Ottův slovník naučný/Adelung

Ottův slovník naučný
Adelt	Adelung	Ademí

Údaje o textu
Titulek:	Adelung
Autor:	Arnošt Vilém Kraus, Karel Irenej Černý
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 192–193. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Adelung: 1) Johann Christoph (* 1732 – † 1806), polyhistor, zvláště historik a grammatik německý. Nejtrvalejší cenu ze všech jeho děl má německý slovník, sepsaný v létech 1774–86. A. chtěl tu podati zásobu slov, kterých se užívá v dobré spisovné němčině; slova nepěkná, zastaralá, nebo jen prostonárodní buď vynechal, anebo zvláštním znaménkem označil. Tím liší se slovník jeho zásadně od jiných slovníků, zvláště pozdějšího Grimmova, který přihlíží více k historickému vývoji jazyka; ale právě v udávání správných spojení každého slova jest podnes ještě cena jeho, ač zatím německá literatura znamenitě pokročila. A. nevšímaje si doby vlastní bral své příklady z literatury od Opitze až po dobu brémských přispěvatelů (1744), kteroužto poslední pokládal za zlatou dobu německé literatury. Za to byl A. zákonodárcem doby následující, a Goethe sám, který v první své době nedbal pout grammatiky, později otazoval se tohoto orakula, jak říkal; rovněž i Schiller uznával auktoritu A-ovu. Etymologické výklady A-ovy jsou vesměs zastaralé, ku přirovnávání s ostatními jazyky, o které se pokoušel, nedostávalo se mu ani pro jeho dobu dostatečných vědomostí. Ačkoliv jeví značnou sečtelost ve starší německé literatuře, ze které uvádí hojně dokladů, přece jí nedovedl správně užiti. A. nepokládal hornoněmčiny za jazyk spisovný, splynulý z rozličných nářečí, nýbrž jako před ním již Bödiker a Gottsched za nářečí středních částí Německa, zvláště Saska, které nazval hochdeutsch a vedlé kterého rozeznával ještě jihoněmecké oberdeutsch a severní niedersaechsisch. Žákem Gottschedovým jevil se také ve své mluvnici německé, která se též těšila velké vážnosti, až pak vznik historické mluvnice J. Grimmovy ji zastínil; ale vzal tím Němcům také poslední všeobecně uznanou auktoritu ve věcech mluvnických a pravopisných, která dosud není nahrazena. V pravopise stanovil zásady celkem dosud platné, ač se některé změny zakládají pouze na lichých etymologiích. Z celé řady jeho děl z jiných oborů sluší vyznamenati Glossarium manuale ad scriptores mediae et infimae latinitatis (Halis 1772–84) a nové vydání Jöcherova Gelehrtenlexicon (1784–87). A. nar. 8. srpna 1732 v Spantekově u Anklamu, studoval v Halle bohosloví, musil r. 1761 pro účastenství v hádkách theologických opustiti professuru na evang. gymnasiu v Erfurtě a živil se pak překládáním a korrigováním v Lipsku. R. 1787 byl povolán za dvorního radu k řízení královské knihovny do Drážďan, kdež začal pracovati o historii saské; jeho práce zůstaly však většinou v rukopise. Zemřel 10. září 1806. Sepsal: Grammatisch-kritisches Wörterbuch der hochdeutschen Mundart (2. vyd. 1793–1802, 4sv. v Lipsku); Umstaendliches Lehrgebäude der deutschen Sprache (2 sv. v Lip. 1782); Anweisung zur Orthographie (Lips. 1788); Magazin fuer die deutsche Sprache (1782–84); Mithridates oder allgemeine Sprachkunde (1 sv. Berl. 1806); Directorium dlplomaticum (Míšeň 1802). A. studiemi etymologickými byl přiveden též k seznání slovanských jazyků, zvláště ruštiny, které se však dokonale nenaučil. K Thamovu slovníku českoněmeckému napsal úvod o řeči a národnosti české (1791). Ks.

