Ottův slovník naučný/Aestimatorius contractus

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Aestimatorius contractus
Autor: Josef Čermák
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 300. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Aestimatorius contractus (lat.), vetešnická smlouva. Kdo jinému odevzdal věc odhadnutou se závazkem, aby mu vrátil buď věc samu, buď odhadní sumu, mohl dle práva římského (počínajíc dobou Labeonovou) žalovati o splnění smlouvy žalobou nazvanou de aestimato neb aestimatoria. Žaloba ta byla vždy actio bonae fidei. Pouhá úmluva zmíněného obsahu byla nežalovatelným paktem, žalovatelná smlouva vznikla teprv odevzdáním věci. Bylo by však mylno míti odevzdání to za jednostranné plnění předchozího pakta, nedějeť se s úmyslem plnění (solvendi animo), nýbrž s úmyslem zavázati se (animo obligandi). Právo obecné pojalo nedůsledně smlouvu tuto, ae. c. zvanou, za smlouvu reálnou a ozvuk této mylné theorie přešel i do zákonníka občanského (§. 1086. »odevzdá«), ač ze zařadéní v kapitole o koupi a z podrobných ustanovení jde, že občanský zákonník smlouvu aestimatornívetešnickou«) správné pokládá za smlouvu konsensuálnou. Ze smlouvy té vzniká alternativní závazek: buď vrátiti odhadnutou věc, buď odhadní sumu, avšak po uplynutí lhůty k vrácení určené může se příjemce zbaviti závazku pouze zapravením odhadní sumy. Zda vlastnictví odevzdané věci přechází na příjemce či nic, posouditi jest v obecném právu dle konkrétního případu: dle práva rak. zůstane odevzdatel vlastníkem věci až do uplynutí lhůty restituční. Z této příčiny nese odevzdatel do té doby též nebezpečí nahodilé škody neb zkázy, potom však již příjemce. Dle práva řím. ručil příjemce za nahodilou zkázu hned od počátku, jestli svěření věci sám si vyžádal, jinak ručil vůbec jen za zlý úmysl nebo nedbalost. Příjemce nemá povinnosti věc odevzdanou prodati, může ji i pro sebe podržeti a prodá-li ji za obnos vyšší, než jest suma odhadní, náleží přebytek jemu, třeba by za převzetí prodeje byl obdržel odměnu (merces). Zvláštností práva rak. je, že smlouva řečeného obsahu pokládá se za příkaz ku prodeji, nikoli za smlouvu aestimatorní, je-li předmětem jejím věc nemovitá aneb není-li, třeba i při věci movité, ustanovena lhůta, do které věc má býti vrácena. (Dig. XIX. 3., §. 1086 a násl. obč. z.) Čk.