Ottův slovník naučný/Adhaese

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Adhaese
Autor: Josef Pšenička, František Farský, Jaroslav Hlava
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 198. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Adheze

Adhaese (z lat., přilnavost: 1) Ve fysice síla, kterou k sobě lnou svými povrchy hmoty dostatečně k sobě přiblížené; náleží jako kohaese mezi síly molekulární, působící jen do velmi malé dálky. A. jest tím větší, čím více jest stýkajících se bodů, tedy čím větší a hladší jsou plochy. Jeví se mezi dvěma tělesy pevnými, mezi pevným a kapalným nebo plynným, mezi dvěma kapalinami, ba i mezi kapalnými a plynnými hmotami. A. měří se závažím, které stačí k odtržení desek od sebe, k čemuž slouží desky řečené přilnavé. Položíme-li dvě tabule skleněné na sebe, lnou k sobě tak silně, že nelze jich bez porušení odděliti, leč šoupáme-li je po sobě. Desky olověné, čerstvě hlazené a k sobě přitlačené, drží velmi pevně pohromadě, podobně lze spojiti čerstvě naříznutou rouru kaučukovou, přitlačíme-li obě řezem povstalé plochy k sobě. Přilnavost v těchto případech přechází ve spojivost. Při psaní tužkou, křidou, při pozlacování, stříbření, niklování a p. jeví se přilnavost pevných hmot k sobě. Kapaliny lnou více méně k hmotám pevným, někdy silou větší, než jest jejich kohaese, tak že se tyto jimi pomáčejí. Nestejná a. kapalin k hmotě pevné způsobuje, že dle Prévosta jedna druhou s desky skleněné vytlačuje; tak aether vytlačuje líh, tento vodu, voda roztoky solí. Na a-si tekutin k pevným tělesům zakládá se psaní inkoustem, malování barvami olejovými a vodními, tisk, barvení a pod. Po vyschnutí tekutiny lne pak pevná hmota k povrchu tělesa. – Hmota kapalná neb aspoň měkká, přivedená mez1 dvě tělesa pevná, zvyšuje a-si těchto k sobě, protože vyplňuje prohlubiny, čímž se dokonalejšího dotýkání povrchů docílí. Tak dvě přilnavé desky mosazné málo k sobě lnou jsouce suché, avšak dychneme-li pouze na ně, již k sobě mnohem více lnou: ještě více, namažeme-li plochy na př. lojem. Na tom zakládá se klížení, tmelování, pokrývání tabulí zrcadlových staniolem pomocí rtuti, stavění na vápno, maltu atd. Ve mnohých případech jest přilnavost spojidla, do všech mezer zabíhajícího, po vyschnutí tak veliká, jak to u starých zdí bývá: spíše kus pevného tělesa ulomíme, než bychom je na spojených místech oddělili. Na a-si zakládá se též kapillarita. A. dvou kapalin k sobě způsobuje, že jedna po druhé se rozlévá; tak kapka oleje v tenké vrstvě rozlije se po vodě hrajíc při tom barvami duhovými; i kapaliny mají k sobě různou přilnavost, tak že jedna druhou s povrchu třetí vytlačuje (Carradori, Link). – Je-li vzájemná přilnavost kapalná větší než jejich spojivost, tu nejen jedna po druhé se rozlévá, ale jedna do druhé vniká, až se promíchají, což diffusí nazýváme. Děje-li se míchání pórovitou stěnou, k níž kapaliny lnou, slove úkaz ten endosmosa. A. plynů k hmotám pevným jeví se mezi jiným tím, že tvoří na povrchu, zvláště těles hladkých, vrstvu zhuštěnou, kterou i nesnadno bývá odstraniti; přesvědčiti se o ní lze obrazci řečenými Moserovými. Plyny, lnoucí k oděvu, prozrazují nezřídka, čím kdo se zabývá, jako koželuha, lékárníka a j. Ba i do pórů těles pevných i kapalných vnikají a zde a-sí se zhušťují mnohdy u veliké míře, i říkáme, že jsou pohlceny. Pka.

2) A. neboli přilnavost půdy k jednotlivým částem hospodářských strojů jest rozdílna podlé druhu půdy a podlé procenta vláhy v půdě; rovně mění se přilnavost téže půdy podlé materiálu, z něhož jest stroj zdělán. Dřevo v jakémkoli spracování má vždy větší povrch než železo, proto více půdy k němu přilne nežli k železu. Dává se tedy v hospodářství přednost železu přede dřevem, a jde-li o usnadnění práce dělnické, lemujeme aspoň dřevo železem, aby přilnavosti ubylo. Jindy jest nám vítána větší přilnavost, a pak dáváme přednost dřevu; tak na př. při pluzích horských dělávají se plazy dřevěné atp. Fý.

3) A. v lék. znamená srostní, abnormní spojení dvou orgánů aneb částí orgánů, jež povstalo následkem processů zánětlivých. Hva.