Ottův slovník naučný/Addison (osoby)

Ottův slovník naučný
Addison	Addison (osoby)	Addisonova nemoc

Údaje o textu
Titulek:	Addison
Autor:	Václav Emanuel Mourek, Václav Juda Novotný, Ferdinand Pečírka
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 186–187. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Addison: Joseph, slavný essayista angl., narodil se r. 1672 v Milstonu, hrab. wiltském, kde otec jeho Lancelot byl farářem. Prvního vzdělání nabyv na několika školách venkovských a v Londýně na škole charterhousské, kde mu spolužákem byl Richard Steele, v patnáctém roce věku vstoupil do královniny kolleje (Queen's College) v Oxfordě. Ale brzy básní Inauguratio Regis Guilielmi dobyl si nadačního místa v kolleji magdalenské, jejíž řádným členem (fellow) se stal roku 1698. Studií dbal pilně, vyhýbaje se hlučným zábavám tak, že až zjednal si pověst samotáře. Tiché sady kolleje magdalenské, kde dosud nejpěknější stezka honosí se jménem jeho (Addison's Walk), poskytovaly mu ke klidné práci nejlepší příležitosti. Již r. 1693 sepsal tam Zprávu o největších anglických básnících (Account of the Greatest English Poets). Současně překládal úryvky ze staroklassické poesie, zejména IV. knihu Georgik Vergiliových, II. knihu Proměn Ovidiových, a dvě knihy (Polyhymnia a Urania) z Hérodota a psal o nich stati kritické, které mu byly cvikem a průpravou k mistrovství později osvědčenému. Pomýšlev původně na povolání kněžské, A. některými menšími básněmi latinskými obsahu politického – o Ryswickém míru z roku 1697; Pygmaeo-Gerano-Machia z r. 1699 – obrátil na sebe pozornost vynikajících politiků liberální strany (whigů) Halifaxa a Somersa, kteří hodlajíce užiti nadání jeho k politickému spisovatelství, opatřili mu r. 1699 z královské pokladny roční plat 300 ₤ št., aby nejprve cestami rozhled svůj rozšířil. A. zdržel se pak skoro půl druhého léta ve Francii, rok v Italii, nějakou dobu ve Švýcarsku a ve Vídni, pak Německem odebral se do Hamburka a odtud do Nizozemí. Dojmy své z cest, a sice nejpříznivější z klassické půdy italské, složil v četných dopisech, pojednáních a líčeních, z nichžto některé hned, jiné později uveřejnil. Ve Florencii viděl v divadle dramatickou hru, která mu vnukla myšlénku sepsati Catona, a čtyři jednání složil hned ještě za pobytu v Italii. – Zatím byl ustanoven za královského tajemníka ve vojště vévody Eugena, a v Ženevě čekal jen na potvrzení; ale došla ho zpráva o smrti krále Viléma III. (1702), a tím přestal mu také vykázaný plat roční. Když pak nepodařil se mu pokus státi se cestovním průvodčím syna vévody Somersetského, A. po čtyřech létech mimo vlasť strávených vrátil se do Anglie r. 1703. Přátelé neopustili ho v okamžitých rozpacích a poetické nadání jeho pomoc jim usnadnilo. A. sepsal – mimo jiné drobné věci a operettu Rosamond, která vyšla r. 1706 – pochvalnou báseň na vítězství Marlboroughovo u Blenheima a obdržel pak několik za sebou úřadů státních, naposled r. 1708 místo tajemníka u hraběte Whartona, náměstka králova v Irsku. Tam se spřátelil se Swiftem, s nímž přes krátké nedorozumění, jež r. 1710 vzniklo mezi oběma z příčin politických, v důvěrném styku setrval do smrti. V tuto dobu spadá nejplodnější literární činnost A-ova. R. 1709 spolužák a přítel jeho Richard Steele pojal šťastnou myšlénku založiti časopis, který by obyčejné zprávy novinářské spojoval s pojednáními o předmětech obecné důležitosti a zajímavosti za tím účelem, aby povznesl mravní zásady a aesthetický vkus, které v tehdejší společnosti byly v skutku na stanovisku velmi nízkém. I jal se vydávati třikráte v témdni »Tatler«, list, jehož každé číslo (po 1 pen.) obsahovalo krátké pojednání (essay), obyčejně o dvou stránkách, ostatek noviny a návěští. »Tatler« rázem došel veliké obliby, kterou povzbuzen byv Steele list asi po roce rozšířil v denník pod názvem »Spectator«, jenž dospěl 635 čísel, a vydával ještě třetí denník podobný »Guardian«, jehož vyšlo čísel 175. Hlavním přispěvatelem těchto listů byl A., který ze 271 pojednání v »Tatleru« napsal 42, ze 635 ve »Spectatoru« 274, ze 175 v »Guardianu« 53, a příspěvky jeho nejen počtem, ale i dokonalostí nade všecky ostatní vynikají. Tou dobou sepsána také veselohra The Drummer a roku 1713 dokončena a s velikým úspěchem na divadle provozována jest tragédie Cato. Prolog k ní sepsal básník Pope, s nímž A. o rok dříve se spřátelil, ale hned zase roku 1715 nepohodl, nepochváliv mu po chuti překlad Iliady a zrazuje ode změn v první osnově »Uchvácení kadeře« (The Rape of the Lock), se kterým se mu básník svěřil. Za to Pope