m (dle Rohlfsa). Odtud k severových. do Goleje (402 m Duveyrier) vede cesta přes planinu Tademaitskou ve výši 4–500 m (250 relat.), vlastně nejníže 410, nejvýše 584 m (Soleillet), což neukazuje na zvláštní vysoké horstvo. Oasa Gurara neznáma co do výšky, ani solné jezero její. K severu zdá se, že krajina padá: Hassi Inifel má 305 m, Hassi Messegem 365, až do El Biodu 356 m, pohraničného města k velkým písčinám (aregám), které hraničí s alžírskou Saharou a leží v 190 až 380 m naprosté výše (Flatters), majíce prý samy 200 m absol. výše co návěje pískové. Hamáda Tingert dělí je od jihovýchodních Tedžudželt a Edeyen též 100–200 m relativné a 4–500 absolutné výše v sev.-záp. rohu (Sauja Temassinin 375 m, hora osamělá Chaufusa 680 m). Roh severovýchodní země Tuaregů, vůbec Tašili, t. planina zvaný, známe jen na severu cestami Bu Derbyho, Duveyriera, Flattersa a Baryho, které se držely více severní paty, jež k východu stoupá ze 400 do 600 m a výše. (Oasa Tibabiti 564, Tamíutin 553.) Nejvyšší známé místo u In Ach 865 m nad hlubokou prorvou Gâtskou (300 m relativně, Tunin 726), která horopisně a politicky dělí střední Saharu od severovýchodní (turecké). Střed zůstal neznámým; jako z vých. máme jen cesty Bartha i Baryho (Flatters byl zde zavražděn), které za údolím Falesleským 460 m nemají více dat horopisných. Nelze se proto pronésti o poměru vysočiny střední Hogarské k druhé jihovýchodní vysočině Tuaregů, zemi Aïr, kde Barth hádal horám Timge 2000 m absol. (1500 relat. jako hoře Baghsen, Tintellust 1577 m), neboť nelze zde spoléhati na udání jeho pro nedostatek nástrojů pozorovacích. Taktéž jižní strana vysočiny Tuaregů jest úplně neznáma a nevíme o ní nic určitého. Za Aïrem jižně nastupuje step asi 600 m vysoká. Východně jest vše neznámo až po cestu z Fezanu k Čadu, kudy se ubírali Vogel, Rohlfs, Beurman, Nachtigal, a která ukazuje dosti nízkou krajinu (Gatrun 512 m, Tedžeri 552, Tymo [Var] 840, Iat 503, Kaura 508). Tím zároveň dokázáno, že není horopisného spojení mezi vysočinou Tuaregův a zemí jihovýchodní Tibbů (Tu, Tibesti), známou nám jen Nachtigalem, jenž r. 1869 viděl pohoří Tarso do 2400 m (Tusidde 2100 m) vynikající z roviny okolní (Šiše severozáp.55 m, Tao záp. 700, Bardai vých. 800, Kjauerda již. 680 m). Severovýchodněji jest rovina prý až do Kufry (Fresnel z doslechu). Z Kufry známe tři oasy Taiserbo 267 m, Buseima 322 a Kebabo (Kauari 427, Boema 492 – vše Rohlfs 1879), mezi nimiž již nastupují duny východní. Cesta z Tibesti do Súdánu jest prý hornatá v krajině Uadžanga, ale zpráv podrobnějších nemáme. Velká písčina východní nikdy ještě nepřekročená leží mezi Egyptem, totiž oasami jeho a střední Saharou, o které platí vlastně staré bajky o neúrodném písku a strašných návějích. Rohlfs však, jediný, jenž ji poznal, postoupil z Dachelu do Regenfeldu jen asi 100 km ve směru příčném a čtyřikráte dále ve směru sev. odtamtud do Sivy. Severně od Kufry viděl nejvíce jen serir (štěrk) a ne písčiny, až na cestě z Džala do Džarabubu 1869 shledal severní asi jejich roh, kdežtojihovýchodně od Sivy prý vysílá rameno až skoro do Egypta. Rovněž neznáme jižního konce, ač prý Browne 1793 na cestě ze Siutu do DárFúru o něj zavadil. Podobně nelze říci, zdali zmíněné písčiny severní mezi alžírskou Saharou, Tripolskem a Fezanem a středem někde, snad ve Fezanu, souvisí, neboť všude tam známost naše omezena jest na schůdné nížiny (oasy) a naprosto na př. neznáme, co jest mezi oasami Kufrou (vých.), Wau (záp.), Harudžem (sev.) a Tibestim (již.), ač se mluví na hranici jen o seriru (štěrku), neboť jisté písčiny a štěrk těsně souvisí. Největší to pískoviště světa stoupá u Rohlfsa od severu k jihu od Sivy, kde o 70 m začíná, do 366 m k hoře Amonitů 375 m, kde se vyskytuje nubický pískovec (zuby žralokův), a k Regenfeldu 450 m. Tak jest nejjihozáp. místo nejvyšší; východ padá na 222 m před Dachelem (58 Mut – 100 Kasr, hrad); menší vých. písčina Ghart mezi Farafrou (sev.) a Dachlem (již.) má 112–236 m, písčiny záp. 1–460 m. Možná, že písčiny ty ještě se scvrknou, až budou blíže ohledány, ale i naopak. K nim vztahuje se obyčejná domněnka, že Sahára byla do nedávna mořem; neboť střed a západ jistě mořem nebyly (devon, uhlí atd. známy) aniž křídový a třetihorní sever.

Zbývá nám ještě 4. díl Sahary severovýchodní planiny pokrajné, jež nejlépe rozděliti sobě na čtyři části: Tripolsko, Fezan, Barku a oasy egyptské. Tripolsko skládají planiny skalnaté, holé (hamády), s jednotlivými řídkými horami a hlubokými údolími, nejvíce ku Středomoří se táhnoucími, ač povrchně stálé vody není. Vlastní horstva máme jen dvě: jižně od Tripole pokraj planiny vnitřní Ghurian v středu, vých. Tarhona zvaný, který u Džafetu v Ghurianu má nejvyšší měřené místo celé severní Sahary 913 m, sic Dž. Tekut 856, Jefren 713, Šintun (již.) 609, kdežto vých. v Tarhoně Ain Šer šara má 300, Bir(studně)-el-Maader 358. Horopisně sem náleží pohoří pokrajní Duirat sev. v Túnisku až pod Gabes sahající v Dž. Tudjan 708 m. Planiny ty padají za pokrajním pohořím pozdviženým Ghurianským na 400–500 m a níže. Misda má 392–310 (dle různých udání), Beniolid 280 (v nížinách), záp. Wadi-Saher 573, Hamra 563, Hases 516, Sinaun 466 až do Rhadamesu (351 m) spolu do nedávna hranice vlády turecké. Vých. zdá se, že táhne se planina Hamra skalnatá až do Fezanu, před nímž leží černé pohoří (prý až 900 m Dahar-es-Soda). Cesta z Tripole do Fezanu přímá padá na 157 m Wadi el Charub a stoupá pak k jihu na 500 m až právě W. Sodu o 902 m překročí. (Raleb Warkau, Chavanne, stejné výše i Rohlfs.) Záp. Barth držel se v rovině přes 400 m (425–478 m). Rohlfs cení však vých. h. Nabet-el Džrug na 1300'. Vých. cesta nižší: studně Tavi-el-Asel 117 m, Bu-Ndžeim 62 m, Sokna 315 m. Východněji ještě končí se Tripolsko v písčité pouště Syrt, pomalu k jihu vstávající (Sella 218 m, Beurmann). Fezan jindy znamenal jen oasu Mursuckou čili planinu okolní, teď Turci rozšířivše své panství po Ghat (Rhat), War a Wau, rozšířili i jméno to. Jsou to planiny holé, skalní 4–500 m v severu (písčiny Edeyenské jen 216 m u Ederi 274 m, 261 m v údolí Mukmeda) a jihu omezené písčinami, k jihu stoupající (Gatrun 512 m), k vých. klesající (Temissa 379 m, Wau 291 m, Wau el Kebir 200 m Liebenow, Beurmann). Murzuk má u Rohlfsa 503, u Duveyriera 588, u Vogela 456 m. Dle toho lze posuzovati ostatní výšky, které se pohybují mezi 320 (Medždul) a 706 m (záp. u Rhatu 760, Serdeles 709, h. Akakus 980 m dle Chavannea). Cesta do Barky překročuje horstvo Harač sev. 506 m u Fughr.

Barka (Cyrenaika) podobá se veliké planině, jako v jihu Karmus-el-Hamižed, krytá šií (artemisií) a travou (halfa), v severu, kde činí vypouklý oblouk přímořský, asi nejvyšší (u Zuei 770, Ghegab 650, Slonty 660 m). Kopce v přímoří mají obyčejně 300 m. (Merož. 266, Ras Tolmeita 320, Ain Sahat 520 m u zřícenin Cyreny). Jižně leží oasy Audžila 27–41 a Džalo 107 m (Rohlfs).

Oasy egyptské obklopuje planina skalní, holá, na severu 100–150 m vysoká (libycká poušť), okolo větších oas již 200 m převyšujících (u Dachelu až 485, mezi Charžé a Nílem 423–453 m) jižněji neznámá. V ní leží jednotlivé nížiny (oasy), a to nejseverněji nejnižší Síva (oasa Ammonská) 25–30 m pod mořem, blízko vých. Aradž 70, jezero Sitra 25, pak malá oasa (Uah-el-Baharie 112–122 Tablemun), pak Farafra 57–76, Dachel (58 Mut – 100 hrad) a posléze Charžé (68 m, Beris 52 m). Pokraj planiny té východní již náleží k Ponílí.

3. Ponílí (dolní) mohlo by se bez údolí Nílu zrovna tak připojiti k Sahaře jako Kordofán, Dár-Fúr a Vadáj; přírodní poměry jsou si zcela podobny. Vyzvědači Omarovi pověděli prý chálífovi, že Egypt střídavě bývá pouští moře a zahradou; a skutečně všechna orba v Egyptě a Núbii závisí na zavlažování, které zase ve středním, horním Egyptě a Núbii omezeno jest na úzké údolí Nílu. Nutno tedy rozeznávati Ponílí užší, t. poříčí, a východní (arabskou) poušť. Jinak jest to s Ponílím horním; tu lze dobře rozeznati: vlastní Ponílí od velkých jezer (Njanzy) až po Chartúm, pak Habeš a východní planinu Somálskou; první z nich ovšem by se mělo vzíti k Súdánu (zemi černochů), kdyby se A. rozdělila národopisně. Kdybychom chtěli díly více množiti, mohli bychom Habeš a Somálsko vésti každé o sobě, neboť nemají jinak mnoho podobenství s Ponílím, avšak souvislost plastická a dílem vodopisná ospravedlňuje spojení jich alespoň ve všeobecném přehledu. Budeme se tedy bráti Ponílím popisujíce horstvo v postupu tomto: 1. horní Ponílí užší a) krajinu jezer, b) nížinu stoku pramenů; 2. Habeš, 3. Núbii, 4. Egypt, 5. Somálsko, čímž rozumíme veškery země východně od Habeše, Njanzy a sev. od Kenie a řeky Tana, země Somálův a Gallů, ne však Masajsko.

Nílem rozumíme vždy hlavní pramen jeho zvaný Bílý Níl (Bahr el Abjad), jenž se nyní všeobecně za pravý Níl uznává a jehož hlavním pramenem jest jezero Njanza. Výška jeho rozličně se udává, až 1200 m (Mackay 1883 udal pouze 1005 m). Krajina okolo jezera Njanzy není nám dostatečně známa, známe jen břeh sev. (Ugandu) a záp. (Karagve) lépe, méně jih (Unjamvezi) a východ (hlavně jen cestu Thomsonovu od jezera Baringa). Nelze proto ani ráz, ani hranice její ustanoviti, ale Masajsko sem jistě nenáleží. Zdá se, že jest to velká planma; vyšší hory se připomínají toliko dále na západ (Kibanga 3300 m) a pak na severovýchodě Ligorji (Elgon 4200 m). Karagve však jest pahorkovitá, jako střední Uganda, jak již viděti z prahů řeky Nílu, jenž do jezera Albertova spadá 500 m n. m. Okolo tohoto jezera připomínají se hory Vahamba 300 m rel., Agif 1400 m abs., Mkaroli 2100 m výšky. Za jez. Albertovým vstupuje Níl do pahorkovité krajiny, v níž až do Ladó (465 m) klesá o 200 m (Vadelai 675, Dufile 610, Labore 550). Na obou stranách vyskytují se roztroušené hory; jižně od řeky přibývá výšky: tak na pravo leží Tarrangole 540 m, Abure 740, Obbo 930, Fatiko 1100, Kor 1055, Agura 1120, Lermoga 1200 m. Na levé straně našel Junker horu 1320 m vysokou jižně od Džandy (1173 m); severněji mají Agui 843, Vandi 726, Kediba 515, Brefi 453; dále k západu Džur Rumbek 1426, Ghattas 450, Sajadihu 583, Gora 699, Ombombo 756 a Vando 750 neb 850 (již za rozvodím), h. Boginse 1200 m (Casati). Severněji od Lada do Chartúmu (vlastně vých. do Berberu) rozprostírá se velká rovina vedlé Nílu, která jest v jihu travnatá s velikými močály vedlé řek, sev. od Fašody stepí. Příčinou močálů jest malý spád Nílu až po Chartúm (378 m), jen 87 m na 11 zeměp. stupňů (5–16° s. š.), tedy ani ne ½ m na míli zeměp. a to nestejně rozdělený, neboť na př. Džesiret v Habeši u Sobatu má teprv 420 m, ústí Sobatu 418, Šendi však 363, Damer (stok s Atbarou) 335, Berber 349, tak že na 50 km připadá dvakráte tolik co z Duema do Chartúmu na 25 mil (396–365). V rovině té jsou na severu zase jednotlivé prahorní kopce: Dž. Dule 843 m, Kerebin 603, Moje 2156' abs. (500 relat.). Bahr el Azrak (Modrý Níl starších země. pisců) má u Famaky 497 (Tamat 552), Roserresu 454, Senáru 429 m. Vlastní hranice planiny té jest až u Kassaly 516 m nad mořem; Kanad (mezi Suakimem a Berberem) má jen 390, Rassay 467 m (Schweinfurth). Habeš jest vysočina od severu k jihu běžící, jejíž jižní konec vůbec jest neznámý, tak že nelze se pronésti o souvislosti ani s horami východoafrickými, ani se somálskými, alespoň jižně od ř. Havaše, neboť podélní souvislosti není. K severu hranice politická závisí na válkách dosud trvajících mezi muslimy a Habešany, ale horopisně lze ji udati jižně od Suakimu, nejlépe v úzkém údolí bystřice Baraky (prosmyk na záp. 500 m). Bohužel, že zrovna nejvyšší (jihových.) čásť v Davru, kde d'Abbadie h. Voso na 5000 m páčil, dosud Evropanem nedostoupena. Z části západní málo známe. Pokud víme, můžeme děliti vysočinu habešskou na díly ohraničené hlubokými prorvami řek: r. Tigrí severových. po ř. Takáze, 2. Šou jihových., 3. Amharu záp. mezi ř. Takáze a bílým Nílem, 4. Meču a Kaffu jižně. Poslední jest méně známa, jen d'Abbadie, Stecker a Cecchi o ní něco oznámili. Panující ráz Habeše tvoří vysoké planiny, prorvané hlubokými příčnými údolími, po kterých sedí jednotlivé (sopečné) hory. Tak má Bonga v Kaffě 1800 m, Džiren 2026, Sakka (sev. Enarea) 1800 m (dříve udáno 5382'); ještě severněji Kobbo 2340 m, jez. Džabajak 2400 (vše d'Abbadie), Notta (nejjiž.) 3680 m, Cafi (severových.) 2440 m, Karni (a Colu) 2300', záp. Egon 3090 m a Gombaty 2630; sev. Džibati 3070, Garre Abdi 2530; vých. Kodo 3150, záp. Goročen 3270 m, na cestě do Gurague, Falle 2500, Kambo 3450 m. Toť příliš málo látky k vylíčení krajiny 60 mil dlouhé a nejméně 30 mil široké. Ani hloubky říčních prorev: Uma, Omi, Daro, Orgesa, Didesa ani obou spádů nílských neznáme. Ne mnohem lépe známe Šou, ač tu na severním rohu v Magdale 2777 m dostupujeme pevné půdy anglické výpravy. Víme, že ta planina rychle se sráží východně do údolí Havaše; na rozvodí leží Ankobar (2800 m), Angollala (2800 Beke), Koktara 1885, jezero Ardibbo (2088 m), Haik 1951. Hory tu mají do 3200 m (v Teguletu) a Metate 3278 (Rochet d'Héricourt), ale nejvyšší hory znamenané na záp. Kollo 4300, Verešai 3973, Moger 3650, již. Entotto 2990, Uariro 3960 (Dobali v rovině 2030 m). Z údolí ř. Azrak (Abbaie) nemáme výšek; stoku s Džammou dal Beke 2936 m. O něco více víme z Amhary, jejíž horopisným středem jest rovina okolo jezera Cany (Cana 1755 Stecker) až k hlavnímu městu Gondaru (1904 m), v Agaumederu již. a Begemederu vých. (po Debro, Tabor a Samaru 2496 m). Záp. svah sice zůstává neznámý, ale na vých. jsou troje horstva 4000 m převyšující; na severu Simenské (Dašan 4620, nejvyšší měřené místo Habeše a druhé celé A-y), prosmyk Lamalmon 2853, na sev. svahu Mikaro 1773, v prostředku Begemederské 4276, jižně Godžamské, Agriosfatra 4153, Koso 3650, sev. Mota 2536, záp. Gadara 2439, jižně Faviš 2410, Keret 2277, přechod přes Níl 868 m. Poslední čásť Habeše, dlouhé horstvo Tigréské, které až sev. od Masávy v planině Uagarské s 2400 m končí, skládají pískovcovité planiny (amby) stejné asi výše: jez. Ašangi 2441, Sokota 2144, Antalo 2410, Adigrat 2350, Aksum 2175 m, Rüppel 6652', Parkins 7089; Adua 1965, Senafe 2316, Halai 2628, Kasen 2450 m atd. Nad to hory jednotlivé mnoho nevynikají; nejjiž. u Abdaka 3926 m, Samengi 3658, Saghe 3200. Zdejší prorvy říčné jsou hluboké; Samra 1434, Mintil (nad Takacem) 936 m, Mareb, kde ho Munzinger překročil, jen 1300 m. Východně spadá Tigré do nížiny (Seraba 240 m – Bianchi), jezero solní Deghed 61 m pod mořem. Svah severní jest pomalejší, kde se údolí Baraka z 508 m (Belagenda) do 32 (Temeren) sklání a Habeš od Núbie loučí. Úzké přímořské roviny přibývá u Rudého moře, Samhary od Masávy do Suakimu. Konečně leží záp. od Habeše osamělé pohoří rovnoběžné, Bertaské: Gomaša 974, Beni Šongul hl. m. 1026, v jižnějším Fadasi Gorgura 1140 a ještě jižněji Gumbabi 1410 a Góbo 1690 m (Schuver) dosud málo známé, jako menší kopce: Dahr el Timsa, Wokin 932 m, Kadarefské a j. v. Mnohem nesnadněji mluviti o Somálsku. Záp. čásť země Gallů jest zcela neznámá, z jihu jen pobřeží a ze severu pomoří po Harrar a v severozáp. cesty do Habeše. Lze-li spoléhati na zprávy tuzemců, jest většina Somálska travnatá step, která v nížinách mívá i lesy mimós (James a Aylmer – Wakefield, Révoil) a kde bývá hojnost vody, tak že i orbu připouští. Hory jednotlivé všude po ní jsou roztroušeny (asi jako v Súdánu), avšak nescházejí ani pouště červené (Haud) a bílé (Nogal), kde totiž půda propouští vodu dešťovou. Severozáp. roh (Samhara) mezi Habešem a Rudým mořem jest pravá poušť. Větší hory známe jen v severových. pomoří. Z jihu máme jediné datum o řece Džubu, kde se loď »Welf« Deckenovi ztroskotala za Berberou, 160 m nad mořem. Ani mapy nautické neposkytují výšky v celém přímoří až po Ras Hafún 210, Mogor 820 a Džerif Hafún 760, blíž mysu Guardafui, jemuž dává Guillain 700 m. Horám vých. rohu dává se po 1506 m, Antara má 1323 m, Eyransidu dávali 6500'. Pobřeží mezi tímto rohem a Berberou není jednotné pohoří. Gurgi Nur měřil Révoil v 540 m, ale prosmyk Tafir (t. Sangeli) 2040 m, za ním uvnitř Ogda 1040, Rahan Fararala 1110, kdežto většina kopců přímořských má 3–500 m. Jižně od Berbery jest nejdříve rovina: 550 m Dadara, 720 Mohamedisa; pak nastupuje pohoří Šech Kotub 1340 m, Gan Libach 1920 m, za nímž padají vody k jihu. Západněji známe h. Ehnes 700 m, dále počíná cesta ze Zeily do hornatého Harraru a vede s počátku přes nízké planiny (Hensa 361, Samada 612 m), až na jihu kol Harraru (1856 m Paulitschke, Burton 1676 m) nastupují vyšší hory: Numa 2263 m, Mulata (vrch Somálska ?) 3000 m, Džaldessa 1096, Gurays 1565, Bubasa 1712, Bšaldorabe 1689 m. Tady končí známost naše k jihu, k němuž již vody tekou. Zcela jiný obraz poskytují planiny holé, pusté, po kterých se jde z Tadžury do Šoe. Solní jezero Bahr el Assal leží 174 m pod mořem a cesta stoupá pomalu (Killelu Arial za Asabem 900 m, h. Dethali 915, hora Kasa 1280 m; vnitřek země Danakilské však jest neznámá poušť, kde Munzinger, Giulietti, Bianchi a j. zahynuli.

Jednotvárnější a mnohem méně zajímavá jest Núbie. Tato skládá se horopisně ze tří částí: úzké prorvy Nílu, jenž v ní pěti prahy spadá se 350 m (Berber) do Syeny 342' nad mořem, Metemme 1354, Abu Hammed 965', El Džimes 294 m, ostrov Terri 284 m, katarakt Džerondid 235' (u Meravi 830', u Staré Dongoly 239 m), Dongola 787', Hannik pod Novou Dongolou 209 m, Solib 560', Vadi Halfa 128 m, Korosko 450'. Padá tedy severně 3' na míli, pak mezi Abuhammedem a Mušeirefem 13' – průměrně 4'. Obyčejně jsou skály vedlé řeky 500' vysoké. Džebel Kulbi má prý 2000', Okmé 1500', Dale 1200, u Meroe ale jen 350', Džebel Barkal 250' relat. výšky. Dvojí oheb Nílu nechává mezi sebou dva poloostrovy, z nichž jihozáp. jest vyšší a severových. nižší. Jižní poušť Bajuda, neb Džesireh vystupuje prý do 1430–1577', v Ommasideru do 1800 (Russegger), v níž jsou jednotlivé vrchy roztroušeny, nejvýše prý Ussubomare 3500', Kluslossa 2800', Gekdul 2500'. Nižší severní poušť má asi čtyři kopce: Gerabad 800–1000' (Reft, Murhatmar, Abuzereač) až 1000', Adraueb rel., střední výši páčil Russegger na 200 m. Jináče vystupuje pohoří, jež kreslíváme vedlé Rudého moře, ač je dosud málo známe. Mezi údolím (Chor) Baraka i Atbarou má rozvodí u Ublaje jen 500 m, ale ze Suakimu do Berberu již 2000 m (h. Akajeb za Sinkatem), Tamarib 1160 m. Pak schází nám sev. výše hor s moře vídaných (Irba, Turiba) až k h. Soturbě (2100 m, Schweinfurth), Šindeb 1700 m a Elba 1600 m; pak zase horstvo mizí, ač četné hory v krajině Bedžů se malují (Samera, Džerif Diff) až k h. Feraje (1350 m).

Egypt jest až na severní delta podoben zcela Núbii: má úzká říční údolí (u Džebel Selsele jen 3000' široké), nejširší u Minijeh jen 4 hodiny, padající ze Syeny (342' n. m.) na 98' u Káhiry. Hory je lemující jsou nízké, na záp. 2–300'; nejvýše u Theb 1000, u Sijútu a Beni Suefu 600', Akminu 800' – Umbara – rovněž východně (u Káhiry 300' až k 420' Mokattam), h. Ataka u Suezu 800. Pohoří pobřežní (arabské) vedlé Rudého moře dospívá výšky 2000 m, jižně Dž. Hummada Olaki jako severně Garib, ač někde jest vyšší (2100 m) Dž. Iransid, Duchan (Dokhan). Nejvyšší místo v Egyptě jest hora Hui Delfa 2184 m. Dále mají Dž. Nosla 1100 m, Dž. Šedit 1250, Dž. Abu Tiur 1300, Tenasseb 1200, Kufra 1500, u sv. Antonína 1443 m – Galala 1256 m již., 1360 m sev. Prosmyky nám nejsou známy; pouze z Keneh do Kosséiru (1800' rozvodní výše) a Vadi el Tarfeh za Minie 726 m. Delta jest rovinou žádným kopcem nerušenou, jen na obou koncích vyskytují se kopce vybíhající jak záp. z libycké pouště (kopec u Alexandrie), tak vých. u Suezského průplavu z pouště arabské. Sem náležejí ještě dvě údolí podmořská v libycké poušti: údolí jezer natronových (až 2 m pod mořem) a větší jižně od Fajúmu (jezero Birket el Karún – 42, Medine – 24 m).

4. Súdán, vlastní tropická A. nemá jednoty, leda v tom, že se zdá býti nížinou a hory v ní jsou jen osamělé. Můžeme dobře rozeznati a) západ (Senegambii a Guinei, vých. poříčí Nigiru), b) střed (východ až po Kordofán, sev. Borku, Vadáj), c) vých. přímoří mezi ř. Vebem a Zambezim, d) jihozápad (úvodí konžské), ale díly ty souvisí více přírodnicky a národopisně než horopisně. Tak maluje se všude velké horstvo Kong (t. hora) severně od pobřeží guinejského, ale beze všeho důkazu, jak dále uvidíme. Ani východní hřbet A-y, t. zv. Lupatské pohoří starších, neexistuje, ani veliké rozvodní pohoří kdekoli. Výše jednotlivých rovin jest rozmanitá, ale kromě osamělých sopek Kilima-Ndžara, Kenie, Kamerúnu nejsou zjištěny větší hory. a) Západ známe jen v přímoří, v severozápadním rohu Senegambii a pak (dosti špatně) v údolí řeky Nigiru (Kvorra). Celý střed, od pramenů Nigiru, celý pravý břeh jeho, pak celý vnitřek, místy již zrovna od břehu (v Liberii na př.) jsou úplně neznámy. Kde Nigir vzniká, mají hory nejvyšší, Daro jen 1340 m a Kuruvaro 1178, Jonkina 1100, ale souvislého horstva tam není. Ještě nižší jsou snad ostatní hory: Futadžallon 1074 (Bogama), Musadu (v zemi Mandingů) má 688, Salaga (Gvadjovo) 165, jen v zemi Ašantů mluví se o hoře 1490 a u Amfori o h. 1949 m – ale na cestě Jorubou z Lagosu do Rabby, tedy přes domnělé horstvo to, nepřišlo se výše než 450 m (Saratti). Již Bowen řekl, že by si troufal jíti až na Nigir, hory nepotkav. Krause to asi potvrdí. Skertchley jediný udává sev. od Dahomeje hory na3000 m, ale neviděl jich, jen tak hádá. Není proč předpokládati neznámé vysoké horstvo, z něhož by přece musily vytékati stále veliké řeky, kterých tu není. Tak jest Senegal snad největší řekou celého území a má prameny své v nízké sev. kopčině 3–400 m a nejjižnější přítok Bafing v krajině Futadžallonu 7–800 m nad mořem (Timbo 758, Burria 758, Fugumba 747). Prameny ř. Gambie jsou v krajině taktéž snad ani ne 1000 m vysoké. Právě došly zprávy, že Krause na cestě do Mossi a zpět na ř. Voltě ničeho nenašel. Pohoří Kongu tedy není. Konečně jsou jednotlivá horstva se vyskytující spíše ve směru od sev. k jihu; tak s obou stran vedlé řeky Volty, ve Futadžallonu, v prameništi Nigiru, tedy opak směru pobřežního. Proto nelze dnes než líčiti, co víme, a nechati hypothesí. Jednati jest nám o třech dílech západního Súdánu: Senegambii, pobřežní Guinei, úvodí ř. Nigiru (Nigritia). Senegambie jest naprostou nížinou, v níž teprve v jihovýchodním konci jest několik nevysokých kopců. Senegal jest u Mediné teprve 67 m nad mořem. Na cestě sev. do Timbuktu prošel Lenz krajiny 2–300 m, kdež jsou nejvyšší místa 320 až 331 m. Krajina mezi Mediné a Nigirem vystupuje do 300 m (jen Dalabe 315, Fatafi 315, Beleduen 300, nejvyšší místo Kumakhana 440, ale hora u Kity 595). Severně nad Kalé (139 m) připomínají se hory až 600 m (v kraji Tomora). Hlavní prameniště záp. Súdánu, hory Futadžallonské, mají malou výši (asi 1074 u Bogoma, 1026 Burlere, Buru Kaidže 920 m), která na všecky strany padá (sev. Itata 214, záp. Uro 260, Kussi 391, jižně Timo 758 m). Západně od těch hor jest více rovina; cesta mezi Rio Grande a Cassini stoupá k východu z 202 (Saole) na 497 m (Buli); cesta od ř. Nuňez vých. z Beké 118 m na 310 (Tellel). Souvislosti horopisné s prameništěm Nigiru v krajině Kisi (1178–1340 m) nelze dosud dokázati, ač naznačeny kopce rozličného směru od Thompsona, Gouldsburyho, Blydena, Zweifela a Moustiera a j. Daleko jižněji známe teprve cestu Anderssonovu z Musadu, země záp. Mandingů, z 172 m (Baporu) do Musadu 688 pomalu stoupající, bez větší hory; pak následuje vnitřek až do střední Guinee neznámý. Přímoří Guinee vykazuje s moře několik kopců Mt. Olive 330 m, Tobukko 270, Oval (hranice Liberie vých.) 402, St. André 280 m atd., až v Bassamské krajině naskytují se u břehu límany. Sierra Leone nejznámější počítá se na 320', kap Mesurado, Palmas na 300'. Východní Guinea jest poněkud lépe známa, ač právě ne mnoho vědecky. Víme vlastně jen o dvou průřezích delších do vnitřku, dle ř. Volty a z Abeokuty k Nigiru. Ani cestu do Kumasí, ani do Abomé neznáme podrobněji. Poříčí horní ř. Volty jest velmi nízké (Akororo 33, Krakje 60, Salaga 165 m), avšak na obou stranách jsou hory; záp. běží dříve na severovýchod (480 m Akropong), pak na severozápad (Kyebi 310, Abetifi 670 m), až se sev. ztrácí v rovině horní Volty; východní má u Anumu 255, Amfoy 195, Borada 230 m (Mähly) a obrací se prý ze směru jihosev. na severovýchod. O výšce vrcholové ničeho nevíme, ale směr počáteční jest přímý na směr t. zv. Kongu. Kopce přímořské 200–280 m u Assamunu, 600 m u Ahartu. Nižším zdá se býti východ (na nejzazší sev. h. Kpallko prý jen 7–800 m). Tak leží Abeokuta v rovině 567'-Ibadon 280 m a na cestě k Nigiru do Rabby nestoupá výše než 450 m (421 Jaraki, Ogbomošo 424, Horin 422). Ohromné úvodí ř. Nigiru jest nám velmi chatrně známo. Známe již prameny řeky (Zweifelem a Moustierem), méně horní běh až do Falaby (328 řeka, 407 m město), Keniery 395, níže Turella 332 a Bamako (město 370, hory 540). Východosev. jde cesta do Segu (Tadžana 365, sev. Nango 288 m), pak scházejí zase data horopisná přesná do Timbuktu 245 (Lenz městol. Celý ohromný oblouk Nigiru mezi prameny a Rabbou postrádá přesných horopisných dat, tak i cesta Barthova ze Say do Timbuktu (Homboské hory prý 800' relat.). Vysoké hory se nepřipomínají vedlé Nigiru (nejvýše Varba 100 m, Bingavi 300 m). Rabba má dle Rohlfsa 166 m a rozumí se tedy, že dolní úvodí musí býti nižší; Baikie našel pro stok Benue s Nigirem (Kvorrou) 119', Otjago 268'. Bida má prý 70, Agaje 116, Epogi 87, Abudža 280 m. Hory nedaleko stoku řečeného líčí se vyšší nad 1000 m, Okako (Rennelské pohoří starších) podobně h. Erskine 300 m, u Igbegbe 383, King William 150, Soracte 1200' rel., Patte 1160'. Vhyddě dávají 185' nad mořem, Ormistonu 140' n. m., ale delta ramene Nuňezského jest pouze 1–2–6' n. m. V Tombě mluví Bowen o horách do 3000' výše dosahujících.

Súdán vlastní, totiž střední země mezi Nílem a Nigirem, jest rovina nízká, v níž vyskytují se osamělé hory (nejvíce prahorní). Kamerún jest dosud nejvyšší místo (4110 m). Druhé větší pohoří málo známe v Adamavě (Alantika 2700–2900 m). Třetí pohoří jest v Dár-Fúru. Jest však nesčíslný počet menších kopcův a hor. Jelikož celý jih neznáme a západ špatně, zbývá nám jen střed, východ a čásť záp. (jihozáp.). Nejlépe tedy vzíti za východiště jezero Čadské 244 m v ohromné rovině, kde z Agademu (370) do Adamavy není kamene (Kuka 275 m, Gulfei u ř. Šari 290, Bagirmi celý 300 m – Barth – jako jezero Tuburiské – el Quaja – vých. 285 m). Rovina ta táhne se severových. do Borku (Bafo 270, Salerdo 250, Matija Undanga 190, v kraji Bodele Bir Tungur 160, Kišikiši 170 Nachtigal), kde jsou jednotlivé kopce, jako v Enedi. I Vadáj zdá se býti prostou rovinou, k vých. pomalu stoupající, Ngyssa 295, Mandele 350, na hranici k Dár-Fúru Seoga 910 m (Nachtigal), s jednotlivými kopci (Kadjeske, Gere a j.), které v Baghirmi scházejí.

Dár-Fúr naproti tomu má horstvo Marrah, sahající do výše 1840, 1830, 1700 m (Džebel Oma). od něhož na všecky strany padají: záp. Kolkol 790, Tinniat 7858, jižně Menavaši 685, Darra 495, Sigela 463, Taimo 441 nedaleko Bahr-el-Arabu (přítoku Nílu) o 436 m. Purdy má doly u Danga 462, vých. jsou Tine 719, Fašer (býv. hl. m.) 717, Ergud 630, sev.-vých. Millet 928, Soja 894, dále v horách Bir-el-Malha 874, Ain Medob 971 (Mason).

Jednotvárnější poměry nalézáme v Kordofánu, jenž jest rovina s jednotlivými kopci nevysokými: tak Obeid 585, Bara 495, Bir Tiane 519, Fodža 606 záp., vých. jez. Sirkele 474, již. el Birke 523 a zase h. Vadelka 690, Hedra 830, Šavani 800, Tira Mandi 637 (Russegger). Sever jest nám skoro neznámý Rozvodí jihových. mezi Nílem, Kongem a Čadem zdá se též býti nízké: h. Keríma 680 m, sev. Brák 494, Dár-es-Sulejmán 616, sev.-záp. Liffi 575, Deleb 604, vých. 502–609, Vau 489, jižně Adla 720, h. Duru 846; záp. měřil Lupton 802, Aujauer 667, Mbonga 690 m. Dále jižně scházejí čísla, až Vando vykazuje 856 a Munsa nyní Tangasi 900 m. Na jižní hranici Dár Rungy připomínají se hory menší, osamělé, ostatek je rovina po celém úvodí ř. Sary a jejích přítoků.

Co se týče záp. Súdánu (t. záp. od jez. Čadského), rozprostírají se tu velké roviny, pomalu k jihu stoupající (Mašena 414 m, Sinder 320, jižně Sokoto 230, Kaura 280, Gombo 417, Birni 493, Gebe 395, Gongola 384) až po Jakobu 756 (Keffín Rauta 726), za nímž vyvstávají jednotlivé hory (Saranda 2100 m, Góra 1800, Džím 1500). Za těmito horami cesta Rohlfsova klesá k Benue (Gárún Kado 950, Sango Katab 985, Kosúm 660, Kéf 310, Lafia prý 160 m), ač nescházejí jednotlivé hory: Kokuna, Dutsinmada. Benue teče asi nížinou (Andoi 120 m, Vukari již. 160, Loko 30 m).

Avšak jižně prostírá se hornatá krajina Adamova, jejíž předhoří jest již blízko Čadu (Mindif 2000 m). Stoupá až k h. Alantika (as 2700 m); východně klesá z 500 m k bažině Tuburi 300 m, jihozáp. mají prý h. Gendero 2000 m. Více ještě shledl Flegel na cestě své do Vukari. Konečně třeba zmíniti se o jednotlivých horách mezi Kamerúnem a zátokou Korisko, které jest viděti s moře: h. Moné 520, Alouette 1040, Mitra 120, Uanda Masie 1100 m (Lenz); nejjižněji až k ř. Ogove Sierra de Cristal až 1500 m u Bunboka (Du Chaillu).

Jižní Súdán jest vyšší planina, vlastně dvě velké planiny: úvodí ř. Kongo a Zambezi, jež dělí od sebe poměrně nepatrné pohoří rozvodní a od moře pohoří rozličné výš., jimiž se obě řeky k moři prolamují směrem každá opačným. Již Dambeck domníval se, že pocházejí ze starých jezer snad mezi sebou a severně s Čadem a Ponílím, jižně pak s jez. Ngami a Karoo souvislých, jež postupem času, erosí a zdvižením půdy a ztenčením deště vyschla; neboť za lidské paměti stává se zvláště jižní A. vždy sušší. Kongo vzniká jako Níl z jednoho velikého jezera a několika menších (Bangveolo a j.), Zambezi zachoval jen sev. močál Dilolo a postranní (severových.) jezero Njasu, vnitřek jižnější má již jen vysychající močál Ngami, ba v Kapsku povrchní sladká voda utvořivši mocná hliniště karooská, úplně se vytratila. Zdá se, že zdvižení a vysušení vychází od jihovýchodu; neboť západ jest nižší, ale právě proto v jihozáp. (zemi Damarů a Namů) sušší. Západní pobřeží není tak jednotné, jak se obyčejně líčí. Údolí řeky Ogove činí v severu hlubokou a širokou prorvu do pobřežního pohoří, které beztoho zdá se býti nízkým: mezi Sierrou de Cristal a Kongem neznáme měřené hory, než Igumbi Ondele 1065 m, udanou Magoba na 1200, sic většinou výšky 500 (Kibata), 800 (Mukunbi), Mtombuli 895 m (Mizon). Údolí řeky Ogove, v dolním běhu plné jezer, stoupá tak pomalu, že prahy Eugeniiny na ř. Nguni mají teprv 106 m, u řeky samé Lope 130, Ngombe 183, prahy Bongania 289 a Franceville 413, v rovině vstávající k vých. 734 a záp. Njongo 719 m, ba jihovýchodně je rovina Akukujo (již za rozvodím ku Kongu) 825, Ngumnua na ř. Lefini, přítoku Konga 640 m (Brazza). Mizon měřil vedlé řeky Kuilu: 407 u Balumba, 483 u Noanda; Du Chaillu na cestě podlé ř. Rembo Obindži 47, Olenda 180, Muendig Mokenga 1769, (h. Ašango 783) a za ní Mobana 723 m. Vidno všude, že tu není vysokých hor, ač četné řady jednotlivých kopců, zejména vedlé ř. Kuilu, střídají se s rovinami rozsáhlými majíce však směr více k severu a to zvláště ve východní části (zemi Bateků) nežli břeh. Na prorvě Konga mají stanice Noki 34, Vivi 110, Isangila 150, Manjanga 240, Stanley-Pool 280 m. Týž ráz jako severně panuje i jižně od skalní prorvy ř. Konga, jen že roviny jsou zde větší a hory nižší, až teprve k jihu se krajina vůbec zdvihá. Cesta Chavanneova z Noki do S. Salvadoru má výšky od 2–500 m, nejvýše vystupuje S. Salvador v 562 m. Vých. od S. Salvadoru mají prahy Arhingtonovy 760, h. Bangu 1006, Sukuntenkele 1040 m. Wolf má u Čikonga 1200 m. Cesta z Ambrizu do Bembe stoupá z 158 m, na 620 Engunde, 770 Bembe (Grandy). Výše jdou jižnější cesty z Loandy přes Golungo Alto do Ambaky 714 a Duque de Braganza (1090 m Capello a Ivens) Kicua 1210 a pak jižněji na Pungo, Andongo 1169 a Malanže 1160 m. Pak zase schází nám všecka známost, až se dostaneme na cestu z Benguely do Bihé, vyšší všech předešlých: h. Losindži 974 m, Olombanganda 1505, Elonja 2300 (nad Lúngo 1680), h. Lovili 2370, Bajlundu 1660, h. Elomguada 2000 (Fay). Jihových. mají Capoco 1627, Kakonda 1678, Ngola 1573 (přechod záp. k moři), Köllenges 850. h. Kisekut 1745 m. Přímoří jižně od Benguely do Mossamedes a dále mívá 2–300 m. (Cabindondo 350, Ndo Prata 250, Gargante do Diablo 262 m.) Vých. od Mossamedesu má pohoří podkovovité okolo Kampata (1878) až 1890 (Sierra do Neve, Arraial do Caiordo 1872, ba i Huilla sama 1773 m Capello). Pak snižuje se kraj až po ř. Kunene, hranici pouště, a Capo Frio, hranici německé země Lüderitzské.

Vlastní Pokonží údolí ř. Konga, je nám mnohem méně známo. Kromě řeky samé neznáme vědecky než poněkud jih (v říši Muata Jamvo), a tu jen dvě tři cesty. Kongo vzniká sic několika rameny, avšak pro naše účely stačí dáti přednost ř. Lukuga, výtoku jez. Tanganjíka 814 m (Livingstone 799, Cameron 826, Stanley 840, Stewart 808, Thomson 796), před delší řekou Luapulou, jež vzniká v jezeře Bangveolo 1300 m (Giraud, 1120 Livingstone), protéká jez. Moero 850 m (Giraud 1040, Livingstone), než se obě spojují v jezeře Londži. Vých. od Bangveola stoupá krajina (Molemba 1432, h. Čatane 2030, jez. Matambo 1636, Čitemba 1143), než padá k ř. Loangvo (Zambezsko). Njangve u prvních prahů má 530 m (Stanley 633, Cameron 427), stranou Kagulla 696, Kabambarre 720, Barraba 810 (Wissmann), níže u řeky samé Triamba 503, prahy Stanleyovy 460, Bangala 330, na rovníku 320, ústí Ubandži 318, Bolobo 310, ústí Kasaj 300 m, Stanley-Pool 280 m. Jest téměř jisto, že severně i jižně oblouku konžského velké roviny se nalézají, avšak podrobných zpráv jest po skrovnu. Celý vnitřek oblouku až po Kvango líčí François jako rovinu 4–600 m nad moř. vyvýšenou, z níž jen pranízké kopce vynikají. Jen v poříčí největšího přítoku Konga t. Kasaje známe, díky Wissmannovi, Françoisovi, Kundovi a Tappenbeckovi, některé výšky. Tak má Mukenge 660, Luebo 405, Gana 350, stok s Kvangem 320, ř. Ikata (na 20° v. d. G.) 340, nejjižnější bod Grenfellův na Lubilaši 400 m. Severně prostírá se táž rovina, jen tu a tam spatřují se menší vyvýšeniny, jako na ř. Aruvimi, poh. Upoto a v horním toku ř. Uelle. Peřeje Zonga na Ubandži, nejsevernější od Grenfella dosažený bod 396 m. Ale na řece Kvangu měřil Mechow od 359 m (Kamalambo) do prahů císaře Viléma (512) a Tembo Aluma (630) celou řadu míst. Jihozápadně má Tumbakambol 610, Katuli Ganšinga 735, Kiona 1210, až Kikufussa (blíž Málie) 1177 m. Jihozápadně velký průřez celé planiny známe od Malanže ku prameništi ř. Zambezi (jezero Dilolo 1445) a to Nuemba 1200, Kasange 948, Kabundi 1260, prahy hoření řeky Nuanga 11–1200, Kafomba Kisango 1050, Kamba Umbe 1160, Kimbunda 1230; rozvodí samo mezi řekami Kasáj i Zambezi 1470 m. Na severní cestě k řece Kasáj měřil Buchner Kambapoko 1090, Šafupa 1040, Kitari 870, Ginambansa 570 (h. Kamkuankale 1500 m?), Šambena 700, Kikasra (pod prahy Kasáje) 570, vých. Nongesa 670, Kingalungo 820, Kidimba 660, u Mukva Kisumba 780, Bapuapalt 470, Monakaur 570 (WissmannPogge). Jižní čásť říše Muata Jamvo zdá se býti rovinou (u Kadinga prý h. 800 m rel.). Východněji známe cestu Wissmannovu a Poggeovu od Njangve k hoření řece Lualabě (Juma Kavamba 650, Musumba 640 jez. Mohria 930 m). Ani cesta Pombejrů přes říši Kazembovu nezná vyšších hor a teprve jižně od ní udávají se hory Mbonda, Čitamb Lokinga 2–300 m. – K úvodí Tanganjíky náleží kromě okolní krajiny konečně i východně velká čásť Unjamvezi (úvodí ř. Malagaran). Záp. břeh jez. Tanganjíky jest hornatý a příkrý, h. Misori 1730, Plymouthrock 990, h. Misumbi 1500, ač dále k západu je Lambo 890, Mulohe 910, Kauhundi 850 m. Vých. od jezera zdá se však nastupovati planina 800 až 1200, průměrem 1000 m vyvýšená, zaujímající většinu kraje Unjamvezi (jezero Rikva Leopold 780, Kungva 865, Karema u jezera 741, Ugue 1008, Karungu 1176, Kiliva 1146, Kivinda 1057, Kakoma 1039, Igonda 1136 Cameron, Tabora 1242 m, jezero Čiča 127', Mimbi 1250, Usiuneesse 1280). Výška hor jednotlivě roztroušených se nepřipomíná.

Co se týká úvodí zambezského, o tom máme ještě méně zpráv. Horní běh jeho v zemi Baroců (známý jen z Livingstona) zdá se býti rovným; jez. Dilolo a ostrov Kaurie (36 mil jižněji) mají stejnou výšku 1445 m. Serpa Pinto z horního běhu ř. Cuambo udává močál Kansila na 1362, Cangambo na 1223 m. Podobná čísla máme z jižního Bihé 1600 m, Kinge 1620, Gongos 1613, Koujambo sev. 1580. na cestě do Cacondy 1673, Capoco 1627 m. Z již. ohybu Zambezi, kde má své četné prahy (Victoriiny jsou nejznámější, 762–795 m, ale Holub sám uvádí jich u Kátima Molola 45), scházejí nám potřebná data: kde se Zambezi obrací na sever, má Wankůskraal 488 m, vých. ústí řeky Kafukve 288, Tumbo (u stoku s ř. Loangva) 240 m, Tete již jen 106 (125 jinde) m, Šemba nad Sennou jen 40 m. Na obou stranách zdá se úvodí vyšší – severně Semalembue 1000 m (Livingstone), jižně Thama Sanka v zemi Matabelů 687, Tibinga 943 m. Záp. a jižně od Tete jsou hory (805 m), Chabuseca 364, Juda 325 m, Donna Clara 207 m: severně má Chitambora 489, Sequera 585 m, pod ním prosmyk a prah Lupatský 2000' (Peters). Na starších mapách býval obraz dlouhého pobřežního horstva (celé vých. A-y u Rittera), což se nepotvrdilo. Východně od stoku Zambezi se řekou Širé jsou hory Morambala 1220 m a níže nastupuje rovina delty zambezského. Vlastní hory vystupují tu jižně daleko od řeky (za Muruarande a Gorongoza, Mauch).

