Ottův slovník naučný/Achilleus

Ottův slovník naučný
Achilleum	Achilleus	Achilleův štít

Údaje o textu
Titulek:	Achilleus
Autor:	Vojtěch Hanačík, Hynek Vysoký
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 507–511. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Achilles

Č. 111. Achilleus na Skyru.

Achilleus (Άχιλλεύς). Dle Homéra z manželství Zeva s Aiginou Asópovnou pošel Aiakos. Jeho syn Péleus byl králem v thessalské Fthii. I oslavili jej bohové sňatkem s Thetidou vychovanou od Héry (Il. 24. 59.), bohyní mořskou, dcerou Néreovou. Z manželství toho pošel A., jenž dle otce Péleovec, dle děda Aiakovec slove. Dle Homéra strávil A. mládí své tak prostě jako každý jiný řecký jinoch, vychován jsa v domě otcovském od matky (ll. 19., 436.). Učitelé jeho byli Cheirón a Foinix, z nichž tento vyučoval jej umění řečnickému a válečnickému. Dle nejmladší pověsti ponořovala jej Thetis do Stygy, aby jej učinila nesmrtelným, a držela jej při tom za patu, která tím způsobem zůstala smrtelnou. Homér ovšem o neporanitelnosti A-ově neví ničeho. Podlé pověstí dalších Péleus odevzdal syna svého kentauru Cheirónovi na Pélionu, aby jej vychoval. Ten dá mu jméno »Achilleus.«, živí ho vnitřnostmi lvími a morkem kancův a medvědů; dessert k tomu byl lesní med. Vyučoval pak jej honbě, umění jezdeckému a lékařskému, ale i hudbě, jak také obrazy zachované dokazují. Umělci a básníci libovali si líčiti idyllický život A-eův u Cheiróna mezi nymfami lesními, najadkou Filyrou a Chariklou, matkou Cheirónovou, které ho chovaly. A když vychování bylo skončeno, Cheirón odevzdal jej otci a v domě otcovském pak A. uzavřel nerozlučné přátelství s Patroklem, synem Menoitiovým, jenž tehdá přišel do Fthie.

Nejslavnější dobou života A-eova jest deset oněch let, kdy bojoval před Trojí, neboť celým tím spletitým pásmem bájí, které fantasie pěvců národních utkala okolo zlatého sídla Priamova, vine se apotheosa A-eova. Vždyť věstil Kalchas před výpravou, že města toho nelze dobyti bez A-ea, a když on padl před uskutečněním slavného díla toho, cti té dostalo se synu jeho Neoptolemovi. Když Kalchas výslovně byl dobytí Troje závislým učinil na účastenství A-eově, nezbývalo rekům, než aby ho získali. Vysláni tedy obratní a rozvážní mužové Odysseus, Foinix a Nestór (dle Ovidia Met. 13., 162. Aias; dle Statiovy Achilleidy 1., 206. Odysseus a Diomédés) na ostrov Skyros, kam jej byl ukryl otec Péleus nebo matka Thetis jako chlapce devítiletého mezi dcerami krále Lykoméda, a to v šatě ženském, bojíce se věštby, která předpovídala A-eovi před Trojí smrť. Byvše od Lykoméda odbyti vypátrali skrýš A-eovu Kalchantem jim naznačenou a lstí podařilo se jim mladíka dostati do své moci. Snesše totiž na radu Odysseovu rozmanité dary pro dívky, košíčky s nástroji na předení a mezi nimi také štít a zbraně, dali náhle zatroubiti na poplach, jako by královský hrad byl přepaden od nepřátel. Any dívky prchají, A. neohroženě sáhne po zbroji, tím se prozradí a musí s nimi táhnouti.

Byv získán táhl ke společnému stanovišti v Aulidě v čele 50 korábů se statečným národem Myrmidonův; ale v Aulidě zdržují prudké větry vojsko řecké značnou dobu. Aby rozhněvaná bohyně Artemis, kterou Agamemnón urazil, byla smířena, měla býti obětována Ifigeneia, čemuž prý se opíral A., začež vojsko hrozilo jej ukamenovati. Na etruských sarkofazích skutečně vypodobněn A., jak leží poraněn na zemi levici maje zdviženu, jako by protestoval proti obětování. Dle Kyprii však přisvědčí A., aby byla obětována, když se sama k tomu uvolila; že však Artemis ji unesla s oltáře na Tauridu a místo ní obětována laň, jest všeobecně známo.