domnívaje se, že A. vésti se nechává nízkou závistí a řevnivostí na jeho slávu, mstil se mu satirou »Atticus«, ve které přese všecku trpkost snad přece jest něco pravdy o A-ově ješitnosti. Zatím A. změnami politickými na krátko byv zbaven svého úřadu v Irsku a znova veň uveden jako tajemník lorda Sunderlanda, pobyl tam do r. 1715, načež byl úředníkem v ministerstvě pro obchod a osady, a r. 1717 dostoupil své nejvyšší hodnosti politické, stav se státním tajemníkem. Ve všech úřadech, které A. zastával, osvědčil se jako muž nezištný, přísně nestranný, svědomitý a pracovitý. Tajemníkem státním však dlouho nebyl, poněvadž se mu, jakkoli byl dobrý stilista, nedostávalo obratnosti řečnické. Z příčin zdravotních vystoupil z úřadu r. 1718 s pensí 1500 pound. Soukromé poměry jeho vůbec byly příznivy. Již r. 1711 koupil si statek Biltonský za 10.000 ₤; roku 1716 oženil se s bohatou vdovou Charlottou hraběnkou Warwickovou a sídlil s ní v paláci »Holland-House»v Londýně. Odedávna strádav návaly asthmatickými stižen jest předčasnou smrtí v 47. roce svého věku l. 1719 nad nedokončeným dílem Evidences of the Christian Religion, a pochován jest s velikou nádherou v opatství Westminsterském. A. jako člověk byl povaha dokonalá, třeba i Popova výtka ješitné řevnivosti nebyla zcela neodůvodněna; jako politik věrný a důsledný stoupenec strany liberálné (whigů), jejíž zájmy básněmi, časopisy (The Whig Examiner, The Freeholder), ano i dramatem Catonem zastával. Jako básník nevynikal nad prostřednost. Z lyrických veršů jeho asi jen duchovní hymny, které uveřejnil ve »Spectatoru« (č. 441., 453., 465., 489., 513.) zachovají si trvalou památku; z ostatních nejznámější jest oslava Marlboroughova, The Campaign, v níž však ani neobyčejného vzletu, ani zvláštní obrazotvornosti není. Také dramatické práce jeho nezjednaly by mu nesmrtelnosti: operetta Rosamond jest nechutná, fraškovitá, a udržela se na prknech toliko po tři večery; veselohra The Drummer jest podobně chatrna jsouc chuda dějem i charaktery; konečně i tragédie Cato, jakkoli byla přeložena do jazyka francouzského, italského a německého, není zdařilá. Jeť to řada ledových, nadutých deklamací, plných sice vlastenectví a politických narážek, které i kusu i básníku zjednaly bouřlivou pochvalu whigistických stoupencův, ale nemohou zastříti chudobu děje, nedostatek dramatické osnovy a naprosto nedramatickou charakteristiku osob jednajících. Takto tedy všecka básnická díla A-ova jsou chatrna a jen jedinou stránkou vynikají: lahodnou, úměrnou, důstojnou mluvou. Za to A. jako prosaik, a sice po výtce jako essayista, nade všecky vrstevníky své vysoko vynikl. Měly-li Steelovy časopisy v skutku účinky, ke kterým se nesly, jest to zásluhou A-ovou. Obsah jeho pojednání byl velmi rozmanitý: nejčastěji mravokárný (na př. o zbožnosti, víře, modlitbě, časném i věčném blahu, o zasmušilosti a jasné mysli, o manželství a důstojnosti žen apod.); ale též aesthetický (o divadle, o Miltonově »Ztraceném ráji«, o vtipu a humoru) a politický; dosti často také žertovný; ale všude a vždy »vystavuje na pranýř špatné stránky života společenského, strhuje škrabošku s tváře ješitnosti, strojenosti, neupřímnosti a nabádá ku prostotě a nelíčenosti v oděvu, hovoru, chování« a to vždycky slohem mistrným a lahodnou mluvou. Podnes platí o formálné stránce pojednání A-ových, co o ní pověděl slavný Samuel Johnson. »Kdo chce naučiti se anglickému slohu prostému ale ne nízkému, lahodnému ale ne okázalému, ve dne v noci probírej se spisy A-ovými.« V. M.

2) A. John (* okolo r. 1770 – † r. 1844 v Londýně), vedl bouřný život plný změn jako kontrabasista, kapelník (v Dublině), obchodník s bavlnou (v Manchestru), hudební nakladatel (s Kelleyem v Londýně) a konečně jako skladatel i učitel hudby. Na dráhu hudební jej uvedla jeho žena (Miss Willems), slavená operní pěvkyně. Jeho četné zpěvohry, z nichž uvádíme The sleeping beauty, fabuli po dnešní den mezi angl. skladateli, oblíbenou (Cowen s novým textem Hueffrovým), byly svého času velmi oblíbeny. Ný.

3) A. Thomas (* 1793 – † 1860), lékař londýnský, od roku 1850 při Guy's Hospitalu jakožto lékař i učitel činný. Světové pověsti získal si prací On the constitutional and local effects of disease of the suprarenal capsules (London 1855), v níž způsobem výtečným popisuje chorobu jeho jménem zvanou. Jiné práce týkající se pitvy i chorobozpytu plic, zánětu jejich, pneumonické phthise byly uveřejněny v »Guy's Hospital Reports« a po smrti jeho souborně: A collection of the published writings of the late Thomas Addison (1868). Peč.