Tak přicházíme k nejzajímavější částce horopisu A-y, k východnímu pomoří mezi ř. Zambezim na jihu a Vebem na severu. Jest to krajina kopců a planin, nad nimiž vyčnívají hory sopečné, nejvyšší v A-ice, jako vrchol celé A-y Kilima-Ndžaro (18.750'; 5694 m, Chavanne), Kenia 6300, Merú 4462 m a j. Na severu, jak se zdá, step somálská pokračuje až za ř. Tanu, kde známe první horu Vaitja, vedlé břehu horstvo Urambaské (4000'); jiných čísel horopisných se nedostává, jako při celém údolí ř. Pangani až po Kilima-Ndžaro. V Masájsku známe sev. podélnou nížinu od Ngaruky přes jezero Natronské (Pinin 620), jez. Navajša 1500 m, jez. Nagoro, Elmatejta až k jez. Baringu 920 m. Na obou stranách prorvy té jsou hory přes 2000 m, na jihu Lobongo 2100, Kitumbiu 2300, Ngišu 2000 m; záp. sopka Ngai 2150, vých. Gelei 4200, Erek 4000 (Sombon 700), u Naivašy 1940, sev. od Baringa h. Čibčenbaragnani 3600 m. Druhou řadu hor jižně od Kenie tvoří h. Ulu a Kíulu; jak Merú (záp. od Kilima-Ndžara) souvisí snad s hor. Ngaseráj, Lasiti, tak Kilima-Ndžaro s h. Ugono a Pare s Usambarskými horami. Východně známe jez. Tipe o 737 m. Mnohem méně známe jižnější krajiny hornaté Usagary, Useguy a Usaramo až k ř. Rufidži, kdež jsou hory prý 2–6000' vysoké (Zugomero 275', prosmyk Goma 2200', h. Rafuta 2285, Pambire 427, Mkundi 549, Mamboja 1216, Kázeo 3400 stop). Západně za nimi leží roviny Ugogské, jezero Ugombe 657 m, Mpuapua 986, Čunio 903, Mvami 1087, Mjuni 909, Iseke 1139, Mdabura 1190, jez. Čeča 1271, Tfua 1305 m. Horní tok Lufidže (Ulanga) měřil Pfeil u Chiokoje na 346, Ngahoma 319, vodopád Suguli na 253 m. Odtud přímo na východ ke Kilvě rozkládá se rovina obyč. 300 m. Mezi hor. Vami a Ulangou vyskytují se výšky od 900 do 1800 m: Msuka 978, h. Rubeho 1876, Lingombe 1372, Mdene 1754. Odtud k jihových. měřil Thomson 2316 m. Na jihu od ř. Lufidži neznáme kraje Vagindů až na cestu Roscherovu z Kiloj k Njase a záp. kromě cesty Giraudovy a Thomsonovy v Uhehe a ještě západněji hromě cesty Eltonovy i Cottsvillovy z Ugoga do Tanganjíky. První ukazuje rovinu nízkou: Kamguviar 155, Oahigonga (Decken) 202, Mervi 189, Muira 280, Kiniania 407, h. Lukondo 610 m. Druhá jde vyšším horstvem: Makasonga 1812, Matembe 1800, Msogiri 1712, Misimiki 1890, Kutosi 1825, Mgamba (Giraud) 1615, Mkubvaranja (rozvodí) 1920, Uhehe 1503, Kigoma 1588, Kibanga 1263, Mčikonga 1476, hory u Ulvargvara 2400 m. Třetí jest nižší: u Madauja 1250, u Ruyokugo 1764, Karausu 1550, Mbango 1830 m. Ani hluboké údolí řeky Ruvuma (jižně) neznáme, co se týká čísel, ale víme, že u přítoku jeho Ludžendy má Kvanantusi (přes 30 mil od moře) 281 m, Lipumbale 350, jihozáp. Mvambe 222 m (v Adžavě). Jihozáp. měřil Maples v kraji Meto Mvaliju 1200 m. U Mozambiku zdvihá se první hora Meror 334 m, na vých. břehu A-y od mysu Guardafui; ostatně celé ono přímoří jest nízké. Cesta z Mozambiku k jezeru Širva (533 m) leží nízko: Umlaban 61', Mbade 140, h. Takvi 262, Tulave 456, Namurola 529, Najive 516 m (h. Okitika vedlé cesty prý 2000'), Mvedederi 410, hora Palava 1220, Makandžera 620 m (M'Neill), Namudi 2500–2700', Kujani 2284'. Údolí jezera Njasy (480 m n. m., Yung 464, Stewart 496, Thomson 549, Chavanne prostř. 503 m) je hlub. prorvou severojižní, jako Tanganjíka. Hory Livingstonské mají prý 3000 m, záp. hory Walker 1664, Kovirvi 1525, prosmyk Kagungonda 1431, Ndonda 1410, Tambala 1220 (Čibusi 1430 v horách Kirkských), vých. h. 2010 Ličingo, Mtonia 1073 (sev. hory až 2400 m); jen jižně je rovina Čačunda 730 m, vých. h. Blantyre 1012, kudy se Širé prorval k Zambezi, h. Chippexone 1038. Cesta ke Kvilimane jest nízká, Malopa 380, Mpassa 328, h. Niongoni 457, Simbu 190, Msiamverda 60 m.

5. Zbývá nám předposlední oddíl A-y, pouště jižní, které nejsouce přerušeny nikde nížinou ani velikým horstvem, od Zambezi k Limpopu a pak vedlé jižního horstva až za Oraň a odtud ke Kunene sahají. Nejvyšší hory 2300–2400 m jsou zrovna tak pusté jako nejnižší roviny u řeky Oraně a jezera Ngami (800–900 m); na př. Uramfurt na dolní ř. Orani 398 m, sev. od Pelly 550 m. Středem horopisným jest poušť Kalahari. Rovina neb aspoň planina mezi Zambezim a Oraněm ve výšce asi 900 m přerušena jest jen jezery na severu četnějšími; v ní se řeky s pobřežních hor ztrácejí: Linyanti 3430' (Livingstone), Ngami 2656' (Oswell 3715 a Anderson), západně Etoša, Onondoja, východně Ntve-Ntve, Soa, nejníže prý Karrikarri 740 m (Chavanne). Severní čásť měla snad kdys odtok Zambezim, jižní Oraněm, ale sladké vrchní vody stálé teď mezi oběma není. Četná hluboká koryta bystřic v západní zemi Damarů, kde teď v létě nepršívá, ukazují, že nedávno ještě tu více pršívávalo. Střední země Damarů (záp.) má jakési horstvo (Omatoko 2300 m, Avas 2130, Otvihivero 2190), v němž jsou údolí hluboká (Omburo 1330, Okahandy 1310, Otjimbinque 1100, Otyizeva 1340 atd.). Severně i jižně jsou hory nižší; v prvním směru hora Baresis 1830 (Smets), východně Omboronbonga 1230, záp. Okomihana 730 (hory až 1100 m), Bethanie 490, Guitsavisis 805, Kaias 832, Ohamuleke 510, h. Elendeka 1320, poslední vysoká k severu. V severových. rovině za ř. Ovampu shledal Anderson výšky 913 (Okambombo) až 1020 m. Jižně počínajíc od Rehobothu (1370 m) máme Gibeon 1130, Bersebu 1060, Bethanie 1000, Hoamu 700, Huns 850, vých. Ougas (sev.) 1270, Daberas 1100, Haigas 1171, Gaioub 1100, Geitsnab (již.) 1080; hory Karas neměřené, h. Nunarib 1370. Poušť přímořská neměřená, v severní jsou kopce do 200 m (h. Omakuruvaro 1200, Durisa 980 m, u Oraně hory 13–1600 m (vých. od Geidaas) a písková poušť mezi Angrou Pequeňou a zát. Velrybí je neznámá nížina. O něco lépe známe východ, jejž lze děliti v čásť severní a jižní. Sever mezi řekou Zambezi a Limpopo zdá se býti velikou planinou s pohořími v zemi Matabelů, ostatně nedosti dobře známými, jejichž směr neshoduje se s obyčejnou představou, že jsou pokrajím vnitřku, neboť nejvyšší místo je vých. osamělá hora Doe 2400 m, nejvyšší to místo pouští jihoafrických. V středu jest pohoří Mašonské, ale nejvyšší měřené místo hora Kroboli má jen 1237, Palmuko 1220, Madvala 865, Mašena 1155, průřez sev. 1000–1100 m, až Umjamoenda v sev. (h. Umrukve) 1336 m, Altsoher 1356, Igova 1370 (Kerr), Jusus 1204 m. Východně má Mlebk 1280 m (jižně od zlatodolů císaře Viléma) a jihovýchodně je osamělá ona hora Doe 2400, dále vých. Miranga 2000, Ignatete 1850 m. Daleko jižně jest pohoří Mandovské (Šimanimai 1400, Silindi 1200 m). Přímoří zdá se býti pouští nízkou, záp. od hor středních a záp. jejich křídla Matoppa leží Umsuuze 1270 jako král (ves) Baba, jižně král Wegloop 880, Tati 851–799 m; již. nad Limpopem Palatje 831 a Sošong 1020 (Mašue 889, Lopepe 878), až do Kolobengu 1107 a Čuana 920 m.

Jihových. roh pouští afrických, republiky jihoafrické a Oranžské a země Griků tvoří zase veliké planiny s nevelikými roztroušenými horami: Pretoria 1463 (jiní 1260), Rustenberg 1027, Potschefstroom 1327, Lydenburg 1434, Bloemfoentain 1000 m (Libenow-Chavanne 1600), Kuruman 1329, až u Oraně Prieska dosahuje 975 a jihových. Colesberg 1180, Hopetown 1134, Aliwal North 1229, Dordrecht 1657 m. Kopce jednotlivé v rovině té 1400 m až 1600 m (Danielskuil 1616).

6. Jihovýchodní roh A-y (Kapsko) tvoří pohoří na severových. (směrem k jihozápadu) jednotné, na jihozáp. na 3–4 rovnoběžná pohoří (směrem k záp.) se rozvětvující. Rozeznávají se tu 3 stupně. První od moře tvoří hory Langekloofské, Langeberge, sev. od Zwellendamu (478 m) a jižně od Worcesteru (240 m); výběžek jižní ke Kaledonu (230 m) je pak Tabulová hora (3582') na samém mysu Dobré Naděje. Druhý stupeň tvoří hory sev. od prorev řek Grootea, Olifantu a Pavianskloofu, dosahující výše až 2200 m. (Cockscombpik u Vitenhage 4000'.) Třetí stupeň tvoří pak hory Roggeveld (3–4000), Koms, Nieuweveld, Winterberg (Lostafelberg 6300' až 2878 m) a Hory Sněžné (Compassberg 2780 m, jiní 10.250), Kamdebú 4500', mezi nimiž a druhým stupněm leží rovina Groote Karroo, z Tulbagu 120 m do Sommersetu 1487 m, Cradoch v prorvě Velké Rybí řeky 870–923, Graafreynet 760 m. Severně od hor těchto je veliká rovina s jednotlivými horami (Karreé): Victoria West 1321, Calvinia 1100, nejníže Quagga's pits 784 m vých., Jonkerwater 1072, záp. Springbockfontaen 975, Oohiep 960, Klipforten 946 m. Západní břeh této planiny tvoří na jihu k ř. Olifantu několik souběžných pohoří (Gr. Winterhook 2085, Sneuwkop u Clanwilliam 1831, Rondegat 1084). Za řekou Olifantem k severu máme hory Hantamské (1376 Kabiskow), pak Kamiesské (Ezelskop 4740', Rodeberg 5150' – Lilyfountain jen 576) a Malých Namaků (Windhoell 1371), před nimiž leží nízká poušť. Východně začíná za ř. Kej (Cathcart 1630 m) osamělé pohoří Kathlamba (pak Drakenberge atd.) zvané, nejvyšší to horstvo jižní A-y, jež dosahuje h. Champagnecastle 3167 m, Giantscastle 2941 m, záp. za ř. Machachur 3050. K jihových. pohoří to pomalu spadává do země Kafrů. Pohoří to jest nám na severu málo známo (Kapstapel 1835, Hamilton 1734); h. Mauch (2188) je dosud nejvyšší místo sev., Spitzkop má 1718. Pohoří samo jde asi až k Limpopu. Předhoří souběžné sev. mezi ř. Urutu, Masuta a Olifantem zve se Lobomboské.

Horopis ostrovů afrických jest velmi jednoduchý; nebo kromě Madagaskaru jsou hory vesměs malé, hlavně sopečné; jen nízký ostrov Džerbi (sev.) jest snad úryvek pevniny. Středomoří jest zvláště chudé. Kromě Džerbi a Kerkeny jsou to vesměs malé skály, Alhucemas, Alborán, Zafaríny (Marokko), Tabarka (u Alžíru), Kerkena, (Túnis). Rudé moře má více malých úskalí korálových nebo sopečných (Toal, Šednán, Džeftún) na již. konci poloostrova Sinajského, Mokaur, Dahalak (největší celého ostroví u Masávy), Fatma (Asáb), Perím (známé pro posádku anglickou), v úž. Báb el Mandeb, Mašak (Tadžura), ale žádný není větší neb důležitější, až zevně Sokotra. Indické moře nemá vedlé břehů severních ostrovů, až na ploché Pemba i Zanzibar; jižněji jest Mafia a řada úskalí (Matema, Ibo). Avšak zde vých. leží Komory (Angasija), h. 2650 m. Komoro Mohilla, Johanna čili Andžuan a Mayotta. Sev.-vých. leží Aldabra, Kosmoledo a více korálových skal – venku dále v moři Bourbon, Mauritius, ostrovy Seychellovy. Jediný větší ostrov Madagaskar mohl by se jmenovati i světem pro sebe (jak to činí na př. Reichenow). Bohužel, že o horopisu jeho skoro ničehož nevíme. Atlantské moře nemá na jihu pouze osamělou sv. Helenu v Guinejské zátoce Fernando Po, ostr. Principe, sv. Tomáše a Annoon, pak Bissagy, Kapverdy, Arguin; severových. Kanáry, Madeiru a Azory, jichž horopis o sobě podáváme. O Ascensionu pochybno, zdaž k A-ice nebo k Americe náleží jako Acuňha. Pý.

Poměry geologické.[editovat]

V geologickém ohledu, pokud poměry tyto vůbec jsou známy, můžeme A-u rozčleniti na tři hlavní oddíly: 1. severní, hornatinu Atlasu s výběžky; 2. krajinu pouští s kraji ponílskými; 3. jihoafrický massiv, celou čásť jižně od Sahary.

I. Do prvé části spadají horské hřbety v Marokku a Alžíru od mysu Gíra až po zátoku Gábeskou a Hammámet. V Marokku jest to Vys. Atlas, Malý Atlas a Anti-Atlas (jižně od Vysokého). Obyčejně nazývá se pokračování těchto horstev v Alžíru také Atlasem, ačkoliv jiní toho neuznávají. Avšak s geologického stanoviska celé toto horské pásmo tvoří jeden celek; náleží ke skupině pohoří evropských, a to k systému alpskému, neboť byly tam jako zde i vrstvy třetihorní (miocén) ještě vyzdviženy.

V této severní hornatině nalézají se horniny krystallinické, pak útvary silurský, devonský, uhelný, pak jurský, křídový a třetihorní; ostatní nesou určitě známy.

1. Archaické horniny jsou známy jen na některých místech, a to ve Vysokém Atlasu; v záp. části (jižně od města Marokka) udává se svor a porfyr; dále na východ odtud asi u 4° z. d., severně od Džebel-Atašína (zrovna jižně od Fésu) udává se žula (Rohlfs). Na jednom místě v Anti-Atlasu (v záp. části) jsou také udány krystall. horniny. Možno, že tyto krystall. horniny tvoří osu Atlasu a Anti-Atlasu, ale byly by v tom případě, alespoň co se Vysokého Atlasu týče, pokryty mladšími útvary, hlavně křidou. Mimo to vystupují krystallinické horniny v jednotlivých shlucích podél severního pobřeží, mezi Tandží (Tanger) (na záp.) a mysem Bonem (na vých.); tvoří tam jednotlivé mysy u Ceuty, Melíly, Oránu, Alžíru a Philippevillu; horniny skládají se ze žuly, ruly a svoru. Také severně od Marokka, mezi řekami Tensiftem a Ummer-Rebíí nalézají se asi tři shluky žuly a starých břidlic.

2. K horninám archaickým druží se horniny palaeozoické, a to nejprve v okolí Tetuána (jižně od Ceuty), v sev. pobřežní krajině jsou vápence obsahující korály, krinoidy, rody Orthoceras, Orthis Bronteus atd., jež se pokládají za silurské (Coquand); také jsou tam červené pískovce, jež se uvádějí buď jako devonské (Coquand) nebo permské (Pomel, Suess). Jižně a jihovýchodně od Oránu nalézají se slepence střídající se s vápenci, jež obsahují mořské zkameněliny zvířecí a pak lupky s pískovci ve svrchu. Prvé pokládají se za kamenouhelný vápenec; druhé, v nichž nalezeny byly nezřetelné rostlinné otisky, kladou se do karbonu neb do permu. Podobně jsou palaeozoické vrstvy také na některých místech v Atlasu a sice západně, severně a východně od krystallinického shluku v nejvyšší části toho pohoří – jisté pískovce (karbon? perm?) severně od tohoto krystall. shluku mají jméno Wansero-pískovců.

3. Rozšířenější jsou vrstvy mesozoické, a sice trias a jura; jisté arkosy, slepence a vápence podél pobřeží od Philippevillu až k Oránu kladou se do triasu. Jurský útvar jest dosti značně vyvinut nejprve v Malém Atlasu, a to jižně od Alžíru a v okolí Oránu (v Alžíru); jest tam lias až oxford. Také v horském hřbetě jižně od planiny Šottů (jaksi pokračování Vysokého Atlasu z Marokka do Alžíru) vyskytuje se jura v několika ostrůvcích, a sice jest na severní straně střední a svrchní jura se zkamenělinami: Ammonites Parkinsoni, A. macrocephalus, Cidaris florigemma, Glypticus hieroglyphicus a j. Na jižní straně, oproti Sahaře, jižně od Bú Sáda a severozáp. od Laghuatu vyvinuty vyšší vrstvy jurské. V Marokku vyvinut jurský útvar v okolí a severně od Fésu a sice zastoupen jest hlavně svrchní oddíl s rody Pentacrinus a Nerinea.

4. Největší rozšíření má útvar křídový. Hlavně jest znám dosti dobře z Alžíru; nalézá se tam vyvinut neokom, hlinité a korálové vrstvy; gault, mocné pískovce upomínající na nubický pískovec; cenoman jest nejlépe vyvinut; konečně senon. Také v Marokku jest křídový útvar značně rozšířen. Svahy Atlasu směrem k Sahaře skládají se hlavně ze středního a svrchního křídového útvaru.

5. Za to jest útvar třetihorní poměrně nepatrně vyvinut. Eocén, skládající se z pískovců a nummulitových vápenců, znám jest na několika místech na sev. svahu M. Atlasu (v pobřežní krajině v Alžíru, »Tell« zvané), pak na jednom místě na hranici mezi Alžírem a Tunisem (jižně od Bony a záp. od Kairvanu). V Marokku není eocén zjištěn. Miocén za to vyskytuje se v pruhu dosti souvislém (diskordantně na eocénu) na severním boku M. Atlasu, a sice od 10° v. d. až k 3° z. d. V okolí Oránu vyvinut jest pliocén (diskordantně na miocénu); oba obsahují zbytky ssavců. V miocénu jest hnědé uhlí. Také v Marokku jsou mladší třetihorní útvary, a sice podél pobřeží západně od měst Marokka a Fésu.

6. Konečně objevují se podél středomořského a i atlantského pobřeží mladé quartární usazeniny mořské s měkkýši posud žijícími, jež i v jižním Alžíru se vyskytují, a pak quartární sladkovodní usazeniny v Alžíru, obsahující zbytky ssavců.

7. Mimo uvedené vrstvy nalézáme v této části také mladší vyvřelé horniny a to i na ostrovech podél pobřeží i na souši. Tak jest ostrov Galita (350 m) složen z větší části z trachytu a doleritického kamení. V Oránu vyskytují se trachyty a čediče; u Nemoursu na ostrovech Zafrin (Džafarán) čedičové hmoty, trachyt a fonolit. V jednotlivých vrstvách jsou užitečné horniny a nerosty. V krystall. horninách rudní žíly, mramory a j., v okolí vulkanických hornin lože síry, sírné prameny atd. Jmenovati dlužno thermy u Hammám Meschútín blíže Konstantiny v Alžíru; jsou to prameny vápenné, mající temp. +95 °C.; usazují značné množství sraženého vápence v podobě konických pahorků, z nichž horká voda na různých místech vytéká. Nejvyšší vrcholy (3658,5–3963,5 m) Atlasu jsou sice zasněženy, ale ledovců tam není; avšak v Marokku nalézají se mocné nánosy štěrku a balvanů v postranních údolích a na úbočích Atlasu směrem k pláni, jež se za morény pokládají.

II. Druhá čásť, krajina pouště Sahary s příslušnými oddíly, vyznačuje se především více méně vodorovnou polohou palaeozoických vrstev a značnou mezerou mezi těmito a mezi křídovým útvarem. Celá tato krajina rozprostírá se od Atlasu a Středozemního moře k řekám Senegalu a Nigiru a zaujímá Vadai, DárFúr, Kordofan; na východ sahá k Rudému moři, na západ k Atlantskému okeánu.

1. Podkladem celé té krajiny zdají se býti horniny archaické, které na mnoha místech na den vystupují; tak podél vých. pobřeží Rudého moře, a sice od Berberu, na pravém břehu Nílu severním směrem až asi k 29° s. š.; jsou to břidly, žula, porfyr. diority atd. Zajímavá jest žula u Asuánu neboli Syeny; jest to žula obsahující vedlé slídy také amfibol, a jest to tak zv. syenit dle původních popisů čili syenitická žula dle novějších náhledů, kdežto pravý syenit jest nyní hornina z živce a amfibolu. V Kordofaně a Dár-Fúru nalézají se žuly a porfyry a odtud zdá se, že tyto horniny pokračují na severozápad, neboť v pohoří ve vysočině Tibesti vystupuje opět žula. Dále na západ zdvihá se pohoří Ahaggár, obsahující žulu a rulu, jež zasahují jižně až do Airu. Na některých místech jsou tyto staré horniny proraženy čedičem. Nejzápadnější bod, kde se nalézá žula, jest Aglab jižně od Bel Abasu asi u 5° z. d. blízko nad obratníkem raka.

2. Na horninách archaických uloženy jsou horniny palaeozoické, a to, pokud jsou známy, v poloze vodorovné; tak známe na několika místech mezi Anti-Atlasem a Mabrúkem kamenohelné vápence. Dále na východ, v okolí Murzúku, Gátu a v Tásili známe zkameněliny devonské a kamenouhelné. V Tásili převládají pískovce (devonské) se zvláštním černým povlakem. Podobné pískovce nalézají se v Tibesti a na několika místech jižně až k jezeru Čadskému. Dále na východ tyto palaeozoické horniny nejsou známy. Značnější čásť jejich uložena jest tedy směrem sev.-záp. k jihových., na sever od hornin archaických.

3. Po horninách palaeozoických následuje třetí pásmo hornin, a sice útvaru křídového. Rozprostírá se od svahů alžírského Atlasu, kde jest zdvižen na jihovýchod do Sahary, kde leží vodorovně, rozkládá se severně od palaeozoických hornin v Tásili, táhne Tripolskem, Hammádou, vychází v oase Kufře a vyskytuje se opět na levém břehu Nílu od Chartúmu až po Esnu na severu; na pravém břehu Nílu známe tento útvar jen v několika útržcích u Berberu, Dongoly, V. Halfy a u Asuánu (severně). Hlavní čásť tohoto křídového uložení jest turon a senon, cenoman vyskytuje se na západě jen co úzký pruh na jižní hranici a pak v okolí Tripole. Dále vystupuje na východě v údolí Nílu v značné rozsáhlosti zvláštní pískovec se zkřemenělými dřevy, známý pode jménem »núbického pískovce«; tento núbický pískovec v Núbii a na východě Libycké pouště pokládá se nyní (dle Zittela a Larteta) za křídový, a sice cenomanský; avšak Suess má za to, že dále na sev.-vých. núbický pískovec jest bezpochyby starší (permský). Uložení tohoto núb. pískovce jest vodorovné; druhý katarakt u V. Halfy padá přes tento pískovec. Jest namnoze prorván roklemi, a tvoří se takto ploché vrcholy neb kužele. Na některých místech vloženy jsou pestré, lupkovité a částečně písčité slíny.

4. Na severu přikládá se k útvaru křídovému zpodní tertiár, totiž eocén neboli nummulitové vrstvy. Rozkládá se východně od Libycké pouště, mezi oasami Sívou a Dachelem. východním směrem do údolí Nílu a tam po obou stranách od Mukattamu u Káhiry na jih až poněkud severně od Asuánu, kde se přikládá na útvar křídový, a tento na archaický. U oasy Bacharijské proráží čedič tyto vrstvy, tvořící »egyptský pouštní pískovec«; mimo to obsahují vápence. Velmi hojné jsou v těchto vrstvách zkameněliny z rodu Nummulites. Pyramidy u Gízy jsou vystavěny z těchto nummulitových hornin. Známé naleziště jest Mukattam u Káhiry (jihových.), tam se nalézá také zkamenělý les, který dle Ungera skládá se hlavně z kmenů rodu Nicolia (N. egyptiaca).

5. Nejvyšší člen přikládá se dále k severu; jsou to vrstvy miocénní; od oasy Sívy jde hranice na východ přes Káhiru k Suezu; odtud prostírá se útvar ten na sever a sev.-záp. k Středomoří a objevuje se též u Gábesa (záp.), kde nalezena byla Ostrea longirostris Lam. Písek v poušti nahromaděný tvoří se větráním různých hornin výše popsaných; vítr jej pak roznáší a zanáší a kupí v písečné pahorky.

III. Zbývá nyní ještě jihoafrický massiv. Geologická skladba této části podobá se, jak z nejnovějších zkoumání na jevo vychází, velmi značně skladbě Východní Indie. Základ tvoří horniny archaické, převládají pak zvláštní pískovce s rostlinami a uhelnými ložisky (vše nejspíše sladkovodní), mořských usazenin málo, a pak spousty vyvřelých hornin.

1. Nejlépe známa v tom ohledu jest jižní čásť tohoto massivu, t. j. Kapsko až k řece Limpopo.

a) Archaické horniny vystupují ve větších shlucích podél řeky (hlavně na levém pobřeží) Oraně, pokračují jižně až ke Clanwilliamu a na sever podél pobřeží Namského; jsou to žuly, hlavně rula a jisté břidly krystall., zvané Namaqualand-shists. Také ve východní části Transválu vystupují horniny krystallinické. Na jižním pobřeží Kapském vystupují jen jednotlivé menší shluky, a nalézáme na př. ve zpodu známé »Tabulové hory« u Kapského města žulu.

b) Na jihu následují útvary palaeozoické, které tvoří jednotlivé horské hřbety, jež od Clanwilliamu nejprve obloukovitě a pak směrem záp.-vých. ke Grahamstownu se táhnou a pobřeží od vnitřní vysočiny (V. Karoo atd.) oddělují; jsou to hlavně hory Bokkeveld, Witteberg, Zwarteberg a Zuurberg (g (u Grahamstownu).

Nejkrajněji převládají jisté břidly, jež mají jméno »Malmsbury« a pokládají se za silurské, ačkoliv neposkytly zkamenělin. Pak následuje pruh mladší, devonský, vyvinutý hlavně v pohoří Bokkeveldském, odkudž »Bokkeveldské vrstvy« zván; ale vyskytují se také v pohoří Olifantském a táhnou v úzkém pruhu jižně od Malé Karoo na východ. Z těch vrstev známy jsou zkameněliny rodů: Spirifer, Orthis, Terebratula, Productus, cleidophorus, Orthoceras, Phacops. Hemalonotus, Encrinurus. Následuje »pískovec tafelbergský«, který na jihu u Kapského města v hoře Tabulové a ještě v několika kupách se vyskytuje: pokládá se za zpod. kamenouhelný útvar, k němuž přikládají se vrstvy ve Wittebergu, Zwartebergu a v Zuurbergu, jež se pokládají za karbonické. V těchto vrstvách nalézá se uhlí u Tulbágu, na řece Bredě a v Albany; také rostliny tam odtud známy: Lepidod. crenatum, Sigillaria, Stigmaria, Lepidostrobus, Halonia, Sclaginites, tedy útvar uhelný.

c) Následuje pak mocný sled, jak se zdá, sladkovodních vrstev, jež tvoří velkou pánev, jakož i vysočiny (Velkou Karoo) a pohoří (Roggeveld, Nieuveld, Stormbergen atd.) ve středu jižní A-y. Jest to sled vrstev, obyčejně známý jménem »útvarů karooských«, který v poslední době podrobněji byl popsán. Člení se opět na tři hlavní skupiny, které dle nejnovějších výzkumů jsou následující:

aa) Vrstvy ekka (zpodní Karoo starších spisovatelů). Tyto skládají se z pásma zpodního, středního a svrchního. Pásmo střední jest zajímavé tím, že obsahuje zvláštní konglomeratické vrstvy, zv. dwyka konglomerát, o němž se má za to, že snesen byl pomocí ledovců neb plovoucího ledu. Klade se na konec doby uhelné. Svrchní ekka, obsahující rostlinné zbytky, odpovídal by permu.

bb) Následuje útvar karooský v užším smyslu, skládající se z pískovců s lupky u Kimberleye. Odtud známy jsou různé zbytky velkých ještěrů, ryb a rostlin, a sice: Dicynodon, Ptychognathus, Lycosaurus, Tygrisuchus, Scaloposaurus, Platypodosaurus, Galesaurus, Aelurosaurus, Titanosuchus, Cynodracon a jiné; palaeoniskovité ryby; pak Glossopteris browniana a simplex, Rubidgea Sutherlandi, Phylotheca a j. Tyto vrstvy zastupují dle všeho útvar triasový. Tento stupeň jest střední Karoo starších popisovatelů.

cc) Další stupeň jsou vrstvy stormbergské (dříve svrchní Karoo), zaujímající největší čásť střední vysočiny a rozdělené opět na 3 oddíly. Obsahuje také ještěry: Tritylodon, Eukelesaurus, Orosaurus, Dicynodon, Titanosuchus, Batrachosaurus atd.; ryby: Ceratodus, pak rostliny: Cyclopteris, Pecopteris, Sphenopteris, Neuropteris, Danaeopteris, Palaeozamia a j. Zapadání těchto vrstev jest od zevnějšího kraje dovnitř, ke středu pánve. Na východní části Natalu následuje nad uvedenými již horninami archaickými také pruh devonu, ale pak hlavně dwykakonglomerát a útvar karúský.

d) Z mořských útvarů sluší uvésti útvar »uitenhedžský« (Uitenhage) v okolí Portu Eliščina, u místa Uitenhage na řekách Sunday a Zwartkop; jsou to vrstvy stáří jurského (jak se zdá, nejmladší), jež obsahují rostliny a hlavně měkkýše: Ammonites, Belemnites, Hamites, Nautilus, Actonina, Alaria, Chemnitzia, Neritopsis, Patella, Turbo, Arca, Astarte, Cardita, Crassatella, Cucullaea, Tigonia (hojná), Pecten, Perna a j. Palaeozamia, Arthrotaxites, Sphenopteris, Pecopteris, Cyclopteris.

e) Pak jsou vrstvy křídové v Natalu blíže pobřeží, u řeky Umtamfuna, jižně od Pietermaritzburgu. Zkameněliny: Ammonites, Anisoceras, Bacutites, Fasciolaria, Scalaria, Solarium, Chemnitzia, Avellana, Natica, Cerithium, Turritella, Ostrea, Inocermus, Pecten a j.

f) Konečně některé malé zbytky nejmladších usazenin. Tyto útvary v jižní A-ice, hlavně vrstvy ekka (s dwykakonglomerátem), karoo, stromberg a uitenhedž velmi nápadně upomínají na podobné útvary v Indii i v Australii, a jest domněnka, že v těch geologických dobách A. a Indie souvisely a na druhé straně opět Indie a Australie.

g) V oboru útvaru karooského vyskytují se velmi hojně horniny vyvřelé: porfyry, melafyry, čediče aneb zelenokamy dle různých spisovatelů; dle novějších náhledů však jsou to hlavně olivinové diabasy (Cohen). Důležité jsou vrstvy karooské a v nich vyskytující se vyvřelé horniny, protože s nimi souvisí vyskytování se démantů. Démanty vyskytují se ve dvojím způsobu, totiž v náplavě řek, kde se dobývají vypíráním štěrku (river diggings), a ve zvláštní tufové hornině, kdež se dobývají v suchu (dry diggings). Tyto nalézají se obyčejně v nevysokých pahorcích, jež mají jícnovou podobu; hráz skládá se z diabasu anebo z vyzdvižených hornin břidličných. Vnitřní nálevkovitá prohlubina jest vyplněna zvláštním čedičovým tufem, v němž jsou různé úlomky jiných hornin. V tomto tufu nalézají se pak démanty a jiné nerosty, jako granát, slída, ilmvenit, olivin, augit a amfibol. Podlé Cohena byly démanty vyneseny těmito tufy ze zdola nahoru zároveň s úlomky hornin ve zpodu se nalézajících. Co přeteklo přes jícen, to bylo později vlivem vod rozrušeno a odneseno a tak nalézají se také démanty ve štěrku řek. Rozsáhlé doly u Kimberley (Koles-Kopje) jsou v podobném jícnu založeny.

2. Dále na sever setkáváme se opět s podobnými horninami jako v jižní A-ice. Mezi ř. Limpopo a Zambezi v zemi Matabelův a odtud směrem k městu Sena jsou horniny archaické, žuly a ruly, na nich jsou pískovce, jako Karoo.

U místa Tete na pravém břehu Zambezi nalezeny byly otisky rostlin kamenouhelných (dle Zeillera): Pecopteris arborescens, cyathea, unita, Callipteridium ovatum, Alethopt. Grandini, Cordaites borassifolius, Annularia stellata, Sphenophylum oblongilium, Calamodendron cruciatum – tedy útvar kamenouhelný. Žula a rula vyskytují se pak v celé krajině od ústí Zambezi na sever, mezi jezery Njasou a Tanganjíkou a zasahá dále okolo jezera Njanzy podél horního Nílu až do území Njam-Njamů. Také podél celého záp. pobřeží z Damary táhnou se archaické horniny na sever až k řece Ogove; jsou to žuly a krystall. břidly; také v území Lunda směrem k jezerům vyskytují se na několika místech. Dále na sever nalézáme archaické horniny v hornatých krajinách Adamaua a Hausa, odkud se prostírají dále na západ. Také západní kraj habešské vysočiny tvořen jest archaickými horninami (žulou, rulou, břidlicemi) a na Somálském poloostrově nalézáme je východně od Haráru. Namnoze pak vyskytují se nad těmi archaickými horninami různé pískovce, které se značně podobají pískovcům útvaru karooského na jihu.

3. Též v Habeši vyskytují se podobné pískovce nad archaickými horninami na severu a na západě; byly popsány pod jménem pískovců adigratských Blanfordem, který již tenkráte vyslovil domněnku, že snad jsou aequivalent podobných vrstev v Indii, které jsou obdobou útvaru karooského; zastupují tedy perm, po případě trias. Nad pískovci adigratskými v Habeši následují vápence u Antala sev.-vých. od Gondaru, jež jsou stáří jurského, a také dále na jihu v území Šoa u Anlota byly objeveny. Ve vápencích Antalských nalezl Blanford zkameněliny, jež mají ráz středojurský, a sice: Hemicidaris Abyssinica, Ostrea, Gryphaea, Pecten, Trigonia costata, Modiola imbricaria, Mytilus Tigrensis, Cyprina, Ceromya concentrica, C. similis, C. paucilirata, Pholadomya sublirata, Ph. concatenata, Ph. granulifera, Natica, Cerithium atd. Velká čásť (východní) vysočiny habešské skládá se z vyvřelých hornin různého stáří. Nejprve jest skupina Ašangi, jež skládá se z hornin čedičových, na mnoze mandlovcových obsahujících pecky achatů a puchavců (hlavně stilbitu). Horniny tyto nápadně podobají se čedičům v západní části Východní Indie, jež spadají do doby mezi křidou a eocénem. Tvoří mocné vrchy se strmými svahy, na nichž viděti sloupovitý sloh. Dále jest skupina hornin trachytických, zvaná skupina Magdala. jež se pokládají za něco mladší. Konečně jsou mladé lávy, asi stejného stáří jako vyvřelé horniny adenské, pročež je Blanford nazval skupinou adenskou. U Mombada na vých. pobřeží vyskytuje se jura, podlé Ammonitů stupeň kimmeridge, a dále podlé Ostrea Couloni zpodní stupeň křídy, neokom Také mladší usazeniny mořské s měkkýši nyní žijícími jsou známy na některých místech podél pobřeží. Konečně jsou vyvřelé horniny na Kilima-Ndžaru a na hoře Kenii (čedič, trachyt), na Kamerúně (čedič), na ostrovech Fernando Po a Sv. Tomáše, na Zeleném mysu (čedič); podobně na jižním konci jezera Tanganjíky a na sev. jezera Njasy.

O geolog. skladbě některých ostrovů poblíže A-y byla již učiněna zmínka. Zbývá hlavně Madagaskar. Střed skládá se až k 22° j. š. z vysočiny záležející v žule a rule, jejíž výše obnáší průměrem 1500 m. Větší čásť tohoto prahorního pásma náleží středu a východní polovině; od východu ku středu zdvihá se vysočina ve třech stupních (terasách) – rozvodí ostrova leží zcela blízko u tohoto východního kraje. Do obvodu této vysočiny náležejí pak hojné vulkanické vrchy, jakéž zdvihají se jihozápadně od města Antanánariva ve skupině Ankáratu, kde jest 5 kuželů; z těch nejvyšší má 2873 m. Na severozáp., blíže pobřeží zátoky Bembatuky, jest rozsáhlá vulkanická krajina; odtamtud pokračují vulkanické horniny na západně ležící ostrůvky Nosibé, Majotte, Johannu a Komory. Na jihozápadní úbočí archaické vysočiny přikládá se na Madagaskaru pruh hornin sedimentárních, jež počínají u jižního konce zátoky Bembatuky a táhnou směrem jihojihových. ke tvrzi Dauphinu na jihových. pobřeží. Podlé různých udání jsou zastoupeny vrstvy jurské, kříd. a eocénní; udávají se Phylloceras, Lytoceras a Cosmoceras jako zkameněliny jurské (Fischer Compt. rend. 1876); dále Ammonites, Nerinaea, Terebratula atd. (Richardson 1877). Z křídových uvádí Fischer (1868, Bull. Soc. géol.) Nerineu se širokou půdicí. Z eocénních vrstev jsou známy Nummulites, Alveolina, Velates schmiedeliana aj. Jurské a křídové vrstvy hlavně odkryty jsou u hořejšího toku řeky Anhulahé, jež se vlévá do zátoky sv. Augustina. Na jihu archaické vysočiny v prov. Baře vystupují před mesozoickými vrstvami ještě jiné pískovce, jichž stáří není známo. Ostrov Nosibé u sev. konce Madagaskaru skládá se v již. cípu ze žuly; střed jest vulkanický; na východním pobřeží jest kus nummulitového vápence. Pokračováním střední archaické vysočiny Madagaskaru směrem severových. jsou ostrovy Seychellovy, skládající se ze žuly; ostrovy Réunion, Mauritius a Rodriguez, vých. od Madagaskaru, jsou zcela vulkanického původu. Fl.

Nerostopis.[editovat]

Nerostů afrických není mnoho známo, což zajisté souvisí s nedokonalou znalostí země vůbec. Uvádějí se následující:

Démant: v jižní A-ice, hlavně v zemi Griků (Griqualand West), kde jsou u Kimberleye největší doly; mimo to podél řeky Vaalu na různých místech, Blumhof, Bultfontein, Dutoitspan atd. První byl nalezen u Hopetownu na řece Orani r. 1867. Výroba od 1. září 1882 do 1. září 1884 obnášela 4,544.134 kar. v ceně 5,147.804 Ł (= 128,695.100 fr.), a sice z hlavních čtyř dolů u Kimberleye, de Beersu, Dutoitspanu a Bultfonteinu. R. 1887 udávala se cena výroby démantů na 3,456.000 (34,560.000 zl. ve zlatě. Felix Abraham: Die Diamantgesellschaften 1887). Tuha na ř. Širé v Madagaskaru (v arch. horn.), k natírání hliněného nádobí. – Síra v poušti Adajelské a ve vyvřelých horninách Menčaru v Habeši. Slouží k výrobě prachu u Habešanů. Měď (ryzí) v Malé zemi Namů. – Zlato na křemenných žilách u Marabastadu a Leydenbergu v Transvaalu, na řece Taiti v zemi Matabelů, a dále na sever na řekách Umfule a Umzinijati; Ras Gedam, nedaleko Masávy; také na jižní straně Drakenbergů. – Pyrit v jižní A-ice v matičné hornině démantů; také na Madagaskaru v kryst. horninách. – Galenit u Eliščina Portu, ve Velké zemi Namů; sfalerit v Alžíru, digenit (Cu₆S₅) ve větších kouscích v Malé zemi Namů, antimonit v Alžíru, chalkopyrit v Alžíru, Malé zemi Namů; bornit v zemi Namů (29 3 až 33,25% mědi); tetraëdrit v Alžíru; haematit u Griquatownu v zemi Griků (Griqualand West.); ilmenit v hornině démantonosné v jižní A-ice (Griqualand): senarmontit v Alžíru, křemen v metamorfických břidlicích v Griqualandu u Kurumanu blíže Kosi (žíly) v Transvaalu atd., na Madagaskaru v žule mocné žíly a velké krystally až 8 m objemu; jaspisová břidlice u Griquatownu v metamorfických břidlicích; vláknitý křemen tamtéž (křemen s vlákny změněn. krokydolithu). – Chalcedony, achaty atd. získány z vyvřelých hornin v jižní A-ice; zirkon v démantonosné hornině v zemi Griků u Kimberleye a v okolí, manganové rudy (bez speciálního udání, snad Manganit) v okrese Tulbágu v jižní A-ice (až 85% mang.). Limonit v Šoi; sůl hojná v Habeši, a sice u jezera Asalského (několik hodin od Tadžúry – tvoří se vypařováním vody); dále na vysočině Taltalské v okolí jezera Abhelbád, východně od Agame; v Egyptě, na Madagaskaru; magnetit v zemi Griků (Griquatown) v metam. horninách a v démantonosné hornině. Salnytr v Alžíru v jeskyních, v Egyptě v starých pohřebních jeskyních, jichž půda prosáklá jest močem nesčíslných netopýrů, na Madagaskaru. Kalcit v Alžíru, v Egyptě; co vápenec (hornina) na mnohých místech v útvaru jurském, křídovém a třetihorním. Siderit v Alžíru u Mokta-el-Hadídu v kryst. horninách, 32,18 km jihozáp. od Bôny; výroba přes 400.000 tun; také na Madagaskaru v archaických horninách. Trona v jezerech Dolního Egypta a Suezské úžiny, pak v rybnících u Memfidy, Terhanne, Esny, Théb atd. Sůl Glauberova (mirabilit) v Egyptě v jezerech. Alabaster východně od Bení Súeffu v Egyptě. Bosjemanit (manganový kamenec) v zátoce Delagoa (vých. pobřeží jižní A-y). Kamenec obecný v oasách Čárdži a Dachelu v Egyptě; kallait v zemi Namů; staurolit v Alžíru, granát v zrnech v démantonosné hornině jižní A-y; slída na mnohých místech v horninách, odrůda chloritická. vaalit v démantonosné hornině jižní A-y; olivin ve vyvřelých horninách (diabasech olivinických) v jižní A-ice. Krokydolit barvy modré, u Latakoo v zemi Griků; tygří oko, vlákna změněná krokydolitem v křemeni, vyskytuje se v jaspisové břidlici u Griquatownu, tvoří vrstvičky 1–6 cm; užívá se ho k ozdobným předmětům a hory, v nichž se vyskytuje, nazývají se »asbestové«. Z hornin uvésti dlužno: žulu syenitickou u Asuánu a Syeny v Egyptě, pěkný kámen k stavbám; porfyr v Egyptě (červený) u Džebel Dochána; zelený mramor (verde antico = Oficalcit) u El Hammámeta v Egyptě; hlínu plastickou u Gáfatu v Habeši, Kene a Dendery v Egyptě; slouží k výrobě různých předmětů. Uhlí hnědé v Habeši v údolí Goangu mezi Dembeou a Tielgou; uhlí černé u Lower Albany. Tulbágu, Stormbergenu, v jižní A-ice.

Literatura: Suess: Antlitz der Erde 1883–85, svazek I.; Gürich: v Petermann's Mittheilungen, 33 svazek 1887; Prestwich: Geology, chemical, physical and stratigraphical 1886–1888; Keith-Johnston: Africa 1884; W. T. Blanford: Geology and Zoology of Abyssinia 1870; Hartmann: Abyssinien 1883; Hartmann: Die Nilländer 1884; G. Fritsch: Süd-Afrika bis zum Zambesi 1885; Cohen: Geognostisch petrograf. Skizzen aus Süd-Afrika v N. Jahrb. f. Min. etc. 1887; Feistmantel: Über die pflanzen- und kohlenführenden Schichten etc. v Sitzb. d. k. böhm. Gesellsch. der Wissensch. Praha 1887. V jednotlivých těchto dílech jest uvedena další literatura. Fl.

Vodopis.[editovat]

Vodopis souvisí těsně s geologií a vzduchoslovím. Nedostatek souvislých vyšších hor a ledovců jest příčinou, že veliké řeky vyskytují se jen tam, kde veliká jezera se zachovala, jako ve východní části, kde Níl a Kongo vznikají. I sama jezera obmezena jsou na deštivý východ (Indické moře dává deště), suchý západ jich nemá a ve středu jez. Čad a Ngami patrně vysychají. Vzduchosloví také vysvětluje, proč většina všech tekoucích vod jsou samé bystřice, neboť dešťové vody tak prudce odbíhají, jak byly spadly. Mimo to půda prahorní neb hlinitá (lateritová) brání nejvíce hlubšímu vniknutí deště, tak že máme pouště v jižní A-ice. které nejsou pouze klimatické. Po Australii jest A. nejchudší na vodstvo nemajíc ani velkého jezera (Chvalinské moře 434.418 km² proti Njanze 75.225, Tanganjíce 51.600, Njase 36.812, Čadu 40.000km²) ani kromě Nílu a Konga větší řeky. Níl jest 0360 km kratší než Mississippi a o 460 km delší než Maraňon, má však méně vody než Maraňon, Mississippi a Kongo. Největší úvodí evrop. Volhy (1,367.765 km²) jest asi polovice úvodí Nílu, ale ani polovice úvodí Konga. Dunaj má úvodí více než třikrát menší než Níl a menší než na př. Garip. Úvodí Zambezi a Volhy budou sobě asi podobna; co do úvodí naše Labe jest menší než Gambia nebo Drá.

Úvodí máme čtvero: středomořské, indické, atlantské a uzavřené (vnitřní).