2) von A., Friedrich (u Rusů Fedor Pavlovič), synovec předešlého (* 1768, †1843), zabýval se jazykozpytem, německou a sanskrtskou literaturou a dějinami ruskými. O literatuře něm. psal mnoho statí a vydal na př. Nachrichten von altdeutschen Gedichten, které přišly z knih. heidelberské do vatikánské (1796) a velmi důkladné pokračování toho Altd. Ged. in Rom etc. (1799), Beiträge zu Hofrath J. C. Adelungs Verzeichnisse der schwäb. Dichter und zu der Liter. der Meistersänger (v »Braguru« Gröterově sv. 6.), Nachricht von dem altdeut. Ged.: Das Schachzabel-Spiel (1804) a j. K poznání liter. staroindické přispěl svým spisem Versuch einer Literatur der Sanskrit-Sprache (S.-Pb. 1830), jenž byl převeden do angl. od H. Talboye (Oxf. 1832) a jehož druhé vydání vyšlo r. 1834 pod záhlavím Bibliotheka Sanscrita, Literatur der Sanskrit-Sprache, dílo obsáhlé a svou dobou výborné, které podává pečlivý a úplný bibliografický přehled sanskr. literatury. Jazykozpytné jeho dílo Übersicht aller bekannten Sprachen und ihrer Dialekte (S.-Pb. 1820) přel. do ital. Franc. Cherubini (1824) a čásť týkající se jaz. amerických, přeloženou od Johna Pinkeringa do angl., vydala akademie bostonská (r. 1822); jeho franc. spis o poměru jaz. sanskrtského k ruskému vydala Akad. ruská v Petr. (1811) a rus. překlad od G. Freiganga vyšel téhož r. Cenné jsou i Nachträge zu dem I. u. II. Theil des Mithridates, které tvoří valnou čásť 4. svazku znamenitého díla jeho strýce Joh. Adelunga, a monografie Catharinens der Grossen Verdienste um die vergleichende Sprachenkunde (S.-Pb. 1815). Překládal též z lat. básníků, jmen. z Calpurnia a vydal i vysvětlil Des T. Calpurnius Siculus ländliche Gedichte (S.-Pb. 1804, 255 str.), z frančiny a j. Velkých zásluh dobyl si svými pracemi o Rusku. Již r. 1800 vydal Entwurf einer statistischen Beschreibung des Kurländischen Gouvernements, pak seznam a popis rukopisův a starých tisků v bibl. říšs. kancléře hr. Rumjanceva v Petrohradě, dále bibliografické dílo Inostrannaja literatura v Rossiji v tečeniji pjatilětija s 1805–1806 g., které jako 2. díl Štorchova »Sistematičeskago obozrěnija literatury v Rossiji 1801–1806« (v Petr. 1811) jest základem a počátkem ruského knihopisu. Znamenité jsou jeho monografie o 2 cestovatelích XVI.–XVII. stol., bar. Herbersteina a Mayerberga, jichž cestopisy jsou důlež. prameny pro poznání rus. dějin té doby. A. poprvé kriticky rozebral a pečlivě ocenil jejich zprávy ve spisech Siegmund Frh. v. Herberstein, mit besond. Rücksicht auf s. Reisen in Russland (1818) a Aug. Fr. v. Meyerberg und seine Reise nach Russland (1827). Sem náleží také Niclas von Warkotsch Reisen nach Moskwa (1840), Der griech. Patriarch Ieremias in Moskwa 1589 (1840), Auszug aus e. ital. Berichte üb. Russland aus d. Mitte des 16. Jhdt. (1840), David Wunderers Reise in Russland (1841) a výborné, bohužel nezcela ukončené pohrobní dílo Kritisch-literarische Übersicht der Reisenden in Russland bis 1700, deren Berichte bekannt sind (Lpz. u. Petersb. 1846), poctěné Demidovskou cenou od petr. akademie nauk a přeložené do rušt. od A. Klevanova (1864), v němž kriticky oceňuje zprávy arabských, italských a j. cestopisců. Archaeologické dílo jeho Die Korssunischen Thüren in der Kathedralkirche zur heil. Sophia in Nowgorod (Berl. 1823 s mědirytinami) přel. do rušt. Petr Artemov r. 1834; A. v něm vyvrátil tradiční mínění, že tato pamětihodná vrata jsou původu byzantského a že je přivezl Vladimír Vel. z Korsuně nebo Chersona, a byl prvý, jenž dokázal, že jsou původu něm. a že do Ruska se dostala obchodním stykem Novgorodu s hansou severoněmeckou. Sem náleží také stať Üb. die Benennung »Korssunisch« v. ält. russ. Kunstwerken (v St.-Pet. Ztg. 1822). A. zanechal velikou knihovnu a sbírku rukopisů, kterou r. 1858 zakoupila rus. vláda za 5000 rublů pro veř. bibliotéku; rukopisná čásť (mluvnice a materiál lexikální více než 200 jazyků) byla dílem vydána, dílem pozbyla již s rozkvětem jazykozpytu svého významu a proto neotištěna. – A. nar. v Štětíně, stud. v Lipsku, cestoval po Evropě a r. 1794 přibyl do Petrohradu; 1795 stal se v Mitavě tajemníkem gen. gubernátora kuronského, hr. Pahlena, r. 1797 vrátil se do Petrohr., kdež stal se censorem něm. knih a ředitelem něm. divadla. R. 1803 stal se též vychovatelem velkoknížat Nikolaje a Michajla Pavlovičů a r. 1824 ředitelem ústavu orient. řečí, zařízeného při ministerstvě zahraničním, v kteréžto hodnosti setrval až do smrti (15. led. 1843); měl značné zásluhy též o zřízení »Musea Rumjancovského«. Zásluhy jeho byly uznány akademií, která jej jmenovala (1809) dopisujícím členem, i univ. charkovskou a derptskou, které jej jmenovaly čestným členem a nabízely mu stolici historie. Čý.