Ottův slovník naučný/Acton (osoby)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Acton
Autor: neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 151–152. Dostupné online.
Licence: PD anon 70

Acton: 1) Sir John Francis Edward (* 1737 – † 1811), ministr království obou Sicilií za Ferdinanda IV., nar. v Besançonu, kdež otec jeho, irský baronet Edward Hakton, byl lékařem. Pobyv nějaký čas v Anglii vstoupil do služeb velkovévody toskánského Leopolda a jakožto kapitán fregatty velel šťastně 1775 toskánským válečným lodím na výpravě španělsko-toskánské proti Berbereskům alžírským. Brzo potom povolán byl do Neapolska, kdež si dobyl přízně duchaplné královny Marie Karoliny, sestry Josefa II., stal se ministrem námořnickým, pak vrchním velitelem polní i námořské moci neapolské, potom mistrem finančním a konečně premierem. A. hleděl upraviti neblahé vnitřní poměry státu neapolského, zvláště pak zvýšiti moc vojenskou, hlavně námořní; působnost jeho nesla se však za vzory cizími, čímž, jakož i tím, že podporoval živly cizí na úkor domácích, stal se v lidu neoblíbeným. Události francouzské revoluce sesílily odpor, který měli A. a královna, sestra odpravené Marie Antoinetty, proti Francouzům, jehož nepřemohlo bombardování Neapole francouzským generálem La Touchem 18. pros. 1792 a vynucená tím neutralita království Neapolského. A. uzavřel prostřednictvím angl. vyslance lorda Hamiltona jakož i pověstné choti jeho, lady Hamiltonové, která měla velikou moc u královny, 12. čce 1793 allianci s Anglií, avšak koalice veškerých státův italských, jakož i království Španělského naproti Francii se mu nezdařil, a A. viděl se nucena co možná zvýšiti brannou moc domácí. Nezdary politiky zahraniční přivedly A-a a královnu na dráhu krutých a nemírných repressálií proti domácím nespokojencům a přívržencům zásad francouzské revoluce, proti nimž jakožto »Jakobinům« zařízena byla zvláštní státní rada (Giunta di stato), v níž zasedali pouze král, králová a A. a jež odsoudila k dlouholetému žaláři, vyhnanství a smrti tisíce nešťastníkův. Rázným zakročením svým způsobil A., že vojenskými pokroky Bonapartovými nebylo ohroženo Neapolsko, nýbrž že 11. říj. 1796 byl s Francií umluven mír pro království obou Sicilií příznivý, kterýmž toto se zavázalo k neutralitě. Když však Francouzové v Neapolsku žijící s některými domácími nespokojenci a pod ochranou francouzského konsula, kterýž žádal za odstranění A-a, pracovali o spiknutí, rozhodli se král a královna návodem A-ovým pro válku. Tato však přes to, že Neapolsko provedlo allianční smlouvu s Rakouskem a později i s Tureckem, dopadla nepříznivě, ježto nebylo vyčkáno vhodné chvíle, a dvůr přinucen byl prchnouti do Palerma, kamž jej později (1798) následoval též A. Francouzové obsadili území neapolské a zařídili republiku parthenopskou, kteráž však trvala jen na krátce, neboť lid veden jsa kardinálem Ruffem zmocnil se 1799 Neapole a zaveden předešlý stav věcí. Zaručené amnestie však nedodrženo a giunta, sestavená úplně ze strannických a nesamostatných soudců, dala kolem 30.000 republikánů zatknouti a z nich přemnoho, často zcela nevinných a nedospělých, odpraviti. V lednu 1801 vrátil se dvůr a A. do Neapole; když však Napoleon v Italii činil stále větší pokroky, uzavřel Ferdinand IV. 28. března 1801 ve Florencii s Francií mír, čímž byl A. svého vlivu zbaven a r. 1804 k žádosti Napoleonově ode dvora odstraněn. Povýšen byv do stavu knížecího odebral se na Sicilii, kdež mu král daroval značné statky. Když pak za války koaliční r. 1805 neapolský dvůr porušil smlouvu s Francií a dovolil Angličanům a Rusům přistati na území neapolském a vrchní velitelství odevzdal ruskému generálu Lacymu[red 1], povolán byl A. opět do Neapole. Zde však dlouho nepobyl, neboť Napoleon obsadil Neapolsko a dvůr prchl poznovu do Palerma. Zde nastaly neshody mezi královnou, která chtěla omeziti moc anglickou, a A-em, jenž se prohlásil pro Angličany, kterýžto rozpor skončil definitivním odstoupením A-ovým koncem r. 1806. Význam státníka tohoto lze zahrnouti v ten výrok, že při mnohých svých dobrých vlastnostech a vlohách přece nic trvalého neprovedl, což se vysvětluje tím, že byl přece jen národu, mezi nímž žil a jehož osudy řídil, cizím a že nedovedl pochopiti všeobecnou tendenci svého věku, myšlénky pokroku. Jakkoli A. pokořil feudální šlechtu a kněžstvo, neměl z toho užitku lid, nýbrž pouze dvůr.

2) A. sir John Emeric Edward Dalberg, vnuk předešlého, * 10. ledna 1834 v Neapoli. Vychován byv v katolickém St.Mary-College v Oscottu, odebral se do Mnichova, kdež Döllingerovy názory se pro jeho duševní vývoj staly rozhodujícími. R. 1856 doprovázel svého otčíma, hraběte Granvilla, ke korunovaci cara Alexandra II. do Moskvy. R. 1862 založil týdenník »Home and foreign review«, v umírněném duchu katolickém a protiultramontánním. Ježto se však anglický episkopát vyslovil proti podniku tomu, přestal časopis již r. 1864 vycházeti; rovněž krátké trvání měl týdenník »The chronicle« a čtvrtletník »North british review«. V témže smyslu působil A. v angl. parlamentě, v němž od r. 1859 zastupoval irské město Carlow a hlásil se k umírněným liberálům. Tím získal sobě přátelství Gladstoneova, k jehož návrhu byl roku 1869 povýšen na peera spojeného království s titulem baron A. of Aldenham. Téhož roku odebral se do Říma, kdež proslul svým odporem proti nauce o neomylnosti papežské. Značnou sensaci způsobily v té věci jeho články v augsburské »Allgemeine Zeitung«, jakož též Sendschreiben an einen deutschen Bischof des vatikanischen Konzils, na kterýžto veřejný list adressát jeho, mohučský biskup Ketteler, odpověděl. Sem patří též jeho spis Zur Geschichte des vatikanischen Konzils (1871). Konečně se A. ještě súčastnil debatty o neomylnosti a ultramontanismu, způsobené papežskými encyklikami a proti nim namířenou známou brošurou Gladstoneovou. A. probíral otázku tu v řadě dopisů v »Times«. Povšimnutí zasluhují též články A-ovy obsahu církevně dějinného, jako Wolseley and the divorce of Henry VIII., v lednovém sešitě 1877 »Quarterly review«. O válce německo-francouzské podává úsudek přednáška The war of 1870 (uveřejn. 1871), v níž pěkným způsobem vystihuje ráz a význam událostí, a to se stanoviska Němcům příznivého.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Podle Oprav na konci I. dílu: 152 str., 2. sl., 11 řád. shora, čti Lascymu. (dostupné online)