1. Středomořské sev., 3,921.000 km², z něhož připadá 2,810.300 km² na Níl a zbytek na ostatní menší řeky. Níl má úvodí 4120 km², přímé délky řeky 6170 km² a 1700 km šířky, hranice asi na jihozápad, na Kongu atd. jest neznámá. Vlastně přichází hlavním ramenem (Bílou řekou – Abjad) z jez. Njanzy (Victoria Nyanza Spekeova); neboť jen malé řeky (Kagera 130–180 m šir., 1–26 m hluboká, 1–8 m rychlá, Šimju 27–55 m šir., 1 m hl., Katonga 400 m šir., 2 m hl., Ravana) padají do tohoto jezera. Njanza Ukereve (75.225 km², z čehož odpadá 6090 km² ostrovů), má 26–25 m sev., 84 m jižní hloubky a stoupá v říjnu o 1 až 1½ m. Kde Níl z něho vytéká, má již 457 m šířky (při prvním prahu Riponském 3 až 6 m vysokém), níže pod 2 prahy mívá 640 až 910 m šířky, v plíšti zavodňuje rovinu na několik kilometrů. Splavným stává se Níl od Urondogani, protéká jezera Gitanzige (380 km²) a Kadža (800 km²), a má u prahu Andarra 7 m až 1000 m šířky (přítokem močálovitým Ludieri), níže vnímá Kafu, než spadá prahem Karuma, 2 m hlub., a níže 9 velkými prahy (Murchisonské mají 36 m), než se dostane do jezera Mvutanu (Albert Njanza) – 5600 km² (MasonBaker 22.917–5–15 m hl.), jehož sev. roh protéká a u Bahr-el-Džebela (a (400–1500 m) obrací se na sever, splavný leda když zarůstá rákosím (travou Vossia, Sacharum spontaneum), papyrusem neb ambačem (Aedemone mirabilis Kotschi), které někdy vojáci egyptští musili vysekat. U Daufilé má nové prahy, než se dostane do roviny u Lada, kde po stoku s ř. Gazalem tvoří močál Birket-el-Gazal, už za Nerona známý, asi 15–20 čtver. mil veliký a tak porostlý, že s hora podobá se louce, jakožto ostrov mezi hlavním ramenem a vých. Bahrel-Serafem (220 km dl. a 10–80 km š.). V plíšti má zde řeka rozvodněná šířku 2–25 km, za sucha 6–14 km splavné vody, tak že tu uváznou někdy lodi jako egyptské válečné výpravy. Bahr-el-Gasal tvoří několik řek, z nichž nejzápadnější Bahr-el-Arab, největší Djur (430 m, za sucha 90–150 m šíř., 0,3–1½ m hl., za plíště 250–900 m šíř., 6–8 m výše a 0,5–1 m hl.), ač Bahr-el-Arab sám již v hořejším běhu dle Felkina má 110 m šíř., 1 m hl. (při ústí do močálu Mokren-el-Bahar 305 m šíř. a 5 m hl.) a za plíště daleko široko bývá rozvodněn. Na druhé, pravé straně vlévá se do Nílu ř. Sobat (1150 km, při ústí 317 mš., 8 m hl., 0.5 m rychl. dle Junkera), 240 km splavný, kde má již 15 až 30 m šíř., 8 m hl., 1 m rychlosti za sek. Má původ svůj více rameny (Vebi, Kare, Gaba z jižního Habeše – Chiarini). Severněji až do Chartúmu nemá Níl již stálého přítoku než ručeje (Mokettem, Mhal) na levém břehu – na pravém nejdříve bystřici Jal, za tím Modrý Níl (Bahr-el-Azrak) u Chartúmu a u Daméru Atbaru – čímž řada přítoků Nílu vůbec přestává. Modrý Níl (1480 km) pochází vlastně z jezera Canského v Habeši (2980 km²), ač říčku Abai do jezera toho z jihozáp. padající (šířkou 65 m, 3–5 m hl., 2 m rychl.) mnozí za pramen uvádějí. Azrak opouští jezero to (co Abai) v šířce 100 m a hloubce 8 m hlubokou prorvou obloukem se k jihozápadu obracející, kde v rovině sudánské má u Karkogu 300 m š., 2 ½ m hl., 0,15 m rychl. za sucha, 435, 7,1 a 1,9 za plíště, u Senáru 502 m š., 2,8 m hl., u Chartúmu 1000 m šíř. On přináší (s Atbarou) hlavně do Egypta úrodné bahno, hlínu prstnatou, železitou, která od tisíciletí Egypt hnojívá, a výše záplavy závisí hlavně od něho a přítoků jeho: Rahadu (540–83 m šíř., 3,1 m hl., 2 m rychl.), ručeje Dienderu (163 m šíř., 4 m stř. hl. a 1,95 rychl.), Didessa a j. Atbara (1120 km dl.) je vlastně jen bystřice, která za sucha nedochází Nílu povrchní vodou, za plíště mívá 30–100 m š., 1–3 m hl. Níl pak sev. nucen se v Núbii prodrati mnohými prahy neb katarakty, při čemž dělá velké S a má měnivou šířku. V Egyptě mívá řeka 500–2200 m (údolí sev. za Edfú 4–28 km). Do Káhiry-hloubka za plíště u Esne 14 m., u Káhiry 10–12 m ubývá Nílu vody), zvl. úžlabím Josefským (Bahr el Jusuf), jehož přebytek odtéká do Fajúmu, nížiny to 47 m pod m. (jez. Birket el Kurn), pod Syene začíná stoupání Nílu (až 7½ m a více), které zavlažuje Egypt, pokud je vzdělaný a zejména delta Nílu (Dolní Egypt) pod Káhirou (22.198 km² ploch., 207 km šířky, 172 km dl.), které tvoří obě ramena, západní Rašidské a vých. Damiettské (ostatní stará ramena zanesena) a 13.440 km průplavů – až do límanů velkých (Menzaleh 197.000, Mariutt [Mareotis] 85.000, Abukir 11.000, Edku 33.700, Bulos 11.200 ha). V hor. Egyptě počítá se vodstvo Nílu nejmenší na 979  za sucha (u Sijútu rychlosti 1,21 m), v dolním Egyptě jen 782 – nejvyšší v plíšti 10.249 (hoř.) a 6524 (d.) – záplava u Syene 36', Káhiry 24', u Rašidského ústí 3½' (rozdíly z let pozorované o 33' u Káhiry). Menší řeky do středomoří padající scházejí v Egyptě a Tripolitanii úplně (bystřice, na př. Vado, Luška, Tara, Merdun, nedocházejí moře). Líman první, Muktar, naskýtá se ve velké Syrtě, Nahuja a Akhasa jižně od ostrova Džerbi; více límanů jest v Tuniském přímoří (kromě Šott Džerid el Feje, Sebka en Nocil, bu Džemel, mta el Gunea, el Hari (největší), el Kelb v Tunisu u Bizerty, kdežto v Alžírsku stálé jen Fecara (dřív 140 km), menší u La Calle, největší u Oránu 220 km². První řeka od východu do moře jdoucí, u Med Džilma el Kasúd, končí v límanu Kelbia, je Medžerda (390 km dl.), starý Bagrados, spolu jediná řeka k východu tekoucí. K severu prolamují se Atlasem jen krátké bystřice, jako Sejbúsa (230 km dl.), 20 řek splavných, na př. Safsaf, Rummel (235), Sahel (210), Isser (220), nejdelší Šelif, jediný, jenž protéká celou střední planinu a má proto 695 km délky, ale jen 30  vody v létě, tak že skoro vysychá. Západně tekou Ued Mokta, spojené Sig (240 km dl.) a Habra 245 km. Tafna 170 km, Muluja 400 km (v létě zcela nevysychající);

2.  Úvodí východn. Indického moře 382.700 km², s Rudým mořem a jeho zálivem, který však žádné stálé vody z A-y nedostává, jest nejmenší po středomoří (6,066.000 km²) a má jedinou větší řeku Zambezi (1,430.000 km²), za níž daleko ostávají Juba (Web 612.000), Limpopo (560.000), Rovuma (334.000) a Lufidži (298.628 km²), vše dle Chavannea. Zambezi (2660 km délky, přímo 1750) vzniká z velikých močálů Dilola a Kifumadži, 20–50 km² z nichž v plíšti, když celé okolí zavodňují, teče. voda jak k severu ke Kasáji (Kongu), tak k jihu oběma prameny Zambezi: Loembwou i Libou 10–15 m š., 1–1½ m hl. (Cameron), jež se pojí v řeku nejdříve 60–70 m š., pak po přijetí řeky Loema, Lungoeungo, Manko a Lianbej (po 460 km běhu) 201 m šíř., 5–6 m hl., 0–4 m rychlosti, a pod ostrovem 35 km dl. nad Libote 600 m šíř. Pak mívá 274–406 m šíř., 6–13 m hl., 0,8–1 m rychl. až do stoku s Čobem. 60 km východněji nastupuje největší vodopád A-y, t. zv. Victorijský (Mosi satúnye), 119 m hl., kde ř. 1808 m šir. trojím proudem spadá do jícnu nahoře 100, dole 44 m šir. a 1600 m dlouhého. U ústí řeky Loangvy má 800 m šířky, u ostrova Njamasuza 1097 a 3–9 m hl. Pak následují prahy Morumbaca (9 m vys., 46 m šir.), Kebrabasa (46 m) až prorve se řeka posledním nejslavnějším Lupatským (z čehož dělali staří – Ritter – pohoří) v šíř. 2–300 m, 10 m hl., 2 m rychl., mezi skalami 183–213 m. Po stoku s ř. Širé tvoří delta (105 km dl., 140 šir., 8600 km), kde nejsevernější rameno Kvakva (Kvilimane) má 170 km délky, Luabo hlavní 120 km délky, 6 šířky, 3200 m při ústí svém zavřeném přesypem. Širé (420 km) je největší přítok Zambezi, odtok jezera Njasy (36 832 km²), 550 km dl., 25–91 km širokého a až 183 m (v jihu) hlubokého, do něhož padají i větší řeky (Bua 90 m šíř., Lintippe 80–75 m, Džumbaka a j.). Njasa padá i stoupá dle deště o 4 m. Širé protéká pak jezero Pamalombo a má po 70 km četné prahy (Pampaze, Pamafunda, Kačimbia, Moreoa, Tezano) největší Murchisonovo (Pampatumanga, Pakapikisa i Mamoria). Níže má 90–100 m š. Zambezi roste 3–5 m (v prahu Kebrabasa 24 m, nejvíce v dubnu) a zaplavuje na př. rovinu Baravů 1600 m šir. Pro prahy uvedené nemá splavnosti. Druhá řeka Juba je skoro ještě celá neznámá, až na malý dolní běh cestou Deckena (zde zabitého) a Brennera (do prvního prahu). Třetí řeka Limpopo (Inhampura) vzniká hlavním ramenem ř. krokodilů u Pretorie a přijímá vodstvo vnitřní strany hor pobřežních ř. Elan, Apies, Mariko, Matlaba, Pangueola, Palala, Nyl, Kout a má u Biles Pool již 590 m, než se prolamuje horami pokrajními sev. od Zoutpansbergu (prah Jolo Azimo); a v rovině mořské přijímá ještě z vnitřní planiny ř. Olifant. – Rovuma (600 km) vzniká blíže Njasy a má běh v hluboké prorvě k východu, nad níž přijímá hlavní přítok Ludžendu (z jezera Čiuta). – Lufidži (500 km) vzniká v neznámé krajině vých. od Njasy co Ruvego a pojí se v sev. běhu (300 km) s ř. Urango a Rueha, nežli se otáčí na východ, tvoříc delta malé naproti ostrovu Mafia.

3. Atlantské úvodí jest největší, 12,879.350 km², z čehož připadá 3,206.050 na Kongo, 2,630.200 na Nigir, 1,083.050 na Garip, 440.500 na Senegal, Ogové 304.100, Kvanzu 303.000, Kunene 272.000, Gambii 182.050, Drá 167.070. Kongo je nejsilnější řeka A-y, má u Mbomy (13 m n. m.) 3200 m šířky, 37–150 m hl., rychl. 1,6–3,1 m za sekundu a vodstvo v souši 70–80 tisíc , za plíští valí se v něm vody alespoň 120.000  za sekundu, tak že moře na 64 km sladkou vodou zaplavuje. Délka běhu 4200 km (2300 v přímé čáře) pro velký oblouk, jejž dělá k sev. Za hlavní pramen (dle vodstva) pokládá se Čambesi, jenž již při vtoku do jezera Bangveola má za sucha 366 m (za plíště 6 km), 5 m šířky a 4 m hloubky, 1–3 m rychlosti a 2730  vodstva za sekundu. Bangveolo má za sucha 19.680, v plíšti až 26.000 km². Řeka Luapala, kde z něho vytéká, má 107 až 184 m šířky; protéká jezero Moero Mkata (5000 km²) a spojuje se co Lualaba s řekou Lukugou, odtokem jezera Tanganjíky (528 km délky, 22–75 šířky, až 600 , 57.600 km²), a jinou řekou Lualaba, tak že u Njangve mívá již 1250–1350 m šířky, 5–8 m hl., 6136  vodstva, v plíšti 12 m hloubky, 4800 m šířky, 57.600  vodstva. Má pak střední prahy – Stanley-falls (Veujaské, 3 m hluboké). Pod prahy má 2300–5000 m šířky, až 16 m hl. a přijímá četné řeky ze sev. a jihu, samé přítoky málo známé, jako Aruvimi, Ubandži (Uële Schweinfurthova na 2000 km dl.), z levých největší Kasáj 1900 km délky, spolu výtok jez. Leopoldského, jenž přijímá i řeku Kvango (1080 km šířky). Pak tvoří Kongo jezero Stanley-Pool (280 m) a prolamuje se prahy k moři, kde má poměrně malé, nízké delta (32 km šíř., kdežto hlavní řeka podržuje 3–5 km šířky, samé ústí 10 km). Příliv vniká do řeky jen do Mbomy, slaná voda, ale ani za Ponte da Lenha. – Garip (Orange River star.) 1860 km dl., není splavný, ač má veliké úvodí, jehož 9/10 skoro pouští, neboť přesyp (barre) zacpává jeho ústí a za sucha lze jím se přebrodit i v dolním běhu. Vzniká co Nakotonku v horách Drakenbergských z několika pramenů u výši 2500 m, tvoří vodopád Ankusabres 46 m. Pod Olapetverou jest 250 m šir., za plíště dosahuje 400 až 500 m šířky, 1½ –11 m hl.; při ústí má 2400 m šířky, Hlavní přítok Vaal má dole 300–400 m (za sucha všude přebrodný) a u Hebronu vodopád 7½ m a 33 prahy. Přítok Moodieriver po dešti roste o 10–12 m. V středním břehu vnímá jen bystřice, jako Kosob z Hererska (1020 km dl.). Senegal – (Danke tuzemců), 1435 km dl. (780 přímo), je hlavně tím důležitý, že je splavným 800 km od ústí do prahů Felúských u Medine (67 m n. m.). Vzniká hlavním ramenem Bafing v horách u Timba co bystřice, která vzroste přijetím řeky Bachoje (366 km dl.) až na 800 m šíř. a 10 m hl. Prorve se 34 prahy (guinaský 16 m vys.), až za prahem posledním u Medine splývá s řekou Faléme (80 km dl., u Senúdebú 300 m šíř., 8 m hl.). Spojená řeka teče pak písčitou rovinou, v níž se tak rozlízá (tvoří 180 km dl. ostrov Morfil), že u Medine roste v plíšti o 16 až 20 m, u Podoru (kam dochází příliv) jen o 6 m. Tvoří mnoho ramen a tůní (marigotů) a má ústí zacpané přesypem. – Nigir (4160 km dlouhý), jméno to evropské jako Níl, Kongo neb Senegal. Vzniká třemi prameny Tembi, Falioa a Tamirono. Již po 130 km běhu vstupují do roviny, které velkým obloukem k severových. více neopouští. U Bamaka má 400 m šířky, 2 m hl. a je za plíště močálem (marigot). U Njanini má 750 m šířky, u Segu Sibrorko 1000–1350 m šíř., 1,8–2,5 hl. Přijav pak ř. Tentarubu, Tangiso, Bakhoj, Džinbalo a více menších přítoků tvoří množství tůní, které zejména blíže Timbuktu za plíště okolí na míle zavodňují. Prah první je 260 km vých. od Timbuktu, pak jich následuje více. U Rabby přestávají prahy a počíná splavnost a po přítoku řeky Benue má Nigir 1000 m, u Iddy 20 m hl. a roste za plíště 10–14 m. Delta jeho 242.260 km² má 130 km délky, 10–15 m bahna uloženého. Řeka přivádí 28–30.000  vody za sekundu, hloubkou 11–72 m a šířkou 2500–3000 m jen ve východním ústí. Benue (asi 1400 km délky) není znám celým svým během; kde u Guraye znám, má již 90–270 m šířky a 6–9 m hloubky, při ústí řeky Fara 500–840 m šířky, 3–3½ m hl., za souše u Dulty 730 m, při ústí svém u Igbebbe 12000–15000  za sekundu. Ostatně není nám delta Nigiru s jeho ústími (23?), rameny, tůněmi, prý i jezerem Craduským dostatečně známé. Beninské ústí (Rio Formosa) má prý 2200' šířky a 6–10' hl., Nun 4000' a 3–8 sáhů hloubky. – Ogove, jen 850 km dl. (přímo 570), mívá přece při ústí v plíšti 45 až 50 tisíc  vody za sek. Vzniká v střední jižní rovině za pobřežním pohořím, běží nejdříve k severozáp. (prahy Rubara 40 m vys.), pak k sev.; přijímá řeky Libumki, Šebe, Vindo, Okonu, Kvango 430 km dl. a tvoří cestou kolik prahů, zejména Okandu 80–100 m vys. Delta 4800 km² obnášející sáhá od límanu Mloni trojím ústím na sever. V plíšti jest hlavní řeka 2500 m široká, 7–20 m hluboká, 2–2,4 m rychlá. – Kvanza (940 km dlouhá) vzniká z jezera Mussombo (30 km²), teče k severu (50–60 m šířky, 3 m hl.), pak přes prahy až 10 m výše severozáp., vnímá ř. Kotemu (100 m šířky), Luandu (70 m), pak má prahy císařovny Augusty (Schütt), Kombaboe a zpodní šířku 200–600 m, 2–4 m hl. a četné límany a tůně, ústí též přesypem zacpáno. – Kunene (jen 830 km dl.) má v hořením běhu víc ráz horní bystřice, přítok Kvando mizí na 1600 m délky pod žulovou pokryvkou a je ve středním běhu širší (113–229 m š., 6 m hl.) než v dolním (200 m š., 1.4 m hl.); ústí jeho zacpáno přesypem, lodi za povodně jdou na 100 km do řeky. – Gambia (740 km) vzniká v horách Futadžallonských blíže Falémé, mívá při ústí ř. Neriko (23 m š., 2,2 m hl.) již 137 m šířky, 1–3 m hl., u Bankondy těsninu 5 m š., 0,9 m hlubokou, ústí však v zátoce 5–20 km široké, po němž příliv nese lodi až k tvrzi Georgetown. – Drá (1150 km dl.) j) jest nejchudší na stálé vodstvo, neb v dolním běhu mívá v létě jen 30–40 m šířky a 0,5–0,7 hloubky, za plíště 150 m šířky a 1,5–3 m hl. Vodu hořeního běhu z Atlasu upotřebuje zavodňování středního běhu, a stává se někdy, že při ústí zcela vysychává.

4. Uzavřené úvodí, vlastně uzavřených úvodí máme několik v A-ice. Náleží sem celá Sahará, velká čásť Súdánu, Somálsko, jižní pouště atd., v celku dle Murraye asi 9¼ millionů km². Můžeme rozeznávati: a) Solná jezera (sebky) střední planiny berberské, hlavně v Alžírsku (hauts plateaux), z nichž největší (od vých. k záp. Guerah a Tarf), Ankel, Džemel al Beida, větší Hodna (vých. od Busady), oba Zaresy (vých. Šarki 9036 m a záp. Gharbi 869 m), ještě větší Šot es Šerki 960 m, sev. od Geryville, a Šot el Gharbi, pak Nauma, el Mekme, Daitel Fedh (u Sebda) a j. b) Sahará celá, ač jen v nynější době, neboť dřív asi alespoň veliká čásť středu odesílala vody své do Nigiru, ř. Ballul Basso a sev. do středomoří ř. Igarghar (úvodí 816.500 km², Chavanne), kteréž zachovalo do naší doby krokodily a sumce (Clarias Lazera Cuv. dle Duveyriera), ač teď povrchní stálé vody nemá, leda po dešti. Největší iezero solní jest severozáp. Melrír (Alžírsko), Šot el Džerid a Ghasal (Túnisko) a Gurara (střed); menší mezi Tugurtem a Varglou (Mucla, Safium) a j. c) Úvodí středního Súdánu, jehož srdcem jest jezero Čad (Tsad), mělká kalužina v létě někdy skoro vysychající, v zimě velice rozvodněná, s množstvím ostrovů (přes 100), asi 40 čtver. mil objemu a 10–15 m stř. hloubky (Barth). Hlavní přítok Šari, jehož vrchní běh neznáme a jenž má u Kele dle Bartha 540 m šířky, 2,2 m hl., 5 m rychlosti, 1811 km². Nachtigal udává u Gulfeaie 800 m šířky, 2 m hl., 1 m rychl. = 1600  za nízké vody, roste o 6–8 m za vysoké vody (7129 ). Odtok Čadu k sev.-vých. jest periodický a málo známý, jako i jižní úvodí. d) Úvodí pouští jižních, jejichž středem jest jezero močálovité Ngami, které jest nejznámější z celé řady močálů vých. (Andersson Vley, Makarika, Ntve-Ntve, Komadua a j.), v nichž se ztrácejí řeky, tak Ngami, severových. největší řeka Tioge (dle Schultze rameno bifurkační řeky Okawango). Většina tu neznámá poušť, v níž M'Cabe byl 19 dní na cestě bez vody.

Menší řeky do Indického moře spadající. Jak řečeno, nespadají do Rudého moře stálé přítoky, ba ani v Somálsku až k Vadi Nogal (ještě neznámému), jenž prý mívá vody v červenci a v srpnu. Vebi Doboj slouží prý v přímoří k zavodňování, ale step pokračuje ještě za řeku Veb až k řekám Šeri a Taně, za níž stopujeme velké množství řek z hor západních. Buďtež jmenovány jen Sabaki, Muhovu, Ruva, Vemi, Rufi, Rufiči, Umbekuri, Rovuma, Msali, Mtepva, Lurio, Mkobure, Ngambo (u Mozambiku), Makopi, Mtuli, Livungo, Zambezi, Muningusi, Sabi, Limpopo, Manisu, Umbelosi a Maputu (padající do zátok Delagoa), Mkusi, Umvotos, Umbotoi, Tugela, Umgeni, Umkomarzi, Il Tohus, Umtote, Velký Kei, Buffalo, Velká Rybí (100 m dl., v létě vysychající, v plíšti 70 m hl.), Sunday, Gamtoos, Gauriz a Breederiver, z nich žádná zvláštního povšimnutí zde nezasluhuje.

Menší řeky do Atlantského moře padající počínají v Marokku velkou Ued el Kebir (60 km), Ued Lukkus 100 km dlouhá, 100 m široká v plíšti, 5½ m hluboká v ústí, pak větší Sebu, z jara 200 m šir., 3 m hlub. (60.000 kmm² úvodí), Umer-Rebia (380 km), 150 až 200 m šir., jenž má stálou vodu; z Atlasu vysokého Tensyft 250 km dl., 50–80 m šir., Ued Sus 320 km, v létě 4–10 m šir., 0,3 až 1 m hlub., z jara 300–400 m šir., Ued Nun v létě již vysychající, Šipka, Sebka el Hamra (již v Sahaře). Pak nastupují Senegal a Gambia; jihových. od nich leží v Guinei velký počet menších řek (z ⅔ jen 150 km dl.), z nichž 32 větší, severně od ostr. Šerboro se širokou zátokou, jižně více s límany, které někdy až 2500 km² velké a 2 do 10–12 m hluboké. Jsou to zejm. Casamance (100 km), splavná u Buby, kam dochází příliv, 309–400 m š.; Rio Grande, Cassini (200 m šir.), Compony, Nuněz, Pango (310km dl.),Nekulo (320 km), Kolantosy, Scarcies malý, Rokelle, Komansanku, Sewe (800 m šir. ústí, 2–3 ½ m hl.), Paul (400 km dl.), Cestos, Cavley, Assini (líman Ahy), Temdo (s límanem), Ankoba, Pra; – největší Volta (500 km, s límanem, do něhož padají i řeky Fošie a Emvu). Kamašar (líman Athuanga), Wehmi a Ogun (líman Thorai). Potom následuje Nigir. Vých. řadí se Old Calabar, Lo, Mago (550 km dl., 300 km splavný), Mungo, ř. Kamerún, Lungasi (90–187 m), Edea, Eyo č. Benito, Muni (140 km) a Gabún, vlastně ústí, zátoka 67 km dl., 3 až 18 km široké menších řek, z nichž Como a Rembu jsou největší. Mezi Ogové a Kongem je hlavní ř. Kuilu (330 km dl., ústí 560 m šir.), pro prahy u Gotu a Ruminy není splavná, ani v dolním běhu; menší Čiloango. Jižně mezi Kongem a Kvanzou tekou Lelundo, Brize (Ambrizette 350 km dl.) s vodopádem 46 m (Arthinstonským), Loše, Bambe, Honzo (180 km), Lifusse, Dande Bengo v horním běhu 12 až 15 m, v dolním 300–600 m široká. Mezi Luanzou a Kunenem tekou 160–300 km dl. Conga, Kuwo, Egypto, Catumbella, Coporoso, Canenjumla a Coroca. Jižně od Kunene není stálé povrchní vody; Kuizib míval před 12 až 20 léty ještě někdy pruh vody až do zátoky Velrybí, teď úplně v písku se ztrácí. Na mapě máme řadu bystřic: Hoarnsib, Hoarib, Uniab, Huab, Omarun (Evsib), Coachaab, (Swaop) 360 km dl., vých. Keisib a Cautab. Mezi řekou Garipem a Mysem Dobré naděje jsou podobné bystřice jen v zimě vodou naplněné: ř. Olifant 50–120 m široká, pak řeka Bergriver. Pý.

Podnebí.[editovat]

Zeměpisná poloha A-y jest taková, že největší čásť této pevniny, totiž asi 4/5, leží mezi obratníky a jenom nejsev. i nejjiž. výběžky její sahají do pasu subtropického Nepatrné rozčlenění A-y, nedostatek zálivův a poloostrovů, značné zvýšení půdy podél břehů, zvláště na straně vých., kde se vypíná souvislé pásmo vysokých hor, jest příčinou, že moře zde neúčinkuje příliš mnoho na podnebí. Jenom na jihu, kde se pevnina značně súžuje, zabraňují vlhké proudy okeánské vzniku velikých veder a přílišnému rozšíření se pouště Kalahari, a studený proud mořský snižuje teplotu od rovníku na jih podél celého pobřeží západního. Celkem podnebí A-y při velké rozloze pevniny, zvláště pak při rozšíření jtejím na severu od rovníku a při nepatrném rozčlenění má ráz tropického podnebí kontinentálního. A. jest v pravém slova smyslu pevninou tropickou s vedry a pravidelnými větry »passáty«, kteréžto sahají za oba kruhy obratníkové až k 30° sev. a jižní šířky, ovládajíce téměř celou pevninu. Následkem veliké pravidelnosti proudů vzduchových má A. mimo nejsev. a nejjižnější čásť, kde panují deště zimní, buď tropický déšť, postupující se sluncem od sev. k jihu a naopak, aneb jest v některých končinách zcela bez deště.

A-u lze rozděliti na 5 podnebních krajů: 1. tropický vlhký kraj po obou stranách rovníku; 2. tropický suchý kraj severní, poušť Sahará; 3. tropický suchý kraj jižní, Kalahari; 4. subtropický kraj jižní, Kapsko; 5. subtropický kraj severní mezi Saharou a mořem Středozemním.

Tropická A. vlhká má vysokou teplotu stejnoměrně rozdělenou na celý rok, letní deště buď s dvojí aneb s jednou dobou deštivou, na severu rovníku passát severových., na jihu passát jihovýchodní. S největší teplotou nesetkáváme se na rovníku. nýbrž o něco dále k severu, kolem 15° s. š., kde jest pevnina značně rozšířena a poměrně málo vyvýšena. Zde má prům. roční teplotu: Bakel 28,7 °C., Mac Carthy 29.9°, Nango na horním Nigiru 28.5°, Kúka (260 m) 28,2°, Chartúm (388 m) 28.6° a Masáva 31,4 °C. Průměrná teplota nejteplejších měsíců dostupuje výše 33–35°, maxima dostavují se v době sucha přes 40 °C. Na pobřeží Senegambie a horní Guinee jest pod účinkem moře roční průměrná teplota o něco nižší než uvnitř pevniny, a sice: v St. Louisu 23,7°, v Sieře Leone 26.8°. Dále na jih k rovníku jakož i na rovníku samém setkáváme se s nižší teplotou průměrnou než na 10–15° s. š., jelikož v A-ice rovníkové bývá vzduch stále parami nasycen a panují časté deště. Lado ve výši 465 m vykazuje průměrnou teplotu roční 26.7°, Rubaga ve v. 1300 m 21,4°, Fernando Po 25,6°. Na jihu od rovníku jest velmi ostrá protiva mezi západem a východem; teplota záp. pobř. – v Činčoše 24,4°, v Pontě da Lenha 25°, v Loandě 23°, v Omarúru 20° – jest mnohem nižší než teplota pobřeží vých., kde má Zanzibar 26,7°, Tete nad Zambezim na 16° 10', též 26,7°. Protiva mezi teplotou obou pobřeží vztahuje se též k ostrovům od břehu vzdáleným. Ostrov sv. Heleny má prům. teplotu roční 21,3°, o 3.8° nižší než ostrov Mauritius. Podnební rozdíly mezi pobřežími jihoafrickými povstávají proudy mořskými a vzduchovými. Kdežto podél pobřeží západního táhne se studený proud mořský (Benguela) a udržuje se stále chladný vítr jihozáp., vine se podél vých. břehu proud teplý (mozambický) a střídá se tam teplý vítr jihových., passát se sev.-vých. monsúnem. Uvnitř jižní A-y převládají vysoké roviny, tak že jest zde průměrná teplota poněkud nižší než na pobřeží, extrémy však od sebe se vzdalují, maxima zůstávají tak vysoká jako v nížině, kdežto minima klesají velmi nízko. Tak na poříčí zambezském ve výši 1200 m byl pozorován v zimě mráz, kdežto v době letní kolísala teplota mezi 13–38°, v Kakomě ve výši 1100 m dostupuje v horké době v říjnu teplota na 39,4°, kdežto v čnu, době chladné, klesá ráno až na 4°. V Malandži ve v. 1099 m dostupuje teplota nejvyššího stupně 30,2° a klesá na 12°; prostřední teplota nejteplejšího měsíce na obou místech jest 23–24° Na jihu rovníku nejen vysočina, ale i lesy a moře přispívají k snížení teploty, tak že tam na žádném místě neshledáváme taková vedra jako na severu od rovníku, v Chartúmu a v Masávě. Teplota v celé trop. A-ice postupuje jak během dne, tak i během roku velmi pravidelně; velkých, nepravidelných proměn, jaké v naší zeměp. šířce se vyskytují nejvíce střídáním větru, tam není. Na rovníku nejteplejší jsou měsíce jarní a podzimní, nejchladnější měsíce letní a zimní: nejmenší prům. teplotu vykazuje obyčejně červenec, kterýž má dále na sev. z pravidla teplotu nejvyšší; od rovníku na jih jest leden měsícem nejteplejším. Rozdíl mezi nejteplejším a nejchladnějším měsícem kolísá na blízku rovníku mezi 1–5°, blíže obratníků se zvětšuje až na 13°. Během dne mění se teplota v rozměrech poněkud větších než během roku a má též postup teploty mnohem větší účinek na život v přírodě než v podnebí mírném. Ráno, kdy teploměr stojí nejníže (20 až 25°), jest nejživěji, ptactvo prozpěvuje si nejveseleji, kdežto za odpoledního vedra jest všude ticho a mrtvo; teprve k večeru klesáním teploty příroda opět oživuje. Pobyt Evropanům v trop. A-ice činí teplota stále vysoká i velká vlhkost vzduchu velmi obtížným. I tito podléhají časem účinkům poměrů podnebních stávajíce se ochablými jako tamější obyvatelstvo. K vysoké teplotě vzduchu druží se velká palčivost paprsků slunečních, která brání obyvatelům přistěhovalým podnikati těžké práce na poli. Pouze na vysočinách jsou krajiny v příznivějších poměrech podnebních, avšak krajiny tyto jsou dosud málo přístupny nedostatečným upravením kommunikace. V tropické A-ice vystupuje nejvýše vysočina rozprostírající se od moře Rudého na jih, v níž se nalézají vrchy, jako Ankua, Kenia, Kilima Ndžaro a j., jichž temena sahají do t. zv. věčného sněhu. Na výšinách habešských nalézá se v době deštivé, nazývané zimou, led na potocích a sníh pokrývá nejvyšší vrcholky nad výší 3400 m.

V tropech závisí vývoj rostlinstva za stejnoměrné teploty hlavně na množství srážek vodních a na jejich se vyskytování v určitých dobách; rok nedělí se tam jako v naší zeměp. šířce na doby dle proměn teploty, nýbrž dle mokra a sucha pravidelně se střídajícího. Déšť postupuje v tropické A-ice se sluncem, t. j. dostavuje se, když stojí slunce nejvýše. Deště tropické jsou obyčejně lijáky provázené bouřkou a vichřicí. V krajinách rovníkových vyskytují se dvě doby deště odpovídajíce dvojímu průchodu slunce zenithem; blíže k obratníkům, kde mezera mezi nadhlavníkovým postavením slunce se úží, splývá dvojí doba deštivá v jednu, při čemž se zároveň krátí. Ve krajinách se dvojím deštěm do roka rozeznává se obyčejně doba dešťů velkých od doby dešťů malých; při tom záleží mnoho na místních okolnostech, za které doby se objevují deště velké. V krajinách na rovníku bývají obě maxima hojnosti deště téměř stejná, na sever rovníku na pobřeží guinejském, na vysočině somálské, v zemi gallské připadá doba velkého deště od dubna do července, doba malého deště od září do listopadu. Na jihu od rovníku shledáváme dobu hlavního deště od února neb od března do května, na dolním Kongu v Činčoše, v hornatině angolské atd. malé deště od září do prosince; místními poměry stává se rozdělení poněkud jiné. Krajiny nejdeštivější v tropické A-ice jsou krajiny rovníkové, ačkoliv zde nespadá takové množství deště jako v rovníkové Americe, potom západní pobřeží od Sierry Leone až k deltě řeky Ogove a pak vých. pobřeží jihoafrické; naproti tomu velmi suché jest záp. pobřeží jihoafrické. V krajinách blíže rovníku bývá déšť velmi častým, jelikož se zde udržuje nízký tlak vzduchu téměř po celý rok, avšak rovníková A. není dosud tak známa, aby se mohlo určiti, zdali pás dešťový ve všech měsících táhne se napříč po celé pevnině africké, aneb zda jest v některých místech přerušen. O vydatnosti deště ve jmenovaných částech svědčí veliká vodnatost řeky Konga, která v ohledu tom náleží k prvním řekám, jakož i vodnatost jihozáp. přítoků Nílu a bujnost rostlinstva. Tak na př. náleží Uganda pro hojný déšť, který padá po celý rok, nejhojněji však od března do května a od září do listopadu, k nejúrodnějším krajinám v A-ice; dvěma periodám hojného deště odpovídá dvojí žeň do roka, tak že tamější obyvatelé počítají dobu šesti měsíců za rok. Na pobřeží Sierry Leone přináší vlhký vítr mořský hojný déšť, tak že tam spadá do roka prům. až na 300 cm vody. Na vých. pobřeží africkém přináší jihových. passát déšť stoupáním do výše na hornaté pobřeží. Pás dešťů trop. sahá zde až za 30° j. š.; k záp. ubývá deště, jelikož vzduchové proudy passátové čím dále vnikají do země, tím více pozbývají vlhkého obsahu. Největší množství deště spadá na pobřeží zanzibarském (250 cm), kde není též žádného měsíce úplně bez deště. Od rovníku na sev. a na jih ubývá deště co do množství i co do počtu dní; dvojí doba deštivá jest oddělena dobou sucha a skracuje se, čím dále jdeme od rovníku; na sever sahají letní tropické deště až k 17–20° severní šířky, na jih až k 30° jižní šířky, jelikož jižní A. jest mnohem přístupnější působení mořskému než severní. Kterak ubývá deště v tropické A-ice od rovníku na sever, lze stopovati nejlépe na záp. pobřeží a v poříčí řeky Nílu. Kdežto na př. v Sieře Leone nastává hojný déšť již v dubnu, počíná v Riu Nunězu pršeti koncem dubna, na Kasamance koncem května, nad Gambií kolem 20. června a v Goréi začátkem čce; množství deště na tomto pobřeží klesá ze 300 cm v Sieře Leone na 50 cm nad Senegalem a dní deštivých ubývá ze 137 na 35. V poříčí Nílu má Rubaga prům. roční výšku deště 127 cm, jenž padá po celý rok; v Unjoru dostavují se dvě doby deštivé, oddělené dobou sucha, v Ladě trvá déšť od dubna do konce září, v Chartúmu počíná doba deště »karíf« teprve v čci a končí již v září, u Dongoly přestávají již pravidelné deště tropické, ač nejsevernější výběžky jejich sahají až do Thebaidy. Nejen směrem severním, ale i směrem od moře na pevninu opozďuje se příchod dešťův a skracuje se trvání jejich; v celém Súdáně od 7–18° s. š. jest jenom jedna doba deštivá s jediným pouze maximem. V poříčí Nigiru trvá tato doba od čna do října; dále k vých. se skracuje, jelikož deštivý vítr jihozáp. na své dráze od Atlant. okeánu pevninou pozbývá páry. V Bornu trvá doba deště již jen od čna do polovice září jako ve Vadaji a Dár-Fúru. Na východ od řeky Nílu, v Habeši, v zemi Gallův a Somálů jsou zvláštní poměry dešťové, které se řídí místními činiteli. Na jih od rovníku ubývá deště na záp. pobřeží mnohem rychleji než na pobřeží vých. Kdežto při ústí Gábúnu spadá ročně 227 cm vody, má výška dešťoměrná v Činčoše 108, v Pontě da Lenha 61, v Loandě pouze 34 cm; na straně vých. shledáváme na pobřeží mozambickém 80–100 cm deště. Vydatně pršívá jenom při bouřkách, jež přicházejí od východu ze středu země a nikoliv od moře. Příčinou nedostatku deště na záp. pobřeží jihoafrickém jsou studené a málo par obsahující větry mořské, jež tam převládají po celý rok. Uvnitř jižní trop. A-y známo jest roční množství deště u jezera Bangveola 117 a u jezera Tanganjíky 147 cm, jež tam spadává ponejvíce od října do května. Přes velkou pravidelnost v trop. A-ice stává se též, že déšť bývá někdy nestálý a proměnlivý; v některých létech nejen že se déšť zvl. malý o několik neděl opozdí, ale někdy se ani nedostaví, načež velikým suchem povstává neúroda a hlad. O nestejném množství deště podávají v jednotlivých létech nejlepší svědectví nestejné výšky vody v řekách závislých na trop. deštích afrických. Doba lijáků, bouřek, povodní a bujné vegetace, též zimnic střídá se pravidelně každého roku v tropické A-ice s dobou nepatrných srážek vodních aneb úplného sucha, s dobou klidu a odpočinku živočišstva a rostlinstva. V rovníkových krajinách jsou nejsušší měsíce letní a zimní; dále k severu a jihu měsíce zimní; celkem jest sucho na sev. polokouli od září do dubna, na jižní polokouli od dubna do září. Sucha přibývá od rovníku k obratníkům; v Chartúmu trvá doba sucha ¾ roku, Omarúra má do roka 173 zcela jasné dni. Vláhy poskytují vyprahlé zemi v tuto dobu jediné rosa a mlha. Celé západní pobřeží africké má časté a velmi husté mlhy, zvláště jižně od rovníku, jež jsou známy jménem »cacimbo«. V době sucha vyskytují se obyčejně po celé trop. A-ice bělavé neb nahnědlé oblaky kouře neurčitého tvaru, které pokrývají oblohu hustým závojem. Kalný vzduch tento pochází z požárů trávy, které se každého roku opakují a při tom na 500 mill. tun trávy, rákosí atd. stravují. Požáry travnatých stepí v době sucha jsou charakteristickou zvláštností trop. A-y. Černoši sami zapalují suchou trávu z pouhé svévole nejsouce si vědomi, že tím činí důležité zdravotní opatření, jímž se hubí mnoho hnijících organismů skrytých v trávě; požáry tyto nejsou nebezpečny, leč při velikém větru.

Střídání sucha s vlhkem v trop. A-ice jest ve spojení s prouděním vzduchu a toto opět závisí na rozdělení tlaku atmosférického. Trop. A. jest po celý rok sídlem barometrického minima, které postupuje se sluncem, dostávajíc se v čci nejdále k severu, až k 17° s. š., a nalézajíc se v lednu na rovníku; prům. hodnoty tlaku kolísají při tom v jednotlivých měsících mezi 757 a 760 mm. Naproti tomu udržuje se na 30–40° s. a j. šířky stále tlak vysoký, zvl. nad mořem, z kterého proudí vzduch k rovníku, dostávající na sever od tohoto směr severových., na jih směr jihových. Stálé severových. a jihových. větry jsou passáty, jež vějí nad pevninou nejsilněji a nejpravidelněji v době zimní, kdežto v době letní bývají přerušeny přílišným oteplením pevniny; v tuto dobu nastávají v oboru passátů bezvětří (kalma) aneb se dostavují monsúny, větry střídající se s roční dobou. V trop. A-ice sev. od rovníku střídá se severových. passát s jihozáp. a jihových. monsúnem dosti pravidelně; obor severoafrických monsúnů, které přicházejí v létě od guinejského zálivu a Ind. okeánu a jsou deštivé, sahá celkem od 5–17° s. š. V některých částech pobřeží guinejského objevuje se harrmattán, jenž přicházeje s pouště, přináší veliké sucho a vedro a pak mnoho drobounkého písku. Na celém pobřeží západním vyskytují se v době deště, nejčastěji při jeho příchodu a odchodu tornados, vzduchové to víry s bouřkou, jež se přihánějí náhle od východu a jihových. a působí na ochlazení vzduchu. Na jihu od rovníku převládá v době sucha passát jihových.; v měsících letních panují v různých částech trop. A-y různé větry, jež směřují k barom. minimu uvnitř pevniny jihoafrické. Na celém záp. pobřeží až k 30° j. š. panuje stále vítr jihozáp. neb záp., sahající v době letní nejdále do země; na vých. pobřeží bývá v létě jihových. passát zaměněn za sev.-vých. monsún. Na pobřežích jsou vedlé passátů úkazem stálým též střídavé větry »mořské« a »zemské«, které povstávají z nestejného oteplování a ochlazování pevniny a moře, tak že za dne vane na pobřeží vítr mořský a v noci naopak vítr s pevniny na teplejší moře; mořský vítr přinášeje čerstvý vzduch na pevninu jest zdravý, kdežto vítr zemský jest zdraví lidskému velmi škodlivý, zvláště na blízku lagun a bažin, jakož i po deštích.

Tropické pouště africké na obou obratnících, Sahará a Kalahari, povstávají tím, že se tam udržuje po celý rok passát, jenž jest větrem suchým, jelikož věje z vyšší zeměp. šířky do nižší. V záp. Sahaře převládá po celý rok vítr severových., ve vých. Sahaře vítr sev. a záp., jenž bývá s počátku vlhký, vana ponejvíce z vysokého tlaku udržujícího se nad mořem; že však v Sahaře jest v létě mnohem tepleji než na mořích, otepluje se rychle na své dráze a jeví se zde suchým. Kalahari, v téže zeměp. šířce jako Sahará, nemá pravidelných dešťů jsouc na východě odloučena vysokými hradbami horskými od působení Ind. okeánu. Tyto hory odnímají vláhu passátu již na pobřeží, čímž stává se, že uvnitř A-y věje s této strany vítr suchý. Poněvadž také ze záp. strany, z okeánu Atlant., přichází chladný vítr bez valného množství páry, jest v Kalahari déšť tak vzácný, že dostavuje se tam jen někdy na jaře neb v létě v průvodu bouřky. Nejsušší částí celé jižní A-y jest krajina při ústí řeky Oráně. Sahará jest na severu i na jihu ovroubena stepmi, kde dosahuje výška spadlé vody dešťové do roka 10–20 cm; někdy vniká dle zpráv cestovatelů tropický déšť ze Súdánu daleko na sever až do Tibesti a Airu, jednotlivé prudké lijáky dosahují až k 27° s. š.; na sever zabíhají do pouště zimní deště ze Středozemního moře. Jelikož se srážením páry vodní obloha nekalí, náleží poušť saharská k nejjasnějším částem povrchu zemského, tvoříc tím jaksi protivu A-y rovníkové, kde shledáváme velkou oblačnost. Zvláštním úkazem na pouštích afrických jest suchý a palčivý vítr, jenž nazývá se v Sahaře samúm, t. j. jedovatý. Samúm věje nepřetržitě jen několik hodin, pískové víry trvají pouze několik minut; v Egyptě vítr s pouště nazývá se chamsín, t. j. padesát, protože objevuje se v periodě padesátidenní po jarní rovnodennosti až do čna.

Rozdělení teploty v pouštích afrických není dostatečně známo, poněvadž tam není stálého pozorování; jest dosti pravděpodobno, že nejvyšší teplota nachází se sev. od obratníku raka v době nejdelšího dne. Rohlfs, jenž ze všech cestovatelů přispěl nejvíce ke klimatickému výzkumu africké pouště, shledal v Gadamesu prům. teplotu v srpnu 32,4°, teplotu maxim. 44°, v Murzúku prům. teplotu v lednu 9.6°, v Kaváru prům. teplotu v květnu 38,1° a maxim. 53 °C. Následkem suchého vzduchu jest sev. Sahará v zimě chladnější než břehy Středoz. moře a mrazy nezřídka sahají ke 30° s. š. i dále na jih. V Gadamesu klesá teplota v zimě na –5°, avšak zima i sníh netrvají dlouho. Proměny teploty jsou tak veliké, že jenom Tibet a jiné vysoké horské roviny předčí Saharu, neboť krajiny bez vegetace oteplují a ochlazují se větší měrou, než krajiny porostlé. V Sahaře, i když bývá ráno mráz, může teplota odpol. vystoupiti na 30°. V Kalahari nemůže pro blízkost moře a proudů mořských teplota dostoupiti té výše jako v Sahaře a proto není tato poušť také tak vyschlá jako saharská.

Jižní cíp Afriky náležeje do pásu subtropického má vyšší tlak barom. (mezi 760 až 766 mm) než trop. A., zvláště v době zimní. V této době bývá pevnina chladnější než okolní moře a vzduch odchází odtud směrem k moři proudy mocnými, tak že se stává toto velmi bouřlivým; na celém pobřeží kapském dostavují se prudké vichřice, které stěžují lodím přistání, čímž končina tato zasluhuje starého názvu Cabo Tormentoso (Mys bouřlivý) úplně. Na březích jihoafrických věje silný vítr po celý rok, uvnitř na pevnině jenom v létě; zima jest tam doba poměrně klidná. Jelikož v létě vane naopak vzduch s moře na pevninu, střídá se zde vítr s roční dobou dosti pravidelně; na záp. a jižním pobřeží vějí v zimě vlhké větry sev.-záp., v létě suché jižní větry; na pobřeží vých. jest passát jihových. větrem stálým, přinášejícím déšť a vějícím nejsilněji v nejteplejších měsících od listop. do února. V záp. části bývá zima dobou vlhkou, pošmournou a deštivou, ve vých. části jižní A-y naopak léto, kde panují prudké letní deště s povodněmi tak jako v trop. A-ice. Také teplotou liší se záp. pobřeží od vých. tím, že jest působením proudu antarktického mnohem chladnější než pobřeží vých., kde se táhne teplý proud Agulský. Průměrnou teplotu roční vykazuje Kapské Město 17°, Port Eliščin 17.6°, Grahamstown 17,1°, Port Natal 20,6°, Pieter Maritzburg 18,2 °C. Prům. teplota nejteplejšího měsíce dostupuje na jmenovaných místech do výše 21–25°, prům. teplota nejchladnějšího měsíce klesá na 12–15°: zima má tedy teplotu našich jarních a podzimních měsíců. Ve vnitrozemí jihoafrickém má podnebí ráz kontinentální jsouc mnohem výstřednější než na pobřežích. Působí k tomu značné vyvýšení půdy, stepi, vzdálenost od moře a jasná obloha. Ve stepi Karoo, vysoké 1000–1200 m, jest prům. teplota letních měsíců 24–25°, měsíců zimních 6–10°: roční proměna obnáší 12–18°; roční maxima sahají nad 40°, minima klesají pod 0°, tak že se v zimě tvoří na vodách dosti silný led a výšiny pokrývají se sněhem. Déšť dostává pevnina jihoafrická z Ind. okeánu, a to v létě tak jako pobřeží vých., avšak v hojnosti mnohem menší, tak že lze nazvati tuto čásť A-y suchou. Měření dešťoměrná ukazují na veliké rozdíly výšek mezi pobřežím a vnitrozemím; na jižním pobřeží shledáváme prům. roční výšku deště 50 až 70 cm, na vých. pobřeží 60–100 cm; hojnosti deště ubývá však jak směrem od jihu k sev., tak i od vých. k západu velmi rychle, v Karoou nebývá prům. výška větší 40 cm, na 30° j. š. spadá jenom 20 cm dešťové vody do roka. Podnebí kapské pokládá se vůbec za velmi zdravé, tak že některé krajiny bývají hojně nemocnými navštěvovány.

Podnebí sev. subtropické A-y mezi Saharou a mořem Středoz. liší se od podnebí A-y tropické hlavně suchým létem a mokrou zimou; kdežto na jihu Sahary pršívá v čas nejvyššího postavení slunce, dostavují se naproti tomu na již. pobřeží moře Středoz. deště tenkráte, když stojí slunce nejníže, v létě pak bývá sucho. Zimní deště v subtrop. A-ice mají původ svůj v proměnách a v rozdělení tlaku nad mořem i kolem moře Středozemního, jež bývá dobou zimní teplejší než okolní země, a stává se následkem toho, jakož i že se vysoký tlak nad Atlant. okeánem posunuje dále k jihu, sídlem barom. minima, v němž se tvoří rozličné cyklony přinášející déšť zemím v okolí moře Středoz. se nacházejícím. Zimní deště panují na celém sev. pobřeží africkém, jakož i na ostrovech Kanárských, Azorských, a objevují se obyčejně nejhojněji od led. do března. V Dolním Egyptě, kde pršívá od listopadu do února, déšť nesahá daleko na pevninu, neboť kdežto v Alexandrii roční výška obnáší 22 cm, nemá Suez a Káhira ani 5 cm. Dále na západ od Egypta, v Barce, v Tripolsku a Túnisku jest půda vyvýšena s dešti poněkud hojnějšími; Bengází vykazuje 17 cm, Túnis 49 cm vodních srážek. Túnisko, Alžírsko a Marokkánsko jsou země velmi hornaté, následkem čehož tam panuje mnohem větší rozmanitost v poměrech dešťových než v jednotvárné vých. části sev. A-y. Alžírsko lze rozděliti na tři pásy dešťové, z nichž v prvním, t. j. v pásu pobřežním, spadá asi 70, ve druhém, tak zv. »Tellu«, 57, ve třetím, t. j. na vysočinách a v Sahaře alžírské, 31 cm vody dešťové. Také v Marokku lze ustanoviti roční výšku srážek vodních na pobřeží na 70 a na vysočinách uvnitř země na 30 cm. Za jižní hranici zimních dešťů subtropických lze pokládati čáru, která se táhne celkem podél 30° s. š. a jež vybočuje nejdále na jih ve Vádí Drá k 25° s. š. a nejdále na sever naproti Malé Syrtě asi ke 33° s. š. Na záp. straně spadá na pokraji pouště asi v Biskře 20, na vých. straně, jižně od Barky, 10 cm deště; v Tuátu není již pravidelného deště, rovněž v Gadamesu, ve Vargle a Gardáji. Na jihu Středoz. moře oře se pluhem potud, pokud sahají zimní deště. Tyto bývají jenom krátké a prudké lijáky, jejichž voda nevniká hluboko do země, nýbrž rychle odtéká aneb se vypařuje, tak že tam vzdělávání půdy a pěstování obilí závisí na umělém zavodňování země, bez kterého nemohou býti zvláště oasy saharské, ale i tam, kde jsou hojné deště zimní, nemůže prospívati zemědělství bez soustavného zadržování a rozvádění vody. V celé severní A-ice mimo Níl, Medžerdu, Sebu a Umer-Rebíi všechny řeky jsou periodické, které v létě téměř úplně vysychají. Sucho jest charakteristickou známkou subtrop. A-y. V Alexandrii trvá sucho téměř po 8, v Tripolsku 7, na pobřeží alžírském a marockém 5–7 měsíců; i v době deště udržuje se obloha po delší dobu jasná než pod mrakem, neboť deště bývají krátké lijáky obmezující se na dosti malý počet dní; jestiť na př. i v době deště v Mogadoru teprve den třetí, v Alexandrii den čtvrtý deštivým; trvalého špatného počasí v sev. A-ice nebývá. Jasná obloha jeví značný účinek na oteplování a ochlazování půdy zemské a tím též na teplotu vzduchu; v severových. subtrop. A-ice při větší délce dne a při jasnější obloze dosahují vedra mnohdy vyššího stupně než na blízku rovníku. V Káhiře bylo prům. maximum tepl. vyšetřeno na 40°, též v Alžírsku dosahuje největší teplota výše 40° na pobřeží, 50° v Sahaře. Naproti tomu dostavuje se za jasných nocí zimních někdy mráz nejen ve vyšších polohách, ale i na samém břehu mořském. Celkem však panuje tam mírná a teplá zima s prostř. teplotou v lednu 5–12°, jelikož se vzduch otepluje s moře Středoz., jehož voda bývá v zimě o několik stupňů teplejší než země okolní. Teplá zima působí, že tam rostou stromy a křoviny, které nesnesou tuhých mrazů, ale vydrží sucha a horka letní. Hlavní plodinou obilní jest pšenice, která roste v době zimní; má-li dostatek vláhy, roste pšenice při teplotě poměrně nízké, kdežto kukuřice vyžaduje vláhy při teplotě vysoké a proto se tam hrubě nedaří, že jest léto suché; doba setí začíná příchodem deště, žeň nastává v Barce 10., v Alžírsku 15. května. Rostlinstvu jest zde léto dobou odpočinku a klidu, v létě bývá země vyprahlá a pustá; prům. teplota dosahuje v letních měsících 23–28°. Průměrná teplota roční jest na rozličných místech rozdílna; jest celkem větší (o 1–2°) na vých. než na záp.; tak vykazuje Alexandrie 20,5°, Káhira 21,7°, Tripolis 20,7, Alžírsko na pobřeží 18,1°, Mogador 19,7°, Madeira 18,8°. Z literatury viz: Hann, Handbuch der Klimatologie (Stuttgart 1883); Vojejkov, Die Klimate der Erde (Jena 1887). Fr Augustin, O klimatických poměrech v A-ice (Zeměp. Sborn. 1886). Ag.

