Ottův slovník naučný/Administrace

Ottův slovník naučný
Adminiculator	Administrace	Administrační rada

Údaje o textu
Titulek:	Administrace
Autor:	Jiří Pražák, Vilém Teklý
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 214–215. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Administrace (z lat.), správa, vedení záležitostí vlastních nebo cizích. Mluvíme o a-ci statků, úřadů církevních, obcí atd. – 1) A. v právě veřejném. V užším slova smysle vyrozumívá se však a-cí obstarávání záležitostí správy státní. Jako totiž při jednotlivci rozeznáváme jednak projevení vůle, jednak čin zevnější, tak i v životě státním dlužno lišiti obor zákonodárství jakožto projevu vůle státu od oboru výkonu, jenž zahrnuje činy za uskutečněním této vůle předsevzaté. Jest patrno, že výkon dle povahy věci nesmí nikdy odporovati vůli státu, v zákonné formě projevené, dlužno však rozeznávati, zda výkonný nějaký akt se obmezuje na to, podrobiti konkretný poměr životní pravidlu právnímu, neb zdali jde o činnost takovou, které platné právo jest sice mezí, již překročiti nelze, nikoli však měřítkem výhradným. Výkon rozpadá se tedy na dva velké odbory, z nichž první slove konáním spravedlnosti, druhý správou čili a-cí. Omylem mluvila starší theorie o samostatné moci soudcovské vedlé moci zákonodárné a moci výkonné, vytknuvši dokonce různé subjekty jakožto držitele těchto tří mocí v státě (srv. Montesquieu), kdežto v pravdě soudnictví a a. na vzájem se doplňujíce jsou obě toliko emanacemi výkonné moci, která opět rovněž jako moc zákonodárná jest toliko formou, ve kteréž se jeví jediná a nedílná moc státní. Z řečeného vyplývá, že a. jest činností, kteráž sice pohybovati se musí povždy v mezích zákona a práva, kteráž však uvnitř těchto mezí jest volnou, majíc zřetel k přerozmanitým poměrům a potřebám života skutečného. Pochopitelno, že názory o tom, kterakým způsobem by slušelo a-ci upraviti, valně se rozcházejí dle základního stanoviska, kteréž zaujímají posuzovatelé ve příčině úkolu státu, jakož i ve příčině významu jednotlivých přirozených jeho základů. Tím, že novější doba na státě mnohem více požaduje než doba starší, ovšem valně se rozšířily agendy administrační a zdá se, že přirozený postup poměrů společenských ještě další rozšíření agend těchto bude míti v zápětí. Nápravu jen částečnou v příčině té zjednává princip autonomie, který dopřává s dostatek osvědčeným útvarům společenským vyřizování záležitostí správních, v jich obor náležejících. K provedení úkolů na ni vložených má ovšem a. potřebí přiměřených orgánův. Co těch se dotýče, můžeme sobě mysliti ve větších státech organisaci úřadů provedenou buď dle soustavy věcné anebo dle soustavy místní (provinciální). V onom případě podmiňují jednotlivé odbory správy vzhledem k předmětu svému orgány zvláštní, tak že na př. pro záležitosti zemědělství by byly od instance první až do poslední úřady samostatné; působnost nejvyšších orgánů příslušného odboru vztahuje se pak povždy na celý obvod území státního. Při platnosti soustavy místní jsou však střediskem organisace úřadů ohledy territoriální; jeden každý úřad vyřizuje správní záležitosti svého obvodu bez rozdílu předmětu, jehož se týkají, a nejvyšší orgán správní neskládá se ze zástupců jednotlivých oborů, nýbrž z nejvyšších úředníků pro jednotlivé země neb skupiny zemí zřízených. Vesměs důsledně nebývá nižádný z těchto dvou principů proveden; jeden z nich bývá základem organisace úřadů, avšak druhému činí se koncesse více méně značné. Co zvláště Rakouska se týče, možno říci, že za starší doby převládala soustava místní (srvn. kanceláře dvorské), kdežto za nynější doby převahu má centralisující soustava věcná. Toliko přílišný náklad, jaký by způsobilo zřízení zvláštních správních orgánů pro každý obor správy, jest toho příčinou, že v první a druhé instanci většina agend správních v rukou jediného úřadu (politického úřadu okresního, resp. magistrátu a zemské vlády) jest soustředěna, tak že agendy ty jen v nejvyšší instanci (ministerstva) se rozcházejí na jednotlivé odbory. Co pak těchto odborů se týče, rozeznáváme obyčejně: 1. záležitosti zahraniční; 2. odvrácení nebezpečenství státu neb jednotlivcům hrozícího (vojenství; správa spravedlnosti, již s konáním spravedlnosti nikterak nelze stotožňovati, správa policejní); 3. péče o duševní a mravní vzdělání národa (správa kultu a vyučování); 4. péče o vývoj národohospodářský (správa orby, průmyslu, obchodu, kommunikací, veřejných staveb); 5. opatření hmotných prostředků na zapravení nákladu, který hospodářství státní s sebou přináší (správa finanční). Tyto odbory jsou pak při platnosti principu reálního základem organisace ministerstva jakožto nejvyššího orgánu správního. Pžk.

2) A. v hospodářství zemědělském zove se správa velkostatku, obstarávaná jménem majitelovým a na účet majitelův osobou za tím účelem zvláště ustanovenou, placenou a ve věcech hospodářské správy majitele zastupující. Zove se buď administrátorem, inspektorem, vrchním ředitelem nebo hospodářským radou. Působnost administrátora bývá někdy širší, někdy užší; namnoze však bývají nejdůležitější funkce jeho tyto: rozhoduje o organisaci celého hospodářství na velkostatku, řídí jeho správu a má dohled k úředníkům i služebníkům v příčině vykonávání jejich povinností. Práva a povinnosti takovýchto administrátorů bývají na základě služebné smlouvy pojaty ve zvláštní služebné instrukce. Kromě určitého ročního platu mívají administrátoři tu onde též jisté procento z výtěžku hospodářství, což zvyšuje přičinlivost i horlivost jejich a pudí je, aby všemožně přičinili se o největší možný výtěžek hospodářství. Jest však žádoucno, aby o tom, kterak výtěžek neboli čistý výnos hospodářství vypočítáván býti má, dříve dorozumění se stalo, a aby pro zamezení pozdějších sporův určitá pravidla byla stanovena. Tý.