Ottův slovník naučný/Adrian

Ottův slovník naučný
Adrian (papež)	Adrian	Adriani

Údaje o textu
Titulek:	Adrian
Autor:	Vavřinec Josef Dušek, Karel Irenej Černý, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 235–236. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Adrian: 1) Heretik skopec, byl odsouzen r. 1004 v Kijevě k smrti pro své nečisté názory náboženské. Náležel nejspíše k sektě bogomilů, již v X. století po Bulharech velmi rozšířené. Po pokřtění Rusů přišlo odtud mnoho kněží k novým křesťanům a ti přinesli s sebou zároveň ono učení kacířské. A. byl prvý heretik ruský: od jeho věku až do našich dob udržuje se kacířství toto mezi Rusy. Dšk.

2) A., italský kardinál, byl jako nuntius papežský r. 1488 vyslán do Britannie, aby skotského krále Jakuba III. usmířil s nespokojenými Skoty. Když však tento padl v bitvě, zůstal A. jako nuntius v Anglii, kde Jindřich VII. udělil mu biskupství v Herefordě a později v Bathě. Vrátiv se do Říma stal se tajemníkem papeže Alexandra VI., jenž svěřoval mu důležitá poselství a posléze jej učinil r. 1503 kardinálem. Brzy po obsazení uprázdněné stolice papežské súčastnil se spiknutí kardinála Petrucciho proti papeži Lvu X. a nechtěje přes své přiznání zapraviti 25.000 dukátů pokuty prchl z Říma, byl prý však na cestě od svého sluhy zavražděn. A. byl z prvních, kdož latinu od středověkých nešvar očistiti usilovali. Mimo latinské verše psal náboženské rozpravy, z nichž svou učeností zvláště vyniká spis De vera philosophia (Bologna 1507) a De sermone latino (v Římě 1515).

3) A. Regenvolscius viz Węgierski Andrzéj.

4) A. (před vstoupením do kláštera Andrej), desátý a poslední patriarcha všeruský (* 1636 – † 1700), byl archimandritou čudovského kláštera, r. 1686 zvolen metropolitou kazaňským a svijažským, r. 1690 zvolen patriarchou moskevským. Jsa tak jako předchůdce jeho Joakim přívržencem starých řádů a zvyků byl horlivým protivníkem reform Petrových a vzájemný jejich poměr byl velice nepřátelský, tak že často stěžoval si v pastýř. listech na neúctu carovu k nejvyšší hlavě ruské církve. Pověstná jest episoda ze druhé vzpoury strělcův, kdy A. s ikonou Bohorodice šel prosit za životy odsouzených povstalcův, byl však hněvivě s potupou poslán zpět: jemu na vzdory zrušil Petr slavnostní jízdu na oslátku, jež car za úzdu vodíval, atd. A. zanechal hojně řečí, listův a naučení k duchovenstvu, jmen. O drevnem predaniji Sv. Apostol i sv. Otec atd.; Vypiska prav i privillegij Greko-Rossijskoj cerkvi; Podrobnaja instrukcija starostam popovskim; Poučenije k duchovnomu sanu; Perepiska s carom Petrom; O krestnom znameniji (proti rozkolníkům) atd., zvláště pak zajímava jest Gramota o borodě, energický protest proti carskému nařízení holiti brady. Tyto historicky zajímavé dokumenty byly vydány v rozličných sbornících a časopisech historických Strojevem, Novikovem a j., dílem též v rukopisech synody se chovají. A-ovi byl připisován spis Ščit věry (Štít víry), který však náleží Afanasijovi Cholmogorskému. Důležité jest dílo O sudach svjatiteljskich (o duchovenských soudech), vypracované pod jeho dozorem r. 1700, když Petr rozkázal bojarům prozkoumati kodex cara Alexěje Michajloviče a sestaviti nové Uloženije (zákonník). A. sebral vjedno vše, co se týkalo práv a privilejí ruské církve, od výpisků z Nomokanonu a ústavů sv. Vladimira a Jaroslava až k jarlykům (nálezům) tatarských chánův a jiným pramenům ruského práva kanonického. Tento svod zákonů círk. vydal Kalačev ve spise O značeniji kormčej v sistemě drevn. russk. prava. Čý.

5) A. rozkolník XVIII. stol., náležel k sektě fedosějevské (bezpopovské), ale nespokojen s mírnými zásadami bezpopovščiny odtrhl se od ní a počal s bratrem svým Ivanem kázati boj s antikristem. Jejich nauky daly základ nové sektě běgunův čili stranníkův; systematicky rozvedl však učení jejich na konci XVIII. století Jevfimij čili Afim.

6) A. Johann Valentin (* 1793 – † 1864), něm. básník a filolog, prof. moderních jazykův a univ. bibliotékář v Giessenu, nar. se v Klingenberce n. M., studoval na univ. aschaffenburské, ale dokončil svá studia teprv po válkách napoleonských, jichž se r. 1813–14 jako dobrovolník účastnil, ve Vircpurce. Cestoval po Italii, Francii a hlavně po Anglii (1822 a 1827) a cestovní své dojmy popsal v oblíbených spisech Bilder aus England (2 sv. Frkft. 1824–28); Skizzen aus Engl. (1830–33, 2 sv.) a Neuestes Gemälde von London (1829). Dále vydal filol. spisy Priesterinnen der Griechen (1823); Provenzal. Gramm. und Chrestomathie (1825), jakož i Mittheil. zur Gesch. und Liter. (1846); záslužný jest popis rkpů. bibl. giessenské (Catalogus codicum MSS. bibl. acad. Gissensis 1840). Kromě překladů z ital. redigoval a částečně i přeložil básně Byronovy (1837, 12 sv.); původní své básně uveřejňoval v rozličných časopisech a hlavně ve svém almanachu Das rheinische Taschenbuch, jejž vydával od roku 1825.

7) A., mnich a spis. ruský (* 1800 – † 1853), původně Andrej Semenovskij, dle rodiště svého v uj. posěchonském. Roku 1826 stal se mnichem, od r. 1831 pak počal býti přísným asketou, chodě v zimě bos na mnoho verst, stávaje 3 dni a 3 noci nepohnutě atd. Podivný tento muž byl osobností velmi známou ve svém okolí a dopisoval si s mnohými osobami, udíleje jim většinou lakonicky stručné rady a poučení (někdy i ve verších), jež byly potom od jeho ctitelů vydány v Petrohradě ve dvou svazcích (1861).

8) A. Jon Beniamin (* 1837 – † 1875), žurnalista rum. Skončiv studia stal se r. 1856 prof. v Dorohoi, 1858 v Galati, avšak záhy vzdal se svého místa, aby v Jassech činně účastnil se ruchu vlasteneckého a byl z prvních buditelů národních. Řídil tu časopisy politické a humoristickosatirické. R. 1864 stal se inspektorem školním, r. 1868 ředitelem lycea v Botoşani, ale brzy vrátil se opět k životu politickému. R. 1869 a 1870 byl za min. Cogălniceana policejním prefektem v Botoşani. R. 1871 uchýlil se do života soukromého. Vedlé žurnalistické činnosti zabýval se historií a jazykozpytem rum., přednášeje o obou oborech velmi často veřejně. Mimo to sluší jmenovati i jeho sbírku vlasteneckých básní Versurile (1868 v Botoşanĭ).