Rostlinstvo.[editovat]

A. není botanickou říší jednotnou ani v tom smysle jako Australie, ať nedíme jako Amerika. Severní čásť je až po Saharu zaujata květenou středomořskou. Není sice již pravda, co Viviani před více než půlstoletím tvrdil, že totiž v severní A-ice nic se nenalézá, co by nenáleželo jižní Evropě; ale podobnost květeny berberské s lusitanskou jest tak velká, že ji neruší jednotlivé úkazy a endemické byliny (zejména vyšších rovin Atlasu). Saharské bylinstvo jest velmi podobné bylinstvu pouští západoasijských, s nímž sdílí ráz sucha i solimilných, pustinných bylin vůbec. Střední A. má bylinstvo svoje, bohužel nedostatečně známé. Jediné dílo od Olivera o ní počaté (dosud 3 díly do Ebenaceí) má 3409 druhův a ukazovalo by asi na 8–9000 bylin (fanerogamů) jako Evropa i Australie. Jest rozhodně chudší než americká (z Brasilie známe již přes 15.000 dr. fanerogamů, 11.273 Fl. Brasil. neukončená, nebo i mexická má u Hemsleye přes 10.000, Indie u Hookera 15.000 dr., hollandská Indie již u Miquela přes 9000, Asa Gray ze Spojených Obcí 10–12.000).

Nasvědčuje tomu i chudoba místních květen. Nejbohatší je nejmladší Schweinfurthův Catalogus Niloticus (pustinné i tropické byliny, nekritický), jenž obsahuje 3967 dr., coll. Mann a Welwitsch po 3000, Speke asi 1000 dr., Hookerova Nigerflora 1870 dr., Senegal u Guillemina i Perroteta (nedokonč.) 1600 dr., Habeš u Richarda 1652, coll. Schweinfurth jen 700, coll. Kotschi v Núbii 400 a jiné ještě menší Wáwra, Sertum benquelense 49, Revoil Somálsko (141), Binder na Nílu (168), Cameron (Tanganjíka 101 dr.), Mechow (Angola 96), Knoblecher (113 u Bari), Serpa Pinto (65), atd.

Ráz nejvíce podobný Indii Přední. Rodin endemických není a jsou tu hlavně rodiny indické (až na americké Humiriacee) jako i Dipterocarpus, Moringa. Dle toho jsou i panující rodiny: trávy (Cat. Nilot. max. 521 přes. 1/8, u Richarda skoro 1/8 všech), Leguminosy (u Schweinfurtha) 1/9 všech (434), u Olivera 791, ve Fl. Nigr. 14%, v Habeši 11%, u Kotschiho 15%, Composity (Schweinfurth 442, Oliver 474, v Habeši 11%, na Kamerúně 13%, ve Fl. Nigr. ale jen 5%), Rubiacee (466 Oliver, ale ve Fl. Nigr. 8%).

Zvláště četné jsou tu Combretacee (68 Oliver), Malvacee (88), Capparidee (62), Sterculiacee (54), Ampelidee (79), Cucurbitee (97) atd.

Řídké Dilleniacee (3), Ternströmiacee (3), Hamamelidee a Loasacee po 1, Turneracee (4).

Hlavní ráz je přece suchých travin (savaň), bylin a rodin vlahomilných málo (C. N. uvádí kapradin 52, Orchideí jen 43, Begoniaceí hlavně záp. 26), jen u samých řek jsou lesy pokrajní, jež proto Schweinfurth nazval »Gallerienwälder«. Typy charakteristické jsou nejvíce tomu přizpůsobeny, tak ohromný baobab (Adansonia), pravý typ A-y; ani trávy tak nestromovatí jako v Indii a bývají obyčejně jen 2–3 m vys. (Andropogon, Penisetum, Anthistiria). Lesy severní jsou jednotvárné, tak že na př. Trémaux v egyptském Súdáně sebral jen 10 druhů (2 akacie, 2 palmy atd.). Za sucha ztrácejí listí (Súdán celý až po ř. Rovumu) a trpívají ročním zapalováním od pastýřů. Nápadně řídké jsou palmy, hlavně deleb, Borassus indický, v přímoří sev.-záp. Elaeis guineensis, v sev. Hyphaene. Rozmanitější jest jihozápad, kde Welwitsch v Angole sebral 300 stromů a 400 lián, avšak vnitřek a jihovýchod stepnatý jsou zase velmi chudy dle chudých sbírek, které nás došly (na př. sbírka Holubova). Teprve v jihozápadním rohu nastupuje větší bohatství antarktické flory kapské mírné, která snad sama jest tak bohata jako celý ohromný střed tropické A-y (8000 až 9000 druhů r. 1860; 8500 dr. Harvey; Landerova flora neukončena posud). Květena tato má ráz pustinný a v zevnějšku nejvíce podobný australské. Keříky a pouště se střídají, pouze na jihovýchodě u moře jsou některé zbytky lesů. Ohromné to množství druhů vyskytuje se na jednom místě (na kopci jediném až přes 700), což pochází z náramné variace jednotlivých rodů (Pelargonium 168 dr., Erica 400 dr., Grisebach, Mesembryanthemum 343 dr., Cliffortia 39 dr., Phylica 58 dr., Senecio 160 dr.), Harvey měl nejčetnější rodiny: Composity (1000 dr.), Leguminosy, Ficoidee, Ericacee (450 dr.), Scrofularinee (300 dr.), Ranunculacee (300 dr.), Iridee (300 dr., cibulovitých vesměs přes 1000 dr.), 240 Asclepiadeí, 200 Proteaceí (245 Prodromus), 160 trav a Cyperaceí, 150 Orchideí, 110 Oxalideí atd. Endemické zde rodiny Bruniacee, Stilbee, Peneacee, nejvíce i Selaginee, Hermanniacee (⅔); rodů dle Grisebacha 430. Jeví se co díl květeny antarktické podobenstvím s Australií (Proteacee, Restiacee, Cycadee), avšak toliko na pustém jihozáp.; jihových. stromy jsou více tropické (Ochna, Grewie, Doryalis, Pappea, Phoberos, Schotia, Erythrina). Některé rody upomínají na Evropu (Clematis, Rubus, Geum, Reseda, viola, Corydalis). Proto květena kapská jest bohatší než australská (má o 10 rodin více). K severu přechází ve skutečnou poušť Karoo, Kalihari, kde nalézáme jen trní (Acacie) neb traviny (po dešti pokrývá velké prostory Citrullus caffer), cibulovité byliny aneb některé keře (Tarchonanthus camphoratus, Stoebe rhinocerotis). Pastva ovcí vyhubila tu mnoho krásných a užitečných bylin, tak že zbyly jen nepotřebné bodláky.

Ostrovy africké mají květenu rozličnou dle polohy své. Největší Madagaskar má i nejbohatší (3000 alespoň, Baker snad 4000), znám sám pouze přes 2500 druhů, ač výzkum (o nějž měl skoro první zásluhy Čech Václav Bojer, † co professor v Mauritiu) nedokončen. Baker prohlašuje květenu Madagaskaru za prvotní, totiž původní směsici tropické květeny, z níž teprv povstaly místy jiné květeny zřednutím. Köhne ji připodobnil africké, jiní indické. Jisto, že tato květena má skoro zástupce všech rodin (endem. Chlenacee) a velmi mnoho původního (u Grisebacha 100 rodů, teď více). V horách vyskytují se formy severní (Hilsenberg, Saxifraga, Draba, cerastium, Alchemilla, Campanula, Veronica, Viola) a podobnost s Habešem a Kapem (Viola abyss., Geranium simense, Selago, Aloe, Proteacee, Scutia cap., Prosera sarmentosa, Widringtonia). Nescházejí ani naše byliny Pteris aquilina všesvětová, portulák, Sanicula europea, Typha angustifolia. Většina však jest tropická i endemická. Podobná jest květena Maskaren (Mauritius i Bourbona) a nižších okol. ostrovů (Seychellových, Rodriguez), kdežto Komory zdají se čistě africké. Sokotora jest velmi zvláštní (Schweinfurth a Baker sebrali k 600 druhů), ač podobna poněkud Habeši a snad i neznámé jižní Arabii, tak tu divoký marhan (Punica protopunica) a stromovité Cucurbitacee (Dendrosicyos socotrana 20'), nápadné množství Acanthaceí (27) a nedostatek stromů. Keře obyčejně jen do 15'. Ostroví menší a bližší u břehu A-y zcela podobně A-ice, tak Zanzibar, Pemba, jako s druhé strany ostrovy Guinejské; teprv Helena měla původní bylinstvo, teď již od koz vyhubené. Kapverdy mají bylinstvo podobné saharskému a jsou jaksi přechodem k tropickému. Za to jsou ostrovy sev.-záp. A-y, Madeira, Kanáry i Azory, ač ve velkém podobné středomořskému pásmu, zajímavé některými zbytky z třetihorní doby (Pinus canariensis, dřív u Murcie, Laurus canariensis, dříve u Mezimieux v pliocénu francouzském, dracaeny). Kanáry mají v posledním součtě u Sauera (1880) 1296 druhů (43 kapradí), z nichž 354 endem., 458 i na Madeiře, 260 v Azorech, 627 v středomořské Evropě (½), 697 v Španělích, 3 z nich, 669 v sev. A-ice (333 v jižn. Marokku). Rodiny hlavní: Composity 182, Leguminosy 120, trávy 96, Labiaty 81, Crassulacee 58, Crucifery 41, Umbellifery 35 atd. Rozdíl arciť mezi chudšími východ. (Lanzarote a Fuezteventura 321 druh dohromady, 28 end.) a bohatšími vysokými ostrovy. Rodů atlantických v širším smysle s Madeirou jest 32 (20 monotypických). Madeira i Azory mají méně typů teplejších krajů; poslední jsou více podobné střední Evropě.

Kapverdy jsou zase více pustinné (z 438 dr. dle Schmidta bylo 177 v Senegalu, 118 v Indii, 92 v Evropě, 90 v jižní Americe, 85 na Kanárech atd.), jsou bezlesá step šedá a trnitá (Sapota marginata zbyly 2 stromy).

O rozdílu bylinstva dle výšky nad mořem víme bohužel málo. Jenom z Habeše, pak z Kamerúnu a Kilima-Ndžara máme některé horní byliny, ale po celém východním pobřežním pohoří z Natala do Somálska scházejí nám data (mimo některé byliny Hildebrandtem popsané). A přece dle analogie vnitřku musí tyto změny bylinstva dle výšky býti zajímavé; tak našel Schweinfurth v zemi Džurů na hoře Baginsei ve 3750' již upomínky na Habeš (Musa ensete, Aloe, Lobelie, Eulofie,Hymenodictyon).

Na Kilima-Ndžaru a Kamerúně jest menší počet bylin alpských. Na prvním měl jich New 20, Johnston více, 7 Helichrysa, 2 Senecio, 2 Conyz, 1 Artemisia, Blaeria, Ericinella, Bartsia, Plantago, Protea, Lobeliae (Rhynchopetalum Deckeni), Gladiolus abyssinicus, Adenocarpus manni a pásma jsou: dole banány, les, traviny, do 9400' a vřesoviště (Blaeria, Ericinella) do 16.400' Na prvních jsou tropické lesy do 7000' (palmy do 4800'), nad tím traviny s keřinkami a 27 druhů alpských (24 z Habeše, některé z Evropy). Na ostrově Fernando Po bylo nad 10.000' jen 76 dr., na Kamerúně 237. V Habeši rozeznával Simper jen 2 pásma: přímoří tropické (Kolla) do 6000', a hory; dole les (Podocarpus a. Junlperus), nahoře keře (eriky a gibarry, Rhynchopetalum). Heuglin rozeznává tré: Kollu nížinu, Vojna-deku a nejvyšší deku (v 12–14.000').

Habešská květena jest zajímavá tím, že se tu stýkají tropické byliny mírného severu (Evropy) a antarktické Kapska (Protee, Selago, Podocarpus, Disa, Pelargonie, Aloe). Evropské formy nejvíce alpské (Arabis albida, Erica arborea 8–12.000, Veronica beccabunga, Buahit 13–14.000', druhy Dianthus, Hypericum, Saxifaga, Primula). Květena ta k severu pomalu v Núbii přechází v pustinnou květenu nynějšího Egypta. Neboť starý Egypt zeměslovně měl květenu tropickou, jak ukazuje již les zkamenělý (zkřemenělý) Nicolia egyptiana u Káhiry a dřeva nalezená v poušti západn. Egypta (Royena, Jordania, palmy).

O původu květeny africké nelze se dosud pronášeti, poněvadž není skoro zkamenělin (leda triasových z Kapska). Zdá se býti prastará podlé Cycadeí (Encefalartos septentrionalis), konifer (Widdringtonie, na Mysu a Madagaskaru), Callitris (Atlas) atd. Dříve snad souvisela s evropskou přes Španěly a Maltu, ale souvislost s indickou, o které se mnoho psávalo, nelze nijak odůvodniti přes jednotlivé úkazy, na př. Nepenthes na ostr. Seychellových. Antarktické formy po celé A-ice střední sem tam se vyskytují a jdou níže než severní formy horní. Záhady ty musí teprve budoucnost rozlušťovati. Pý.

Zvířena.[editovat]

Africká zvířena náleží do oblasti fauny aethiopské, kterážto se člení dle rozvrhu Sclaterova ve faunu A-y tropické, jižní a mírné; dále sem náleží fauna madagaskarská s okolními ostrovy a tropické Arabie. Celkem africká zvířena patří k nejbohatším a nejstarším na světě, neboť zde jí nestihla katastrofa podobná, jako ledová doba na severu. Nicméně dnes není jednotnou, neboť sever (po Saharu) rovná se středomořské Evropě a Asii. Za to není zde zvířeny antarktické. Celé území jižně od Sahary jest jednotné a rozdíly mezi východem a západem jsou nepatrné. Největší podobu jeví A. s Indií, menší s Amerikou jižní a Madagaskarem, který jest velmi samostatným. S Evropou spojuje A-u především stěhování se ptáků z Evropy, které pochází z doby třetihorní, než ledová doba zatlačila ptactvo severoevropské k jihu, odkudž se ročně na léto vrací. Ostrovy africké jsou velmi schudlé, ale podobny celině, a k nim druží se i Sokotora. Nejvíce vyniká A. množstvím velikých ssavců, tak se připisuje A-ice i ráz jaksi massivní, pak nedostatkem ssavců vodomilných (pro panující sucho) a konečně i některými formami archaickými (ganoidy, pštrosy). Sclater učinil z A-y s Arabií zvláštní oblasť zeměpisného rozšíření živočišstva (aethiopskou), v čemž jej mnozí následují. O přidělení ostrovů Kanarských a Madeiry jest spor, Azory jsou přírodnicky evropské. Bohužel schází ještě látka k dějinám zvířeny africké, neboť kromě několika zkamenělin na Mysu, v Alžírsku a v Egyptě nejsou nám zkameněliny dosud známy. Teprve až nabudeme obsáhlejšího materiálu, bude možno souditi o domněnce někdejšího spojení A-y s Indií přes Madagaskar, čili o domnělé jakési pevnině (lépe souostroví), Lemurie zvané. Neméně však nápadno, že záp. A. má mnoho s Amerikou společného, ne však jižní. Ssavci nemají jednotného rozšíření, každá čeleď má své, někdy zcela rozdílné i dle čeledí a dle rodů. Z mořských má A. manaty sladkovodní (Manatus senegalensis) v řekách západu (Nigiru, Senegalu); vaknatí a ptakořitní ssavci scházejí. A. má ještě největší zbytky někdy tak četného a mohutného řádu mnohokopytnatých, jenž v ostatním světě značně zřídnul. Tak z velkého počtu slonův a hrochův atd. předpotopních zbylo oběma po jediném zástupci, nosorožci 3 ze 6, Hyrax 1, prasata 3 ze 6 druhů (2 tropické, Giebel). Jest to polovice všech druhů na světě (17 u Giebla). Poměr ten za staré doby asi býval všude; Salvador má na př. ze 70 fossilních ssavců Španělska 26 mnohokopytnatých. Sloni fossilní v Tangeru, Gibraltaru a Maltě ukazují staré spojení na severu, bývaliť snad ještě za Římanů sloni v Berbersku divocí.

O něco méně zastoupeni jsou chudozubí: u Giebla 3 Manis z 6 (Fitzinger 7), Orycteropus (3 end.), jichž většina nyní jest jihoamer. Hojnější jsou dravci (81 z 236 u Giebla). Náš medvěd ještě v Atlasu, Marokku, Tunisu jest jediný zástupce. Kočky (7 z 37) jsou zde největší a co do exemplárů nejčetnější, mimo to lev, pardal, serval, karakal, chaus (sever), guttata. U psovitých (11 z 24) podobný poměr; tak ze tří hyen 1 (i v záp. Asii), liška, korsak, šakal. Endemickými jsou zde rody Otocyon a Proteles. Chudší nejsou pucholovití (Viverridae, 24 z 45), bohatší v Indii a Madagaskaru (3 dr. end., Cryptoprocta, Galidie, Viverra fosse), ale z ichneumonů (22) jest zde 16, civetka a v sev. A-ice i genetta, rody Crossarchus a Rhyzaena jsou endemické v střední A-ice. Kunovití (8 z 54) jsou tu obmezeni na sever (vydra, kuna, Mustela furo, M. africana v Egyptě), až na Ratelus (Mellivora) capensis a dvě vydry. Zorilla (Mephitis zorilla) jest i v záp. Asii. Z krtkovitých jsou zde 4 (z 10, Giebel), krtek náš a rod Chrysochloris (trop.). Rejsků jest 21, endemický rod Macroscelides (od Mysu až po Orán), rod Eupleres i na Madagaskaru. Tři druhy rejsků jsou společnými sev. A-ice a již. Evropě. Ježků jest zde 6 ze 12 (3 rody endemické na Madagaskaru). Při opicích jest rozdíl mezi obyčejnými (Catarrhini, u Giebela 32 z 60 starosvětských, mezi nimiž pavián, mandrill, gorilla, šimpans) a Lemuridy (28 z 38), jichž zde většina, arci nejvíce (18) na Madagaskaru, jenž nynější doby jest jako střed rozšířené té čeledi, někdy i v Evropě známé, která žije nyní jen ještě v A-ice a jižní Asii. Opice obyčejné stoupají v Habeši až do 8000' (Cynocephalus gelada). Ostrůvek Fernando Po má 7 druhů (2 endemické). U netopýrů řídíme se novějšími pracemi Trouessarta i Dobsona (400 druhů proti 231 u Giebela). Poslední má 87 druhů, 17 Pteropid (5 ostr.), 12 Rhinolophid (náš Rhinolophus ferrum equinum jde až k Mysu), 8 (z 11) Nycterid, 2 (z 8) Plecotidy (v severní části i náš Piecotus auritus), 29 Vespertilionid (naše Vesperugo noctula až v Mozambiku, V. Kuhlii, murinus v Habeši), 19 Emballonurid (některé i v Indii), italský dysopes Cestoni (Řím) až v Núbii a Číně. Zajímavo, že tropické formy zasahují již až do Egypta a Palestiny. Přežívavci (55 ze 133 u Giebela) dle jednotlivých čeledí: bůvoli jen 2, indický na severu a kaferský v tropech po Mys. Sever jen má ovci O. tragelaphus v horách, kozu (v Habeši), ale po celé A-ice tropické (od Sahary až po Mys) jest žirafa (dříve v Evropě) a v severu (až po Saharu) velbloud, kdežto divocí koňové (zebra, quagga, Equus Burchellii) v stepích hlavně na jihu. Nejhojnější jsou zde antilopy, jichž zvláště Gray mnoho druhův a rodů nadělal. Giebel měl jen 45 druhů. Všecky jižně od Sahary, jen A. dorcas, Addax, Hippotragus leucoryx a Bubalis jsou v stepích Egypta, Sahary u Berberska, jakož (první tři) i v Arabii. Jsou zde asi velmi staré, ač jen v jeskyni Atlasu Thaye (Konstantinské okolí) mezi 21 fossilními druhy vedle opice, lva, šakala, koně, kance, 4 ovcí, bůvola, 4 medvědův a lišky nalezeny 3 antilopy: Faidherbi, Rouvieri, atlantica (Bourguignat).

Hlodavci (86 z 395 Giebel) počítají se: 3 zajíci (indický Lepus nigricollis na Mauritiu), 5 Hystrichid (dikobraz, endem. rod Anomalurus 2 dr., nyní více), 8 Spalacin (endem. Heterocephalus v Šoe, Bathyergus, Georychus 3 na Mysu, Heliophobius v Mozambiku), 28 myší (mezi nimi jedlá Steatomys z Mozambiku), 17 Merionid (endem. Otomys, Mystromys), 5 tarbíků (myší skákavých, Sahará, Egypt, Mys Pedetes caffer), 3 Myoxidi a 17 veverek (endem. madagaskarský rod Chiromys, 2 veverky endem. na ostrově Fernandě Po), kterážto čísla nyní dílem jsou zvětšená, ale více rozštěpením druhů než novými tvary.

Ptactvo A-y páčil Sclater na 1250 druhů v tropech, Gray vypočetl r. 1871 2116 dr., nyní jich bude asi 2500.Jest rovněž dvojí, jihoevropské v středomoří po Saharu, a Egypt a tropické, tak že severových. A. má u Heuglina proto 948 dr., kdežto ostatní krajiny tropické jsou sobě skoro rovny. Jižní A. má u Layarda 702 dr., Angola u Bocage 897, záp. A. u Hartlauba 758. Alžírsko má u Loche 357, Sahará u Tristrama 162, Egypt u mne 380 (Sharpe 332). V severu zimuje jistá čásť stěhovavých ptáků z Evropy, 80 druhů v záp. A-ice, 60 ve vých. (34 vodních dle Hartlauba, ale až do Angoly). A. má podobenství největší s Indií (Ploceidy), ale hlavně záp. A. jako vlhčí a úrodnější. Z čeledí významně ji označujících má A. Irrisoridy (15), Coliidy (7), Musophagidy (18), z Ploceid 4/5 všech, dropů, vlh, dudků ⅔, Phyllornithin, mandelíků, ťuhýků ½, dravců denních, kozodojů ⅓, vlaštovek, kukaček (Heuglin), bahenních, konipáskovitých, lednáčků ¼, sov 1/5, vodních 1/6 atd. Scházejí více čeledi ovoce milovné, málo holubů (⅛), papoušků (1/15 všech). Za staré doby bylo ptactvo evropské podobnější nynějšímu africkému než nyní (sekretář, Serpentarius robustus, pštrosi, Gastornis paris., 11 plameňáků v třetihorách franc., papoušci, Pterocles). Podivné jsou druhy z čeledí mírných v horách afrických, tak zvláštní Loxia Burtoni na Kamerúnu (výhradně), náš Gypaëtos, Tichodroma muraria v Habeši, Pratincola z Kilima-Ndžára a zase některé jižnější formy do Alžíru zabíhající (Fringillaria, Argya Malurus) a do Egypta (Chenalopex egyptiaca, Drymoica gracilis, Pycnonotus arsinoe). Nejbohatší jsou lesy severozápadu a Habeš, pak Ponílí a nejchudší stepi východní. Proto má celá vých. A. u Deckena jen 457 a Zaválsko (Ayres) 357, sb. Holubova (stepi jihových.) jen 300, sb. Emina beye (střed) 328, Natalsko (Gurney) 283. Z ptáků záp. A-y měl Hartlaub 400 endemických, 150 v severovýchodě, 64 v jihu a 140 v obou krajinách. Tropické formy středu jdou v jihu pokud lesy sahají, tak že poslední u ř. Knysna mívají ještě Colius, Turacus, Trogon, Nectarinie (zastupující kolibri americké), papoušky, Buceros. Nejtypičtějšími arci jsou africké stepi vnitřní s pštrosy, dropy, Drymoicami, Francoliny, skřivanovitými, Fringillariemi atd. Některé druhy odsud snad až do záp. Asie se stěhují, Glareola Nordmanni dle Holuba stěhuje se za kobylkami, Falco amurensis, Sylvia hortensis do Uralu až u ř. Jeniseje. Jak chudý jest vnitřek, ukazují počty (u Bocage z Angoly): v Kongu jest 350 dr. v přímoří, 96 v horách přímořských a jen 104 v planině vnitřní (opak toho Angola; vnitřní rovina má 386 a poušť přímořská jen 200).

Želvy čítají u Straucha 32 dr. (z 189 zemních, tedy 1/6), a to 16 v západě, 13 v jihu, 13 vých., 9 na ostrovech. Více tuzemních, polovice (14 z 28, jichž vlasť známá), 12 endem.; bahenní jen 2 z 86 (více amerických a indických), Chelyd 8 z 37 a říčních Trionychid 8 z 24. Želvy mořské žijí všecky v okolních mořích (nejméně Dermatochelys coriacea). Počty tyto se nyní o něco zvětšily.

Ještěrů má Boulenger v A-ice 68 z 270 Geckonidů, 1 Eublefaridu, 3 Uroplatidy, 29 z 202 Agamid, 4 Iguanidy, 14 Zonurid, 2 Anguidy, dále 5 Varanů, 26 Amfisbaeníd, 46 Lacertid, všechny (15) Gerrhosauridy, 95 z 373 Scineid, 5 Anelytropid a konečně 49 Chameleonů; tedy celkem s 3 dodatky 368 z 1616. Druhy jsou větším dílem endemické, jen v severu jsou společné středomoří celému. Endemické jsou rody: Chondrodactylus (m), Ptenopus (m), Ebenavia (2), Microscalabotes (m), Lygodactylus (5), Homopholis (m), Geckolepis (2), Acheronyx (2), Pachydactylus (10), Colopus (m), Dactychilidion (m), Rhoptropus (m) z Gekonidů; Psilodactylus (m), Aporoscelis (2) z Agamid; Chalarodon (m) a Hoplurus (3) z Iguanid (Madagaskar); Zonuridy: 7 Zonurus, Pseudocordylus (m), Platysaurus (3), Chamaesaurus, Geocalamus (m), Monopeltis (11), Isogonofis (m), Pachycalamus (m); Agamodon (m) z Varanid; Poromera (m), Gastropholis (m), Iropidosaura (m), Nucras (2), Ischnotropis (2), Aporosaura (m), Holaspis (m) z Lacertid; všech pět rodů Gerrhosaurid (Gerrhosaurus, Tetradactylus, Cordylosaurus, Zonosaurus a Tracheloptychus); Macroscincus (Kapverdy m), Scelotes (13), Herpetoseps (m), Sepsina (10), Melanoseps z Scincid; Feylinia (m) a Typhlosaurus (4) z Anelytropid; Brookesia; Rampholeon z Chameleonů.

Hadů měl professor Jan (131): 19 Typhlopid (Kahíra-Mys), 7 Boid, mezi nimiž jihoevropský Eryx jaculus z Kahíry, Leptobou z Mauritia, 2 Pythony záp. A-y (ve Vhydě božsky ctěné), Pelofilus na Madagaskaru a 1 Xiphosoma tamtéž (ostatní 2 v Americe), z Elapomorphid (Calamarid auct.) 9 (endem.) Amblyodlpsas (2), Elapops (m), Uriechis (m), Prosymna (2), z Coronellid 15 (endem.) Lamprophis, Heterodon diadema v Alžíru, madagascariense, naše Coronella austriaca v Kahíře, Homalocephalus (m) na Madagaskaru, Dipsina (m), Psammophylax (4), 6 z Colubrid (2 Periops v Alžíru, Tunisu, Egyptě, em Bothriophthalmus, Zamenis 2), z Potamophilid 3 (2 Tropidonotus), 4 Dryophilidy (Herpetodryas Bernieri jen v Madagaskaru), 6 Dendrophid, 5 Dryophid, 7 (z 11) Psammophid, 11 Lycodontid, 9 Dipsadid (indická D. cynodon v záp. A-ice, Rachiodon (m), 13 Elapid (Dendraspis rod (2) e, 13 Viperid.

Žáby (85 dr. na celině u Boulengera bez Madagaskaru 43–44 dr.) značí převahu firmisternií (až na 2 rody, 8 dr.), úplný v tropech nedostatek Caudat (Salamandrid), málo (4) Apod a větší množství Dactylethrid (3); 17 endem. rodů; co typické jmenuje Chiromantis, Phrynobatrachus (3), Cassina (2), Hylambates, Phrynomantis (2), Breviceps (3). Největší rody jsou Rana (všesvětová) 23 dr., Rappia (e i Madagaskar) 19, Hylambates 9, Arthroleptis (1 Madagaskar, e) 7, Bufo 7, Megalixalus 6, Hemixus 2. Alžírsko má zase Salamandridy (3 u Straucha jako u Boulengera) a jen 6 žab (Sahará u Tristrama 5). Apoda (Coecilie) jsou rod Hypogeophis 3 (a 1 Seychelly), 1 Uerotyphlus (2 v Indii) a 1 Dermophis (záp. A., ostatních 5 v Amer.).

Ryby africké jsou málo četné. Dambeck dává celé A-ice 441 dr., a není asi více známo než 500 dr. (Günther má 255 sladkovodních, Dambeck 283, 158 stěhovavých z moře do řek). l moře okolní jsou chudá, nejbohatší východ (Rudé moře 484 Klunzinger, Zanzibar 428 Playfair, Mauritius 471 Blecker), nejchudší sever (Alžírsko 239) a západ (Duméril 185); i Mys má 169 u Bleckera, 156 u Castelnaua, východ u Deckena 95, jih sladkovodních jen 31 (Dam. beck). Alžírsko (22) má ještě pstruha (Salar macrostigma) v potocích horních Kabylie, Gasterosteus, Syngnathus alg., Cristiceps, Blennius, Gobius (středomořské), ale Sahará již řídké tropické formy Clarias (sumec Nílu), Chromis (v teplicích), Cyprinodonty, tak že asi zbyly ze staršího moře. Nejbohatší řekou jest Níl (105 dr. u Dambecka), mající ráz skoro čistě tropický: 11 Mormyrid (rodina to zvláštní trop. A-y), 28 Silurid, 15 Cyprinid, 14 Characin, 2 Ganoidy. Na severu jest sice něco středomořských ryb (úhoři, Clupea finta), na jihu čistě tropické. Senegal chudší, jest bohatý na ryby mořské (92 dr., z nichž 56 čistě sladkovodních); chudší také Nigir (27), Gabún (10), i Zambezi (49). Ale jez. Ngami má tropické Chromidy a Characiny, Mys Labyrinthické (Spirobranchus), tak že jednota A-y jest patrná. Nejbohatší rodiny (u Günthera) jsou Siluridy (61), Cyprinidy (52), Mormyridy (51), Characiny (35), Chromidy (29) (společně obě poslední s trop. Amerikou), Cyprinodontidy (8, americkostředomořské), Labyrinthici (5 indických), Mastacembelidy (3 též), Ganoidy (3), Notopteridy (2 indické), 2 Kneriidy a Pantodon (1) endemické, Osteoglossum, Ophiocephalus 1 (ind.), 1 Lates (palaeotrop.) – nepočítajíc stěhovavé mořské. Celkem tedy fauna africká obsahuje značný počet endemických čeledí. Pý.

Národopis.[editovat]

(Viz přílohu)

Při třídění afrických národů můžeme dbáti více buď výsledkův anthropologických (Hartmann) nebo jazykozpytných (Lepsius, Bedř. Müller); z pravidla se nejvíce cení jazyková klassifikace Müllerova. Ale proti této musí se namítnouti, že v A-ice je hojné míšení se národů, neboť nikde není mezi nimi hra. nic přirozených; dále že jazyky africké jsou velmi nedokonale prozkoumány, tak že by nám bylo uznati veliké množství národů zcela rozdílných, jichž různost a příčiny této různosti nechápeme a nepoznáme nikdy pro nedostatek starších památek; v těch případech pak, kde jsou výsledky jazykozpytu bezpečny (o jaz. jihoafrickém), poučuje nás anthropologie o poměrech národnostních stejně určitě. Ano na základě 1 jazykozpytných i anthropologických badání můžeme s Ratzlem říci, že spíše možná dokázati neustálý přechod od jednoho národa ke druhému, nepřetržitou řadu odstínů mezi národy stejného rázu než přísné jejich roztřídění.

Východiskem k poznání afrických národů jest Súdán, jehož národové jsou přechodem od světlejších obyvatelů s vlasy poněkud kadeřavými k úplným černochům, kteří mají temnohnědou kůži, vlnivé vlasy, plné rty a značně vyvinuté kosti lícní a chrup. Jen západní čásť nejjižnější A-y jest obydlena lidem světlohnědým, fysicky slabým, jehož příbuzní kmenové tvoří ve vnitrozemí malé ostrůvky mezi jinými národy. Ale rozdíly tyto nejsou rozhodující, základní rysy jsou jim s černochy společny. Veliká proměnlivost jazykův afrických nedovoluje jazykozpytu mnoho o afrických národech rozhodovati. Stálejší jsou znaky fysické. A tu pozorujeme, že všecky tělesné vlastnosti černochovy nalézáme též na pevnině i na ostrovech jižní Asie, v Australii a v Melanésii. Severní Afričané mají původ svůj v sousedních dílech světa a tělesně ukazují, že jsou smíšenci černochů s původními Semity a Hámity.

Pravdě podobnou zdá se býti Ratzlova domněnka o původu afrických národův. A. souvisí hlavně s Asií, jižní její polovice jest od ostatního světa značně odloučena. Dokud ku jejím břehům nepřistaly lodi cizí, mohli přistěhovalci jen z Arabie a z Evropy dostati se do A-y, kdež na ohromném prostranství vyvíjeli se za jiných podmínek než doma. Z dějin víme, že často mohutné proudy národů přicházely z Asie do A-y, a můžeme souditi, že se tak i dříve dálo. Plemenní příbuzní Afričanů v jihovýchodní Asii nám to dosvědčují. I mohlo přijíti z Asie proudů takových několik a každý později přišlý národ byl proti dřívějším vetřelcem, národem cizím, ačkoli původně snad málo od nich se lišil. Neboť dřívější příchozí se zatím v A-ice samostatně vyvíjeli. Míšením pak rozdíly se vyrovnávaly. První příchozí z Asie byli snad jen lovci, pozdější byli i rolníky, kteří zároveň se smíšenci zemi opanovali a mezi nimiž prví zanikli nebo byli vytlačeni do nejzazšího cípu (Křováci).

Této domněnce jazykozpyt alespoň neodporuje, anthropologie a obraz kultury africké ji podporují. Domácí zvířata i pěstované rostliny africké jsou původu asijského, zbraně, umění hrnčířské i dřevorytecké, různá nářadí mají své podoby u černochův asijskoaustralských. Rozšířená znalost železa tomu neodporuje. Jednak jsou důkazy, že v A-ice byla doba kamenná, jednak vidíme, že znalosti že. leza a obratnosti v jeho užívání ubývá směrem od sev.-vých. k jihozáp., tak že egyptský původ je tu patrný. Konečně i shody v pověstech u Křovákův a Jihoaustralanův, o smrti u Jihoafričanův a Fidžianů zdají se domněnce uvedené svědčiti. Líčení jednotlivých afrických národů počneme národy v jihozápadním koutě A-y. Jsou to obyvatelé světlohnědí, až žlutí. Klimatické poměry oněch krajin (velké sucho, žádné zimní počasí, značný rozdíl denní a noční temperatury) nepůsobí na obyvatele blahodárně. Jsou vychrtlí, malí a leniví. Rolnictví i pastevství je tam chudičké. Obyvatelé tito mají své příbuzné ve vnitrozemí roztroušeny (Akové mezi ř. Uelle a jez. Muta Nzige; Vatvové v poříčí řek Bussary a Čuapy, přítoků Konga trpaslíci při horn. toku ř. Kuanda) i jsou to zajisté zlomky větší kdysi čeledi, jež od Kafrů stlačena byla na záp. území od jezera Ngami na jih. Obyvatelé tito dělí se na Hottentoty (pastevce a rolníky) a Křováky (lovce). Tito jsou mezi sebou nepřátely, což vyplývá z toho, že si na společném území překážejí. Jazyky jejich nemají na sobě valně známek příbuznosti. Fysické známky jejich jsou mimo barvu a postavu vráskovitá kůže, vlasy vyrostlé v chumáčcích podobných zrnkům pepřovým, zkostnatělé kůstky nosní, u žen steatopygie. Všecky tyto vlastnosti jsou u Křováků ostřejší než u Hottentotů, čehož příčina je snad v hojnějším míšení se Hottentotů s Kafry. Avšak i mezi sebou Hottentoti a Křováci hojně se mísí (na př. Korannové) a míšenci tvoří přechody od jednoho národa ke druhému.

Sousedé Hottentotův a Křováků na sever i východ jsou národové bantuští. Linguistická ethnologie shrnuje je všecky v jediné plémě kaferské, z něhož ovšem vylučuje černochy, jichž jazyky liší se od bantuského systému. Ale na sev.-vých. od jez. Tanganjíky patří k bantuským národům národové anthropologicky rozdílní, za to však s nimi fysiologicky souvisí národové jižního Súdánu a horní Guineje. Z anthropologického stanoviska shrneme tyto národy s bantuskými v jedno i necháme jim název černochů (negrů). Barva černochů je temně hnědá, červenavé zabarvení je u národů světlejších. Pro odstíny není pevného zákona. Ani jednotlivec nemá po celém těle barvy zcela stejné, ano barva vůbec za okolností se mění. Tělo bývá jen málo porostlé, ovšem že jsou tu zase různé odstíny. Vlasy jsou vlně nebo plsti podobny a podoba tato je nejstálejší vlastností černochů. Vousy slabé. Průměrná velikost těla rovná se asi naší; větší bývá u jižních Kafrův, kteří vůbec tělesně jsou výtečně vyvinuti. Svaly jsou slabší než naše. Steatopygie u černochů hojně se vyskytuje. Lebka je podlouhlá a prognathická, nos placatý, rty vydulé. U žen bývají obrysy hrubší než u mužův a jest zvláště na starších viděti pokolení potlačované. Fysiognomie černochů má ráz podobný židovskému. Nemoci bývají u černochů hojné a rozmanité; pozornost budí hlavně černoši s hojnými bílými skvrnami, kterážto nemoc všelijak se vykládá. Smysly jejich, zrak, sluch atd. jsou někdy výtečné. Bývají dosti dovední, nosí veliká břemena a vykonávají často těžkou práci. Povahou jsou dětinští, konají zlé i dobré se stejnou myslí, při čemž egoismus silně vyniká; povrchnost, lehkomyslnost, posměvačnost a bodrost jsou u nich význačny.

Nejkrásnější kraj jihoafrický, východní pás jižně od řeky Limpopa, obývají Kafři a jejich soukmenovci. Jsou ze všech černochů nejsilnější a plni energie. Orbu sice pěstují, ale hlavně jsou pastýři. V území tomto nesídlí asi dlouho, neumějí aspoň využitkovati ho tak jako Hottentoti. Dělí se na několik kmenů, z nichž Zulové (na pravém břehu ř. Limpopo) jsou nejdůležitější; tito také honosí se bohatou historií mezi ostatními jihoafrickými národy. Původu zuluského jsou mnozí kmenové severně od řeky Limpopo až k Zambezi, kmenové bojovní a loupežní, kteří z jihu přitáhnuvše dřívější kmeny si podrobili. K nim především náležejí Matabelové (mezi středním tokem řek Limpopo a Zambezi), vedlé nichž jsou původu zuluského i mnozí kmenové povrhovaní (Batongové, Barokové při ústí Limpopa). Zvláště trpký je osud Mašonův (záp. od Matabelů), kmene dovedností nade všecky Jihoafričany vynikajícího, kteří o svá stáda jsouce obráni jen v horách se ukrývají. Totéž postavení jako Matabelové zaujímají na pravém břehu řeky Zambezi též Landini, jimž mimo domorodce i Portugalci roční poplatek odvádějí. Avšak i na levém břehu zambezském jsou podobní kmenové, jako Mavitové (či Masitové), kteří opanovali kmen Maravův a na severu přecházejí ve Vatuty, s nimiž na východě souvisí Vajaové. Vatutové jsou nejznámější, neboť rozhodují o území mezi Indickým okeánem a velikými jezery. Pověstná jsou jejich válečná tažení. Příbuzný s Vatuty jest bojovný kmen Vahehův. Mavity a Vatuty napodobují pak i kmenové jiného původu (Mahindžové, Valungové). Poměry tyto podporují velmi obchod s otroky, neboť kořistí vítězných kmenů loupeživých mimo dobytek bývají i zajatci.

Mezi Hottentoty a Křováky na západě a Zuly na východě zaujímají střed nejjižnější A-y Bečuanové s prvějšími se proplétajíce na poušti Kalaharské. Na severu je hranice velmi neurčitá, ačkoli Zambezi v celku za ni může se pokládati. Obývají v zemi stepnaté, bezvodé, k orbě nezpůsobilé. Jest jich na 350 tisíc na prostranství 201.520 km². Jsou nesjednoceni, v akci válečné nevynikají. Tělesně představují mírný typ kaferský; jsou slabší než Zulové, barvy však temnější. Protože jsou v sídlech svých velmi nestálí a tím hojně se mísí s jinými kmeny, má zvláště výraz obličeje jejich nejrůznější odstíny a jest brzy tomu, brzy onomu podoben. Nejsou ani bojovní ani dovední, jsou málo podnikaví a snadno poddajní. Kultury evropské si váží a dovedou jí využitkovati. Dělí se na pracovité Basuty (na východě) a příbuzné s nimi Makololy, kteří sousední kmeny si podmanivše velikou říši založili osadivše hlavně území mezi řekami Zambezi a Čobe. Po jejich pádu vznikla říše Marutsů po obou stranách horního Zambezi. Dále jsou Bamangvati (severozápadně od jezera Ngami), na záp. od Transvaalského státu Bakveni, Bagvaketsové, Barolongové, Batlapové, po stepích roztroušení Bakalakarové a Bahurutsové (jedni v Transvaalu, jiní až u jez. Kumadua). Původní sídla těchto kmenů nelze určiti. Na západ od jez. Ngami obývají Damové (Hererové), kteří v bojích s Hottentoty a jinými kmeny mnoho zkusili. Jsou těžkomyslní, otupělí, nehybní, v sídlech stálí; zpěvem však vynikají i nad proslulé Hottentoty. Tělesně jsou výborně vyvinuti, výraz jejich je poněkud podoben kavkázskému. Od nich liší se i výrazem i hottentotskou řečí Damové horní, od Hottentotů podrobení, po horách roztroušení. Na severu (asi 18° j. š.) hraničí Hererové s Ovampy a jsou nejčinnějšími a nejpokojnějšími rolníky mezi africkými národy. Jsou kostnatí, svalnatí, nehezcí. Severně od nich až k řece Kunene sídlí kmenové s Ovampy příbuzní, mezi nimi pak Hererové v postavení podřízeném. Severozáp. od jezera Ngami na řece Tioge sídlí Bajejové či Bakubové, lid rolnický a řemeslný, příbuzný s Bečuany.

Řeka Zambezi jest v celku hranicí mezi tropickou a jižní A-ou a podobně je hranicí mezi národy. Ethnografům poskytují národové severně od Zambezi jiný obraz než národové jižní. Všelicos ovšem podmiňují jiné poměry. Pastevství značně ustupuje orbě, rybářství a plavectví se pěstuje, potrava a klimatické poměry jsou jiné. Obyvatelé jsou mírnější, usedlejší a řemeslnější než na jihu. Zbraně, příbytky, nástroje (zvl. hudební) to dosvědčují. Tělesně odchylují se od jižních pokrevenců, neboť černošský charakter jest u nich význačnější; mravně jsou však daleko za Kafry. Jsouť zbabělí, pověrčiví; s despotismem kvete u nich otrokářství. Státy jejich jsou proti jižním zřízenější. Mezi národy zambezskými jsou všeliké zbytky vpádů, jež jeví se ve smíšení jihoafrických a středoafrických typův a zvyků. Tak jest na př. u Makalaků po obou stranách středního Zambezi, s nimi příbuzných Bašapatanů (v horách při ústí řeky Kvanga). Na horním Zambezi (na vých. str.) rozkládá se říše Marutsův a Mabundův, od nichž tvoří přechod k národům východním Batokové (při Zambezi). Na západ od Marutsů jsou Luchazové a Ambuelové. Na severu jsou Kalundové a kromě nich řada kmenů jiných, z nichž vynikají Kiokové (záp. 20° z. d. a mezi 10–11° j. š.) a Babisové (vých. u jez. Bangveolo). Severně až k Súdánu je nejméně známá čásť A-y; je zalidněna bantuskými národy, jichž zevnějšek vyniká dokonalou tetovací a rozmanitým účesem; jejich nevzdělanost jeví se v lidožroutství. Politicky jsou tito kmenové roztříštěni. Při nevzdělanosti těchto národů je podivuhodna kultura materiální, zvláště ve spracování železa se dobře vyznají. Kvete tam i obchod (též s otroky). Obyvatelstvo je velmi četné; nejznám. z těchto kmenů jsou Manjemové a Bakumové.

Batokové a Babisové tvoří od národů zambezských přechod k východním kmenům njasským. Vanjasové či Manganjové jsou tmaví, ale málo prognathičtí, rysy jejich jsou ušlechtilé. Rozšířeni jsou od levého břehu řeky Zambezi až ku 12° j. š. a dělí se v několik kmenů (na př. Maravy, Marimby, Mačevy). Vajaové a Babisové vnikli na mnoze do jejich území. Rádi se zdobí a zvláště účesu mnoho péče věnují. Přicházíme-li z jihu, poprvé spatřujeme ozdoby úst; rádi se i tetovují. Jsou rolníky a řemeslníky, zvláště kováři. Po liticky jsou rozptýleni, slabí. S nimi příbuzni jsou na jihu Banjaové, na východ Mverové, Makuové, Maviové a j. Mezi všemi těmito kmeny potulují se loupežné kmeny zuluské a jsou vlastně pány jejich, jak jsme již podotkli.

Jdeme-li dále na sever, nalézáme na pobřeží hojné osady arabské, setkáváme se zhusta s plenícími hordami národů núbských od severu přicházejících. Vliv cizí na tamější národy bantuské je patrný. Avšak i anthropologicky odchylují se od ostatních Bantuův majíce pleť jasnější a výraz od černošského značně odchylný. Vliv cizí není tu blahodárný. Bantuové jsou ochuzeni a ustoupili do hor, aby nebyli chytáni a prodáváni za otroky. Na pobřeží až k osadám somálským (asi 3° j. š.) obývají Suáhilové silně promíchaní s živly arabskými. Na západ od nich ve vnitrozemí mezi mořem a velkými jezery je řada bantuských národů pleti světlé, z nichž důležitější jsou ti, kteří mají vliv na čilý obchod, jenž se v krajinách oněch zvláště s otroky provozuje. Sem patří Vasaramové, Vanjamvesové, Vakambové a Vanikové. V krajích nílských jezer setkáváme se s Bantuy dosti světlými, kteří v materiální i duševní kultuře nad ostatní soukmenovce vynikají a žijí ve státech dosti spořádaných. Sem patří Vagandové, Vahumové, Vanjorové, Karagvové, Vanjambové, Vasogové, Vahaijové aj. Vagandové a Vanjorové liší se od ostatních černochů nedostatkem tetovace a tím, že jsou úplně oděni. Mezi těmito národy setkáváme se často (nejhojněji mezi Vakamby a Vaniky) se sousedními Masaii a Somály, kteří k bantuským národům již nenáležejí.

Zevnějškem liší se obyvatelé západního pobřeží značně od obyvatelstva ve vnitrozemí; jsou oděni a zvláště pokryvka hlavy je důležita. Provozují orbu, včelařství, rybářství a zvláště obchod. I otrokářství hojně kvete. Jazyky jsou značně různy, ale jinak není valného rozdílu mezi těmito kmeny, kteří čím dále tím více podléhají vlivu evropskému. Sem patří Angolové, Bafioti, Bangalové, Minungové, Kisanové, Mpongvové, Fanové, Dualové, Bachvirové, Ádijové, sídlící na ostrově Férnando Po, a řada jiných. Dualové a Bachvirové (v Kamerúnu) jsou na této straně nejsev. Bantuové. Ethnologicky mimo jazyk nijak neliší se od dalších černochů v Horní Guinei (Jorubové, Iboové, Eveové, Kruové atd.), u nichž politické důležitosti dosáhly státy Ašanti a Dahomej, pověstné lidskými obětmi.

Vstupujíce do Súdánu opouštíme pravé černochy a setkáváme se s pestrou směsicí národův, mezi nimiž i černoši jsou pleti světlejší, tvarů ušlechtilejších, výrazu méně černošského než ti, o nichž jsme dosud jednali. I v kultuře zvláště materiální stojí výše. S černochy střídají se kmenové světlejší, oválního obličeje, s dlouhými rovnými vlasy, vynikající svým duševním nadáním a hlubokým citem, jenž mnohé z nich učinil nejhorlivějšími šiřiteli islámu. Na západě náležejí k nim Fulbeové, kteří se domohli veliké moci mezi černochy súdánskými a veliké státy založili. Nalézáme je od záp. Súdánu (mezi Jolofy) až k Dár-Fúru. Na východě jsou to hlavně kmeny núbské, které sem náležejí. Z četných národů důležiti jsou na nejzazším západě Jolofové, dále Mandingové, kteří dříve svou mocí vynikali, Tukularové, smíšenci z Mandingův, Jolofův a Fulbeův, Serechulové, Bambarové, Sonrhajové, kteří ve střední Africe (jihových. od Timbuktu) týž úkol měli jako Mandingové na západě, Hausové, jejichž řeč je v Súdánu nejrozšířenější, Kanurové, panující národ v Bornu, Tibuové, kteří zaujímají ohromné prostranství na severovýchodě od jezera Čadského daleko do Sahary a pouště libycké. Na jih od Kanurův důležitější jsou Logoni, Musgové, Mandarové. Dále na východ jsou Bagirmové, severně od nich Mabové (ve Vadáji). Dále k východu v Dár-Fúru je pestrá směsice národův, i převládají tu živly núbské a arabské: černoši tamější slovou Furové. Na jihovýchod od Dár-Fúru (u řek Bahr-el-Arab a Bahr-el-Džebel) je řada světlých národů černošských, jako jsou Šilukové (na levém břehu řeky Bahr-el-Arab), Džurové (na Bahr-el-Džuru) na pravém bř. Bahr-el-Abjadu, Nueři a Dinkové. Po Bahr-el-Džebelu od Nuerů a Dinků k jihu postupně bydlí Kičové, Širové a Barové, od nichž na východ jsou Berové. Jihozápadně od Dinků v oblasti řeky Bahr-el-Gazal jsou Bongové, jihových. od těchto Mituové. Západně od Mituův přicházíme ku národům anthropologicky zcela rozdílným, světlým, silným, kulturně pokročilejším. Anthropologicky jsou příbuzni národům núbským, jazykově však zcela se od nich odchylují. Jsou to Sandehové či Njam-Njamové. Zvyky jejich namnoze připomínají zvyky Fulbeův v záp. Súdánu. Jsou to rolníci, ale pozoruhodný je nedostatek dobytka; jsou též dosti dovedni. Politicky jsou roztříštěni, nicméně ovládají různé kmeny menší, mezi nimiž tvoří kastu šlechtickou. S nimi příbuzni jsou Mombutové na jihovýchodě a Kredžové na severozápadě. Známé lidojedství těchto kmenů souvisí s názory náboženskými.

Vlastní Núbové či Barábři obývají Dongolu a údolí nílské (od Vádí Halfy až po Asuán). K nim náležejí též sennárští Fundžové. Národové tito patří k národům polokulturním. Ku nevzdělaným národům náležejí Vakvafové a Masaiové, Gallové a Somálové, národové pastýřští, váleční a loupeživí, jejichž nájezdy trpí velice severovýchodní Bantuové. Postavení těchto národů nelze určiti. Z Bantův již Vakumové velmi se jim podobají. Anthropologicky jsou to smíšenci světlých černochů s Araby, jazyky jejich pak jednak k núbským (Vakvafův a Masaiův), jednak k hámitským (Gallův, Somálův) více se blíží. Obývají celý cíp sev.-vých. A-y od velkých jezer až k moři. Rozhodnými Hámity jsou severnější Dankalové či Áfárové mezi Habešem a mořem, a Sáhové v horách jižně od Masávy. Další důležitější Hámité jsou Agauové, Bareové a Felášové (hlavní obyvatelé Habeše tvořící vrstvy nižší), Bogové (záp. od Masávy) a Bedžové či Bišáríni (sev. od Habeše), dělící se na mnoho kmenů. Národnostní poměry kmenů těchto jsou upraveny působením Semitův, kteří vládnou hlavně v Habeši, nejstarším sídle svém v A-ice, mluvíce jednak nářečím tigré (na severu), jednak amhárštinou (na jihu).

V Egyptě samém setkáváme se mimo domácí obyvatelstvo hámitské hojně se Semity a Evropany. Hámité egyptští dělí se na Kopty, měšťáky (křesťany) a venkovany Felláhy (moslimy). I v celé ostatní severní A-ice setkáváme se se světlými národy hámitskými, silně promíchanými se živly arabskými. Nejdůležitější jsou Tuáregové v záp. Sahaře.

Semité afričtí jsou hlavně původu arabského. Do A-y přistěhovali se za dob historických, nejvíce ovšem za dob vítězného šíření islámu s mečem v ruce a tím též šířením moci arabské. Potomky těchto vítězů jsou Maurové, ale krev jejich koluje i v žilách kmenů berberských, kteří přijali též jazyk a ráz života arabského. Od časů římských jsou v A-ice též židé (na př. Falášové), ale u ostatního obytelstva v opovržení. Na jediném větším ostrově africkém, Madagaskaru, je život rázu zcela jiného než na pevnině. Obyvatelstvo je tu hlavně malajské mimo malé kmeny bantuské na pobřeží.

Mimo kolonisty dělí se všecko obyvatelstvo africké takto:

  1. Hottentoti a Křováci.
  2. Praví černoši:
    1. bantuští,
    2. hornoguinejští.
  3. Súdánští černoši.
  4. Súdánští poločernoši:
    1. Fulbeové,
    2. Núbové,
    3. Njam-Njamové,
    4. Masaiové a Vakvafové,
    5. Temnější Hámité (Somálové, Gallové, Sáhové atd.).
  5. Kmenové světlí:
    1. Světlí Hámité (Egypťané, Tuáregové),
    2. Semité a smíšenci (Habešané, Maurové, Berbeři).
  6. Malajové (na Madagaskaru).

Počet obyvatelstva různě se udává (150 až přes 200 millionův). Hustota jeho je nestejná; nejjiž. čásť a Sahará mají obyvatelstvo velmi řídké, severní a severových. A. mají četnější, střední A. nejčetnější obyvatelstvo. Kř.

Jazyky.[editovat]

Africké jazyky jsou dosud málo známy. Teprve v době nejnovější přibývá o nich zpráv přičiněním missionářův a cestovatelův, tak že jazykozpyt již se pokoušeti může o jejich klassifikaci a vylíčiti obraz jejich aspoň v hlavních obrysech. Jazyky nelze ovšem odděliti od národů jimi mluvících, tak že přehled národů afrických vlastně i vyčtení jazykův obsahuje. Jazyky Hottentotův a Křovákův mají týž zvukový ráz, jenž označen je hláskami mlaskavými a náklonností k nosovkám a hrdelnicím; příbuzny však spolu nejsou. Slovných kategorií neznají, formálným živlem jsou přípony, jež jsou tytéž pro jména, zájmena i slovesa; na př. ti-ta já, au-ta muž (já), mata dávám, //eč-b on, au-b muž (on), ma-b dává, ma-bi-b dává jemu. Jazyky bantuské jsou vzorem jazykův agglutinujících s předponami. Při ohromném prostranství, jaké zaujímají národové bantuští od nejjižnější A-y až daleko nad rovník, není divu, že jazyky jejich jsou dialekticky rozdílné. Zvukový dojem jižních nářečí je mužnější než severních, v nichž převládají samohlásky jako v jiných nářečích černošských. Vynikají též svou intonací, v čemž shodují se s jazyky ostatních černochův. Tyto jsou velmi blahozvučné, význačny jsou v nich hlásky nosové.

Dělí se ovšem na několik skupin, a sice jsou si příbuzna předně nářečí Ibův a Nupův, pak nářečí Evův, Odžův, Jorabův a Efikův, dále nářečí Bulomův a Temnův, jež dohromady činí skupinu jazykův hornoguinejských. Jsou to jazyky namnoze bez formy, v nichž slovosled a částice značný mají úkol. Kde jsou náběhy k formě, tam objevují se předpony, tak že systém těchto jazykův je na polo provedený systém bantuský. Pozoruhodna je u některých z nich soustava dvacetinná. Jazyky Jolofů, Mandingů, Sonrhaiův a ostatních černochů sudánských mají formální ráz jiný. S předponami střídají se přípony (čím dále k východu, tím hojněji), náběhy k formě jsou hojnější. Některé z nich děkují ovšem dokonalost svou vlivům jaz. hámitských (zvláště hausaština). Jazyky národů bělejších v Súdánu jsou vyvinutější. Jazyk Fulbů je velmi pozoruhodný svými změnami souhlásek v násloví k označení čísla (u jmen i u sloves). Jinak je jazykem agglutinujícím (s příponami), podobně jako jazyky Núbův, Sandehův, Barrův, Masaiův (oigobština). Jazyky bližší jaz. bantuským hojněji vykazují předpony, vzdálenější jazyky jen přípony. Některé z nich jsou význačny tím, že rozeznávají inklusivní a exklusivní duál a plurál u zájmen (fulština, kunamština). Pozoruhodna je též objektivná konjugace a possessivní přípony, což obojí znají též jazyky súdánských černochův a také jazyky hámitské. Tyto jsou též jazyky agglutinující, ale formálně dosti vyvinuté. Dělí se na tři skupiny: 1. egyptštinu a jazyk koptický, 2. t-amášek, 3. jazyky Bedžův, Sahův, Agauův, Somalův, Gallův atd. S obrazem, jaký nám poskytují jazyky severoafrické vůbec, shodují se i jazyky hámitské; západní t-amášek má převahou předpony, egyptština a jaz. koptický přípony, jež jazyky bližší jaz. bantuským střídají s předponami. Ze jazyky hámitské jsou příbuzny se semitskými, je dávno známo. Semitské jaz. jsou v A-ice zastoupeny arabštinou, jejíž vliv na severu pevniny i na vých. pobřeží je rozhodující, a pak ode dávna zdomácnělými nářečími habešskými (geez, tigré, amhára, harrárí), jimiž mluví vrstvy vyšší. Konečně sluší připomenouti, že na Madagaskaru, mimo nepatrné kmeny bantuské, mluví se nářečím malajským (malagasí). Ze též evropské jazyky slýchati lze v A-ice, rozumí se samo. Ze všech zdomácnělých jazykův afr. pevniny jen semitské a hámitské vykázati se mohou starší, větší a důležitější literaturou. V ostatních napsány jsou nejvíce překlady z bible a katechismy od missionářův, tu a tam též sbírky pohádek. Souborné spisy o jaz. afr. vydali: Bleek. Fr. Müller, R. Lepsius, Cust a j. Kř.

Vzdělanost.[editovat]

Všeobecný obraz vzdělanosti africké upraven jest hlavně poměry náboženskými. Od doby prvních chálífů missionáři islámští s úsilím daleko větším než křesťanští šířili učení Muhammedovo po severní a severovýchodní A-ice. Učení toto také mravům, obyčejům i názorům Afričanův lépe se hodí než křesťanské a jemu připadá hlavní kulturní úkol na černé pevnině. Ovšem jako s křesťanstvím se děje, tak i s islámem: přemnoho názorů a obyčejů pohanských po předcích zděděných zachovává se i po přijetí nové víry, která v základech svých jim rozhodně odporuje, ale odpory tyto v mysli a srdci černochů snadno se vyrovnávají. Islám většiny afrických národů není čisté učení prorokovo, jeho nejpůsobivější šiřitelé jsou černoši, kteří dbají více o vnější formu než o vnitřní přesvědčení. Nicméně kulturně působil mocně; stvořil pevnější státní celky v severní A-ice, vyvolal vyšší vzdělání a zušlechtil mravy svých věřících. V Egyptě a Mauretanii hlavně jeho vlivem kvetly až do konce středověku vědy a umění.

Křesťanství do polovice VII. století dosti rozšířené nalézáme jen na severových. u Koptův a Habešanův od pradávna. Koptové za. chovali svůj původní jazyk v knihách liturgíckých, jinak jsou úplně poarabštěni; nicméně houževnatě lpí na své staré víře. Náležejí zároveň s Habešany k monofysitům. V Habeši bylo vždy a je dosud křesťanství pouhou zevní formou a jeho kulturní význam je nepatrný. Ještě méně působí na nově obrácené Afričany (hlavně v jižní a západní A-ice). Že v osadách evropských nalézáme křesťany Evropany a též židy (kteří ostatně v Berbersku byli odedávna), snadno pochopíme.Původně byli všichni Afričané pohany a v pohanství žije dosud větší čásť střední a jižní A-y. V částech vých. převládá islám, fetišismus a sabeismus (ctění těles nebeských; zvláště o měsíci jest hojně bájí), což snadno pochopíme uváživše, že kraje ty byly a jsou jevištěm stěhování národův a jejich směšování, a že vliv cizí vzdělanosti a názorů hlavně od východu přicházel.

Při množství afrických národů a obrovské prostoře, kterou zaujímají, nesmíme se domnívati, že setkáme se všude s týmž názorem a týmž kultem. Základní názory, ovšem nejasné, neurčité a mlhavé jsou tytéž. Ale u jednoho národa pronikl a upravil se dalším vývojem názor jeden a ostatních jsou jen sledy, u druhého stalo se tak s názorem druhým.

Na jihu pozorujeme u Hottentotů nejasné představy o bohu dobra, bohu bohův, stvořiteli všehomíra (Tuqua). Avšak i dualismus je zastoupen, neboť znají i Tutuqua, zástupce zla. Vyskytují se u nich sledy úcty k měsíci, pověrečný strach před zlými duchy a učarováním, posvátná zvířata (Mautis). Avšak nade vše vyniká ctění národního heroa jenž za boha byl povýšen; slove Heitsi-Eibib. U Křováků, kteří s nimi obývají totéž území, vyniká strach a úcta ke zvířatům (zvl. ke kobylce) a pak ctění měsíce i hvězd. Postupujeme-li dále, nalézáme u Bečuanů víru v nejvyšší bytost, dárce dobra (Morimo) a podobně u Kafrů (I-tongo) a jiných kmenů jihových. Ale stvořitel světa (U-kulunkulu) je již bytostí jinou, k níž pojí se báje kosmogenetické. Než všecky názory náboženské ustupují do pozadí před úctou k duším zemřelých a hlavně náčelníkův, s níž setkáváme se sice ve všech částech A-y, ale v části jižní je hlavním podkladem náboženství.

Víra v nesmrtelnost duše je po celé A-ice rozšířena. Král a pohlaváři Ašantův po smrti žijí v radovánkách, jejich sluhové se zabíjejí při jejich smrti, jednak aby oni hned mohli známými býti obsluhováni, jednak aby tito aspoň jako sluhové účastniti se mohli božských rozkoší. U Šillukův na Bílém Nílu dlí duše stále na blízku pozůstalých příbuzných. Podobné názory o trvání duše jsou u všech národů afrických, ale důležito jest, že u mnohých jsou osou, okolo níž kupí se veškeré názory náboženské. A to jest hlavně u národů jižních. Povýšení národních hrdinův za bohy jest jen zvláštní odrůdou tohoto zjevu. U všech skoro národů afrických pozorujeme strach před zlými mocnostmi a s ním namnoze smísila se víra v trvání duše. Duše zemřelých stávají se hlavně duchy zlými, jež lidstvo značně obtěžují a jen všelikými obětmi se usmiřují. Ovšem kde proniká víra v bytost nejvyšší, jež jest bytostí dobrou, tam kroceni jsou od ní duchové zlí: na př. u Kimbundů. Jinde jsou zase duše zemřelých ochránci krbu, kmene a pod.; na př. u mnoha kmenů kaferských. U Zulův setkáváme se též s metempsychosí (stěhováním duší). Duše zemřelých (Ama-chlosi) bydlí v hadech, různých podlé důstojenství, jež zemřelý za živa zaujímal, a podlé pohlaví. Stěhování se duší souvisí tu tedy s kultem hadův po celé A-ice rozšířeným. Setkáváme se s ním na březích Nové Guinee, kde jsou hadům chrámy stavěny, i ve vých. končinách u Gallův. Staří Aethiopové a Habešané před křesťanstvím byli ctiteli hadův a had v egyptské mythologii měl místo vynikající. Python Sebae a P. natalensis jsou zvláště v úctě. Ve Vhydě na př. jsou fetiši městskými, majíce chrám pro sebe. U národů islámských dosud shledáváme sledy tohoto kultu v různých čárách a proroctvích pomocí hadův, kterýž však přece je u pohanských národův bantuských v největším rozkvětu. Zulové věří, že Amatongo (duše náčelníkův) na ně působí zvláště ve snu a že upřádají jejich osudy. Jim obětují všelikou zvěř a prosby své provázejí zabíjením obětních zvířat, hlavně černých volů, na hrobech náčelníků. Stěhování se duší, jež tuto jsme poznali ve spojení s kultem hadů, je též dosti obecnou věrou Afričanů, jíž čarodějové často využitkují. Věří se, že duše přecházívá do zvířat, že dá se do mrtvoly zpět včarovati a naopak ze živého vyčarovati a převésti do některého zvířete. Víra tato je prastará a známe ji již z egyptské mythologie. Víra v trvání duše značně podporuje, že sluhové a ženy buď pochovávají se za živa, buď zabíjejí se při smrti vynikajících osobností. Ovšem pověra žádá často (v Ašanti a Dahomeji) též lidské oběti bohům, což je však řídší. O lidských obětech panuje hojně pověr, na př. u Basutův maže se tělo lidským sádlem k sesílení.

Poznali jsme kultus hadův. Avšak i jiná zvířata (jako již u starých Egypťanů) požívají zvláštní úcty, na př. pes, leopard, krokodil, ibis, kobylky. Ke zvířatům pnou se totiž různé pověry a bajky Afričanů jsou plny všelikých zvířecích historií. Mnohých z nich štítí se dotknouti, jich požívati (Kafrové nejedí ryb, drůbeže, vepře, neprotiví se lvu a dravým ptákům), před některými mají strach a z pověr i strachu vyvíjí se namnoze úcta, jež může se všelijak stupňovati. Mimo zvířata připínají se všeliké báje a pověry i ke všelikým předmětům, zvláště k horám, balvanům a kamenům, dále ke stromům a k potokům. Potoky a ještě více déšť jsou pro vyprahlé kraje africké pravým dobrodiním, jímž umožňuje se žití. Proto voda je u mnoha národů střediskem představ náboženských. Na východě je u Gallův, Masaiův a jiných dárce deště bohem dobra, bohem nejvyšším. U Keniův jsou mračna sídlem božstva. Řeky samy jako božstva se ctí, veletoky Nigir, Kongo, Níl a jiné jsou předmětem bájí, jež jako báje o Tyfonu a Osiridu jsou zdrojem bohaté mythologie. Úcta tato vyplývá z praktické potřeby; proto nejváženějšími jsou kouzelníci, kteří čarují déšť.

Při těchto názorech jest ovšem představa božstva mlhavá a neurčitá. Než přece všude prokmitává idea boha nejvyššího, boha dobra, s nímž z pravidla jsou spojeny názory o stvoření světa. K plnému vědomí dostává se tato idea u národů vzdělanějších, hlavně v oblasti horního Nílu a na záp. na Zlatém pobřeží. Vedlé boha dobra objevuje se bůh zla, jenž ze strachu zvláště je uctíván. Avšak tento dualismus málo kde dostal se k plnému vědomí (na př. u Vakambů), za to však po celé A-ice je strach před duchy zlými a tento strach u četných národů jest ohniskem všech náboženských názorů. Tak u Bongův značí loma osud a zároveň mlhavou představu o nejvyšší bytosti. Ale mysl jejich poutají hlavně Bitobo, duchové, kteří jsou vždy jen zlými; duchův dobrých neznají. Tito duchové mají podobu různých zvířat. Démoni tito mají často živé zástupce v čarodějích, kteří jsou pramenem zhouby pro svůj kmen. Tyto názory jsou společny všem národům africkým, ať se již jejich náboženství utvářilo jakkoliv.

Č. 87. Fetišové.

Fetišismus (slovo portugalské z XV. stol. feitiço, lat. factitius, udělaný, umělý, nepřirozený) vyskytuje se hlavně u pokročilejších pohanův afrických a hojněji směrem k sev.-záp. než směrem opačným-Nejvyvinutější je na Zlatém pobřeží. Bůh nejvyšší sídlí na nebesích příliš vzdálen od člověka. Spojení prostředkují duchové, kteří upravují osud lidský, zlé i dobré způsobujíce. Jsou jich tři třídy: první jsou duchové osobní, kteří sídlo své mají v horách a lesích, jsou obsluhováni nejvyššími kněžími, dostávají nejlepší oběti, ale z pravidla ani kněžím se nezjevují. Lesy a hory, kde se vtělují tito duchové, jsou hlavními fetiši. Druzí duchové jsou též osobní a sídlí ve stromech, třetí jsou neosobní a vtělují se v nejrůznější předměty, z nichž hlavně amulety a četné prostředky čarodějné sluší vytknouti. Nejvyšší bůh není v řadě těchto duchů a nevtěluje se ve fetiše. Fetišem může býti předmět jakýkoliv, jen když je oduševněn duchem, který má vliv na osud lidský. Proto o fetiších mnoho pověr panuje. Pověry tyto vyplynuly z pověr o duších vůbec, jakož celý fetišismus původ svůj má ve ctění duchův. Duch usídlí se v některém předmětě, vtělí se v něj, oduševní jej, a předmět ten pak má zvláštní moc. Zvláštní sošky zřídka se vyskytují a ještě spíše na západě než na východě. Jsou dřevěné a napodobují lidskou podobu; sošky tyto jsou původně pomníky zesnulým. (Viz vyobr. č. 87.)

Č. 88. Kouzelníci.

S náboženstvím souvisí různé hadačství a čarodějství. Osud lidí upravují mocnosti vyšší, duchové. Mezi nimi a lidmi možno prostředkovati a úkol tento vykonávají zvláštní vyvolenci, řekněme kněží, jimiž i ženy býti mohou. Úkolem jejich jest příznivé mocnosti nakloniti, zdar podniku z předu zajistiti, příčiny nehod zvěděti a je odstraniti, mocnosti nepřátelské usmířiti a jejich působení zameziti. Podlé zvláštních znamení zkoumají budoucnost. Někde jsou hlavně tvořiteli deště, svými čárami způsobují déšť, jinde jsou hlavně lékaři, jinde hadači. I náčelníci a králové často náležejí k čarodějům, jichž moc je všude veliká. Kasty zvláštní, dědičné, netvoří; od nich ovšem rozeznávati musíme dědičnou kastu kněží velikých duchů v západní A-ice, kteráž však zajisté se časem vyvinula z třídy kouzelníkův. Kouzelníci tito mají zvláštní oděvy, a též prostředky, jimiž čarují, jsou zvláštní; na př. jsou oděni tak, jak zlé duchy, ďábly, si představují, a zdánliví tito ďáblové zuří, aby skutečné ďábly zastrašili. (Viz vyobraz. č. 88.)

Od čarodějů těchto liší se čarodějníci, kteří jsou zástupci zlých mocností a lidem jen škodí. Tito jsou jen ku postrachu a byli-li ze svého čarodějnictví usvědčeni, bývají popraveni způsobem často krutým. Usvědčení je velmi snadné, totiž božími soudy, jež dějí se pomocí kněží. Kněz označí podezřelého, jenž pak na důkaz neviny musí obyčejně jed vypiti, nebo jinou podobnou zkoušku podstoupiti.

Náboženství upravuje poměry sociálné, různé zřízení a vůbec celý život národův. První jeho vliv platí zřízení právnímu a politickému. Hlavou většiny (mimo vnitřek) moslimů afrických podlé jména jest u jedněch turecký sultán, jednak císař marocký. Ve skutečnosti ovšem panství toto je na slabých nohou a pokud si muslimští panovníci sami neuchovali trošku samostatnosti, rozhodují o nich velmoci evropské. Kde však si samostatnost uchovali, tam vládne se despoticky a z pravidla nelidsky. Těchto muhammedánských států je dosti v severní A-ice. Živlem vládnoucím a výbojným jsou národové bělejšího plemene, jimž tmavější je podrobeno. V jižní části jsou politické poměry neustáleny a neupraveny. Není přesných hranic mezi kmeny; tu vidíme malé samostatné kmeny, onde zase mnoho kmenů pojiti se ve stát, jinde zase jsou šíré kraje obydleny rolnickým lidem, jenž ovládán je více kmeny pastevskými a bojovnými, kteří stálých sídel nemají a brzy tu, brzy tam se usazují jako kmenové vládnoucí. Všude však náčelníci jsou neobmezeni a ve veliké uctivosti, byť i pravidelná shromáždění mužův dávala zřízení kmene nátěr demokratický.

I právní poměry jsou upraveny podlé náboženských, neboť v islámských zemích je korán předním zákonem, jejž mufti vykládá a kádí provádí. Ovšem v zemích, kde evropsky vliv si dobyl platnosti, změnila se jím ustanovení koránu i všeliká stará praxe, jež despotismu sloužila. Nicméně sluší uznati, že nařízení koránu přece poněkud právní poměry upravila, kde by jich snad vůbec nebylo. Soudnictví v takých zemích je primitivné. Hlavy rodiny nebo kmene jsou soudci a vykonavateli práva, které jest obyčejové, koránem upravené. Trestů smrti není, protože zabití trestá krevní pomsta příbuzných, ačkoliv všude je dovolena peněžitá náhrada (stčes. hlava); za zmrzačení údu jen jednou se vyskytujícího (na př. nosu) platí se jako za celé tělo; vyskytuje-li se však týž úd dvakráte (na př. ruka, oko), tedy se platí polovice. Ženy mají poloviční cenu muže, otroci mají cenu kupní. V Habeši je nejvyšším soudcem mocnář sám, nižšími soudci jsou jeho úředníci. Rozsudek pronáší se po soudcově rozumu beze všeho ustanovení a hned se provede. Též církev provádí úřad soudcovský, naopak zase skýtá útulek pronásledovaným. Často se strany dovolávají smírčího rozsudku mužův věhlasem proslulých. U některých kmenů v oněch krajích panují poměry patriarchálné, soudci jsou po řadě otec rodiny, pak shromáždění vesnice, pak shromáždění kmene. V krajích pohanských je právo libůstkou panovníkovou, on má veškeru moc a libovolně o všem rozhoduje. Jinak panuje ovšem leckdes právo pěstní a moc je nad právo. Rozhodování o vině děje se často božími soudy, kteréž upravují kněží, v jichž moci jest v prospěch či neprospěch obžalovaného boží soud zaříditi. Někde konečně jsou zvláštní tajné spolky, kteréž soudí a potají i rozsudek vykonají. Jen v prokročilých krajích jsou poměry upravenější, na př. v Ašantsku, kde mají i zvláštní právnicky kodex.

S právními poměry souvisí otroctví, jehož A. je pradávným sídlem. V zemích muhammedánských jest otroctví dovoleno, ale otroci požívají dosti volnosti a nakládá se s nimi laskavě. Zvláštní třídu tvoří kleštěnci, v A-ice již vzácní, ač odtud pocházejí (z Egypta), jichž se užívá k opatrování harému, a kteří u dvorů sultánův značné moci dosahují. V osadách křesťanských jest otroctví valně anebo docela potlačeno. U pohanských národů je stav otrokův různý. Kde pověra udržuje lidojedství, tam otroci jsou jeho hlavní obětí, jinde se však s nimi nakládá mírně, mají svá práva, mohou i pro sebe dosti pracovati, mohou si bráti ženy volné a děti jako majetek matčin jsou pak též volny, nejsou-li spokojeni s pánem, mohou přejíti k jinému pánovi, ano mohou se státi volnými a dosáhnouti i hodnosti náčelníka. Z pravidla počítají se k rodině a nezřídka vstupují ve sňatek s členy pánovy rodiny. Nejhůře mají se otroci ve střední A-ice, kde nahrazují soumary. Zde též bývají pravé honby na otroky, jichž osud je přežalostný. Jinde stávají se otroky zajatí ve válce, dlužníci nebo provinilci.

Č. 89. Hrob pohlavára.

Poměry rodinné značně osvětlují vzdělanost národův, kteráž jediná přetvořuje zděděné útvary jejich. Poměry ty jsou po celé A-ice skoro stejny, neboť muslimové neliší se tu valně od pohanů a tato stránka islámu zajisté pomohla mu k rozšíření, jehož křesťanství u Afričanů nemůže očekávati. Mnohoženství, podřízené postavení ženy a snadný rozvod sluší sem počítati. Žena bez viny od muže rozvedená musí dostati zpět svou výbavu a býti od muže vyživována. V rodině má žena málo práva a mnoho práce, musí starati se o dům, o pole, stravu, vychování dětí. V rodinách chudších ovšem muž ženě vypomáhá, zvláště potají, jinak však jen chodí na sněmy, na lov a do boje; u kmenů pastýřských vyhání též dobytek na pastvu. Tu a tam mají ženy některé výsady, na př. v krajinách Bílého Nílu bývá jich ve válce šetřeno. Uzavírání sňatku má obyčejně ráz koupě. Kdyby se Afričan s Afričankou sebe více milovali, musí si ženich nevěstu svou koupiti. Tím stává se žena zbožím, po jehož náklonnosti se často nikdo neptá, ačkoli většinou tak se děje. Cena za ženu vyplácí se v dobytku, zbraních, různých výrobcích a všelikém zboží. Námluvy řídí se zvyky národnímí, jež poutají svou zajímavostí, ač často trvají příliš dlouho. I při svatbě má každý kmen své obyčeje, jen pití, hojně jídla a tanec jsou všem společny. Kmenové muslimští mají ovšem své určité nábožné ceremonie. Šestinedělka je všude od ostatní rodiny odloučena. Kojení trvá asi 2 léta. U kmenův rolnických přejí si rodiče více hochů, u pastýřských zase více děvčat, za něž mohou při vdavkách mnoho obdržeti. Láska ku dětem jest u Afričanů veliká a vychování jejich pečlivé. Děti ovšem hlavně k matce se tulí a zachovávají k ní lásku a úctu až do dospělosti, matka bývá jejich první rádkyní, jíž poslouchají i nejkrutější vladaři. Děti, zvláště odrostlejší, bývají dosti roztomilé, jejich vzezření přívětivé, soud bystrý, chápavost lehká, srdce dobré, což vše činí je příjemnými. Veselá mysl černochův je známa a jeví se ovšem již u dětí, které velmi rády skotačí; v zemích muhammedánských je bohužel svoboda jejich záhy omezena a z veselých dětí stávají se asketi a náboženští fanatikové. Kde kvete obchod s otroky, tam bohužel právě nejkrásnější mládež stává se jeho obětí. Přechod z věku dětského do jinošského nebo panenského oslavuje se různými způsoby; u hochů jest obyčejná obřízka, neb u některých kmenů vylomení předních dolních zubů. Dříve bývají všelijak otuženi, do všelikých tajemství zasvěceni. Celá procedura je známa pod názvem Basutův pollo. Všichni, kdo podrobili se témuž pollu, tvoří družinu přátel. I děvčata tvoří podobné družiny a též se u mnoha kmenů podrobují obřízce. Dospělé dívky učí se od ostatních žen v rodině různým pracím, hochy pak berou muži s sebou na pastvu, na lov, učí je zacházeti se zbraní a později smějí i do shromáždění choditi. Sestárlí členové rodiny bývají v úctě, ač o mnoha kmenech černošských jsou rozšířeny nechvalné pověsti, že násilně zbavují se starcův. Jen o některých kočovných kmenech, též o Křovácích, jimž sesláblí starci jsou vskutku na obtíž, možno to říci s větší jistotou. Ovšem umírá Afričan vždy dosti lhostejně. Po smrti naříkají v zemích muhammedánských příbuzní a najaté ženy, mrtvého umyjí a zaobalí jej do bavlněného plátna (kefu), jež zbožný muslim připravené s sebou stále nosí z pravidla stočené v turban. V Egyptě a Magrebu mnohonásobně zaobaleného v mešitě posvětí a pak na marách odnesou do hrobu zpívajíce, modlíce se a naříkajíce. V Súdánu není těchto obřadů. Nebožtík v hrobě obrácen jest nohama k Mekce a mohyla někdež nasypána z kamení. Rovy mívají podobu různou v různých krajích. V zemích kulturních stavějí vznešeným věřícím nádherná mausolea, kteráž bývají nejkrásnějšími pomníky tamního stavitelství. V krajích pohanských pochovává se mrtvola brzy natažená, brzy schoulená (viz vyobr. č. 89.), někde nahá, někde zaobalená v různé látky a často přidávají se jí jídla, zbraně a jiné potřeby na pouť posmrtnou. V Guinei mrtvoly často vvsušují, než je pochovají. Mohyly náčelníků bývají nasypány z kamene a lebek poražených nepřátel, jiných kostí a různých předmětů po mrtvém pozůstalých. U Lundův a Vagandův stavějí chýše fetišové na hrobech panovníků. Na západě často pochovávají ve svých chýších. Někde pochovává se ve stínu stromů, jinde i v dutině stromů. Znaky smutku bývají různé. Někde vysypají všecky zásoby z nádob svých, jež rozbijí na hrobě příbuzného. Dědičnost je upravena podlé poměrů rodinných. Muslimové mají pro ni přesná pravidla. U pohanů jsou poměry různé. Většinou dědí nejstarší syn nejvíce a jest po otci hlavou rodiny. Ženští členové její jsou mu podřízeny. Není-li syna, dědí nejbližší příbuzný otcův, který bývá též poručníkem, když jsou synové nedospělí. Někde dědí dcery, ale též méně než synové. V střední A-ice po smrti otcově bývají někdy ženy a dcery jeho a nezletilí synové od příbuzných prodáni do otroctví. V Ašanti dědí též král zlato svých poddaných. U západních kmenů bantuských vládne právo dědické po přeslici. Příbuzenství u nich řídí se matkou, nikoliv otcem (matriarchát).

Č. 90. Tanec kiši.

Přírodní poměry africké málo nutí obyvatele k zápasu životnímu, z čehož plyne, že duševní schopnosti jejich se nevyvinuly tak, jak by jinak mohly. Majíť značnou sílu životní a dosti nadání a jsou vzdělanosti dosti přístupni. Snadno se učí a dovedně napodobují cizí práci. Velmi lehce učí se cizím jazykům, dále čísti, psáti a počítati. Všude jsou číslovky vyvinuty podlé soustavy desetinné, zřídka podlé pětinné. Že i k vědecké práci mají nadání, dosvědčují jejich čarodějové, kteří k vůli svému hadačství a předpovídání dosti bystře pozorují zjevy přírodní. Jako lékaři dosáhli značné zručnosti v operacích. Všeobecně se uznávají jejich vlohy k hudbě. Pokud jsou však sami na sebe odkázáni, daleko to ani v ní nepřivedli. Umělou hudbu můžeme slyšeti v Egyptě, Magrebu a v evropských osadách. Prostonárodní hudba egyptská má jen flétnu, bubínek a tamburin. U Berberův, Bedžův a Fundžův užívá se loutny, různé flétny, rohu a bubínkův. V celé severových. části, zvláště u Njam-Njamů a Vagandů nalézáme zvláštní harfy, pak až k záp. pobřeží rozšířeny jsou zvonky kovové a dřevěné a trouby ze slonových klů. Tyto jsou uměle vyřezávány zvláště na březích loanžských. Ve středním Súdánu mají dřevěné trouby a od Bílého Nílu až na západ též veliké bubny. Dále je velmi rozšířena marimba, jež se skládá ze dřevěných tyček a 15–20 přes ně položených, tenkých desek dřevěných, pod nimiž jsou tykvové slupky pro resonanci, a na něž se údery hraje. Nejoblíbenější je u Balundův. Na jihozápadě je oblíbena též sansa, jež se skládá ze řady železných tyček na jednom konci upevněných, na druhém volných. Na jihu rozšířen je nástroj o jedné struně (gubo u Zulův, u Hottentotův a Křováků též gora). S hudbou bývá spojen tanec a zpěv. Jakmile zajde palčivé slunce, zapálí se ohně, přinesou se nápoje, a tanečníci pestře vyšperkovaní počnou skákati za zpěvu a tleskání divákův, kteří hudbu provázejí. (Viz vyobr. č. 90.) Nejdůležitější jsou ovšem tance válečné. Zpěv je na témže stupni jako hudba. Básnické nadání projevuje se nám v písních lyrických, hrdinských, jež vyznačují se mluvou květnatou a slohem lapidárným. Týž ráz mají na jihu pevniny jako na březích Nílu, týž dosud jako za prvního záblesku dějin egyptských. V severní A-ice pak potulují se veřejní pěvci, na jihu zase má každý vladař svého poetu. Jiný druh poesie africké jsou bajky často velmi pěkné. Mimo domácí básnictví kvetlo ovšem v sev. A-ice i arabské v písních i bájích.

Lépe než ve vědě, básnictví a hudbě daří se Afričanům v průmyslu. Staří Egypťané jevili v něm značně důmyslu. »Kdož mohl v starověku provésti podivuhodnější stavby – podivuhodnější kolossálními rozměry a odvážností konstrukce – než oni? Komu podařilo se již dávno před proslavenou dobou řeckého umění mistrovské spracování kamene než Retům?« (R. Hartmann.) Stavby a všeliké výrobky pro domácnost byly tak výborné, že se jimi málo který kulturní národ starověku mohl vykázati. Však i v řezbářství, ve tkaní a jiném vynikali. Vzdělanost egyptská zplodila núbskou, kteráž také značně rozkvetla. Skulptury a malby v Napetu a Meroë svědčí o nádheře oděvů a nářadí. A pozoruhodno jest, že mnohé výrobky nynějšího průmyslu oněch krajin shodují se s výrobky staroegyptskými a staronúbskými. Berabrové a Bedžové umějí dobře spracovati zlato a stříbro, tkáti a plésti; Fellahové a Koptové jsou výborní hrnčíři, jiné výrobky však vytlačeny jsou průmyslem evropským. V Habeši robí se krásné látky, pěkně se barví, dobře se kůže vydělává, kují se dobré zbraně. Fundžové dobře spracují drahý kov, Núbové zase železo. Bongové, Balundové a jiní národové mají veliká hliněná kamna k tavení kovů. Tunis a Marokko poskytují krásné výrobky tkané a kožené (marokkin). Tkaní, pletení, řezbářství ze dřeva i slonoviny, kovářství a zlatnictví více méně v rozkvětu nalézáme v západním Súdánu a dále až ku břehům mořským v horní Guinei. Ostatní čásť A-y je méně průmyslná, všude jen pletení, řezbářství a kovářství může se vykázati úspěchem.

Průmysl nepobádá z pravidla Afričanů ku rozdělení práce, ale skoro každý vedlé rolnictví a pastevství dovede i ledacos vyráběti. Všelicos, na př. hrnčířství, z pravidla jen že nám přísluší. Jen kovářství má zvláštní pěstitele, kteří někde jsou v úctě, jinde však se jim čarodějství přičítá, ano často tvoří zvláštní nízkou kastu. Platí to hlavně o kovářích potulných. Tito jsou zvláštním zjevem africkým; pocházejí hlavně z jižního Sennáru a z kmene Bariův. Kus železa jest jim kladivem a větší tvrdý kámen kovadlinou; hliněné nádoby s rourou potáhnou se nahoře koží, tato se rukou stlačuje a vyhání vzduch rourou. Tyto ruční měchy jsou hlavním nářadím, nicméně výrobky těchto řemeslníků jsou překvapující. Výrobky kovářské mají po celé A-ice týž ráz a svědčí o jediném původu tohoto průmyslu, ovšem v dobách pradávných, neboť od prvních červánků dějin známo bylo v A-ice železo. Východiskem byl asi Egypt. Severovýchodní pevnina má též dosud nejlepší kováře. Mimo železo pracuje se též měď a zlato, avšak jen ojediněle (zlato hlavně v Ašanti), tak že zlatý prášek tvoří vedlé slonoviny a otroků od nepaměti hlavní zboží vývozné. Nádoby stříbrné mají podobu cylindrovitou, leda, kde arabský vliv dal jim útvar jiný. Tkaní je oblíbeno po největší části A-y a nalézáme na východ od jezera Njasy a na záp. pobřeží (na př. u Fanů) i jednoduché stavy. Ještě více však kvete pletení z proutí, zvláštních trav a pod. Ozdobné řezby a ryhování je velmi oblíbeno a každý kousek nábytku je jimi okrášlen. Nádoby jsou skoro vždy všelikými ryhami ozdobeny.

Tu a tam setkáváme se ještě s kamenným nástrojem, u Křováků ještě i s kamennými zbraněmi; po celé A-ice nalézáme kamenné přístroje k rozmílání obilí. Jako jinde, tak i tam pojí se ke zbytkům starší vzdělanosti úcta a různé pověsti. V celku skýtají zbytky tyto mnohou podobu k výrobkům evropským doby kamenné. Nejlépe lze pozorovati výrobu africkou v zařízení domácnosti, na kterémž opět vliv náboženství je patrný. S rozšířením islámu rozšířil se i asijský sloh, jehož skvostné, bohaté výtvory zdobí vnitřek domu. Vidíme tu fantastické květiny na kobercích, měkké pohovky, vykládané stoly a stolice, kovové nádoby, a byty zdobené skvostně prací řezbářskou a sochařskou. Od Suezu až ku břehům Senegambie činí domácnost bohatého moslima na nás dojem stejný. Nicméně jemné odstíny lze pozorovati; čím více se vzdalujeme od ústí Nílu, tím více ubývá cizích výrobků a domácí přicházejí k platnosti. Hausa má své pěkné práce kožené, Berbeři své práce pletené. V Sennáru mají své domácí, hrubé nádoby hliněné, Gallové a Habešané užívají rohu k pití, jinde mají skvostně vyřezávané Ižíce, tykvové láhve na jídla i nápoje jsou po celé tropické A-ice. Láhve samy mají ozdobné rýhy a mají ještě ozdobnější pokryvky. Hliněné a dřevěné mísy jsou velmi rozšířeny a vždy pečlivě ozdobeny. Vůbec ozdobám a zvláště řezbářským jest Afričan velmi oddán. Všude v západních, jižních a středních částech pevniny ozdobné nářadí nalézáme, zvláště stolice, pohovky a lože, pokud ovšem sama země neslouží ku pohovení. Severovýchod je od pradávna vydán nejvíce cizímu vlivu a domácí výroba ustupuje cizí; na př. nádob užívá se hlavně skleněných a porculánových, které se přivážejí z Čech a Benátek (Murana).

Více než průmyslu je Afričan nakloněn obchodu: k němu je jako zrozen. Jeho těkavost, zvědavost, žvatlavost, zchytralost i vytrvalost činí z něho dobrého obchodníka. Obchodovati a smlouvati je mu nejmilejší zábavou, na tržišti cítí se nejvolnějším. Toto je střediskem veškerého ruchu, výměna zboží ohniskem všeho čilejšího života a podlé Monteira velikým momentem pro vzdělanost africkou. Obchodní záležitosti bývají černochům zástěrkou k ukojení touhy po cestování, muslímové pak obchodují i na svých poutích do Mekky; z nich vynikají hlavně džalinové, kteří kramaří s různými drobnými výrobky, mastmi a léky. Trhy mají svá určitá pravidla, pro různé zboží určitá místa a zboží mívá určité ceny. O zachování všeho toho dbá každá vláda. Ve mnohých zemích a zvláště muhammedánských je na trzích obyčejným zjevem sprostředkovatel (dellâl). V Guinei, kde kvete vývoz palmového oleje, mají evropští kupci zvláštní upravené lodi, jež slouží za tržiště, a když obchod je odbyt, jede loď dále. Jiný druh takového pohyblivého tržiště jsou jezdící skladiště, veliké to čtyřkolové vozy s různým zbožím v jižní A-ice, kde obchod je méně čilý než v krajinách severních. Většinou jsou Afričané kupci v drobném. Velké obchody mají pouze tam, odkud hojně se vyváží zboží hledané na trzích světových, jako zlato, slonovina, palmový olej, pštrosí péra a pod. Tu bývají velkoobchodníky z pravidla sami náčelníci, někde tvoří zvláštní stav. Takým zvláštním stavem byli obchodníci již ve starém Egyptě, kde obchod byl ve větším rozkvětu než za dob přítomných. Obchodu světového se Afričané neúčastní trpíce nedostatkem loďstva. Slávu loďstva staroegyptského a karthaginského zachovaly pouze dějiny, vše pozdější jest jen slabý odlesk její. Ostatní Afričané málo se spřátelili s vodou a teprve cizím popudem stali se z několika málo kmenův dobří námořníci, avšak hlavně na cizích lodích. Většina Afričanův bojí se vody a mnozí kmenové, hlavně bantuští, ani ryb nepojídají. Lodi vnitřních řek a jezer jsou vydloubané kmeny, často obrovské (kanoty). Bývají dosti pěkně vyřezány a zdobeny podobou krokodilovou. Na jezerech a na Nílu lze viděti vory a kanoty obyčejně z lehoučkého dřeva ambadžového. Vagandové mají prámy z prken, nejspíše vlivem arabským. V celku pozorujeme, že řek splavných mají sice po řídku, ale přece hojněji než jich užívají. Nejživější plavba je ještě na jezerech a na Nílu, kdež na př. Šillukové jsou dobří plavci a rybáři. Však i ve vnitrozemí obchod do dálky není takových rozměrů, jak by mohl býti, a podnět k němu vyšel též hlavně od cizinců, Arabů a Evropanů. Nejvíce mu ovšem překáží nedostatek silnic. Obyčejně jen různá znaménka ze střepův, kostí a pod., hlavně kosti a trupy zahynulých označují nám, kudy se máme bráti, abychom nenarazili na veliké překážky; trochu upravenější cesta jest vzácností. Někde vyskytují se též mosty, jež svědčí o dosti veliké píli a rozumnosti svých stavitelův. Obchod do dálky provádí se pomocí karavan, jež mají ode dávna veliký kulturní význam pro A-u, neboť ony hlavně přinášejí cizí vzdělanost do nitra pevniny. Nejdůležitější cesty karavan jsou ty, jež přicházejí ze severu a východu. Na severu jsou karavany hlavně v rukách arabských, na východě v černošských. Předním střediskem obchodu je tam Zanzibar. Převoz zboží děje se na severu na velbloudech, na jihu na vozech, do nichž voly zapřahují, v ostatních krajích pak sami lidé, hlavně otroci přenášejí zboží z pravidla na hlavách. K ochraně doprovázejí je bojovníci sebraní z kmenů nejrůznějších. Zřízení karavan má svá určitá pravidla, o jichž zachování pečují samy státy. Při dávkách jsou zajímavé zvyky některé; na př. u karavan jdoucích do Ukamby při rozdílení masa náleží hlava čaroději (písaři), hruď praporečníku, zadek hlavnímu vůdci, srdce trubači, atd. Odpočinek skýtá karavanám buď přátelská vesnice nebo vlastní opevněný tábor, jenž má vždy podobu kruhovitou. Rychlost jejich je rozličná, někdy až 30 angl. mil za den, průměrně však pouze 10 angl. mil. Velkoobchody mají rozsáhlé závody a skladiště ve vnitrozemí. Obchod vede se dosud značným dílem na výměnu, při čemž se vyváží za laciné dosti výrobky cizí a hlavně za skleněné perly a jiné ozdoby dosti plodin, slonoviny, zlata a jiných věcí. Bohužel i obchod s otroky dosud nevyhynul. Mimo výměnu platí se ovšem i penězi. Kromě vnitrozemí všude jsou rozšířeny mince vzdělaných států cizích, muhammedánské státy některé pak razí své vlastní peníze. V Habeši platí dosud tolary Maria-Teresianské, které se proto dosud razí (na př. teď pro vládu italskou). Avšak vyskytují se zvláštní mince železné; též různých druhů skleněných perel, kusů různých látek, semen, lastur (kauri) Cypraea moneta z Indického moře, ano i habešské kamenné soli jako peněz se užívá. (Viz níže str. 391.)

Č. 91. Špýchar obilní.

Hlavním zaměstnáním Afričanův je orba, menšina kmenů jest pastevská, někteří provádějí orbu i chov dobytka zároveň. Orbou nezabývá se pouze žena, ale i muž. Roční doby nazývají se podlé různých prací na poli, lesy stále se mýtí a mění v pole, všude pozorujeme značnou péči o rolnictví; vše to ukazuje důležitost orby pro Afričana. Vzdělávání pole děje se ohněm a motykou; pluhu užívá se v částech severovýchodních, jižní hranice jeho užívání táhne se (s vynecháním Sahary) od jižní části Marokka skoro přímkou k jižní hranici Habeše a podél jeho hranic k moři u Masávy. Má podobu ještě primitivnou; tu a tam (v Alžírsku) užívá se však již našich pluhů vedlé jiných nářadí hospodářských. Železná motyka je pouze u kmenů, kam pronikl cizí vliv. Jinde užívá se pouze dřevěné a proti železné panují různé pověry. Pole bývá upraveno, než počne doba deště; na počátku této kráčí rolník po poli, patou dělá důlky, do kterých hází símě, a patou je přikrývá. Na dobrém čaroději pak jest, aby přivodil hojně deště; rolník až do žní jen ob čas plevel vytrhává. K žetí užívá se srpu různé podoby. Zrní se vymlacuje kyji a kameny, nebo se vyšlapuje; v Egyptě mají stroje tažené dobytkem. Na poli sází se zřídka jediná plodina, ale několik promíšeně. Plodin má A. hojnost velikou, nejrozšířenější je durha (Sorghum vulgare) a proso (Pennicillaria Eleusine) a j. Žně mají ovšem mnoho nepřátel, všeliké ptactvo, slony, nosorožce, antilopy, opice, myši polní, hmyz a zvláště kobylky a termity, proti nimž brání se rolník všelijak, hlavně špižírnami. Tyto jsou buď obrovské nádoby hliněné v chýžích, nebo tvoří samostatnou budovu na kolech a s kruhovitou do špice slaměnou střechou. (Viz vyobrazení č. 91.) Stavba sama bývá z hlíny. Nejvíce škodí orbě nedostatek vody, jenž způsobuje hlad, loupeže, stěhování kmenů, boje, ano i lidožroutství. Proti němu užívá se umělého zavodňování půdy v různých krajích Magrebu, v Egyptě a Núbii. Mimo orbu je nejrozšířenější chov dobytka. Národové súdánští a sever. i vých. jejich sousedi, jakož i mnozí kmenové bantuští zaměstnávají se chovem dobytka, Bedžové, Somalové, Gallové, Dinkové, Fulbové, kmeny senegalské a kafferské jsou skoro výhradně pastevci, kteří vládnou kmenům rolnickým, namnoze v týchž krajinách usedlým. Též Hottentoti jsou pastevci. Kmenové tito jsou zcela oddáni svým stádům. Mléko bývá kmenům těmto hlavní potravou a dojení je výkonem vážným, tak že bývá jen mužům dovoleno: o něm kolují mnohé pověry. Z mléka připravuje se máslo, ale sýr znají jen Arabové, Berbeři a Habešané. Mimo mléko slouží za potravu i krev, kterou živým zvířatům ob čas pouštívají. Ze silného pustí asi litr krve, které buď čisté, buď smíšené s mlékem požívají. Z dobytka je ovce z pravidla zvířetem obětním, z jejích vnitřností hádají čarodějové. Volové jsou všude též soumary, oslů užívá se jen v sev. a severových. A-ice. Koně jsou na jihu po řídku a mimo Araby nejsou Afričané výbornými jezdci. Slon žije v A-ice jen divoce, velblouda, uvedeného asi od Arabů, nalézáme jen v sev. části (od 10° sev. š.). Pes hlídá dům i stáda a pomáhá při honbě. Málo kde však je tak milým druhem jako u nás, dostává málo jísti a má více špatných než dobrých vlastností. Někde (na př. u Njam-Njamů) se psi krmí a pojídají. Jiným zaměstnáním Afričanův je lov, k němuž pevnina na zvěř bohatá přímo vyzývá. Již za nejstarších dějin egyptských byl lov ušlechtilou zábavou a obrazy staroegyptské představují všeliké scény lovecké. Dávným zvykem v severním A-ice (jenž přešel ve středověku do Evropy) je honiti pomocí sokolů. Pastýřští kmenové severoafričtí vesměs milují lov, zvláště na šelmy a divoké slony; u některých jsou vybraní lovci, kteří v Núbii zvláštní kastu tvoří. Zbraně lovecké jsou mimo ručnici jedovaté šípy a kopí, na jihu též asagai. Pouze lovu oddáni jsou Křováci a příbuzní jim kmenové trpasličtí (Akkové, Vatvové a j.), hojně vedlé pastvy i Korané, kteříž dohromady představují zvláštní, nejstarší plémě africké. Někteří kmenové provozují též rybářství, jež jinak v A-ice zřídka nalézáme. Ryby se chytají na udici, do síti, nebo se napichují harpunou, nebo se omamují a pak loví. Potrava v A-ice je hlavně rostlinná. Jen některé kmeny gallské a marajské se jí vyhýbají. Z plodin upravují krmě nejrůznější, jako kade (kuskusu), jak u kterého kmene je vyvinuto kuchařské umění. Doba přede žněmi je všude dobou bídy a hladu a všeho, co s tím souvisí. Za to po žních všude veselo a stálé přejedení. K rozmílání obilí mají v Egyptě a na severu ruční mlýnky, v ostatní části kamenné desky, na nichž se konickým kamenem navlhčené obilí roztírá. V Habeši a Súdánu užívají též hmoždířů kamenných nebo dřevěných. Maso ulovené je všude oblíbeno, ale domácí zvíře se zřídka poráží, ovšem užívá se mléka, másla a krve. Jestliže některé dobytče padne, s chutí je snědí. Gallové a Habešané pochutnávají si i na mase syrovém. Játra, jazyk, sloní tlapy jsou jim pochoutkou. Psi jedí se u Njam-Njamů, Monbuttův. Lvové a leopardi jsou oblíbeni; dále se pojídá hojně ptactva, pak želvy, krokodilové, ještěrky, někde ryby atd. U chudých kmenů sábských nepohrdávají ani housenkami a všelikým hmyzem; kobylky pojídají všude. Po celé pevnině jest oblíben med. Konečně i lidojedství všelikdes panuje. Maso pekou na rožni. K zachování se maso suší, kde pronikl cizí vliv, též se udí. Bedžové pekou maso na rozpálených kamenech, Masaiové a jiní zahrabou je do jam, jež obloží kamením a dřívím, které zapálí. Někde se též maso vaří. Tuk je pochoutkou, nebo se jím natírají meče a kopí. K upravení pokrmů mají všeliké koření; sůl je všude oblíbena, ale z nedostatku všeličíms se nahrazuje. Dobývá se kamenná, nebo ze slané země se vyluhuje, nebo z vody se vypařuje. K požitkům náležejí opojné nápoje, jichž z plodin svých dovedou různí kmenové rozmanité druhy vyráběti, dále tabák, jejž buď žvýkají (nejvíce na severu), nebo kouří, nebo šňupají (Kafři). U Kafrů je šňupání spojeno s různými zvyky národními, na př. šňupání tabáku, jejž nevěsta pošle ženichovi, patří k svatebním slavnostem.

Č. 92. Obydlí.

Obydlí má rozmanitou podobu podlé toho, jak kde pronikl cizí vliv. S islámem rozšířil se vliv arabský a s ním i arabský sloh stavitelský v městech. Jinde poznáváme stavby dle vzoru evropského (Berbersko). Domácí sloh dosáhl rozkvětu ve stavbách staroegyptských; vidíme na něm šikmé zdi, ploché střechy, pylony, okna, cimbuří, na nádherných budovách též sloupoví a malby. Stín tohoto slohu dosud zříti lze na mnohých stavbách severní A-y, provedených hlavně ze sušených cihel, zřídka z kamene. Obydlí v ostatní části jsou chýže tím neúpravnější, čím více jdeme k jihu. Základní tvar je kruh a celá chýže podobá se velikému úlu, jak vidíme v Ugandě. Ctyřhranné chýže jsou tembe v Ugogo a v Benguele. Okna nebo více pater všude bychom marně hledali. Někdy celá chýže jest jediným kuželem, někdy jen střechou na nízké stavbě. Kostru tvoří koly, rákosí a bambusy, jež jsou proutím, listím a slamou pokryty. (Viz vyobr. č. 92.) Chýže bývají z venčí upevněny ploty, koly neb hromadou kamení. Černochům značně jde o to, aby přístup k jejich obydlí nebyl snadný, proto stavějí je na místech nepřístupných, přirozeně skrytých. Též kolové stavby na vodě se vyskytují a jsou důležité pro srovnání s našimi z dob předhistorických.

Kočovní kmenové nemají tak upravených chýží, jako usedlí. Stěhujíce se berou nejvýše kostru chýže s sebou, nebo ji úplně zanechají. Mnozí si ani chýží nestavějí, než jen stany, anebo velmi primitivné, na př. Křováci z větví, jež pokryjí koží a houní. Někde i jeskyně slouží za obydlí. Chýže může býti obydlím jednotlivce, ale též četné rodiny. Tím řídí se i velikost její, nebo se shrnuje více jich vjedno. Osamocená obydlí jsou vůbec výjimkou, z pravidla kupí se ve vesnice opevněné náspy a příkopy, o jediném východě v podobě čtyřúhelníka. Též oděv řídí se náboženstvím. Všichni moslimové nosí turbany, burnusy, dlouhé košile a střevíce. Mimo to je domácím oděvem zvláštní čapka, ferdah a tobe. Ferdah je veliký kus bílého a na okraji barveného plátna, jež v záhybech je okolo těla stočeno. Vidíme jej hlavně u Habešanů, Bedžů a Fudžů. Tobe je plátěný svrchník podobný košili se širokými rukávy; bývá různě zbarvena a nejpěknější vidíme ve středním Súdánu. Pohanští černoši mají oděvu málo. Národové v krajinách horního Nílu přikrývají kusem kůže pouze místa stydká; Kafři kryjí pouze zadek, jiní (Dinkové, Bariové a j.) chodí zcela nazí. Jen vdané ženy nosívají kožený pás (rahad; takový nosí i dívky Núbie) podobně jako u Basutův, Sábů a Koranů. U těchto a Kafrů mimo to přehazuje se přes plece plášť sešívaný z koží V krajině velkých jezer nosí se pláště z vy. dělaných koží hovězích, na západě zase zahalují se v látku upletenou, v horní Guinei a Senegambii černoši úplně se oblékají. Sandály známy jsou po celé A-ice, ovšem že více se chodí boso. K ozdobě těla posílá celý Orient zboží své na trhy zemí pokročilejších, jichž obyvatelé náramky, prsteny, diadémy, náušnicemi hojně se zdobí. Na severu nosí též ozdoby v nose, černí si obočí surmou, tetovují si pysky na modro a barví ruce hlínou na žluto. Bongové a další národové k jihu v krajích východních až ke kmenům kaferským nosí ozdoby ve rtech, což činí dojem příšerný. Leckdes si k ozdobě přitloukají zuby do špičky a jinak tělo znetvořují. Nejrozšířenější ozdobou je skleněná perla (z Rakouska), jejíž velikost, podoba a barva podřizuje se modě různých kmenů. Jí zdobí si ruce, boky, krk, hlavu. Místo ní užívá se též korálků, kamínků, skořápek, zubů. Ze slonoviny, srsti a jiných věcí upravují se všeliké ozdoby. Též amulety věšejí se na tělo, hlavně u kmenův súdánských. Velikou péči věnují všichni Afričané úpravě vlasů, jichž účes má tvar mnohonásobný, často velmi fantastický a musí se u každého kmene zvláště líčiti. Též barvení a tetování těla je dosti rozšířeno, hlavně u kmenů dolní Guinee a kmenů východních. Tělo své Afričan rád maže, aby mu dodal ohebnosti a utužil je proti všelikým nepříjemnostem.

Č. 93. Zbraně.

Zbraní domácí (viz vyobr. č. 93.) je hlavně kopí, jímž hází se i bodá. K rázu i házení užívá se též různých kyjů, jichž dobře umějí užívati. Též sekera koná jim značné služby. Velmi oblíbeny jsou nástroje řezací, všeliké meče. dýky i nože a mimo to mají všichni kmenové své zvláštní zbraně národní. Luk a šípy, kteréž se jedem napouštějí, nalézáme ve středním Súdánu, v krajích horního Nílu, u Somálů, u Sábů, Koranů a kmenů jim příbuzných, u Ašantův a j. Šípy mají různou podobu a nosívají se v toulci, ale i ve vlasech. K ochraně slouží kožené štíty z pravidla dosti umělé; někde (na př. u Gallů) jsou malé, jinde (na př. u Masaiů, u Kafrů) dosti veliké. Pancéřů užívají v Súdánu, Musgové mají kožené, v súdánských státech však z plechových šupin, jichž užívají jezdci, kteří též koně podobně chrání. Pancéřové košile bývají výrobkem perským. V končinách, kde zavládl vliv evropský, vytlačuje zbraň střelná znenáhla zbraně domácí. Ještě dnes vyrábí na př. Lutich pro Guinei ručnice starobylé (křesavé a luntové). Vojenství bylo již u starých Egypťanů značně vyvinuto a dosud vidíme u mnoha kmenů Gallův, Masaiův, Zulův řádnou vojenskou kázeň a určitý způsob boje. V celku však lze říci, že Afričan je dobrý voják, ale vojenství je neuměle zařízeno. Boje vedou se bez pořádku a netrvají dlouho; jsou však kruté a běda poraženému nepříteli. Údy raněných jsou vítězům trofejemi (na př. u Gallů), země se zpustoší, pozůstalí nepřátelé stanou se otroky. Kř.

Obchod.[editovat]

Čím více mizí záhadnost »temné pevniny«, tím čileji vzmáhá se i obchodní styk světa civilisovaného s A-ou. Dosud sice-podnikavosti obchodní bojovati jest s mnohými překážkami: s nedostatečností výhodné kommunikace v neschůdných horách a nekonečných pouštích, neúrodností a nezdravotou šírých krajů, surovostí obyvatelstva, s úklady a houževnatým odporem kmenů hlavně arabských, tuárických a j., žárlivě střehoucích svou výhradu u výnosném obchodě vnitroafrickém; ale odvážná podnikavost cestovatelů, horlivost missionářův a šíření osad evropských čím dále tím více razí cestu obchodu s cizinou, jenž ovšem vzhledem k nesmírnému bohatství pevniny jest dosud dosti nepatrný a obmezen na úzký pruh pobřeží; jen v Alžíru, Egyptě, státech jižní A-y, při Kongu a v Senegambii zasahuje hlouběji do země. Všude na pobřeží usadili se podnikatelé evropští, hlavně angličtí, a domácí obyvatelstvo jest jim prostředníkem dalšího styku obchodního s kraji zadnějšími. Jest to velkou většinou obchod na výměnu, ovšem nikoli v zemích pokročilých, jako v Alžíru, Egyptě, osadách jihoafrických a j. Také v egyptském Súdánu a Habeši nalézáme peníze, a to španělské piastry a tolary teresianské, v Timbuktu mají zlatý peníz kantar (= 4 zl.), na Madagaskaru platí franky a italské liry, ale jinak v obchodě místo peněz užívá se rozmanitých předmětů v různých končinách velmi nestejně ceněných; jsou to zejména: zlatý prach (tibar), kovové tyče, železné lopaty, solné desky, místo drobných mincí skleněné perly, drát, plátěné čtverce, pruhy bavlněné, zvláště pak lasturky kauri zvané (Cyprea moneta), jichž se ohromné množství z Indického okeánu sem dováží a kterých někde 2500, jinde jen 500 jde na náš zlatý. Větší částku v Súdánu representuje otrok nebo vůl.

Doprava zboží děje se v sev. A-ice výhradně karavanami velbloudů, kteřížto v krajinách, kde voda a pastva jest tak vzácna, jediné jsou způsobilí sprostředkovati kommunikaci. Tyto karavany nabývají někdy rozměrů velkých výprav. jež trvají 4–5 měsíců a jichž tahu až 100 km dlouhého účastní se na tisíce velbloudů. Vycházejí z pobřežních míst na Středozemním a Atlantském moři do oas saharských a do hlavních míst Súdánu, řídíce se při tom drahami ode dávna ustálemými, na nichž nalézá se nejvíce pramenův a míst poměrně úrodných. Hlavní cesty karavanní ze zemí při Středozemním moři ležících k jihu vedoucí jsou tyto: z Marokka přes Adrár k Senegalu a hor. Nigiru, jiná přes Taudeni a Arauan do Timbuktu; z Alžíru přes Gardaju, Goleu, Ain-Salah (velmi důležité místo na křižovatce hlavních cest karavanních), Tuat a Mabruk rovněž do Timbuktu; z Tunisu na Varglu a Goleu; z Tripole jednak na Gadames, jednak na Murzuk a z tohoto přes Gát (spojený na záp. s Tuatem) a Air do Agadesu, kde kar. cesty rozcházejí se paprskovitě na vše strany, zejména k jihu do Sokota a Bornu; z Murzuku jiná cesta jde přes Bilmu do Kuky na Čadském jez.; z Bengází přes Kufru a Tibesti do Vadáje; konečně Egypt spojen se střední A-ou na severu oasami Sívou a Audžilou, na jihu kar. cesta vede Dár-Fúrem. – Dále k jihu, na Kongu, v krajinách jezerních a osadách portugalských dopravuje se zboží na hlavách nosičů, jižně od Zambesi jsou velké káry tažené volským mnohospřežím bytem, skladištěm i krámem obchodníků.

Afričan vůbec jest rozeným, nadaným obchodníkem a obchod jest téměř hlavním zaměstnáním většiny národův afrických. Někteří kmenové černoští provozují obchod nikoliv jen pro svou potřebu, nýbrž jako živnost, na př. Bonové v deltě nigirském, kterých by jinak neplodné pobřeží uživiti nemohlo. Pravidlem Afričané provozují jen drobný obchod, ale jsou mezi nimi i velkoobchodníci mající jmění ohromné. Namnoze sami náčelníci jsou jedinými obchodníky kmene svého a panovníci vyhrazují si monopol na některé zboží. Někde obchodníci tvoří zvláštní stav, v A-ice vůbec vážený, u jiných kmenů kupčí kde kdo o své újmě. (Srv. svrchu str. 387.)

Velmi důležitým zbožím africkým jest slonovina. Celé nitro pevniny od Sahary až za řeku Zambezi oživeno jest četnými stády slonů, všude pronásledovaných pro cenné kly, jež v zemích podrovníkových dorůstají váhy až 50 kg. Kly vyvážené z pobřeží východního výše se cení nežli ze západního pro značnější tvrdost, úhlednost a průsvitnost. Zboží tohoto vyváží se z A-y takové množství, že potřebě té do roka padá za oběť přes 60.000 slonů. Největšími a nejstaršími tržišti africkými, pokud se týče slonoviny, jsou Egypt a Zanzibar, z nichž vyváží se ročně asi 196.000 kg v ceně více než 2 millionů zl. Mozambické pobřeží (hlavně Kilimani) poskytuje vývozu 142.000 kg v ceně 1½ mill. zl., Suakim a Masáva 19.000 kg, jižní A. 29.000 kg, Benguela 24.000 kg, přístavy záp. pobřeží mezi Gábúnem a Kamerúnem 64.000 kg, země na Kongu 70.000 kg (zboží prostřední jakosti), Senegambie jen 5000 kg, Tripolsko 18.000 kg atd. Vůbec slonovina v l. 1879–83 z A-y vyvezená páčena ročním průměrem na 848.000 kg v ceně asi 10 mill. zl.

Neméně vydatný jest obchod s otroky. Zrušením otroctví ve státech amerických a obmezením otrokářství na Rudém moři velmi sice poklesl vývoz otroků, avšak uvnitř pevniny hnusný tento obchod i nadále zjevně se provozuje; též v Marokku. Zejména ve východní polovině středoafrické podnikány (hlavně od Arabův) rozsáhlou měrou výpravy na toto živé »ebenové dříví« pod záminkou války proti nevěřícím (ghazí). I v již. Egyptě navzdor zákazu vládnímu otrokářství valně jest rozšířeno. Muhammedánským panovníkům súdánským, jako sultánům bagirmskému a dár-fúrskému jest hlavním pramenem příjmů a mnozí vládcové pohanští nejen zajatce, ale i vlastní poddané prodávají za otroky. Hlavním trhem střední A-y jsou Sokoto a Kano v zemi Hausů, na východě do nedávna byl Chartúm hlavní stanicí otrokářů, nyní Omdurmán na protějším břehu nílském.

Velmi důležitým vývozným zbožím jest olej palmový; zejména západní pobřeží od Bílého mysu až k Loandě pokryto jest háji palmovými a pouze do Anglie vyváží se ročně na 100.000 tun oleje především k výrobě mýdla. Za tím účelem zřízeny tam četné závody evropské. Dále z nesmírného bohatství plodin afrických vyváží se mnoho bavlny, z níž vyniká dlouhá a lesklá »bourbonka« z ostrova Réunionu a jemná egyptská »mako«. Egypt plodí 80.000 tun bavlny; také v Senegambii a Liberii mnoho se pěstuje a na Kongu a v Súdáně bavlník roste divoce; rovněž z Kapské osady vyváží se hrubá bavlna. Obilí poskytuje nejvíce Egypt a vých. Súdán; též z Marokka se vyváží, Tunisko jím oplývá a na Kongu ku podivu se daří. Káva, jejíž původní vlastí jest vých. A. (Kaffa), ve mnohých zemích se pěstuje; hojně roste v Súdánu, v krajinách konžských docela i divoce, též Sierra Leone ji vyváží a v Liberii dospívá kávovník výše stromové, i podobá se, že velkozrnné toto zboží, které již nyní v Spojených Obcích sev. amerických dochází hojného odbytu, stane se nejvydatnějším zřídlem zámožnosti této země. Sůl nalézá se hojně v severní A-ice, zvláště ze Sahary mnoho se jí vyváží, rovněž dobývá se v Habeši, Benguele a Angole. kde v Dembě i kamenná sůl se těží; přes to však dováží se do A-y ještě z Evropy značné množství soli. V některých krajích tak jest vzácna, že místo peněz se jí užívá, na př. v Dár-Kule 7 kg soli má cenu 14letého otroka, jinde ještě mnohem jest dražší.

Další, téměř ze všech končin afrických vyvážené zboží jest: pštrosí péra, gummi, cukrová třtina, rýže, rostliny olejnaté (sesam), senesové listí, vosk, volské a kozí kůže surové i vydělané; ze zemí severoafrických, při Středozemním moři ležících, zvláště do obchodu přichází hedvábí, vlna, luštěniny a raná zelenina, halfa, datle a jiné ovoce, olej olivový, škumpa (Rhus coriaria), ličidla, hena (Lawsonia inermis), natron, tabák, šafrán, korály, mycí houby, mouka, ruda železná a měděná (z Alžírska), ovce, koně a dobytek rohatý; ze zemí středoafrických vzácná dřeva, zejména ebenové, mahagonové, santalové, lignum vitae, barviva, dura, kukuřice, indych, kopál a kaučuk, vzácné kovy, rohy nosorožců, podzemnice olejná (Arachis hypogaea), hlavní to plod Senegambie, jíž se odtud vyváží ročně za 2½ mill. franků, zázvor, arrow-root čili šípový kořen (Maranta arundinacea), oleje bylinné a j. Obchod jihoafrický soustřeďuje se především v Kapské osadě, z níž vyváží se mnoho vlny zvláště do Londýna (a (r. 1885 za 17 mill. zl.), pštrosích per (r. 1885 za 5,969.800 zl.), dobytka a diamantů (r. 1880 za 100 mill. zl.), z portugalských krajin při průlivě Mozambickém mimo jiné již jmenované zboží též ambra, želvovina, zlato a dříví ebenové. Pokud se týče dovozu, přichází z ciziny, hlavně z Evropy, na tržiště africké zboží nejrozmanitější, především: hedvábné a bavlněné látky, sukna, kartouny a všeliké tkaniny vůbec, modní předměty, obnošené šatstvo (do Guinee), zboží skleněné, hrnčířské a rukodílné, nástroje řemeslné a výrobky kovové, střelné zbraně a prach, papír, muhammedánské knihy (do Sahary a Súdánu), perly, síra, měď, kamenné uhlí, dobytek, stavební dříví, víno, líhoviny, cukr, čaj, arabská káva a tabák.

Kommunikace jest dosud chuda. Především trpí nedostatkem splavných řek; mnohé zvláště v létě mají málo vody, v jiných mohutných tocích plavbě překážejí peřeje, slapy a vodopády. U větším rozměru provozuje se paroplavba pouze na Nílu (až k Assuanu), v novější době vzmáhá se též na Kongu, Nigiru a Senegalu. Železných drah afrických bylo r. 1885: v Alžíru 1818 km, v Tunisu 416 km, v Egyptě 1532 km, v Kapské osadě 2854 km, v Natalu 187 km, v Senegambii 526 km, na ostrovech Mauritiu 148 km a na Réunionu 125 km, úhrnem 7600 km. Telegrafních čar měly: Egypt 9373 km (1882), Alžír 6783 km (1882), Tunis 2999 km (1885), Angola 351 km (1886), Kapská osada 6926 km (1886), Mozambik 85 km (1886), Oraň 741 km (1884) a Transvaal 175 km (1882). f.

Politické rozdělení a statistika.[editovat]

AFRIKA: POLITICKÝ SYSTÉM.

Proti ostatním světa dílům A. jeví patrný nedostatek pevných útvarů státních a zvláště mezi černochy velikou roztříštěnost v malé říše a kmeny. Nemáť obyvatelstvo její většinou společných zájmů státotvorných, ani obchodních, ani vojenských, natož vědomí pospolitosti národní. Jihoafričtí Křováci nedospěli dosud ani k slušné organisaci rodinné a spravujíce se právem silnějšího sotva že uznávají voleného náčelníka vsi. Nemnoho pokročilejší jsou Hottentoti ve svých »králech« (obcích) volíce si vůdce a soudce dědičného, jehož však libovůli omezuje rada vzácnějších občanů. Podobné poradní sbory kmenové nalézáme v Unjamvezi na již. bř. jez. Viktoriina, u Afarů na Rudém moři, kde náčelník kmene (akil) vázán jest jakousi státní radou (fema) a j. Vlastní černoši lnou původně ke zřízení republikánskému, sněm hlav rodinných spravuje kmen; i kde některý podnikavý náčelník povznese se k moci královské, bývá omezován zděděnými zvyky, vlivem vzácnějších obyvatelův a jinak. Podaří-li se některému despotovi založiti říši rozsáhlejší, nemívá tato stálosti, hranice její mění se častými válkami, a říše její kolísá dle energie a přitažlivosti moci ústřední a zaniká konečně nedostatkem vnitřní spojitosti. Trvalejší a spořádanější říše založeny v Súdáně muhammedánském.

Velká jest v A-ice rozmanitost vládních způsobů od nejkrutějšího despotismu až k zřízení čistě demokratickému. Dahome v Horní Guinei podléhá hnusné krutovládě krále, jenž i náčelníky obcí sám ustanovuje, a tamže rovněž despoticky vládne panovník feudálního státu Ašantův, ačkoliv již vázán jest jednak starými zákony, jednak radou vojenských náčelníků. Mnozí panovníci a pohlaváři, zejména pohanští, podrobeni jsou velikému vlivu čarodějův a kněží (na př. v Bornu), někde důstojnost kněžská spojena s pohlavárstvím, ano Damer v Núbii jest stát theokratický, výhradně kněžími spravovaný. Císař habešský provozuje samovládu s přečetným úřednictvem, jinde (na př. říše Muata-Jamvova) jsou lenní státy, kde pohlaváři mají moc téměř neobmezenou, ale společnému panovníkovi povinni jsou poplatkem a pomocí válečnou. Pokročilí Mandinkové v Senegambii majíce dobrý smysl pro společenskou organisaci rozpadají se v menší státečky se správou republikánskou; v H. Guinei setkáváme se se svob. obcemi oligarchickými (Bonové v deltě nigirské); Abeokuta jest zvláštním spolkem malých svobodných obcí k společné obraně, a na pobřeží Pepřonoském zmohli se černoši – ovšem jen popudem zevním – i na velikou republiku Liberii. I v sev. A-ice mezi Maury z velké části jeví se podobná volnost svazku státního, a to nejen v Sahaře ale i v samém již. Marokku, kde mnozí kmenové žijí neodvisle pod svými náčelníky.

Za našich dnů velmi se zmohla v A-ice kolonisace evropská šíříc se hlavně na pobřeží východním a západním a odtud hledíc proniknouti k přebohatým zdrojům obchodu vnitroafrického. Kromě poloostrova Somálského a malých částí v H. Guinei a na záp. břehu Sahary rozdělena již všecka A. mezi mocnosti evropské.

V sev.-záp. části pevniny africké, zvané Berberskem (arab. Magreb = západ), zachovala se jediná samostatná říše: Marokko (Magreb-el-aksa = západ nejzazší), císařství, jež na jihozápadě počínajíc od ústí ř. Vádí-Drá (28° 42' s. š.) omýváno jest na této straně Atlantským okeánem, na sev. mořem Středozemním až k ř. Skisu. Odtud táhne se hranice k jihových. k Džebelu Mzi, za nímž obrací se záp.-jihozáp. Saharou k Vádí-Drá, obmykajíc ještě oasy Figig a Tafilet; též oasa Tuatská patří k Marokku. Povrch jeho vypočten na 812.300 km², a to krajův úrodných a hornatých 197.100 km², stepí 67.700 km², ostatek připadá na Saharu s Tuatem. Obyv. páčí se na 6–10 mill. Nynější sultán Mulej Hasan (od r. 1873) sídlí střídavě v Marokku, Mekinezu a Fésu. – Na severním pobřeží marockém jsou španělské »presidios« (pevnůstky), získané hlavně k účelům deportačním, zejména na pevnině Ceuta a Mlila, pak ostrovy Velez de la Gomera, Alhucemas a Islas Chafarinas, mající úhrnem 12.170 obyv. (1884) na 25 km². Též na záp. břehu Marokka jest enklava španělská Ifní neboli Santa Cruz. – S Marokkem na vých. sousedí Alžírsko, osada francouzská, již na sev. od Skisu až ke Capu Rouxu ohraničuje Středozemní moře a jejíž vých. hranice sahá na jihu téměř ke Ghadamesu pod 30° s. š.; tato rovnoběžka jest pak také asi jižní mezí moci francouzské. Alžírsko bylo dříve spravováno čistě vojensky, nyní má též správu občanskou a rozděleno na 3 departementy: oránský, alžírský a konstantineský. Gen. guvernér republiky franc. sídlí v hl. městě Alžíru. Povrch celé državy páčí se na 667.000 km, z čehož připadá na departementy 318.334 km² s 3,817,465 obyv. (1886), ostatek na Saharu asi s 50.000 obyv. – Vých. od Alžíru šíří se bejlik Tunis, do nedávna poplatný Turecku, od roku 1881 smlouvou kasr-el-saidskou pojatý pod ochranu republiky francouzské, jejíž gener. resident sídlí v hl. městě Tunisu, kde také mešká bej. Jižní hranice tuniská klade se nyní až skoro k 28° s. š. do nedávna jen k 32°, v kterýchžto užších mezích měl Tunis 2,100.000 obyv. na 116.348 km) a zahrnujíc v sobě aregy (přesypy, písčité kopce) s oasou Varglou zatáčí se k severovýchodu a jde až k předhoří Adžiru. – Za touto vých. hranicí rozkládá se mezi 10° až 25° v. d. nejvýchodnější země berberská, tur. vilajet Tripolis (tur. Tarabulus-i-Gharb) s hl. městem téhož jména. K němu náleží na jihu kaimakamlik Fezán s hl. m. Murzukem a 50.000 obyv. a na vých. Barka čili Bengází (s hl. m. Bengází). Velmi řídké obyv. tripolské páčí se na 1 mil. na 1,033.300 km².

S Barkou na vých. pruhem asi 250 km dlouhým spojen jest Egypt, místokrálovství podřízené souverenitě sultána cařihradského, jehož hranice rozcházejíc se s tripolskou u Tarfáje (24° v. d.) táhne se Libyckou pouští k jihovýchodu obsahujíc oasy Džarabub, Sívu, Baharii, Farafru, Dachel a Chardži. Jižní hranice označují se až u jezer podrovníkových, ale skutečně v těchto končinách jménem chedíva (místokrále) egypt. vládne Emin paša (pr. Slezan dr. Schnitzer) jen částí zemí Barův a Šiluků, kdežto největší čásť Núbie a východního neboli egyptského Súdánu (Taka, Senár, Fazokl, Chartúm, Kordofan, Bahr-el-Ghazal, Dár-Fúr a j.) povstáním Mahdiho a pádem Gordona paše (v lednu 1885) pro Egypt jest ztracena. Moc chedívova sahá v Ponílí pouze k 2. peřejům (k Vádí Halfě). Konečně i Harár v sev. území Gallů, stát dříve nezávislý se 454.700 obyv., od r. 1875 podléhá vrchní moci egyptské a r. 1884 dosazen zde emír Abdullah, jejž však dle zpráv novějších vypudil odtud Menelik II. šojský. V nynějším svém rozsahu má Egypt 6,817.265 obyv. (1882) na 1,021.354 km² (dříve 2,986.900 km²); z toho však jest jen 27.687 km² půdy úrodné. Chedív Mehemed Tevfík panuje od roku 1879 v hlavním městě Káhiře, kde sídlo své má též vrchní kommissař Vysoké Porty. – V Libycké poušti pozoruhodny jsou vedlé egyptských ještě bohaté, na vilajetu tripolském jen nepatrně závislé oasy Kuferské č. Sujské: Taiserbo, Busejma, Sigen, Erbena a Kebabo.

Jižně od držav egypt. na Rudém moři šíří se osady italské, které počínajíce od Emberemi u Masávy táhnou se k jihovýchodu až k již. mezím Rahajty, kteréžto zároveň jsou sev. hranicí francouzského Oboku, osady pro trestance, zejména arabské, na zálivu Tádžúrském (r. 1884 na 6000 km² 22.070 obyv.). Skutečně však drží Italie pouze okolí Masávy (uvnitř až k Sáti), nedaleké Dálacké souostroví a jižněji pobřežní území Asábské, asi 60 km dlouhé; ostatní země mezi Masávou a Asábem, pak Rahejta pojaty pod ital. ochranu. Asáb má dle sčítání r. 1881 jen 1193 obyv., Masáva kromě posádky 5000 duší. – Ostatně o tuto Italie podniká boj s Habešem, jehož Masáva jest jediným přirozeným přístavem. Tato skalnatá vysočina, »africkým Švýcarskem« zvaná, císařství křesťanské, skládá se ze tří do nedávna ještě samostatných říší, nyní provincí Tigry, Amhary a Šoe, hraničíc na sev. s krajinou masávskou, na záp. s býv. egypt. Súdánem, na vých. s Afarem čili zemí Danákilů, na jihu pak sahajíc (Šoa) až k 8° 16' s. š.; avšak poplatné země šojské a godžamské ve vlasti Gallů dosahují až k 7° s. š. a z těch zvláště důležity jsou krajiny Kafla a Inarja (Enarea), již za starověku známé rozsáhlým obchodem. Habeš zajímá plochu 410.200 km² a obyvatelstvo jeho páčí se na 3 mill. duší (Rohlfs jen na 1½ mill.). Negus negesti (král králů) Jan II. panuje od r. 1872 despoticky a sídlí ve vojenském ležení Debra-taboře na vých. straně Canského jezera. – Uvedení právě Gallové neboli Ormové (silní muži) obývají velmi hustě v šírých krajích mezi Habešem, jezery podrovníkovými a poloostrovem Somálským žijíce u velmi volném svazku společenském. Jest to lid statečný, mající ráz téměř plemene kavkázského, ale nemá smyslu pro tvoření větších skupin státních, jest jen z malé části usedlý, jinak kočovný, v množství kmenů roztříštěný. Ostatně jsou to země dosud takřka naprosto neprozkoumané rovněž jako sousední Somálsko, jehož muhammedánské obyvatelstvo, z části kočovné, z části obchod provozující, rozděleno na množství despotických státečků. Nejpokročilejší a nejváženější z kmenů somálských jsou Hadžiové v severních krajích poloostrova, mající svého sultána. Na sev. břehu poloostrova zabrali Angličané několik pobřežních míst, zejména důležitější tržiště Zejlu a Berberu.

Na vých. straně Somálska jsou již také některé části sultanátu Zanzibarského (Varšek pod 2° 2' s. š., Makdušu, Merka, Barava, Kismaju), jehož vlastní komplex počíná se na sev. u míst Kau a Kipiny na území Vituském (pojatém pod ochranu něm. v květnu 1885) a zajímá pobřežní pruh 10 angl. mil (15 km) široký až k Miningani (10° 44' j. š.). Kromě ostrova Zanzibaru (1590 km²), na němž leží hl. město t. jm., sídlo sedžida (panovníka) Chalífa (od r. 1888) patří k sultanátu ještě ostrovy Lamu, Pemba a Mafia. Úhrnem povrch říše páčiti lze na 20.000 km² se 150–300.000 obyv. Sultán zanzibarský valně pozbyl své samostatnosti a v skutku podléhá protektorátu Německa od té doby, co toto s Anglií rozšířilo osadní svou politiku na tuto čásť vých. A-y. Kolonisace německá počala se zde roku 1884, a do roku 1887 získáno již značné území v poříčí řek Vami a Rufu (55.660 km²), ale to jest jen malá čásť ohromné državy, kterou Německo si vyhrazuje k dalšímu ponenáhlému zabrání, totiž všecko pozadí říše zanzibarské až k jezerům Viktoriinu, Tanganjíce a Njanze. Zvláštní smlouvou s Anglií uznány dosavadní kolonisační výsledky Něm. Společnosti východoafrické (získala r. 1885 krajiny mezi 5–8° j. š.: Usagaru, Nguru, Useguu a Ukami) a vytčeny hranice »oboru zájmů« německých i anglických. Jižní hranicí německého oboru jest řeka Rovuma, severní táhne se od Vangy na pobřeží k sev.-záp. mimo sev. úpatí Kilima-Ndžára až k zátoce Kavirondské v jezeře Viktoriině. Dále na sever šíří se až k řece Taně země pojaté v obor zájmů angl. Sultán zanzibarský vůči dělům lodí něm. nejen svolil ke ztrátě pozadí své říše, ale v zajmu obchodním pronajal Něm. Společnosti i dva důležité přístavy Dár-es-Salám a Pangani. Území tímto Německu přiřčené má asi 3 mill. obyvatelstva na 350.000 km². – U Miningani počíná se osadní provincie portugalská Mozambik, jež zahrnuje v sobě pobřežní země až k Delagojskému zálivu, zejména krajiny Mozambik, Makuu, Kilimane, Sofalu, Inhambáne, Čobi, Magvambo a j. Obyv. páčí se na 2 mill. duší na 991.200 km², v čemž pojaty i všecky zadní země dosud neprozkoumané. Gener. guvernér sídlí v hl. m. Mozambiku na ostrově t. jm.

Nejjižnější čásť pevniny africké zajímá britské Kapsko (Cape Colony) mající tyto přirozené hranice: na sev. řeku Oraň, na vých. ř. Velký Kei, s ostatních stran moře Atlantské a Indické. V těchto mezích měla r. 1885 na 516.855 km² 914.000 obyv., mezi tím 328.000 bělochů. Dle ústavy z r. 1854 a 1872 skládá se parlament kapský ze sněmovny horní (Legislative Council) a dolní (House of Assembly), jejichž usnesení potvrzuje královna angl., po případě vrchní guvernér s nejvyšší mocí občanskou i vojenskou, jenž sídlí v Kapském Městě (Capetown). Avšak ke Kapsku náležejí též země závislé, zejména za středním Oraněm země záp. Griků (5500 obyv. na 45.300 km²), na vých. Transkei (119.552 obyv. na 6565 km²), země Tembů (122.638 obyv. na 10.502 km²) a země vých. Griků (96.180 obyv. na 19.373 km²). Pod správu guvernéra kapského patří od r. 1884 též území Velrybí zátoky na záp. pobřeží africkém pod 23° j. š. s 800 obyv. na 1250 km². Vedlé toho prostřednictvím téhož guvernéra pojaty pod ochranu koruny britské: země Basutů na horním toku Oraně (128.176 obyv. na 26.655 km²), na vých. země Pondů (150.000 0byv. na 9324 km²), na sev. od r. 1885 šíré kraje západních Bečuanů (478.000 obyv. na 477.835 km²), kde britská vláda vyhradila si všecko území ohraničené na západ 20. poledníkem až k 22° j. š., kterážto rovnoběžka jest pak sev. hranicí této reservace, až kde stýká se s Limpopem. Sev.-vých. od zemí Basutů, vých. Griků a Pondů jest jiná osada britská Natal, spravovaná zvláštním guvernérem, jenž však závislý jest na vrchním guv. kapském. R. 1885 napočteno zde na 48.560 km² 443.639 obyv., převalnou většinou domorodých Kafrů, pak 27.000 Indův a jen 35.000 Evropanů. Konečně ještě Zulové bydlící sev. od Natalu za řekou Tugelou až k sev. břehu zátoky sv. Lucie přijali protektorát britský, tak že v těchto končinách kapských zachovaly se mezi osadami anglickými a portugalskými, ovšem nikoliv na dlouho, jen dvě samostatné zemičky domorodcův: Amatongů při Indickém okeánu a Svazů, oddělené od sebe Lobombským pohořím.

K zemi Svazův a nejjižnější části Mozambiku na záp. přiléhá Jihoafrická čili Transvaalská republika, sousedící na jihu s Novou republikou, Natalem a republ. Oraňskou (ř. Vaal), na záp. se zemí Griků a záp. Bečuanskem, na severu ohraničená Limpopem. Tato republika hollandských boerů, jež má na 308.200 km² pouze 60–70.000 obyv. bílého (domorodců kaferských roku 1886 napočteno 299.848), byla r. 1877 přivtělena Kapské osadě, avšak po netušených vítězstvích vzbouřivších se boerů smlouvou ze dne 27. ún. 1884 navrácena republice plná vnitřní samospráva, začež republika přijala britský protektorát. Zákonodárnou moc má národní rada (Volksraad), výkonnou president na 5 let volený (od r. 1883 Sir J. P. Krüger) s 5člennou radou výkonnou (Uitwoerende Raad), sídlící v hl. městě Pretorii. – Též na levém bř. Vaalu šíří se svobodný stát boerský Oraň, jenž na záp. přiléhá k zemi záp. Griků, na jihu ke Kapské osadě a zemi Basutů (zde jsou přirozené hranice ř. Oraň a Caledon), na vých. k Natalu. Roku 1880 žilo zde na 107.439 km² 133.518 obyv., mezi tím 61.022 bělochů. President republiky Sir J. H. Brand (r. 1884 na 5 let volený) sídlí v Bloemfonteinu v čele exekutivy rovněž Uitwoer. R. zvané; zákonodárství přísluší Volksraadu. – R. 1884 založena mezi jihových. Transvaalem a zemí Zulů a 16. srpna t. r. prohlášena Nová Republika (Nieuwe Republick), zřízená od dobrodružných boerů hollandských, vystěhovavších se z obou výše jmenovaných svob. obcí a z Natalu. Státeček ten zaujímá jen 13.000 km²; hlavní město Vrijheid (Svoboda).

Na sever od řeky Oraně až k ř. Kuneně (20° j. š.), Kubangu a Zambezi (ke Katimským slapům), od Atlantského okeánu až k 20° v. d., u 22° j. š. počínajíc ještě dále na východ rozkládá se území německé, Südwest-Afrika zvané, obsahující zejména země hottentotských Namaků, Damarů a Kaoků, jež jsou velmi řídce zalidněny, majíce na 600.000 km² jen asi 300.000 obyvatelů. – K těmto pod německou ochranu pojatým zemím přiléhá na severu Angola, osadní provincie Portugalska, které v této části africké vrchmoci své vyhradilo všecky země na Atlantském okeánu až ke Kongu. Severní hranice tohoto rozsáhlého vyhraženého území (809.400 km²) táhne se podél dolního Konga k Noki a odtud podél dotčeného kruhu j. š. až k řece Kvangu, která pak jest vých. hranicí Angoly, jež počínajíc u 12° j. š. rozpíná se ještě dále na východ téměř až k hornímu toku ř. Zambezi. Pobřežní Angola obsahuje kraje Loandu č. Angolu, Benguelu a Mossamedes. Obyvatelstvo její páčí se velmi libovolně na 2–9 mill. Sídlem guvernéra jest Sao Paolo de Loanda, a pod jeho správu náleží též Kabindská osada portugalská sev. od Konga mezi Atlantským okeánem, franc. Gábúnem a Konžským státem ležící a smlouvou francouzsko-portugalskou ze dne 15. kv. 1886 podrobně vymezená. Má na 2400 km² jen 30.000 obyvatelstva.

Mezi severní Angolou a Kabindou jest pobřežní pruh země pouze asi 50 km široký, jímž vchází se do nového státního útvaru afrického, Konga, kterýžto svob. stát, založený Mezinárodní společ. konžskou (Association Internationale du Congo) a uznaný berlínskou, k tomu účelu r. 1885 zvláště pořádanou konferencí, má tyto hranice: od Caba Lomba až k 12° 20' v. d., pak přímo na sev. k ř. Čilongu, podél této a předělu Konga a Kuilu až k 15° v. d., odtud přímo na jih ke Kongu a s tímto až k 0° 40' j. š., dále na sev. podél 17° v. d. ke 4° s. š. a s tímto až k 30° v. d.; týž poledník jest pak vých. hranicí až k sev. konci jezera Muta Nzige, dále záp. břeh Tanganjíky až ke 4° j. š., tato rovnoběžka až k Lualabě a táž k jezeru Lanči až téměř k 6° j. š. a odtud přímá čára na západ k Noki na l. břehu Konga, jehož nejdolejší tok (Zaire) ukončuje jižní hranici. V těchto od Německa uznaných rozměrech má nový stát asi 27 mil. obyv. na 1,533.100 km²; avšak Francie a Belgie přiznaly mu hranice ještě širší na jihovýchodě, objímající širé úvodí Lualaby až k její temeništi (říši Kasongovu, Mziriovu a Kasembovu), a v těchto mezích má Konžský stát 2,091.000 km², jehož obyv. Stanley páčí na 40 mill. duší. Za to však Francie činila nároky k sev.-záp. cípu nového státu až k řece Mobandži a smlouvou ze dne 30. dubna 1887 skutečně obdržela pravý břeh této řeky. Kongo jest stát neutrální pod souverenitou krále belgického na základě personální unie. Ústřední vláda sídlí v Brusselu, sídlem vlády místní, v jejíž čele jest gener. administrátor (nyní C. Jansen) a jejíž moc dosud nesahá dále nežli na čásť poříčí konžského, jest Boma.

Sev. od Kabindy a Konga šíří se území francouzské Gábún a Kongo (France équatoriale) až k řece Campu na vých. mezujíc s Konžským státem, a povrch jeho páčí se na 670.000 km² s 3–9 mill. obyv. Moc francouzská v těchto velkou většinou nově nabytých zemích dosud ovšem jest nepatrna přestávajíc na pilném jich prozkoumávání a vyhledávání stykův obchodních. Nejdůležitější stanice franc. jest Brazzaville (Mfua) na pravém bř. Konga. Vrchní správa svěřena gener. kommissaři, jemuž podřízen jest guvernér gábúnský. – V tomto území francouzském jest pobřežní enklava San-Juanská s mezemi dosud neurčitými, kterou si Španělé páčí na 25.000 km², ale skutečně drží nepatrnou její čásť. – Za ř. Campem na sev., v hloubi zálivu Guinejského počíná se korunní osada německá Kamerún, získaná r. 1884 a sahající na sev. až k Rio del Rey, odkudž projektována hranice severní až k Jole v Adamavě, kdežto na východ dosud není vytčena. Obyvatelstvo krajů pobřežních vlivu něm. skutečně podléhajících páčí se na půl mill. duší. Guvernéru kamerúnskému podřízena jest též německá osada Togo na již. bř. Horní Guinee, na Otročím pobřeží. s 40.000 obyv. na 1300 km².

Pobřeží záp. od Kamerúnu ležící zaujali nedávno Angličané, zejména deltu nigirskou, a jejich obchodní společnost africká (The National African Company) zcela již opanovala dolní tok Nigiru až k Sáji i jeho mohutného přítoku Benue až k Jole, a smlouvami se sultány sokotským a gandským zabezpečila Anglii příchod do stř. Súdánu. – Dále k západu na pobřeží hornoguinejském následují tyto osady evropské: Lagos od ř. Beninu až k ř. Zvavě s 87.165 obyv. (1883) na 2768 km², osada britská, jejíž guvernér sídlí v hl. městě Lagosu; malé osady franc. Porto Novo, Kotonu, Grand Povo a Agué, ve dví rozdělené portugalskou osadou Ajudskou (asi 70 km zdélí); něm. osada Togo, k níž přiléhá brit. osada Zlatého pobřeží (od Lome na vých. k řece Asini na záp.), jež s několika státečky domorodců pod brit. ochranu vzatými, má zvl. guvernéra v Elmině a 651.000 obyv. (1884) na 48.648 km². Od Asini až k ř. Lahu šíří se opět území francouzské, faktorie Grand Bassam, jež s ostatními, právě uvedenými franc. osadami na tomto pobřeží má 44.846 obyv. (1885) na 24.000 km². Následující čásť Slonov. pobřeží (Adu, Gleboe) nezabrána dosud od nikoho. – V pozadí osad hornoguinejských, dosavad nepatrně prozkoumaném, jsou říše domorodců, krutě despoticky spravované, z nichž vynikají říše Ašantů (27.500 km²), s hl. m. Kumasí, jež prý již se rozpadává, Dahome (10.350 km²), stát barbarský s hl. městem Abome, jenž r. 1885 přijal ochranu portugalskou, a Joruba (48.180 km²), s hl. městem Abeokutou.

Pokračujíce dále na pobřeží hornoguinejském nalézáme za řekou sv. Petra zvláštní útvar státní, černošskou republiku Liberii, zajímající všecko Pepřonosné pobřeží až k řece Manohu. Svobodný tento stát, založený r. 1822 od černých propuštěnců ze Spojených Obcí severoamerických a domorodců (hlavně Krumánů) nejprve pod záštitou kolonisační společnosti americké, od r. 1847 zcela nezávislý, zajímá 37.200 km² s 1,050.000 obyv. V hl. městě Monrovii sídlí president a v prosinci zasedá sněm poslancův a senát. Ačkoliv jest to země velmi bohatá, zklamala všecky naděje v ni kladené a pro nepořádné hospodářství státní ocitla se již nad propastí úpadku finančního. Za jejího dědice pokládá se hlavní její věřitel Anglie, která v sousedství drží osadu Sierra Leone (2600 km² se 60.546 obyv., 1881), s hl. městem Freetownem a dále na sev.-záp. osadu Gambii při ústí řeky t. jm. (179 km², se 14.150 obyv., 1881) s hl. m. Bathurstem, obě spravované společným guvernérem úřadujícím ve Freetownu.

Tato Gambie, rovněž i portugalská Guinea na dolních tocích řek São Domingo, Rio de Geba, Rio Grande a Cacheo, která s nedalekými ostrovy Bissagy dle smlouvy s Francií 15. kv. 1886 sjednané obsahuje asi 40.000 km² (před tím jen 69 km²) a jejíž guvernér sídlí v hl. městě Bolamě, vsunuty jsou v území, jež Francie pojala v obor svých zájmů, totiž v Senegambii. Tato se svými dependencemi a územím Jižních řek (Rivières du Sud), hraničícím na jihových. se Sierrou Leone, sahá na sev. až k Bílému mysu, na vých. za Segu Sikoro k 69 z. d. Tyto osady s hl. m. St. Louis počaly zkvétati teprve za vladařství gen. Faidherba (od r. 1854), kmen za kmenem přijímal protektorát franc. a do r. 1885 vzrostly již na 290.000 km². Avšak od té doby, zejména počátkem r. 1887 výboji podplukovníka Galliéna na horních tocích Senegalu a Nigiru hranice jejich valně se rozšířily, když sultán segujský Achmedu přijav ochranu republiky francouzské uznal nároky její na všecky země na sever až k Damfě, na jih až k Sieře Leone a Liberii sahající. K rychlému postupování po horním toku Nigiru pobádá Francouze kvapné šíření se moci britské na dolním toku téže řeky směrem k Timbuktu. – Další záp. saharské přímoří mezi mysy Bílým a Bojadorem (700 km), uvnitř až téměř k 8°z. d. ujalo v držení své Španělsko (r. 1885), ale moc jeho dosud nejeví se leda v založení několika faktorií. Území toto (s Adrárem) podřízeno gen. kapitánu Kanárských ostrovů.

Saharská poušť rozsáhlostí svou rovnajíc se téměř Evropě (9,159.500 km²) zalidněna jest jen velmi řídce, a to hlavně kmeny kočujícími, i není způsobilá k tvoření značnějších skupin politických. Obývají zde Arabové, Berbeři a černochové (asi 3 mil. duší), krevně jsouce na vzájem velmi pomícháni. Panujícím plemenem v západní Sahaře jsou Arabové, ve střední berberští Tuarikové čili Imošové, ve východní Tibové č. Tedové, tělem i jazykem již velmi blízcí černochům, a pospolitost jejich jeví se jen v četných oasách, z nichž vedlé oas pouští marocké, tuniské, tripolské a egyptské, již výše uvedených – jsou důležitější: na západě Adrár č. Tmár s hl. městem Vadánem, jihových. od této Tagant s hl. m. Tišitem a Valata s hl. m. t. jm., dále v zemi Tuariků skupina oas Tadikelt (0°–4° v. d. a 27° až 30° s. š.), z nichž panující jest Ain-Salah a jichž obyvatelstvo páčí se na 70–300.000 duší, pak vysočina Ahaggar s hl. m. Idelesem a jihojihových. od této hornatá země Air čili Asben s hl. m. Agadesem. V poušti Tibů nejdůležitější oasy jsou původní jejich vlasť Tibesti č. Tu s hl. m. Bardajem, jihojihových. od Fezánu, s 12.000 obyv. a skalnatá země Borku (hl. město Jin), kteroužto Arabové kanemští pokládají za svůj majetek.

Touto zemí vých. Sahará přechází v pravou vlasť plemene černého, Súdán (Beled-es-Súdán = země černochů) mezi horními toky Nílu a Nigiru, v němž nalézáme řadu ustálených, dosti pokročilých, spořádaných a mocných států domácích, zejména v západní jeho polovině, kde od horního Nigiru až k pramenům řeky Binue Felatové č. Fulbové, statečný pastýřský národ muhammed., od severu vniknuv do těchto zemí a domácí černé obyvatelstvo sobě podmaniv, od něho naučil se orbě, práci řemeslné a usedlému životu a založil několik dobře spravovaných států muhammedánských. Jsouť to: Masina (dle dra. Lenze Moasina) s hl. m. Bandžágarou, sahá na severu k Timbuktu, na jihu k 15° s. š. a má na 167.000 km² asi 4½ mill. obyv. Dále směrem vých. šíří se státy s většinou obyvatelstva hauského, jehož jazyk jest obcovací řečí vší střední A-y: Gando na obou březích střed. Nigiru mezi 11–14° s. š. s hl. městem t. jm. a 5½ mill. obyv. na 213.300 km², podléhající již ponenáhlu vlivu anglickému, a mezi 5–16° v. d. Sokoto (hl. m. a sídlo emira Vurnu, hl. obch. město Kano) a polozávislá na něm Adamava na březích řeky Binue s hl. m. Jolou; dohrom. 12 mill. obyv. na 438.000 km². – Sev.-vých. od Sokota a sev. od Adamavy k Čadskému jezeru a vých. k ř. Šari rozprostírá se velmi pokročilý, mocný a ze všech vnitroafrických zemí nejvíce známý stát muhammed. Bornu s hl. městem Kukou a 5 mill. obyv. na 133.250 km², jehož sultánu poddána jest také bývalá samostatná říše Kanem (hl. m. Mao) na protějším sev.-vých. břehu Čadského jezera. Vých. od Bornu, na březích středního Šari k 18° 20' v. d. a 8° 20' s. š. jest černošská země Bagirmi s hl. m. Maseňou a 1½ mill. obyv. na 146.000 km², a dále mezi Bagirmi, Čad. jez. a Kanemem na záp. a Dár-Fúrem na vých., mezi 9° –17° s. š. despotický stát Vadai č. Dar-Mába s hl. m. Abešrem a 3–6 mill. obyv. na 320.000 km². Nejbližší země Dár-Fúr mezi 9° až 16° s. š. a 20°–26° v. d., s hl. m. Fašerem a 4 mill. obyv. patří již k zemím býv. egypt. Súdánu, o němž zmíněno se již při Egyptu.

Zbývá ještě vnitřek jižní poloviny africké, kde nenalézáme pevných, trvalých útvarů státních s ustálenými hranicemi. Vznikajíť rychle, mohutnějí a mění se podlé statečnosti toho kterého pohlavára a pokročilosti jednoho kmene vůči ostatním a rovněž záhy se rozpadávají jejich úmrtím neb ochabnutím, zvláště v zemích vých., kde neustálým stěhováním kmenů starší říše zanikají ustupujíce novým. Tak v území velikých jezer, dosud málo prozkoumaném »ráji černochů«, vynikala do nedávna mezi Ukereve a Muta-Nzige mocná říše Mtesova čili Uganda s poplat. zeměmi Unjoro, Ukedi a Karagve (asi 160.000 km²), jejíž obyvatelstvo Stanley páčil na 2,775.000 duší a jehož panovník Mtesa snažil se říši svou otevříti vzdělanosti evropské; avšak po jeho smrti (r. 1884) za císaře Mvangy nastal náhlý obrat a říše jeho se rozpadla. Vých. od portugalské Angoly v horním poříčí Kasaje byla mocná říše Muata-Jamvova nebo-li Lunda (345.000 km²) s hl. m. Musumbou, kde však po smrti posledního panovníka roku 1886 vznikly boje mezi několika nápadníky. Jihojihových. od této na střed. toku ř. Zambezi šíří se spořádaná říše Maruců a Mabundů s 1 mill. obyv., a s tou na jihových. mezi Zambezim a Limpopem sousedí kafirská říše Matebelská s hl. městem Matlokotlem. Konečně mezi Matebely a portug. Sofalou jest Gaza neboli říše Umzilova, založená asi před 65 léty, jejíž obyvatelé (Tongové) dělíce se ve větší kmeny podrobují se svrchovanosti společného panovníka Umzily.

Ostrovy africké počínají se na sev.-záp. Madeirou, kterou však mnozí pokládají ještě za ostrov evropský. Náležejíc k Portugalsku má svého guvernéra ve Funchalu a 133.955 obyv. (1882) na 815 km². Pak směrem jižním následují tyto ostrovy Atlantského moře: Kanárské ostrovy (Islas Canarias), jež spravuje generální kapitán španělský, mají 304.326 obyv. (1884) na 7273 km². Hlavní město Las Palmas. – Kapverdské ostrovy (Ilhas do Cabo Verde), mající 107.026 obyv. (1883) na 3851 km², spojeny jsou s ostrovy Bissagos a protější pevninou portugalskou, provincií Zeleného mysu. Gen. guvernér sídlí v hl. m. Ville de Praya. – Osamělé ostrovy angl. Sv. Heleny (122 km² s 5085 obyv., 1883), Ascension (88 km² s 300 obyv., 1881) a Tristaò da Cunha (116 km² s 94 obyv., 1886). – Fernando Po v zál. Biaferském a jižnější ostrovy guinejské Annobon, Korisko, Eloby a území San-Juanské při Koriském zálivu patří Španělsku majíce – kromě území posléze jmenovaného – 68.656 obyv. (1885) na 2200 km². Sídlem guvernéra jest Santa Isabel (dříve Clarencetown) na Fernando Po. – Portugalské ostrovy São Thomé s hl. městem t. jména (18.266 obyv. na 929 km², 1878) a Ilha do Principe (2622 obyv. na 151 km²) mají společného guvernéra.

Z ostrovů okeánu Indického největší jest Madagaskar (591.964 km² s 3 mill. obyv.), jenž dle smlouvy tamatavské ze dne 17. pros. 1886 pojat pod ochranu republiky francouzské. Táž jej zastupuje ve všech věcech zahraničných, vnitřní správa zůstavena královně Ranavale Manjace (od r. 1882) v hl. m. Antananarivě, kde sídlí též resident francouzský. – Francii náležejí zde ještě tyto ostrovy: Réunion (Bourbon) s 179.639 obyv. (1885) na 2512 km² a guvernérem v St.-Denisu, Komory s 64.900 obyv. (1883) na 1972 km², Nosi- při sev.-záp. pobřeží Madagaskaru s 11.299 obyv. (1885) na 293 km² a St. Marie de Madagascar č. Nosi-Ibrahim, se 7634 obyv. (1885) na 165 km². – Britské ostrovy v těchto končinách jsou: korunní osada Mauritius (Isle de France) s hl. m. Port Louis, 370.766 obyv. (1884) na 2655 km² a guvernérem, jehož správě podřízeny jsou ostrůvky Rodriguez, Sv. Pavel, Nový Amsterodam a souostroví Amiranty a Seychelly. Konečně též ostrov Sokotora se 4000, dle jiných 10.000 obyv. na 3549 km² přijal britský protektorát. f.

Výzkumy africké.[editovat]

Výzkumy africké lze přirozeně děliti na 3 periody: I. sahá od dob nejstarších až do konce starověku, II. až do r. 1788, III. jde od r. 1788 až po naše dni.

I. Doba antická. V dobách nejstarších známost A-y šířila se s panstvím faraonů. Nápis ve skalním údolí hammámatském podává nám zprávu o první výpravě Egypťanů do země Punt (sev. pobřeží somálské), již vyslal farao Sanchkara asi okolo r. 2500 př. Kr. Ctižádostivá Semiramis dějin egyptských, Hašop, opakovala ok. r. 1600 pokus ten s nejlepším zdarem. Bratr a nástupce její Thutmes III., největší farao, vládl celému tehdáž známému světu a za něho podniknuta tažení též na jih. Amenhotep III. (1524–1488 př. Kr.) prý si podmanil 24 kmeny aethiopské, Ramses II. (1392–1326) vítěznou svou zbraň zanesl daleko na jih. Libye, Núbie a Aethiopie až téměř k m. Guardafui ho poslouchala. Ramses III. (Rampsinitos) ok. r. 1200 otevřel přímé spojení po zemi a po vodě s přístavy moře Indického. V XI. a X. stol. př. Kr. vystoupil na bř. africké nový činitel – Foinikové. Již z toho, že Eratosthenés na délce 15 zem. mil dnešního atlant. pobřeží marockého 300 jejich osad vypočítává, lze souditi, s jakým úsilím se osazování jejich dělo. Vzrůst říše numidské (v IX. stol.) ovšem vzkvétající osady ty udusil. Není také nijak pravdě nepodobno, co Hérodot v Egyptě slyšel, že farao Neko (ok. r. 600 př. Kr.) dal plavci foinickými celou A-u ze Suezu oplouti. Též Indové na úsvitě své vzdělanosti měli známosti o A-ice. Představujíce si svět květem lotosovým, označovali listem »sanksa« dnešní Zanzibar. Brzy dostalo se severnímu pobřeží A-y nové metropole neobyčejným vzrůstem m. Karthaginy. Nedostává se nám sice zpráv o obchodě její s vnitřní A-ou, nelze však pochybovati o velikých jeho rozměrech. Jediná nás došlá zpráva u Athénaia sděluje, že Karthagiňan Mago třikráte poušť prošel živě se při tom pouze suchou moukou. I vliv na březích atlantských měl býti obnoven. Za tím účelem vyslán vojevůdce karthaginský Hanno na 60 pentekorách s 30.000 Libofoiniky. Plavba tato (ok. r. 470 př. Kr.) jest z nejslavnějších v starém věku. Vůdce karthaginský dospěl asi k 7° s. š. na pobřeží Sierry Leone. Řekové pozdě seznámili se s A-ou. Jejich známosti o ní, jak se nám jeví v Iliadě aneb u Hekataia Milétského (549–486), daleko nedostihují egyptských a foinických. Vlastní jejich vystoupení na půdě africké počíná Hérodotem (450–420), jenž podal nám nejstarší ze zachovaných spisů o A-ice. Tažení Alexandra Vel. do Egypta a na oasu Ammonskou samo sebou nijak nepřispělo k obohacení geografie africké, avšak založením Alexandrie a vědymilovnými Ptolemaiovci mělo dostati se snahám učenců řeckých vzácné podpory. Do doby Alexandra Vel. spadá také plavba Euthymena z Massalie, jenž až k ř. Chremetes (Senegal) pronikl. Slavnou řadu geografův alexandrijských zahájil Eratosthenés z Kyrény († ok. 194 před Kr.) a po něm Hipparchos z Nikaie (165–125), jenž měl za to, ze A. dále na jih sahá než u Eratosthena a že s Asií okolo Indického okeánu souvisí. Za jeho času podnikl Polybios r. 146 př. Kr. plavbu na záp. pobřeží africké, zdá se však, že se ani k Senegalu nedostal. Že by byl Eudoxos z Kyziku celou A-u z Gadezu oplul, jak Pomponius Mela později tvrdil, o tom i sám Strabo pochybuje, jisto jest však, že smělý plavec tento, jenž i v Rudém a Indickém moři byl cestoval, aspoň pokusy ok. r. 130 v tom směru činil a konečně zmizel. Strabo (66–24 př. Kr.) měl lepší zprávy o severní A-ice než jeho předchůdci, znal východ až k Džard Hafunu, podceňoval však velikost A-y, jíž za samostatný díl světa nepokládal. Zatím byl Řím vybojoval památný zápas s Karthaginou, pokořil Iugurthu a rozmnožil řadu provincií římských o Egypt. Díla o těchto bojích jednající mají i pro zeměpis důležitost, jako Salustius Crispus a J. Caesar. V době císařské z opanovaných krajů i výpravy hlouběji do země podnikány. Tak r. 19 po Kr. L. Corn. Balbus na výpravě proti Garamantům dobyl Fezzanu a Gadamesu a rozšířil panství římské až k 26° 22' s.š. Z Egypta r. 24 po Kr. Aelius Gallus podnikl výpravu do Aethiopie a Arabie, r. 37 po Kr. římský vůdce C. Suetonius Paulinus první překročil Atlas. K vyhledání pramenů Nílu vyslal Nero ok. r. 60 centuriony, kteří až asi k 10° s. š., t. j. k ústí Bahr el Gazalu pronikli. Do Sahary hluboko vnikli koncem I. stol. kupci římští Septimius Flaccus a Jul. Maternus. Tento přišel až do krajiny Agizymba zvané (bezpochyby kraj ok. jez. Čadského). Touž dobou podali Pomponius Mela (41 až 45 po Kr.), Plinius Secundus a největší znatel A.-y v starověku, král Juba II. Numidský na ten čas důležitá díla o A-ice.

Vrchol antické geografie spatřujeme však v Klaudiu Ptolemaiovi. Opíraje se o veškeré přístupné spisy předchůdců, podal nám v díle »Γεωγραφικὴ ὑφήγησις« (vyd. ok. r. 141 po Kr.) nejlepší obraz toho, co staří o světě věděli. O západním pobřeží nemohl ovšem pověděti více než jeho předchůdci na základě Hannona, Skylaxa a Polybia byli podali. Jižně Atlasu a Libye setkáváme se u něho se spoustou jmen, jež sice zdají se býti na bezpečných zprávách založena, ale pravého jejich významu dnes určiti nelze. Daleko rozsáhlejší jsou vědomosti Ptolemaiovy o východní A-ice a zvláště o poříčí Nílu. Podél pobřeží východní A-y (»Azania«) plavili se plavci za účelem obchodním toho času až k mysu Rhaptum (asi u nyn. Kiloy), za kterýžto bod pouze řecký plavec Dioskuros se dostal až k mysu Prasum (bezp. nyn. Delgado). Od plavců adenských byl se Ptolemaios dověděl, že břeh mezi oběma mysy k jihovýchodu se obrací, a ježto byl zároveň ze zpráv smělých plavců, jako Alexandra, Titiana a j. seznal, že Asie na druhé straně zál. Bengalského ve směru jižním až za rovník sahá, soudil z toho, že jest jižní spojení mezi oběma zemědíly, jichž břehy se všech stran Indické moře uzavírají. Od kupců na pobřeží zanzibarském obchod vedoucích pocházejí také nejzajímavější zprávy Ptolemaiovy o vnitru A-y, z nichž některé po 1700 let v platnosti zůstaly. Až do roku 1863, t. j. až do skončení cesty kap. Spekea a Granta mapa Ptolemaiova byla jedinou pro prameny Nílu, a za jak věrohodné zprávy jeho byly pokládány, o tom nejlepší svědectví podává to, že ještě r. 1886 Kirchhoff se jich dovolával. Po Ptolemaiovi až do konce starého věku jediný Pausanias, živší za Hadriána a Antoninů, podal něco nového vykonav cestu na oasu Ammonskou a sebrav mnoho cenných zpráv o Aethiopii, ve IV. pak století cís. vůdce Salomon překročiv Aures dobyl Zibanu.

Nastínivše takto krátce, jak se za starého věku šířila známost o pevnině africké, obrátíme ještě pozornost k ostrovům na sev.-záp. a vých. pobřeží A-y. Zprávy řeckých a římských geografů jsou zde méně jasny. Skupinu madeirskou znali z vypravování plavcův andaluských (Plutarch »Vita Sertorii«), kteří prý je v značné vzdálenosti od pevniny našli. Juba dává jim jméno »Purpurových«. Týž Juba a Statius Sebosus popisují též Kanárské ostrovy (Μαχάρων νῦσοι, Insulae Fortunatae), na jichž osazení se již za Sully pomýšlelo. Ostatně jest zcela možno. že na plavbě Hannonově i Kapverdské ostrovy byly spatřeny. V okeáně Indickém byl ostrov Sokotora již v nejstarších dobách Hindům znám pod jménem »Dîva sukhatara«. Záhy byl i Řeky navštěvován. Diodóros nazývá jej s okolními ostrovy Νῆσοι εὐδαίμονες (Insula Dioscorodis). Ostrovy Džubské byly zvány Pyralajskými, Zanzibar (Menuthias) starým plavcům vůbec byl dobře znám. Nepočítáme-li ani s oplutím A-y, jež Hérodot připisuje Foinikům za Nekona, Pomponius Mela Eudoxovi z Kyziku a Strabo dle Hérakleida z Pontu jednomu magovi perskému, béřeme-li tedy za pravdu jen zprávy zcela zajištěné, jak krásné to byly vědomosti jež umírající starověk svým nástupcům v odkaz zanechal! Hlavním původcem jejich byl obchod, jenž v rozměrech velikých v celé téměř severní polovici A-y se vedl. Ještě dnes snad lze spatřiti zbytky antických cest mezi oasami libycké pouště, Egyptem, ba dle jedné zprávy hluboko v poušti jižně oasy Kufry. Smíme-li věřiti nadpisu adulitskému, objevenému Kosmasem alexandrijským, vedli staří obchod i s Kaffou a Enareou, tedy tak daleko, ne-li dále, kam dnes v této končině známosti naše sahají.

II. Doba střední. (Od konce starověku do roku 1788.) Ve středověku Arabové budovali na základech posud získaných. R. 947 psal Massúdi hlavní své dílo, a r. 976 dokončil Ibn Haukal svůj popis zemí islámem zaujatých. Oba tito mužové cestovali po Egyptě a sev. A-ce. Obeid el Bekrí podal nám roku 1067 svou knihou »o cestách a královstvích« první geografii zemí černošských. Do let 1099 až 1186 spadá život Edrísího, jenž v zájmu Rogera II. Sicilského hlavně ok. r. 1150 pracoval. Podlé něho až do polovice předešlého století téměř všecky mapy střední A-y byly kresleny. V prvé pol. XIII. stol. Ibn-ul-Vardí ve svém fysickopolitickém zeměpise obšírně A-u popisuje. Mnohem důležitější než to, co Jákútí, Abdullatíf, Kairvání, Mukkadasí, Istachrí, Makrízí, Ibn Saíd a j. o severní A-ice napsali, jest dílo abul-Fidovo (1273–1332), bohužel nedokončené, ale velmi spolehlivé. Též o Kafrech máme arabské dílko, jež napsal r. 1403 Bákúí. Z množství cestovatelů daleko nad ostatní vyniká Ibn Batúta. Již dříve vykonav cesty v Asii a Evropě opustil r. 1352 jako vyslanec sultána marockého Fés, prošel záp-Saharu, navštívil Agadez, Timbuktu a zemi Mandingů. Druhá cesta vedla ho podél pobř. vých. A-y až do Zanzibaru. Již v X. stol. plavili se podél tohoto pobř. Arabové na jih až k mysu Corrientes (23° j. š-) a založili ve východní A-ice několik říší (Melinde, Mombaza, Mozambik, Kilva, Makdašu, Meurka, Baráva a Sofala). Jako nejjižnější jejich bod jmenuje se Dagúta (asi nyn. Inhambane). Na celém vých. pobřeží vedli rozsáhlý obchod se zlatem a otroky; znali též ostrov Madagaskar jm. »Kamara«.

Ve vnitru A-y jmenuje Edrísí jako nejjižnější zemi Lamlam snad asi na 7° s. š. Uvnitř záp. A.-ly kvetlo tehdáž několik mocných říší, t. Gana, Tekrúr, Melí, z nichž v čase pozdějším hl. Timbuktu vyniklo. O nějaké známosti horopisu u zeměpiscův arabských sotva lze mluviti. Vodopis jejich byl zvláštní. Všecky řeky africké dle nich vycházejí z jednoho jez. »Kúra« zvaného, z něhož na všecky strany tekou. Všem dávají příjmí Níl; tak Níl egyptský, Níl habešský, Níl Džúb atd. Níl egyptský znali pouze k Dongole. Současně s Araby i po nich starali se o zeměpisnou známost hlavně Italové. První obchodní spojení Benátek s vnitřní A-ou spadá již do IX. stol. Na východě vladaři egyptští uzavírali cestu do Indie na Rudém moři, a jen výjimkou dostali se ve XII. stol. tudy Pisané do Indie. Marco Polo (1256–1323) mohl pouze dle zpráv Arabův o východní A-ice vypravovati. Aby se islámu, v stol. XIII. i do Núbie se šířícímu, postavila hráze, hleděno dosíci spojení s Habešem a vysíláni tam missionáři. Byloť v Evropě již v XI. století ze zpráv poutníků palestinských známo, že v Habeši vládne křesťanský panovník a že i v Núbii, Senáru a zemích Gallů víra Kristova jest rozšířena. Pokusy o toto spojení byly křesťanskými panovníky habešskými skutečně podporovány a habešské poselství bylo již r. 1123 v Římě od Calixta II. přijato. Benátský malíř Fr. Brancaleone přišel r. 1434 ke dvoru habešskému, kdež zemřel. S islámskými říšemi sev. A-y a Súdánem bylo čilé spojení. Od X. stol. nalézáme na celém sev. pobřeží osady křesťanských kupců, jež islám privilegoval. Cestování v těchto končinách za účely obchodními dálo se jistě s větší jistotou než dnes. Republiky italské výhodnými smlouvami, hl. ve XIII. stol., byly se o to postaraly. Po cestách, jež obchod razil, ubírala se nejprv křesťanská, pak muhammedánská víra. Ještě v XI. stol. setkáváme se s křesťanstvím v říši Gana (na Nigiru). Není známo, jak se rozšířilo, jen jediná zpráva dí, že roku 1075 křesťané tamější k islámu přestoupili. Islám šířil se velmi rychle a ve druhé polovici XIV. stol. vládl již téměř ve všech velikých říších Súdánu. Od Italů máme mapy ze XIV. a XV. stol., z nichž některé podávají poměrně velmi správně severní pobřeží A-y, částečně i západní až k mysu Bojadoru, ano i jméno Dár-Fúru ve vnitru se vyskýtá. Společnou všem chybou jest, že dávaly A-ice přílišné rozměry od záp. k vých. a velmi malé od jihu k severu. Avšak i v okeánu Atlantském potkáváme se s Italy. Již ku konci XIII. stol. vypluly 2 galéry janovské, jež vedli T. Doria a bratří Vivaldi, za Gibraltar, aby hledaly západní cestu do Indie, nikdy však se nevrátily. Toho asi také času, neb o málo let později jiné lodi janovské objevily opět ostrovy Kanárské, a výprava portugalská přivezla odtud některé obyvatele a výrobky jejich r. 1335 do Lissabonu.

Než všechny tyto posavadní pokusy měly býti daleko zastíněny, když infant portug. Jindřich odhodlal se hledati cestu kolem A-y, Od r. 1415 vysílal lodi, jež oplouti měly mys Bojador. Konečně podařilo se to roku 1433 Gil Eannesovi a tím hráz dosavadních předsudků stržena. Roku 1440 Nunão Tristão dosáhl mysu Blanco, 1442 Antonio Gonzales mysu Arguinu, 1447 Lanzarote ústí Senegalu, Denys Fernandez Zelený mys a r. 1452 mohla již býti založena první portug. osada na ostr. Arguinu. Roku 1455 Cada Mosto navštívil ostrovy Kapverdské a o rok později odkryl ústí Gambie, Rio Grande a celou zemi až k Zlatému pobřeží. Mezitím byli J. G. Zarco a Tristão Vaz Teixeira r. 1419 odkryli Madeiru a roku 1450 skončeno i objevení všech ostr. Azorských, z nichž ostrov Sta. Maria asi r. 1432 poprvé byl spatřen. Uprostřed těchto utěšených pokroků zemř. 1460 infant Jindřich, jemuž dějiny propůjčily čestné příjmí »Plavce«. Po jeho smrti Alfons V. sám jen málo pro výzkumy africké učinil, uzavřel však r. 1469 s Fernãem Gomezem smlouvu, jíž mu pronajal obchod se Senegambií s podmínkou, že ročně 100 moř. mil pobřeží od Sierry Leone počítaje odkryje. Podmínka tato přesně splněna. J. de Santarem a J. de Escobar odkryli r. 1470 pobřeží ašantské, r. 1472 odkryty ostrovy S. Thomé a Annobon. João II. dal plavbám těmto ještě větší rozsah. Založením pevnosti S. Jorge de la Miny (Elminy) poskytnuto Portugalcům pevného útočiště daleko od vlasti, a plavby jejich rychle k jihu pokračovaly. Koncem roku 1484 odkryl Diego Cãme ústí Kongu, Affonso d'Aveiro prozkoumal roku 1485 záliv Benninský, při čemž bezpochyby i ostrov Fernando do Po byl odkryt. Konečně r. 1486 dostal se Bartholomeu Diaz až za zátoku Algojskou a oplul tak první nejjižnější výběžek A-y, jemuž dal jméno Cabo Tormentoso (mys bouřlivý), načež João II. tuše, že tudy konečně nalezena kolem A-y dlouho hledaná cesta, překřtil jej na mys Dobré Naděje. Ještě než se Diaz vrátil, vyslal João II. r. 1487 z Lissabonu 2 mnichy na východ, by přes Levantu do Indie dorazili a zároveň dopis králův knězi Janovi, vládci habešskému, odevzdali. Na tomto místě dlužno podotknouti, že právě země tohoto kněze Jana (Prete Joam), nikoli snad Indie, v první řadě to byla, s níž Portugalci přímého mořského spojení dosud vyhledávali. Jeden z těchto mnichů Covilhão navštívil Sofalu a ostrov Madagaskar a navrátiv se do Káhiry, zaslal ihned o svých výzkumech zprávu kr. portugalskému; odebral se pak ke dvoru habešskému, kde však byl zadržen, až jej roku 1520 krajané jeho našli. Po plavbě Diazově na několik let upuštěno od dalších podnikův a teprve výsledky plaveb Columbových vzpružily opět Portugalce. Roku 1497 vyslal Emanuel Vel. admirála Vasca de Gama se čtyřmi loďmi ke konečnému rozluštění problému. Dne 18. list. 1497 dosáhl admirál mysu Dobré Naděje a nastoupil odtud cestu do končin neznámých; 23. led. 1498 odkryli ústí Zambezi, 7. dub. přistali v Mombaze a 14. dub. v Malindi, odkudž pak Vasco de Gama přímo do Indie se plavil. Na zpáteční cestě přistal Gama v Makdiši na východoafrickém pobřeží a 10. čce 1499 vrátil se do Lissabonu. Tak konečně dílo, jez byl Jindřich Plavec před více než 80 léty započal, korunováno výsledkem, jenž Portugalcům v dějinách odkrytí A-y vykázal tak čestné místo. Pravidelnými plavbami, jež nyní okolo A-y do Indie se konaly, doplňovány vždy více známosti o pobřeží a ostrovech afrických. Roku 1501 odkryl João do Nova ostrov Ascension, r. 1502 ostrov sv. Heleny, r. 1506 Tristão da Cunha ostrovy, jež po něm nazvány; r. 1506 několik plavců portug. přistalo na Madagaskaru, Albuquerque dal na čas obsaditi ostrov Sokotoru a plavby portugalské šířily se i do Rudého moře. R. 1520 Portugalci přistali v Masávě a 1541 Estevan de Gama dostal se až do Suezu. Co bylo tužbou infanta Jindřicha, stalo se skutkem, a ačkoliv Habeš nevyhovoval očekávání Portugalců, přece udržováno s ním čilé spojení a vystřídána četná poselství. V XVI. stol. zvláště vynikla cesta Alvarezova (1520–26); r. 1603 P. Paëz odkryl prameny Modrého Nílu, 1613 a 1614 Fernandez vnikl v kraje, jež teprve cestovatelé našich dnů (Stecker, Chiarini) opět mohli navštíviti. Cestopis, jejž napsal Portugalec Lobo, meškavší zde v l. 1625–32, po 150 let zůstal nejlepším pramenem vědomostí o Habeši.

Egypt byl Evropanům uzavřen. V létech 1491–92 český bratr Martin Kabátník dorazil do města Káhiry, které ve svém cestopise, r. 1542 v Litomyšli tiskem vydaném popisuje. Pak teprve r. 1652 Thevenotovi podařilo se uzříti Káhiru; od něho máme první vědecké zprávy o dolním Fgyptě a jeho starožitnostech. Brzo však se zde věci změnily a již r. 1698 dostal se Poncet přes oasy, Núbii a Senár až do Gondaru v Habeši. Pokus ten opakoval 1700–1703 františkán Krump, jenž však pouze do Senáru vnikl. Pro známost starých památek egyptských neměly obě tyto veliké cesty významu a jest to zásluhou nemalou Dána Nordena a učence angl. Pococka (1737 a 1738), že pokračovali ve výzkumech Thevenotem počatých a je až do Núbie rozšířili. V pravdě epochální byla pro Egypt, Núbii a Habeš cesta, již v létech 1762–73 vykonal Skot Bruce. vyšed ze Syeny navštívil kraje ponílské Gondar, zříceniny Axúmu a pobřeží Rudého moře a položil základ k vědeckému zeměpisu sev.-vých. A-y. V Sahaře dostal se roku 1670 Pavel Imbert až do Timbuktu. Největší cestu podnikl však v poselství sultána marockého arab. zeměpisec Leo Africanus (1492–1526) do Bornu, Timbuktu a jiných velikých říší za Saharou. Dílo jeho bylo až po naše století nejdůležitějším pramenem o těchto zemích. V Berbersku setkáváme se s mnohými cestovateli, jež všecky převyšuje dr. Shaw (1722–27), jehož zprávy podnes mají cenu více než historickou. Senegambie jako první úrodný kraj za Saharou záhy lákala Evropany. Již r. 1456 Diego Gomez plul po Gambii až ke Cantoru. Po něm několik jeho krajanů zde cestovalo, avšak Portugalce nahradili později na Senegalu Francouzi, kteří zde r. 1623 první osadu založili. K rozkvětu jejich osady zvláště přispěl energický A. Brué, jenž od r. 1697 daleké výpravy do vnitra podnikal. Na podnět jeho navštívil roku 1716 Compagnon zlatonosný Zambuk, kamž později více cestovatelů zamířilo. První vědeckou cestou v končinách těchto byla Adansonova, kterýžto znam. botanik v l. 1749–53 pobyl na Senegalu a Gambii. Značnou pozornost věnovali Portugalci zemím jižně Konga (Angola, Benguela). Vojínům portugalským v patách šli missionáři a úspěchy zde dobyté může Řím čítati ku svým největším. Z missionářů zvláště se připomínají Montecucolo a Montesarchi o r. 1600, Bonaventura a François 1649, Cavazzi 1654–70, de Guattini a Carli 1666, Merola od r. 1682 a Zuchelli 1696–98. V stol. XVIII. nastal zde úpadek a dnes jen zříceniny velikého množství chrámů připomínají velikolepý rozkvět a smutné zaniknutí křesťanství v portugalské Guinei. Do vnitra proniknuto zde dříve než kde jinde, nejprve v průvodu válečných výprav domácích panovníků, později za obchodem. Již r. 1490 na první takové výpravě dospěli Portugalci k ř. Kvangu a veletok Konžský znali v stol. XVII. ještě dále, než kam pronikla r. 1816 nešťastná výprava Tuckeyova.

Kapsko mělo spíše strategickou svou polohou na cestě do Indie než čím jiným pro námořské mocnosti důležitost. R. 1652 založil hollandský lékař Van Riebeck Kapské město, jež potom bylo hlavní oporou rostoucí osady. Okolí jeho, jakož i země dále do vnitra byly pak cílem mnohých cestovatelů. Le Vaillant (1780–85) nejdále do vnitra se dostal a na ten čas vzácné sbírky přinesl.

Na východním pobřeží A-y záhy usadili se Portugalci; cesty jejich obmezují se však jen na dolní Zambezi, ač spisovatelé portugalští tvrdí, že krajané jejich i velká jižní jezera navštívili. Teprve ku konci této periody r. 1786 víme s určitostí o jedné cestě hluboko do vnitra sahající. T. r. totiž kreol Manoel Pereira překročil Zambezi, obešel jez. Bangveolo a dospěl až do hl. m. Kazembova. Cesta tato však pro nedostatečné vzdělání jeho neměla pro zeměpis výsledku. Severnější osady Portugalců na pobřeží časem samy zanikly. – Pohlédneme-li na to, co od doby velikých odkrytí až téměř do konce stol. XVIII. pro výzkum A-y vykonáno, sotva nás to naplní uspokojením. Století XV. a XVI. pokládala za přední úkol svůj seznati hranice mezi zemí a mořem a této snaze zůstala věrna. A. na ten čas zastíněna Amerikou a Indií. Z map A-y XVI. věku známější jsou Juana de la Cosa z r. 1500, jež ovšem ještě nezná výsledků cesty Vascovy de Gama, mapa z r. 1527, snad právem připisovaná Hernanu Colonovi a mapa velk. pilota ind. Diega Ribery r. 1529. Obě poslední znají již celé pobřeží. Vnitřek A-y podávají zcela pochybeně i na tehdejší stav známostí. Cesta kolem mysu Dobré naděje do Habeše a Indie zdála se tehdejším mořeplavcům příliš dlouhou, i zvěčnili přání svá na mapách, kreslíce do vnitra A-y celou souvislou síť veletoků, po nichž, kdyby mapa byla se shodovala se skutečností, bylo by bývalo lze dostati se ze zál. Guinejského přímo do Habeše. Tuto chybu má i nejznámější mapa A-y ze XVII. stol., totiž Dapperova (1668). Zakládáť se sice částečně na skutečných zprávách, tyto však nestejně zveličeny a na různá místa položeny, tak že celek dává obraz fantastický. Poněkud utěšenější obraz pro zeměpis jeví se ve stol. XVIII. Cestovatel Shaw v I. pol. t. st. vystoupil již jako moderní vědecký badatel a cestami svými mohl podati tvůrci moderní kartografie B. d'Anvilleovi vzácný materiál, jenž byl podkladem k jeho mapě A-y z r. 1749. B. d'Anvilleovi přísluší nepopíratelná zásluha, že uvedl výsledky dosavadních cest na míru pravděpodobnou a že roztrhal síť, jíž bujná fantasie jeho předchůdcův A-u byla povlékla; i lze dobu od roku 1750–88 následkem toho i cest Bruceových již za přechod k nové pokládati.

III. Doba nová (1788–1888). Dlouhá doba od zaniknutí říše západořímské až do veliké revoluce francouzské rozluštila jen jeden problém, objevila břehy A-y, čehož zásluha přísluší v první řadě Jindř. Plavci, ve druhé jeho krajanům, jimž však nedostávalo se schopností, by v díle tak velikolepém důstojně mohli pokračovati. Právem tázal se Petermann, co učinili Portugalci z hřivny, kterouž jim civilisace byla svěřila. Tak se stalo, že úkol odhaliti vnitro A-y dostal se až století XIX. – V Londýně sestoupilo se 1788 asi 100 Angličanů pod předsednictvím sira Jos. Banksa v »British-African Association«, jež si obrala za úkol podporovati cesty do vnitra A-y, civilisovati obyvatele její a povznésti obchod. První zřetel obrácen byl ku prozkoumání Nigiru. Kde veletok tento počíná a kam ústí, nikdo toho času nevěděl. Někteří jej stotožňovali se Senegalem, jiní měli za to, že teče do jez. Vangvara (Čad) neb i do Nílu. Maxwell myslil docela že vlévá se skrze Kongo do moře, a k hypothese této klonil se i Mungo Park, nejslavnější cestovatel na Nigiru. K rozluštění otázky této vyslala spol. afr. již r. 1790 maj. Houghtona, jenž však v Jaře zahynul. Problém samotný aspoň částečně rozluštiti přáno bylo Mungo Parkovi. Byv vyslán touž společností r. 1795 prozkoumal země na Senegalu a Gambii, navštívil Ludamar a konečně 20. čce 1796 dospěl na Nigir, jejž až k Sille sledoval. Tak otevřena nová cesta do Súdánu. R. 1805 nastoupil novou cestu, na níž plul okolo Timbuktu, ztratil však již na dolním Nigiru u Bussangu život i s druhy svými (1806). Až dosud mezera smrtí jeho ve výzkumu Nigiru povstalá nebyla nahražena. Po slavné této cestě nastal ve výzkumu Senegambie desítiletý klid. Výprava Peddieova a Campbellova 1815 smutně skončila; avšak v létech 1816–21 Gray dorazil přes Gambii do Fúládu, Dochard docela až k Segu na Nigiru, 1818 Mollien odkryl prameny Senegalu, Gambie a Ria Grande a 1822 až 1823 dostal se Laing ze Sierry Leone až skoro k pramenům Nigiru. Na rok 1827 připadá veliká cesta, již s prostředky praskrovnými podnikl René Caillié, jenž přestrojen jsa za Egypťana dostal se ze Sierry Leone přes Fúta Džallo, Anamu Barbarru na Nigir, po tomto do Timbuktu a přes Táfilet do Marokka, prošed takto prvý z Evropanů Saharou. Panet navštívil r. 1850 jako prvý Evropan oasu Adrár, dorazil odtud do Marokka a podal první zprávy o západní Sahaře. Výpravou svou ku pramenům Senegalu, Gambie a R. Grande r. 1853 potvrdil Hecquard a rozšířil výzkumy Mollienovy. Když brzo na to gen. Faidherbe stal se guvernérem francouz. osady, přikročeno ještě rázněji k dílu. Pascal vyslán 1859, aby prozkoumal Bambuku, Lambert 1860 do Fúta Džallo a téhož r. vypraven vyhledat příhodné cesty od Senegalu do Alžíru důstojník spáhiů Alijún Sál, jenž až blízko k Timbuktu se dostal. I zemím severně od Senegalu opět věnována pozornost. Mage navštívil 1859–60 horskou krajinu Taganet, Vincent (1860) opět oasu Adrár. Jeho průvodčí Bú el Mogdád (1860–61) prošel pak ze St. Luis západní okraj Sahary až do Marokka. Roku 1863 vypravili se Mage a Quintin na cestu, hodlajíce přes Timbuktu dojíti do Alžíru, dostali se však pouze k Segu na Nigiru. Za týmž účelem přišel sem r. 1878 P. Soleillet, nedostal se však dále než jeho předchůdci; cestou tou upozorněna vláda opět na tyto kraje a kapit. Gallieni (r. 1880–81) uzavřel v Segu se sultánem smlouvu o protektorát. Následek toho byl, že vláda vyslala voj. výpravu Borgnisa Desbordesa, mezi Nigirem a Senegalem vystavěn telegraf a na Nigir dopraven parník, na němž r. 1885 Delanneau k Diafarábe doplul. Záměry kdysi guv. Faidherbea, zříditi velikou osadní říši západoafrickou, značně přiblížily se svému uskutečnění, když r. 1886 Gallieni stal se guvernérem franc. Súdánu. Na všecky strany podnikány cesty a panství franc. smlouvami šířeno. Na Nigiru r. 1887 doplul Caron až k Timbuktu – za 60 let po cestě Cailliéově poprvé. Na zpáteční cestě zašel do Bandžágary, hl. m. Masíny. Jiný směr k prozkoumání Nigiru volen od ústí jeho i z jiných míst pobřeží horní Guinee. První s této strany do vnitra vnikl kapit. Clapperton (1825–27), jenž od zát. Benínské dorazil až do Sokota, kdež zemřel. Cesta tato byla veledůležita, neboť podala jednak zprávy o dolním Nigiru, ještě více však, že takto spojeny výzkumy od zál. Guinejského se severními, neboť až sem byl nedávno před tím Clapperton z Tripole vnikl. Sluha jeho Lander v létech následujících prozkoumal celý dolní tok Nigiru. Cestami těmito problém Nigiru rozhodnut a zároveň přinesena zpráva o velikém jeho přítoku Binue. Nyní konány časté plavby na dolním Nigiru a tento otevřen obchodu. Řeku Binue prozkoumal kapit. Baikier. 1854 až téměř k Jole. Týž vedl 1857 loď »Dayspring« na Nigiru až k Rabbě, kdež se ztroskotala. Nuceného pobytu použil k prozkoumání říše Nupe, společník jeho Glower došel až k Busse, May do vnitra Joruby. Baikie dosáhl pak na nových cestách i Kana. Od cest jeho až do r. 1879 výzkumy na Nigiru a Binue vázly, teprve t. r. dostali se missionáři Ashcroft a Kirk a Němec Flegel na parníku »Henry Venn« po ř. Binue až k Ribagu, t. j. 40 angl. m. za Taepe. Flegel na nové cestě dostal se nejdále proti Nigiru, t. až ke Gombě, navštívil Sokotó a obral si poříčí Binue za hlavní pole své činnosti. R. 1882 objevil prameny Binue a stanul na rozvodí řeky této a Šari, později i na rozvodí Binue a Cross-Riveru. Podnikavý tento cestovatel, jenž dosud jediný ze všech Evropanů vnikl do vnitra Adamavy, zemřel 1886 na pobřeží. Z jiných cest na Nigiru vynikla Thomsonova r. 1885 za účely obchodně politickými a Harterta a Staudingra, kteří 1886 přes Sokotó a Vurnu přišli do Kana. Ostatně dály se na celém pobřeží horní Guinee četné pokusy vniknouti do vnitř oblouku nigirského. Zároveň s první výpravou Gallieniho na Nigir vyslán byl od Angličanů Gouldsbury (1881) na Gambii, jenž přes Timbo pobřeží zase u Freetownu dostihl. Ze Sierry Leone mimo již jmenované R. Caillié a Lainga snažil se dospěti k pramenům Nigiru r. 1869 Reade. Podnik ten však zdařil se teprve r. 1879 Moustierovi a Zweifelovi. V Liberii vedlé menších cest, jako Büttikofera r. 1880–82 na ř. Sv. Pavla, Bohlena na ř. Sinou r. 1869 a Schoenleina na mysu Palmas 1855, největší cestu vykonal černoch Andersson roku 1868 do Musardu. O zemi Ašantů první spolehlivé zprávy obdrželi jsme Bowdichem r. 1817 a 1818 a válečnými výpravami anglickými v létech následujících, pak r. 1858 a 1873. Na východ od Volty zmínky zasluhuje zvláště cesta Lonsdaleova r. 1882 do Bontuku a Kirbyho r. 1884 do Kuntampa. Od Otročího pobřeží již r. 1845–46 hluboko do vnitra dostal se Duncan, avšak zprávy jeho nejsou spolehlivy. Od let 50tých t. st. cestoval zde miss. Hornberger, r. 1858 May, účastník výpravy Baikieovy, r. 1860 Burton šel jako angl. vyslanec do Dahome a Joruby, r. 1867 stihl sem od Středozemního m. Rohlfs, r. 1871 Skertchley první překročil horstvo Kong, 1876 Dumaresq v Dahome, 1882–84 Chause a Holley v Jorubě, r. 1886 Baudin na ř. Mono byli činnými. Německou osadu Togo ohledali 1884 Zöller, 1887 Grade a Henrici. Ve výzkumech jejich od led. 1888 pokračují Wolf a François.

Všecky tyto větší menší pokusy zastínila cesta Krausova. Vládna prostředky praskrovnými prošel r. 1886 a 87 na cestě skoro 5000 km dlouhé téměř celý oblouk nigirský, navštívil říši Mósi a hl. m. Masíny Bandjagaru, kamž o 6 měs. později franc. poručík Caron ze severu dorazil. Ke střednímu Nigiru, jejž dosud známe jen z památné cesty Barthovy r. 1854, 0všem dojíti nemohl. – Z celého dlouhého pobřeží severně Senegalu až do Marokka jen dva pokusy se staly vniknouti do Sahary. R. 1886 Španělové Cervera a Quiroga přišli až na pokraj oasy Adrárské a r. 1887 Francouz Douls dostal se od zátoky Garnetovy oklikou přes Džuf do Marokka. Marokko přilákalo mnoho Evropanů, kteří buď zemi samu prozkoumat přišli, neb i do Sahary odtud vniknouti hleděli. Roku 1803 nastoupil odtud Španěl Alí Bej el Abbásí dlouhou svou pouť severní A-ou, r. 1825 bylo zde vyslanectví francouzské, 1829 angl., 1830 rakouské. T. r. Washington podal zprávy o Atlasu, 1835 Davison cestoval po celém západ. pobřeží. I válka Španělů s Marokkem 1859–60 mnoho nových zpráv vynesla.

Daleko většího dosahu než všecky tyto byly cesty Rohlfsovy. Ten r. 1861–62 navštívil oasu Táfilet, na nové cestě 1864 překročil Atlas, pobyl v Tuátu, stihl na oasu Insálah a přes Gadames do Tripole. Pro severní Saharu cesta tato má význam epochální. Výpravou Hookera, Mawa a Balla r. 1870 do Atlasu, jakož i Fritsche, Reina a Kocha 1872 stalo se mnoho pro přírodní výzkum Marokka. Dosíci Timbuktu tímto směrem podařilo se v XIX. stol. jen jedinému Evropanu. Byl to dr. O. Lenz, jenž r. 1880 značnou čásť Marokka přešel a přes Tendúf a Taudení do Timbuktu a odtud přes Bambaru, Bachúnu a Kaártu na Senegal se dostal. Cesta tato čítá se k nejšťastnějším v A-ice. V létech 80tých t. st. Marokko bylo navštíveno četnými cestovateli vědeckými, hl. Francouzi. Jsou to Marcel, Erckmann, Le Vallois a hl. Foucauld, jehož velmi rozsáhlé cesty r. 1883–84 zajisté na dlouhý čas zůstanou podkladem naší známosti Atlasu. V er Rifu (středomoř. pobř. Mar.) jediný Duveyrier r. 1886 se zdarem cestoval. Alžírsko stalo se r. 1830 osadou francouzskou a bylo v l. 1840–44 velikou výpravou (»Exploration scientifique de l'Algérie«) ohledáno. Neustálé boje na všech stranách šířily zároveň hranice našich známostí v létech 40-a 50tých. Celá řada výtečných učenců sledovala voje francouzské na všechny strany. Roku 1854–66 De Colomb na hranicích Marokka, 1859 Colonieu a Bourin navštívili oasy Meharsu a Augerut a 1862 Colonieu sám Varglu. Bu Derba již r. 1858 šel tudy do Gátu. Na velikých cestách svých Duveyrier r. 1859 až 1861 prvý navštívil El Goleu, dvakráte Gadames, pak Gát, odkudž se přes Murzúk vrátil. O cestě Rohlfsově již jsme se zmínili. Do Timbuktu tudy jíti pokoušelo se několik cestovatelů: Dournaux Dupéré, jenž 1874 nedaleko Gadamesu byl zavražděn, P. Soleillet, jenž t. r. oasu Ain-Saláh navštívil, Largeau, který 1875 ani tak daleko se nedostal, Flatters, jenž přes oasu Ain-Saláh mnohem dále sice k jihových. pronikl než kdo jiný, přece však r. 1881 u studnic Assiu byl zavražděn. Týž tragický osud stihl Palata, jenž r. 1886 opět Meharsu spatřil. Tunis prozkoumán hl. v posledních létech, co stojí (od r. 1881) pod protektorátem francouzským. Projekt zavodniti čásť Sahary, jejž v létech 70tých Roudaire navrhl, měl za následek důkladné prozkoumání šotů. Mnohem větších úspěchů než těmito cestami dosaženo z Tripole. Po výpravě Ritchiea a Lyona, kteří roku 1817 odtud do Murzúku došli, následovala velkolepá výprava angl. r. 1822, jež tudy šla do Bornu. Oudney zemřel sice hned v Bornu, druhové jeho však pokračovali dále. Denham ustanovil zeměpisnou polohu jez. Čadu. podnikl cestu na ř. Šari, do Adamavy a s Clappertonem do Sokota. Tak podán základ ke všem pozdějším výzkumům súdánským. Méně šťastna byla výprava maj. Lainga r. 1825. Odvážný tento Angličan vykonal sice, oč se až do našich dnů nejlepší cestovatelé francouzští marně pokoušeli, dosáhl totiž z Tripole přes Gadames a Ain-Saláh Timbuktu, byl však na zpáteční cestě zavražděn. Teprve r. 1845 odhodlal se Richardson k nové cestě do Sahary a navštívil Gadames, Gát a Murzúk. R. 1849 byl vyslán vládou anglickou do Bornu a jemu přidáni Barth a Overweg. Výprava dostala se r. 1850 do Agadesu, odkudž Barth přes Kanó do Kuky stihl, kdežto Richardson, jenž byl se oddělil nedaleko jez. Čadu, zemřel. Barth vydal se odtud na jih a objevil horní tok Binue, an Overweg jezero prozkoumával. Spojivše se pak podnikli výpravy do Kanemu na severu a země Musgů na jihu jezera, načež Barth 1852 překročil Šari a dorazil do Maseňy, hl. m. říše Bagirmské. Overweg zatím cestoval v říši Bauči, jihozáp. Bornu, a zemřel nedlouho po návratu Barthově v Maduari na břehu jezera, po němž jediný dosud se byl plavil. Všecky tyto dosavadní úspěchy převýšil Barth výpravou z Kuky na západ. Přes Vurno dorazil na Nigirum. Saje, dostal se odtud do říše Masíny a konečně 7. září 1853 do Timbuktu. Pobyv zde 8 měsíců sledoval pobř. Nigiru až k Saji a přes Kuku, Bilmu a Murzúk do vlasti se vrátil vykonav takto cestu na ten čas největší ze všech cest afrických, kterouž i v pozdějších dobách jen Stanleyova z r. 1874–77 překonala. K doplnění výzkumů těchto výprav vyslán r. 1853 mladý astronom Vogel, jenž Sokotó (Jakubu) a Adamavu navštívil a konečně r. 1856 do Vadáje zamířil. Dosáhl sice šťastně hl. m. Vary, zde však byl popraven. Ke zjištění osudu jeho vydal se r. 1862 Beurmann na cestu z Bengází. Přes Audžilu a Murzúk dostal se šťastně do Kuky, hl. m. Bornu, avšak chtěje okolo severního břehu Čadu proniknouti do Vadáje, byl u Maa v Kanemu zavražděn. O 2 léta později vydal se neúnavný G. Rohlfs na novou cestu. Opustiv r. 1865 Tripolis, navštívil Gadames, odebral se pak přes Fezán do Bornu, podnikl cestu do provincií jižně Čadu, dostal se na Binue, jejž až ku stoku s Nigirem sledoval, načež plul proti veletoku samému až k Rabbě a v kv. 1867 prošed Jorubou stanul u Lagosu nad Atlantským okeánem. V uznání zásluh, jež si byl šejk Omar bornuský o německé cestovatele získal, chtěl mu král pruský poslati dary. Úloha dopraviti je na místo připadla G. Nachtigalovi a tak dán podnět k jedné z nejpamátnějších cest v Súdánu. Nachtigal počal cestu svou z Tripole r. 1869 odvážnou výpravou do horské krajiny Tibesti v Sahaře, již žádný cestovatel před ním ani po něm navštíviti nemohl. Odevzdav pak v Kuce dary, podnikl odtud novou nebezpečnou cestu do zemí ležících sev.-vých. od Čadu (Kanem), dospěl r. 1872 na 3. cestě po ř. Šari až ke Gundi v jižním Bagirmi a ukončil pobyt svůj v Súdáně velkolepou cestou do Vadáje, dlel v hl. m. Abéšru, podnikl i výlet na jih do Dár-Rungy a přes Dár-Fúr a Kordofan vrátil se r. 1875 do Egypta. Tak byly výzkumy súdánské spojeny s nílskými. Nemělo býti dosti na obětech, jež muži přinesli výzkumu A-y, i žena měla rozmnožiti řadu mučenníkův afrických. Míníme sl. Alex. Tinne, která již o několik let dříve nad Nílem podala důkazy své odhodlanosti. Zároveň s Nachtigalem vydala se do Sahary, byla však na cestě z Murzúku do Gadamesu zavražděna. Pověst o nesmírném jejím bohatství byla toho příčinou. Od toho času pouze dva cestovatelé pokoušeli se vniknouti z Tripole do Súdánu: byli to E. v. Bary, jenž r. 1877 přes Gát dostal se na oasu Airskou, kteréž po Barthovi nikdo nebyl navštívil. Vraceje se odtud byl v Gátě otráven. Roku 1880 skonal v Gátě fotograf Csillagh, jenž byl provázel Rohlfsa a Steckera na oasu Kufru.

Celé pobřeží mezi Tripolskem a Nílem, jakož i poušť jižně od něho poměrně málo byly navštěvovány. Britská spol. afr. i na tomto místě činila první pokusy. První větší úspěch náleží Hornemannovi, jenž roku 1798–99 z Káhiry přes Sívu a Audžilu do Murzúku pronikl a na nové výpravě odtud v Súdánu zmizel. V prvních desítiletích t. st. téměř všecky výpravy do Libycké pouště podnikány za účelem archaeologickým. Snad jediný Hoskins měl zření i k zeměpisu navštíviv r. 1832 Charže a Šendy. Roku 1852 Hamilton šel z Bengází do Egypta po téže cestě co Pacho, 1862 marně pokoušel se Beurmann vniknouti přes Kufru do Vadáje, 1863 Smith a Porcher prozkoumali archaeol. města Kyrenaiky.

Největších zásluh na tomto území dobyl si Rohlfs. Roku 1869 vyšel z Bengází, prošel Barku a dostal se na nové cestě z Bengází přes Audžilu a Sívu do Alexandrie. Byv s celým štábem odborníků (Zittel, Jordan, Ascherson) vyslán r. 1872 chedívem na novou výpravu, odešel ze Sijútu, navštívil oasy Farafru a Dachel, prošel odtud směrem severozáp. vysokými dynami písečnými, obrátil se k oase Sívě a odtud přes Bacharii opět k Nílu. Než ani veliké vědecké výsledky této výpravy neuspokojily neunavného cestovatele, jenž r. 1879 vydal se s krajanem naším Steckerem na novou výpravu, dosáhl Džofry, Audžily a konečně jako první Evropan i oas Kuferských, zde však tato veliká výprava nalezla konec, byvši přívrženci řádu Šnúsů přepadena, tak že oba cestovatelé sotva život zachránili. Jmenovaný fanatický řád činí vůbec cestování v krajích těchto téměř nemožným a také od této výpravy nic nového zde nevykonáno, pouze 1881 Italové Haimann a Camperio prošli Kyrenaikou. Kraje ještě jižnější, jako Tibesti, Vadáj a Dár-Fúr až do cesty Nachtigalovy byly nám známy téměř jen cestami některých Afričanů. Tak r. 1811 šel Ibn Omar el Tunsy z Vadáje přes Tibesti do Fezánu, šejk Zain-el-Abidin z Kordofánu přes Dár-Fúr a Vadáj do Tunisu, vadájský princ Džafar 1815 z Vadáje přes Saharu do Bengází, sultán Teima r. 1821 přes Libyckou poušť do Dár-Fúru. Do této země byli vnikli sice již před Nachtigalem 2 Evropané, totiž r. 1793 ze Sijútu Browne, jenž zde 3 léta byl v zajetí, a Cuny 1857, jenž při tom o život přišel, avšak vědecký výzkum země byl zůstaven teprve časům pozdějším.

R. 1798 vstoupily na půdu egyptskou pluky francouzské a s nimi sbor předních učenců francouzských, kteří prozkoumali celý dolní Egypt. Burckhardt cestou svou 1814–17 otevřel nílské údolí až k Šendy vědeckému výzkumu, James Burton 1824–35 cestoval po záp. pobř. Rudého m. Touž dobou (r. 1823–28) přišel Ed. Rüppel do Egypta. Jemu děkujeme lepší známost Fájúmu, stepi Bajudské, mapu Kordofánu a množství dobrých pozorování astronomických. Champollion konal (1828) v dolním Egyptě svá památná studia archaeologická, Combes a Tamisier prošli (1834) stepí Bajudskou, Russegger 1837 prozkoumával nerostopisné bohatství Núbie a Kordofánu a došel přes Senár a Roseres do Fazoglu až k 10° 16' 17 s. š. Jeho druh Kotschy 1839 přišel do El Obeidu. Založením Chartúmu 1823 byl i Bílý Níl učiněn přístupným. První, pokud známo, od dob antických plavil se po něm M. Hey v ún. 1824 as 45 hod. proti toku. Již r. 1827 Linant de Bellefonds plul až k 13° 43' a o 4 léta později až k ostrovu Šiluků. Mehmed Ali sám neměl smyslu pro zeměpis, ale zásluhy jeho oň jsou veliké, neboť vystrojil 4 výpravy ku prozkoumání Nílu. První r. 1839, jíž sám se súčastnil, zkoumala Modrý Níl, druhá 1839 až 1840 pod Selimem Bimbašem a Thibautem pronikla na B. Nílu až k 6° 30' s. š., třetí 1840–41 a čtvrtá 1841–42 pod Arnaudem jen o málo dále se dostala. Nyní i missionáři, obchodníci a vědečtí cestovatelé počali navštěvovati B. Níl. Rakušané sami založili roku 1846 řadu missionářských stanic od Chartúmu až po Gondokoro. Největších zásluh z nich získali si Knolecher, Beltrame, Dovyak, Kaufmann a Morlang, jenž z nich největší cesty vykonal. R. 1853 Debono vnikl za katarakty makedské, jím podporovaný Miani r. 1860 až za katarakty meriské, tedy nejdále do té doby ze severu. I Bahr-el-Gasal, přítok Nílu na levém břehu, byl zatím prozkoumán. První zdržoval se zde Brun-Rollet, jenž řeku tuto pokládal za hlavní rameno Nílu, r. 1853 plul po něm Petherick, jenž na nové cestě 1857–58 odtud až k Njam-Njamům pronikl, roku 1861 pobyl tam Lejean, 1862–63 sl. Tinne, k níž se byl Heuglin přidružil, od r. 1852–73 bratří Poncetové rozsáhlé konali cesty mezi Bahr-el-Gasalem a Nílem. R. 1862–63 Petherick šel odtud do Gondokora naproti Spekeovi a Grantovi, kteří se blížili od velkých jezer. S těmito však byl se již setkal S. Baker, jenž na ponuknutí Spekeovo vydav se s chotí hledat druhého jezera nílského, 14. bř. 1864 odkryl Mvutan (jezero Albertovo) a po něm se i plavil. Cestou Spekeovou a Grantovou byl problém nílský v základech svých rozluštěn, nikoli však ze severu, jakž se očekávalo, nýbrž z jihu. Baker, jenž při řešení tom aspoň částečně měl podíl, postaven byl roku 1869 v čelo veliké výpravy vládní, jež měla země sev. od rovníku trvale získati Egyptu. Výprava tato, ač byla opatřena obrovskými prostředky peněžitými, neměla výsledku, a Baker r. 1874 nahrazen Ch. Gordonem, jenž skutečně ospravedlnil veliké naděje v něj kladené, podmanil veškerou zemi na Nílu až téměř k velkým jezerům, vstoupil v styky i s Ugandou vyslav tam roku 1874 Longa a 1875 Linanta de Bellefonds. Důstojníci jeho Chippendal a Kemp změřili tok Nílu, Gessi a Piaggia r. 1876 a Masson 1877 opluli jez. Albertovo. Zvláště blahodárnou činnost rozvinul, i když Gordon odstoupil, guvernér prov. rovníkové Emín paša (dr. Schnitzer). Podniknuv již dříve výpravy do Ugandy a Unjora, prozkoumal roku 1881 s Luptonem kraje východně od Gondokora, plavil se opětně po jezeře Albertově a zkoumal i jeho jižní přítok Kakibi. Rak. fotograf Buchta r. 1878 a 1879 meškal na horním Nílu, r. 1878 missionáři angl. šli touto cestou do Ugandy. Na zpáteční cestě Wilson a Felkin konali výzkumy na západním Nílu. Konečně r. 1886 Junker přes Unjoro a Ugandu do Zanzibaru se vrátil vykonav veliké cesty na Uelle. Cestovatelé súdánští Browne, Pallme, Petherick, Poncet, Heuglin, Piaggia s jedné, Barth a Nachtigal s druhé strany, byli slyšeli o veliké řece tekoucí jižně od Bahr el Gasalu, Dár-Fúru a Vadaje směrem západním, ano Piaggia r. 1864 i blízko k ní se dostal. Teprve však Schweinfurth na památné své cestě 1869–71 spatřil a překročil tuto řeku (Uelle). Kam tato ústí, o tom bylo mnoho (8) domněnek, na základě však výzkumů z poslední doby, zvláště plavby Van Gélea r. 1887 od Konga, nelze pochybovati, že Uelle Schweinfurthova jest totožna s řekou Ubangi, nejmohutnějším přítokem veletoku Stanleyova (hypoth. Wautersova) a že Schweinfurth první s této strany vniknul do úvodí Konga. R. 1872 Miani † na březích Uelle proniknuv ještě dále než Schweinfurth, roku 1876 řecký lékař Potagos až k Ingimmě, tedy do té doby nejdále zde se dostal, mohl však pro nedostatečnou přípravu vědeckou zeměpisu málo prospěti. Za to tím více posloužily naší známosti těchto krajů cesty dra. Junkera. Již r. 1877 byl neobyčejně vytrvalý a obratný tento cestovatel pronikl od Bahr-el-Gasalu až téměř k Mvutanu, r. 1880 nastoupil novou cestu, kteráž jej vedla jak na jih (až k ř. Nepoku), tak na západ dále než kteréhokoliv jiného cestovatele. Průvodčí jeho Bohndorff byl již roku 1878 po řece Mbomu, pravém přítoku Uelle, do Dár Abu Dingy vnikl, Lupton-bej r. 1883 ohledal některé sev. přítoky Uelle. Ital Casati, jenž zároveň s Junkerem byl cestoval na horní Uelle, dosud dlí na Nílu. Byloť zatím vypuklo povstání mahditské, jež provincie rovníkové a s nimi Emina pašu, Casatiho, Junkera a Luptona od ostatního vzdělaného světa oddělilo. Junker vrátil se r. 1886 přes Ugandu, k vybavení pak Emina a Casatiho vydal se r. 1887 Stanley od Konga, neznámo však dosud, s jakým úspěchem. Do Kordofánu přišel po Rüppelovi roku 1837 Angličan Holroyd, kupec Ign. Pallme z Čech r. 1838, výteční Rakušané Russegger a Kotschy (1839), pak Petherick, baron Müller, Escayrac de Lauture, Perron, Peel, Munzinger a j. Roku 1875 Rakušan Marno a velká výprava egyptská pod Colstonem zemi prozkoumala.

Dár-Fúr, jenž od smrti Cunyho jedině Nachtigalem r. 1874 byl navštíven, těšil se za aery Gordonovy zvláštní pozornosti. R. 1874 obsazen Egypťany a r. 1875 vyslána výprava pod Purdym k jeho ohledání. Purdy sám r. 1876 spatřil proslulé měděné doly hofra-ennahaské, k nimž t. r. Potagos došel. Mason, člen výpravy Purdovy, dostal se až k hranici Vadáje. Sem přišli r. 1880 i Borghese, Matteucci a Massari. Borghese se vrátil, druhové jeho však přes Vadáj a Bornu dospěli až k zálivu Guinejskému. I guvernéři dárfúrští Messedaglia a Slatin pečovali o výzkumy zeměpisné. Nemálo obohacena mapa i pracemi Ensorovými (1875–76, 1881–82) mezi Dongolou a Dár-Fúrem. Dolní tok Sobatu prozkoumal r. 1876 Junker, dostal se však pouze k Nasseru, tedy ani ne tak daleko jako Debono a Terranuovo r. 1855. Poloostrov, jejž tvoří Bílý a Modrý Níl, seznán nejlépe cestami de Pruyssenaera 1863–64. Na rozvodí Bílého a Modrého Nílu jižně od Famaky pronikli r. 1847–48 Trémaux až do Beni Šongula, Beltrame 1855 tamtéž, Marno 1870 do Fadasi, Gessi a Matteucci 1878 a nejdále Schuver roku 1881 (až po 9° s. š.). Egypt sám navštívila řada proslulých archaeologů (Champollion, Lepsius, Wilkinson, Brugsch, Dümichen, Rougé, Mariette, Ebers, Maspero a j.), v ohledu zeměpisném lze ukázati zvláště na četné cesty Schweinfurthovy v l. 60., 70., a 80. t. st. mezi Nílem a Rudým mořem. Veškeren stav věcí v Egyptě a Súdánu změněn byl povstáním Mahdiho (»falešného proroka«), jež roku 1884 vypuklo. Chartúm padl po slavné heroické obraně Gordona paše v lednu 1885 a válečná výprava angl. pod Wolseleyem vrátila se marně podniknuvši neslýchaný pochod proti Nílu až téměř k Chartúmu.

Habeš a země sousední byly od počátku I. stol. cílem četných cestovatelů. R. 1805–10 byl zde Salt, 1821 25 Hemprich a Ehrenberg prozkoumávali pobřeží u Masávy a severní svahy habešské, roku 1832–33 Rüppell přišel do Gondaru. Zároveň s ním meškal v Habeši missionář Gobat, 1834 Combes a Tamisier podali zprávy o Habeši a Šoe, ovšem málo spolehlivé. Do let 1834–43 spadá missionářská činnost Issenbergova, do roku 1838–43 Krapfova. V l. 1838–48 Antoine a Arnould d'Abbadie prošli v mnoha směrech celý Habeš a Šou, vnikli i na jih do Kaffy. Výzkumy jejich pečlivě provedené staly se základem zeměpisu Habeše. V l. 1839–44 cestovali zde Lefébre, Rochet d'Héricourt, Ferret a Galinier. R. 1840 přišel Ch. Beke do Šoe od zát. Tadžúrské a r. 1843 přes Masávu se vrátil, Harris šel 1841 do Šoe, Parkyns 1843 do sev. Habeše, Sapeto 1851, Heuglin 1852–53 tamtéž. Zemi Bogů navštívil 1854 Munzinger, 1860–63 Heuglin, Steudner, Kinzelbach, Munzinger a Hansal. R. 1861–62 Baker šel podlé Atbary, r. 1862 Brehm cestoval v severním Habeši, r. 1862–64 zdržoval se v Habeši Lejean, 1867–68 anglická válečná výprava do Magdaly, jež končila smrtí negusa Theodora, r. 1868 Taurin šel od zát. Tadžúrské do Šoe. ltalové získavše malou osadu Asáb, rozvinuli ve všech těchto krajích neobyčejnou činnost. R. 1870–71 Issel a Antinori dleli v zemi Bogů, 1871–75 Piaggi a cestoval v krajích mezi Tigré a Godžamem. Brzo (r. 1876) vyslána veliká výprava ze Zeily do Šoe pod Antinorim, jenž založil zde stanici Let Marefií, odkudž konány další výzkumy. R. 1877 vyslán Cecchi zásobit ho. Cecchi zároveň s Chiarinim vykonal veliké cesty, byl 14 měsíců v Géře v zajetí a pronikl na jih ještě dále než kdysi d'Abbadie. Konečně Bianchi a Antonelli jej vyprostili, Chiarini však zemřel otrávením. O zemích ještě jižnějších nejvíce zpráv poskytl Leon des Avanchers od let 50tých. Antonelli jediný z Evropanů prošel roku 1882 zemí Danákilů. Pokoušeli se o to již dříve Giullieti (r. 1881) a později Bianchi (r. 1884), oba však byli zavražděni. Zbytky výpravy Bianchiovy našel r. 1886 Gagliardi, vniknuv od Beilulu do vnitra.

Zatím byl vynikajícím způsobem súčastnil se i krajan náš K. Stecker výzkumů habešských. Opustiv r. 1880 Masávu prozkoumal jez. Tanu, jehož nejlepší mapu podal, vydal se pak do Šoe a objevil roku 1882 jez. Zuai, jež r. 1886 opět Antonelli a Traversi ohledali a při tom jeho jižní výtok našli. Pro geologický výzkum jižních částí horstva habešského zvláště byla důležita výprava Francouzů Aubryho a Hamona r. 1883–84. Na dolním Havaši dlel r. 1885 Longbois.

Země Gallů a Somálů jsou dosud pro Evropany jen stěží přístupny. Pobřeží prozkoumal 1846 48 Guillain, do vnitra však až dosud jen málo komu podařilo se vniknouti. Speke prozkoumal r. 1855 Vádí Nogal a chtěl s Burtonem, jenž v přestrojení sám byl z Berbery došel do Haráru, opět se vydati do vnitra, výprava však byla přepadena a musila se vrátiti. Ani Haggenmacher 1874, ani Giullietti 1879 nemohli se daleko dostati. Sacconi byl zavražděn 1883 v zemi Ogadenu, rovněž účastníci výprav hr. Porra povražděni roku 1886 ještě před Harárem. S lepším zdarem cestoval zde Řek Sotiro roku 1883, Paulitschke 1885 a Heath a Payton r. 1885. Podél pobřeží pronikl r. 1877–78 Révoil s několika stran do vnitra, okolí m. Guardafui prozkoumal dosud jediný Milles roku 1871. Mnohem dále než všichni tuto jmenovaní vnikli roku 1885 James a Aylmer, až do samého středu poloostrova k ř. Vebi. Z jihu pokusila se vniknouti dovnitř velká výprava Deckenova r. 1865 od ústí Džuby, byla však z velké části za Bardérou povražděna. Uplynulo téměř čtvrtstoletí a nikdo dosud ani sem se nedostal. Jediný vážný pokus učinil r. 1882–83 Révoil od Magdišu, nemohl však dostati se za Vebi.

Cestovatelé od pobřeží vých. rovníkové A-y zabývali se hlavně luštěním dvou otázek, sněžných velehor a velikých jezer, s nimiž i problém nílský souvisel. Pobřeží samo ohledáno nejlépe Owenem (1824–26) a Guillainem (1846–48). První výpravy dály se zde od ústí ř. Zambezi. Již r. 1798 Lacerda podnikl cestu do země Kazembovy, dostal se téměř k jez. Meru, zemřel však zde a tak veliká tato cesta zůstala pro vědu bez užitku, rovněž jako ta, kterouž vedli v tytéž kraje roku 1831 Gamitto a Monteiro. V Mozambiku jediné cesty Petersovy (1842–48) lze vzpomenouti. Zřízením missie na pobřeží proti Zanzibaru stal se ostrov tento východištěm stkvělých výprav. Missionáři Krapf a Rebmann na vycházkách svých do vnitra dostali první zprávy o velehorách, jakož i o velikém jezeře. Rebmann sám spatřil 11. kv. 1848 Kilima-Ndžáro, Krapf 9. pros. 1849 až na 6 dní cesty přiblížil se Kenii, jíž však ani na druhé cestě roku 1851 dosíci nemohl. Zprávy jejich brány v pochybnost, až je r. 1861 Decken, vystoupiv dvakráte na Kilima-Ndžáro, potvrdil. Roku 1871 vystoupil naň opět New, r. 1884 dlel zde Johnston. Za posledních něm. podnikův osadních několik Němců (Peters, Jühlke, Weiss a j.) zde se zdržovalo, nejvýše pak vystoupil r. 1887 Meyer. Ku Kenii snažil se dojíti roku 1877 Hildebrandt, nedostal se však ani tak daleko jako Krapf; ř. Danu nejdále sledovali r. 1878 Denhardt a Fischer. Na celém pobřeží odtud až k Džubu jen Brenner 1867 nějakých úspěchů dobyl.

Odkrytí velikých jezer a tudíž i pramenů Nílu a Konga až na neveliké výjimky jest prací anglickou. R. 1857 počaly výzkumy v tomto směru cestou Burtona a Spekea, kteří vyšedše ze Zanzibaru odkryli 14. ún. 1858 jez. Tanganjíku a Speke sám jižní cíp Njanzy (Victoria Lake) 3. srp. 1858. Na nové veliké cestě s kapitánem Grantem (1860–63) Speke obešel západní břehy posléze jmenovaného jezera, viděl jeho severní výtok u prahů Riponových a dostal se přes Ugandu a Unjoro do Gondokora, kdež s Bakerem se setkal. Cestou Spekeovou a Grantovou rozluštěn v hlavních obrysech problém nílský, neboť nemohlo nyní býti o tom pochybnosti, že výtok jezera u prahů Riponových a Níl u Gondokora jsou jedna a táž řeka; zároveň spojeny tak výzkumy egyptské s výzkumy ve vých. A-ice. V téže době, co Speke a Grant na horním toku Nílu se nalézali, pokoušel se jiný slavný cestovatel angl., David Livingstone, směrem jižnějším přiblížiti se k velikým jezerům. Roku 1858 přistal při ústí ř. Zambezi, prozkoumal dolní tok této řeky, plul po ř. Šire, objevil 18. února 1859 jez. Širvu a 16. září 1859 jižní břeh jez. Njasy. Jen o měsíc později přišel na sev.-vých. břeh jezera Roscher z Quiloe, byl však zde zavražděn. Livingstone navrátiv se od Njasy, podnikl cestu až za vodopád Viktorie a obdržev z Anglie nový parník podnikl plavbu po ř. Rovumě, brzo však vrátil se na Zambezi a prozkoumav ještě kraj záp. od jezera Njasy, navrátil se 1864 do Anglie. Avšak již po krátkém pobytu opustil neunavný cestovatel vlasť a r. 1866 byl při ústí Rovumy. Vytkl si za cíl prozkoumati rozvodí mezi Zambezim, Kongem a Nílem. Doraziv odtud na vých. bř. Njasy, obešel jezero na jihu, přišel 2. dubna 1867 k jižnímu cípu Tanganjíky, vydal se odtud na západ, objevil 8. listop. 1867 jez. Meru, vešel 28. listop. t. r. do hl. m. Kazembova, objevil 1868 jez. Bangveolo, vrátil se pak k j. Tanganjíce, přes něž se přeplavil v březnu 1869 do Udžidži. Nová výprava vedla jej odtud daleko na západ až do Njangve na Lualabě (1871), odkudž se do Udžidži vrátil. Brzo potom (10. listopadu 1872) stihl do tohoto města i H. M. Stanley, jejž byl Bennet, majitel čas. »New York-Herald«, vyslal vyhledat a zásobit Livingstonea, o němž se již po delší čas v Evropě nic nevědělo. Oba cestovatelé plavíce se v severní části Tanganjíky zjistili, že jezero toto nemá na sever výtoku. Stanley vrátil se do Evropy, Livingstone pak nastoupil opět cestu k jez. Bangveolu, na jehož jižním bř. skončil 1873 život vědě a lidskosti posvěcený. Zatím byla z Anglie vyslána nová výprava k jeho vyhledání, již vedl V. L. Cameron. Setkav se již na počátku cesty se sluhy nesoucími mrtvolu Livingstoneovu k pobřeží, odhodlal se nicméně pokračovati v cestě, prozkoumal důkladně Tanganjíku, odkryl záp. jeho výtok Lukugu. došel do Njangve, odkudž překročiv jižní přítoky Konga dostal se koncem 1875 v Benguele na pobřeží atlantské. Cameron byl první z Evropanů, jenž prošel rovníkovou A-u od moře k moři.

Ještě než tato výprava byla skončena, nalézal se Stanley opět v Zanzibaru, tentokráte za velikým účelem doplniti výzkumy Spekeovy, Grantovy a Livingstoneovy. Obé podařilo se mu v míře netušené. Opustiv v listop. 1874 Zanzibar dorazil do Kadžehi na jižním břehu Njanzy, oplul ji a zjistil tak, že jest jediným velikým jezerem, jak již Speke byl správně tušil, a nikoliv jen řadou malých, mezi sebou spojených lagun (náhled Burtonův). V průvodě veliké vojenské výpravy odebral se pak na západ a 10. led. 1876 dospěl k jezeru, jež tehdáž za Albertovo pokládal, jež však ve skutečnosti jest jezerem samostatným. Prozkoumav na zpáteční cestě ř. Kadžeru (Victoria-Níl), největší přítok Njanzy, zaměřil k Tanganjíce, doplnil zde výzkumy svých předchůdcův a konečně dospěl do Njangve na Lualabě. Kam Lualaba teče, do té doby s jistotou se nevědělo. Livingstone sám ještě nedlouho před svou smrtí se domníval, že odkryl v ní prameny Nílu. cestou však Cameronovou dostalo vrch mínění, jež Behm první r. 1872 byl vyslovil, že jest to horní tok Konga. Stanley nejistotě učinil konec sledovav řeku od Njangve až k okeánu, jehož při ústí Konga v srpnu 1877 dosáhl. Plavbou touto, jež nemá sobě rovné, shledán v Kongu veletok co do mohutnosti druhý na světě a vrženo rázem světlo na celou rovníkovou A-u. Následkem zpráv Stanleyových nastala v celé rovníkové A-ice nevídaná činnost. Již r. 1876 missionáři angl. táhli do Ugandy, výprava Thomsonova pak dospěla od Zanzibaru k sev. pobřeží Njasy. odtud k Tanganjíce a daleko na západ až téměř k Lualabě. Následkem pak kongressu zeměpisného v Brusselu r. 1876 a z něho vyšlé mezinárodní associace africké vysílány opět a opět výpravy hl. belgické (Cambier, Popelin, Ramaeckers, Storms a j.) k jezeru Tanganjíce, ale v ohledu zeměp. nedodělala se žádná z nich takových výsledků jako cestovatelů něm. Reichardta a Böhma, kteří od Tanganjíky až za Lualabu se dostali do krajů dosud neprozkoumaných (r. 1883–84). I Francouzové dostavili se zde na pole výzkumů. Missionáři jejich usadili se na Tanganjíce a poručík Giraud r. 1883 na veliké cestě první zase navštívil jezera Konžská, Livingstonem objevená, a opravil mnohá nesprávná udání jich se týkající. Zároveň dálo se více pokusů dostati se přímo od pobřeží přes velehory k Njanze. Podařilo se to Thomsonovi r. 1883, jenž při tom i jez. Baringo objevil. Biskup Hannington dostal se touto cestou až na dohled Nílu, byl však r. 1885 na rozkaz panovníka ugandského popraven. Němec Fischer cíle svého nedosáhl, mohl se však vykázati objevením jez. Najvaše r. 1883. Týž jda, ovšem marně, okolo východního bř. Njanzy r. 1885 a 1886 vstříc dru. Junkerovi doplnil výzkumy Thomsonovy. Zatím bylo Německo vstoupilo v řadu států osadních a získalo značné území ve vých. A-ice. V zájmu nové osady podnikáno mnoho kratších cest, z nichž nejdůležitější hr. Pfeila r. 1885 a 1886 vedla k prozkoumání řeky Lufidži. S dobrým výsledkem pracováno i na jez. Njase. Roku 1875 spustil Young první parník na jezero a prozkoumal je, dr. Stewart 1878–79 dorazil od severního břehu Njasy k Tanganjíce, prozkoumav celý západní břeh Njasy; r. 1877 Elton a Cotterill odtud ve směru severním do krajiny Ugogo vnikli, Moir na záp. Njasy roku 1879 do Kambomby. Kraj mezi Rovumou, jez. Njasou, Zambezim a Ind. okeánem dlouho zůstával neznámým. Teprve r. 1875 a v létech násl. biskup Steere pokusil se přijíti po Rovumě k jezeru, od počátku let 80tých pak výzkumy angl. konsula O'Neilla, missionáře Johnsona a Portugalců Serpy Pinta a Cardoza (1884–86) i tuto mezeru téměř vyplnily.

Mnohem snadnější, než v krajích dosud uvedených, bylo cestování v A-ice jižní, pročež řada cestovatelů zde roste do nekonečna a nezbývá nám, než omeziti se pouze na nejdůležitější. Slavný geograf Barrow byl zde jedním z prvních, jemuž r. 1796 a 1801 podařilo se vniknouti dále do vnitra (ke Kafrům). Dr. Lichtenstein r. 1803–1806 podal na ten čas vzácné zprávy přírodopisné; Campbell r. 1813–20 vnikl přes ř. Oraň až do země Namů a založil missii u Bečuanů, Burchell r. 1812 věnoval se v Kapsku hl. národopisným studiím. Války Angličanů s Kafry v létech 30tých t. st. rozšířily známosti naše o této zemi; Rolland r. 1831 dostal se až do pouště Kalahari. V zemi Bečuanů cestovali od r. 1833 miss. Arbousset, Daumas, Casalis a j. Spolek v Kapském městě r. 1834 založený »The Cape of good Hope Assoc. for exploring Central-Africa« vyslal Smitha do Kalahari. Roku 1836–37 Alexander vykonal značné cesty v zemi Namů a pokusil se od záp. do vnitra vniknouti, podobně Knudsen a Freeman. Slavný astronom John Herschel od r. 1834 konal v Kapském městě svá důležitá pozorování. Nová aera pro výzkumy jihoafr. nastala Livingstonem. Týž přišel r. 1840 do missionářské stanice Kurumanu, činil v lét. násl. různé pokusy na několikero stran a objevil 1. čna 1849 jez. Ngami a r. 1851 střední tok Zambezi u Šešeke. Nastoupiv r. 1853 novou cestu setkal se v Kurumanu s Mac Cabem, jenž byl první z Evropanů obešel jez. Ngami, dorazil pak ku ř. Čobe, po této do Zambezi, jejž proti vodě sledoval, překročil Kasáj a Kvango a stál 31. května 1854 u Loandy nad Atl. okeánem. Chtěje najíti obchodní cestu mezi Angolou a Mozambikem, vrátil se odtud do vnitra, objevil Viktoriiny vodopády řeky Zambezi, odkudž přes Tete a Sennu až k ústí Zambezi u Quelimane r. 1856 se dostal jako prvý Evropan, jenž prošel A-u od moře k moři.

Úspěchy tyto vyvolaly zase celou řadu nových šťastných podniků. Gassiot roku 1851 prošel území transvaalské ve směru severním a severovýchodním, Galton r. 1851 dostal se od zát. Velrybí do země Ovampů a s Anderssonem až poblíž k jez. Ngami. Na nové cestě podařilo se Anderssonovi samotnému r. 1853 jezera skutečně od západu dosíci. Rozsáhlé cesty Moffatovy na Orani, v zemi Namů a na Limpopu padají do l. 1854–59. Pro národopis velice úspěšná byla cesta G. Fritsche r. 1863–66 až k Matabelům. Veliké cesty vykonal zde Mauch. R. 1866 vyšel z Rustenburgu a dospěl téměř k Zambezi i odkryl zlatá pole Tatiská na 20° j. š.; na druhé cestě (1867) prošel zemí Matabelů, r. 1868 šel do Iniati, r. 1871 nastoupil svou velikou cestu od hory Zoutpansu, na níž odkryl zříceniny Zimbaoëské, zlatá pole cís. Viléma a dorazil až téměř k Senně na Zambezi. Kapit. Elton r. 1870 vyšel z Tati, plul po Limpopu a odkryl vodop. Tolo-Azime. Vodopády Viktoriiny byly od Livingstonea cílem mnohých cestovatelů. Z mnoha od jihu o cestu tu se pokoušejících jmenujeme krajana našeho dra. Em. Holuba. Týž vstoupil r. 1882[red 1] na půdu jihoafrickou, cestoval nad ř. Vaalem, přišel na druhé cestě (1874) do Šošongu a dosáhl na třetí (1875 až 1876) i Zambezi, navštívil vodopády Viktoriiny, plavil se i po Zambezi a přinesl s sebou vzácné sbírky přírodopisné a národopisné r. 1879 do Evropy. Důležitou cestu vykonal r. 1884 dr. A. Schulze proniknuv krajinu podél Čobe na západ až ke Kubangu, odkudž se přes Ngami do Natalu vrátil. Byl to první Evropan, jenž tento severní kraj Kalahari navštívil. Zatím i s vých. strany podniknuto opět několik důležitějších cest. De Sadeler r. 1881 šel ze Sofaly přímo k ústí Sabi, Cardozo r. 1882 něco jižnějším směrem se ubíral, Kuss 1881 mezi Sennou na Zambezi a prameny ř. Sabi cestoval, Montagu Kerr r. 1884 cestou dosud málo známou šel z hlav. města Matabelů přes Zambezi u Tete a zemí Angonů k Njase.

Poslední velkou cestu z jihu podnikl dr. Holub (1883–87). Pečlivě připraven vyšel od pobřeží jižního, ubíral se s nákladně vystrojenou výpravou na Zambezi a pokusil se odtud proniknouti k jez. Bangveolo, překročil ř. Loëngve, za kterouž výprava byla přepadena, tak že jen s nadlidským namáháním dostala se zase na Zambezi. R. 1887 vrátil se do Evropy přinášeje přebohaté sbírky, jako dosud žádný jiný cestovatel z jižní A-y.

I ze západu děly se četné pokusy dostati se do vnitra jižní A-y. Missionáři Hahn a Rath r. 1857 odkryli ř. Ovampo, Andersson r. 1858 Okovango. Britové Baines a Chapman r. 1861–63 táhli od zátoky Velrybí skrze zemi Damarů a přes Ngami až ku vodopádům Zambezi. V l. 1860–64 Smuts badal v zemi Damarův a v území Thaukoinův až za Kunene se dostal. Mladý Francouz Dufour byl při svých cestách na Kunene r. 1880 zavražděn; se zdarem cestoval v úvodí řeky té r. 1881 earl of Mayo; P. Duparquet založil r. 1885 v zemi Ambuellů miss. stanici. Objevení toku Konga vpadá teprve do našich let a jest se skutečně diviti, že veliká řeka tak dlouho nepovšimnuta zůstala. Od nešťastné výpravy Tuckeyovy, jež r. 1816 až za vodopády Jelalské pronikla, jako by kletba nad Kongem visela. Navštívily sice lodi válečné dolní splavný tok; cestovatel Magyar přišel až k Vivi, Bastian r. 1857 dorazil do Salvadoru, hl. m. býv. království konžského; výprava německá pod Güssfeldtem r. 1873 a angl. pod Grandyem t. r. měla za účel prozkoumati řeku poslední i vyhledati Livingstonea, než vše zůstalo bez úspěchu. Teprve Stanley roku 1877 jedním rázem obrátil sem zraky celého světa. Mnohem úspěšnější byly cesty, jež z Angoly a Benguely do vnitra byly podnikány. V l. 1802–11 t. zv. »pombeiros« (domorodí kupci) prošli A-u odtud až do Mozambiku, r. 1843–46 Graça vnikl až do říše Muata-Jamvovy, od r. 1847–64 L. Magyar opět a opět do vnitra cestoval, roku 1852–54 obchodník Silva Porto dostal se až na horní Zambezi, černý jeho sluha pronikl až k Ind. okeánu. Pobřežní kraje prozkoumány hlavně cizinci, částečně ve službách portug. Skutečný výzkum dalšího vnitra jest prací hl. německou. Šťastnou cestou Poggeho do Lundy r. 1875–76 jakož i velkolepými úspěchy Stanleyovými byli i Portugalci opět povzbuzeni. Capello a Ivens r. 1878–79 prozkoumali horní a střední Kvango, a v jejich výzkumech pokračoval Němec Mechow roku 1880. Jiný Portugalec Serpa Pinto na veliké cestě prošel přes Zambezi a jeho největší pobočky k Ind. okeánu r. 1878–79. Směrem poněkud jižnějším opakoval cestu tu Francouz Arnot (1881–84), Capello a Ivens (1885), kteří téměř k velikým jezerům konžským přišli, odkudž přes Zambezi do Quelimane stihli. Za účelem prozkoumati jižní přítoky Konga vyslán z Angoly r. 1878 79 Němec Schütt a r. 1880 Buchner, kteří však přes Lundu dostati se nemohli. První, jimž se to podařilo, byli Pogge a Wissmann (1880–81), kteří až do Njangve pronikli; poslední z nich dostal se odtud přes Tanganjíku až do Zanzibaru.

Vraťme se ku Kongu samému. Již r. 1879 vyslán associací afr. Stanley opět ku konečnému otevření Konga, tentokráte se strany západní. Vykonav herkulskou práci dopravou nesmírného materiálu okolo vodop. Livingstoneových založil na Stanley-poolu město Leopoldville, objevil r. 1882 jezero Leopoldovo, r. 1883 jez. Mantumba, prozkoumal Aruvimi až k prvním peřejům a doplul zase až k vodopádům Stanleyovým. Četní jednatelé společnosti, jež zatím pod jménem konžské od associace se byla oddělila, prozkoumali i země sev. od dol. Konga a uzavřeli všude s domorodci smlouvy o odstoupení země. Tak bylo vše připraveno, aby větší čásť úvodí Konga mohla býti prohlášena za samostatný obchodní stát a téměř celá rovníková A. za svob. obchodní území, čehož cena jest ovšem jen illusorní. To se stalo na africké konferenci berlínské, jež koncem r. 1884 na pozvání kn. Bismarcka byla se sestoupila. Zároveň i ostatní mocnosti evropské smluvily se o ohraničení území, jež nyní kvapem po příkladu německém zabíráno. Aby předešly se nevyhnutelné srážky, vymezeny t. zv. »obory zájmů«. Výzkum úvodí Konga pokračoval i potom poměrně dosti zvolna a obmezoval se hlavně na seznání toku řeky. Nejvíce v ohledu tom vynikli Wissmann a Grenfell. Prvý vyšel s velikou výpravou r. 1885 z Angoly, dospěl na ř. Luluu, sledoval ji až ke stoku s ř. Kasájem, po kteréž nyní nastoupena cesta, jež podobá se v menším slavné plavbě Stanleyově po Kongu. Ku překvapení všeobecnému veplul Wissmann při ústí řeky, jež dotud všeobecně za ústí ř. Kuanga bylo považováno, do Konga. Cestou touto vrženo světlo ve vodopisné poměry oblouku konžského, jemuž i cesta Grenfellova znamenitě posloužila. Missionář tento byl již dříve (1884) plavil se daleko po řece Lubilaš; nyní vyplul s Françoisem a prozkoumal ř. Lulongo. Čuapu a přítok této Busseru, později opět řeku Kasáj, jezero Leopoldovo a ř. Kuango. Dr. Wolf, účastník výpravy Wissmannovy, vrátil se také brzo (1886) na Kasáj a prozkoumal i mohutný přítok jeho Sankullu; konečně Wissmann sám chtěje posavadní mezeru ve výzkumech oblouku konžského vyplniti, což ovšem se nepodařilo, plavil se r. 1887 znova po Kasáji a přes Njangve, Tanganjíku a Njasu a prošel podruhé A-u. Jez. Mantumbu navštívil r. 1887 opět angl. miss. Bentley, ř. Lopuri (přítok Lulonga) prozkoumal Van Gèle. Cestov. tito téměř všichni volili vodní dráhy; ne tak Kund a Tappenbeck, kteří r. 1885 přítoky Kasáje překročili a ř. Lokondži objevili (pravý přítok Kasáje). Lundu opět navštívil za příčinou politickou portug. major Carvalho r. 1885–87. I hlavní řeka (Kongo) sama potřebovala stejně jako její přítoky prozkoumání. První od vodop. Stanleyových do Njangve pokusil se projíti Amelot r. 1884; zemřel však poblíž tohoto místa. Šťastnějším byl Gleerup, jenž r. 1886 se dostal tudy přes Tanganjíku do Zanzibaru. Rakouská výprava dra. Lenze ubírala se až k Tanganjíce toutéž cestou, odtud však přes Njasu k ústí Zambezi r. 1886. Výpravě této, četným plavbám Grenfellovým, jakož i kapit. Rouvierovi (1886) děkujeme poněkud spolehlivou mapu veletoku. Grenfell byl prvním, jenž po Stanleyovi i výzkumu severních přít. Konga věnoval pozornost svou. Plavil se nejdále po řece Itimbiri (1884) a byl by při výzkumu největšího přít. Konga s pravé strany, ř. Ubandži, na níž až ku 4° 30' dospěl, nepochybně i problém uellský rozluštil, kdyby porouchání parníku »Peace« nebylo další plavby překazilo (1885). Řeky tyto opět téměř stejně daleko sledoval r. 1886 a 1887 Van Gèle; poručík Baert pak r. 1886 prozkoumal i řeku Mongallu. Konečně počátkem r. 1887 podniknuta od ústí Aruvimi veliká výprava pod Stanleyem směrem k Nílu k osvobození Emína paše, neznámo posud, s jakým úspěchem. Na dolním toku Konga (od ústí k Stanley-poolu) prošlo již několik set Evropanů, dosud však okolí poměrně málo známo. Uvedeni buďtež: Comber, Pechuel-Lösche, Chavanne a Zinntgraf, Schwerin a Hakanson, Dupont, velká výprava Cambierova k vyměření železnice a mn. j. Zatím bylo se podařilo cestovatelům francouzským spojiti výzkumy z jejich osady na ř. Ogove a na pobřeží loanžském s výzkumy na Kongu. První z Evropanů upozornil na kraje tyto angl. missionář Bodwich r. 1817. R. 1838 Bouët-Villaumez založil zde franc. osadu a námořní důstojníci franc. potom často se zde zdržovali; tvrditi však možno, že teprve cestovatelem francouzským Du Chaillum počíná naše známost těchto krajů. Týž podnikl v l. 1851–55 menší cesty na Gábúnu a Muni, vrátil se ještě t. r. na pole své činnosti, šel k Fanům a Ošebům a prozkoumal r. 1858 ř. Ngunii (největší přít. Ogove). R. 1862 Griffon du Bellay a Serval prozkoumali řeku až k ústí Ngoma, kamž i Genoyer r. 1864 po zemi se dostal. Du Chaillu r. 1865 pronikl ještě dále do vnitra než na prvé své cestě, Angličan Walker t. r. sledoval Ogove až k 10° 22' v. d. Gr., poručík Aymés r. 1867 a 1868 až k ostr. Sorokočo, v týž čas de Langle změřil rozsáhlé delta řeky. Po krátké přestávce zahájil r. 1873 Walker novou činnost a pronikl až k 12° v. d. Gr., Compiègne a Marche roku 1874 až k ústí Ivinda, dr. Lenz k ústí Šebe.

R. 1874 počala epochální činnost hr. Savorgnana de Brazza. Týž přešel první s této strany rozvodí proti Kongu, objevil ř. Alimu a podnikl odtud vycházku i na sever až za rovník. Tak seznán tok ř. Ogove. Zvěděv po svém návratu o výzkumech Stanleyových, odebral se znova v tyto kraje, došel r. 1880 skutečně ř. Konga a uzavřev vhodné smlouvy položil základ k budoucí veliké koloniální říši Ogovskokonžské. Na nových cestách prošel zemí mezi Kongem a Ogovem až na pobř. loanžské (1883). Na pobřeží toto byla již r. 1873 s velikými nadějemi vyslána veliká výprava německá pod Güssfeldtem, jež však pramalých úspěchů se dodělala. Teprve jednatelé spol. konžské Van de Velde a Elliot roku 1882–1883 prozkoumali ř. Kuilu, a Mizon 1883 z Francevillea ku pobřeží prorazil. Bratr Savorgnanův Giacomo de Brazza rozšířil výzkumy svého bratra i na sever, doraziv r. 1885 až za 2° s. š. a sledovav pak řeku Bungu až do Konga. T. r. Massari plul proti ř. Likuale až za rovník; tok Alimy, jiného přítoku konžského, již r. 1883 prozkoumal Ballay.

Země severně od rovníku až po Kamerún do posledních let byly známy s malými vyjimkami sotva na několik kilom. od pobřeží, než i zde jeví se nyní opravdová snaha. Řeku Muni zkoumal r. 1874 Lenz, r. 1875 Iradier; ř. Ejo (St. Benito) r. 1885 Guiral, jenž zde zemřel, a r. 1884–86 s daleko větším úspěchem Montes de Oca a Ossorio, kteří s této strany vnikli nejdále do vnitra (téměř až k 12° v. d. G.). Celé pobřeží odtud až ke Kamerúnu jest téměř neznámo; Nachtigal a Zöller pouze málo do celiny vnikli; pobřeží k prozkoumali důstojníci lodí německých. Řeky do zátoky Biaferské tekoucí (Edeu, Kamerún a Mungo) nejdále sledoval Grenfell roku 1881, sopku Kamerúnskou poprvé slezli Mann a Burton r. 1861, Polák Rogoziński r. 1883 a Zöller. O něco dále než Rogoziński vnikli roku 1882 Švédové Knutson a Valdau a r. 1886 Schwarz. Po řece Star. Calabaru již r. 1842 plul Becroft na lodi »Ethiope« až k vodopádům zvaným po této lodi. Jak málo dbáno v končině té o výzkumy, souditi lze z toho, že teprve r. 1884 Goldie a Beedie opět se tam dostali.

Obrovská byla to řada mužů, kteří pokusili se o prozkoumání pevniny africké, než ani toto množství nedostačilo dosud ku seznání celku. Veliká plocha mezi Nigirem, Airem a severní osadou francouzskou, kraj mezi oasou Kufrou a Vadájem, rozsáhlé území mezi Kaffou, Nílem, rovníkem a Ind. okeánem, rovněž končiny severně Konga čekají na prozkoumání své. Byli to Angličané, kteří téměř všude cestu razili. Mungo Park a Denham první vyhledali veliké cesty do Súdánu; Speke rozluštil památný problém nílský. Angličanům děkujeme skoro výhradně prozkoumání velikých jezer a celé jižní A-y. Na základech jimi podaných pokračovali s největším zdarem z pravidla Němci rozšiřujíce je často na cestách neméně velikolepých. Jim děkujeme rozluštění problému sněžných velehor, ř. Kasáj a Binue. Francouzi prozkoumali hlavně své osady: Berbersko a přilehlou Saharu, země na Senegalu a hor. Nigiru a osady na Ogove. Až do let 70tých t. stol. ostatní národnosti proti těmto třem sotva mají jaký význam; od té doby však i národové jiní počínají s nimi závoditi, především pak Italové a Portugalci. Slované, jakž zeměpisná jich poloha snadno vysvětluje, málo podnikli v africkém světa dílu. Z Čechů pouze Holubovi a Steckrovi bylo přáno platně přispěti k výzkumu některých částí; z Poláků súčastnil se jediný Rogoziński, z Rusů Cienkovský a Kovalevský, kteří provázeli výpravu Trémeauxovu (1847–48). Ze žen choť Livingstoneova, Bakerova a Holubova s manžely svými, A. Tinneová i samostatně cestovala. Nebyl ani nikdy nedostatek cest, jež jen fantasie některých dobrodruhů vykonala; neblaze v ohledu tom prosluli Douville r. 1830 na Kongu, Angelo Vinco v létech 50tých na Džubu, Buonfanti a Flint za dnů našich, kteří dokonce předstírali, že přešli A-u z Tripole až ku zálivu Guinejskému.

Literatura: nejbohatší francouzská. O nejstarších objevech egyptských znamenitá díla Brugsche, Dümichena, Dunckera a j.; Vivien de St. Martin, Le Nord d'Afrique dans l'antiquité (Pař. 1863); Berlioux, La terre habitable vers l'equateur par Polybe. Notice sur les itinéraires des anciens dans l'Afrique occidentale (Pař. 1884); Roscher, Ptolemaeus und die Handelsstrassen in Centralafrika (Gotha 1857); Knötel, Nigir der Alten und andere wichtige Fragen der alten Geographie (Hlohov 1866); De Santarem, Essai sur l'histoire de la cosmographie et de la cartographie pendant le moyen âge etc. (Pař. 1849); D'Avezac, Notice des découvertes au moyen âge dans l'ocean Atlantique (Pař. 1846); Gravier, Recherches sur les navigations européennes faites au moyen âge aux côtes occidentales d'Afrique (Pař. 1878); Kunstmann, A. vor den Entdeckungen der Portugiesen (Mnichov 1853); Peschel, Geschichte des Zeitalters der Entdeckungen (Stuttg. 1877); Memoria sobre a prioridade dos descubrimentos portuguezes na costa d'Africa occidental, para servir de illustraças á chronica da conquista de Guiné por Gomes E. Azurara, pelo Visconde de Santarem (Pař. 1841, tamt. franc. 1842); Mayor, Discoveries of Henry the Navigator and their results (Lond. 1876); Wauters, L'Afrique centrale en 1522 (Brus. 1879). – Přehled výzkumů africk. podávají: Paulitschke, Geogr. Erforschung d. afr. Continents v. d. ältesten Zeiten bis auf unsere Tage (Vídeň, II. vyd. 1880); Jones, Africa from Herodotus to Livingstone (New-York 1875); Petermann-Hassenstein, Innerafrika nach d. Stande d. geogr. Kenntniss. (Gotha 1863); Adan, Itinéraire suivi des principaux voyageurs de l'Afrique (Brus. 1880); Umlauft, A. in kartographischer Darstellung von Herodot bis heute (Vídeň 1887). – Seznam pro vědu zemřelých v A-ice v XIX. stol. s místy a daty úmrtí vydal: Duveyrier, L'Afrique nécrologique (Bull. Soc. Géogr. Pař. 1874). Šv.

Všeobecná literatura. Reclus, Nouvelle géographie universelle Vol. X-XIII. (Paříž); Gumprecht-Delitsch, Handbuch d. Geographie v. Afrika, II. vyd. (Lips. 1866); Hartmann, Afrika in Einzelndarstellungen (Praha 1883 nn.); Johnston, Africa III. edit revised and corrected by Ravenstein (Lond. 1884); Carlyle, African colonies and colonisation with notices of recent annexations (Glasgov 1885); Giglioni, L'Africa, discrizione popolare (Milán 1885), Chavanne, Afrika im Lichte unserer Tage; Bodenbildung u. geol. Bau (Vídeň 1881; Die Flüsse und Ströme Afrikas (Vídeň 1883); Hartmann, Die Nigristier (Berl. 1879); Die Völker Afrikas; Ratzel, Völkerkunde, I. III., str. 1–320 (Lips. 1885–88); Robert, Afrika als Handelsgebiet (Víd. 1883). – Příruční mapy. Andree & Scobel, v měř. 1: 10,000.000; Lanoy de Bissy, v měř. 1: 2,000.000; Habenicht, v měř. 1: 4,000.000; Ravenstein; v měř. 1: 1,000.000.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Podle Oprav na konci I. dílu: 408 str., 2. sl., 19. řád. shora, místo 1882 čti 1872. (dostupné online)