Po některých jiných ještě zastávkách dorazili spojenci ke Tróji. Za dlouholetého obléhání toho města A. podnikal výpravy do blízkého i dalekého okolí. Po moři a pevnině šířil hrůzu jména svého, že okolní národové přicházeli prosit za smilování. V roklích lesův idských, ba u samých hradeb Ilia číhával, aby zabil nebo zajal některého z Priamoviců. Průvodčím a rádcem na výpravách těch a dobrodružstvích byl mu Palamédés. Spolu dobyli 23 měst, z nichž dvanáct jménem uvádí Eustathios. O 12 přímořských a 11 pozemských městech zmiňuje se A. sám (v 9. zpěvu Iliady). Kyprie končí rozdělením kořisti, smrtí Palamédovou a rozhodnutím Zevovým vzdáliti na nějaký čas A-ea od boje, aby Trojští si oddechli. Z celé bohaté kořisti žádá A. jen jednu dívku, Briseovnu, a dostane ji; na její prosby pak ponechá si ještě nerozlučnou přítelkyni její Diomédu. Chryseovnu dostane Agamemnón. Palamédés, přítel A-eův od mladosti, byv (dle líčení Filostratova) při obléhání Lyrnéssa od Odyssea osočen, že podporuje a štve A-ea, aby bažil po nadvládě, usmrcen jest na rozkaz Agamemnonův, což tak rozhněvá A-ea, že vrátiv se po dobytí města do tábora vzdaluje se boje, příteli zřídí svatyni.

Přiblížil se památný rok desátý. Podlé Iliady Agamemnón popudil na sebe hněv boha Apollóna tím, že dceru kněze jeho, Chrysa, učinil svou otrokyní. Když pak následkem toho vznikne v táboře mor, donutí Řekové na radu Kalchantovu Agamemnona, aby Chryseovnu vrátil jejímu otců. Agamemnón učiní tak, vezme však si za náhradu otrokyni A-eovu, Briseovnu. Tím hluboce jsa urazen uzavře A., že tak dlouho nebude účastniti se boje, dokud mu Agamemnón zadostučinění nedá. Pak odebrav se na břeh mořský lká tam A., až Thetis, uslyševši jej, slíbí mu přímluvu u Zeva. I přislíbí Zeus Thetidě, že potud bude vítězství na straně Trojanů, pokud nedostane se A-eovi zadostučinění. Slib Zevův v brzku se vyplní. Trojané tak vítězně odrážejí útok Řeků, že tábor řecký ocitne se v největší tísni a Agamemnonovi nezbývá než pokořiti se A-eovi. I vyšle Aianta Telamónovce, Foinika a Odyssea k A-eovi a slibuje mu vydati Briseovnu, z kořisti trójské pak množství zlata a dvacet nejkrásnějších žen, mimo to ještě své tři dcery Chrysothemidu, Ifianassu, Laodiku s bohatým věnem za manželky. A. sice vlídně přijme posly, ale od hněvu neupustí, ba hrozí, že odejede. Druhý den pozoruje, stoje na palubě své lodi, vražedný boj, v němž nejčelnější rekové jsou poraněni a tu vidí, jak Nestór odváží někoho raněného, i posílá Patrokla zvědět, kdo by to byl. Patroklos jde, a to byl, jak praví pěvec, počátek jeho žalného osudu. Dojemnými slovy připomíná mu Nestór, jak jej napomínal otec Menoitios, aby rádcem byl A-eovi, on však že toho nedbá, i prosí jej, aby buď A-ea pohnul k boji nebo vyprosil si, aby sám směl v jeho brnění zaplašiti nepřátely hrozně doléhající. Snažným Patroklovým prosbám A. neodolá, zvláště když po marné hrdinské obraně Aiantově proti Hektorovi vyšlehovati vidí již plameny z lodí, a zapůjčí mu své odění v boj. Zatím co řítí se Patroklos s Myrmidony do boje, A. obětuje Zevu dódónskému za vítězství a šťastný návrat přítele svého. Trojští, zděšeni jsouce objevením se Patrokla, jejž mají za A-ea, prchají, ale Patroklos nedbaje rady A-eovy pouští se příliš daleko a jest zabit od Euforba a Hektora a oloupen o zbroj. Když to zví A. od Antilocha, nesmírným žalem jest stižen a naříká, až přivolá matku, která mu slíbí nové brnění a on zatím na pobídku Iridinu, aby hleděl mrtvoly Patroklovy chrániti, o niž se rozpředl vražedný boj, beze zbraně, ozářen jsa plamenným leskem Athéniným, vystoupí na násyp a křikem svým poděsí a zažene Trojské, tak že Řekové bezpečně mohou Patrokla přivésti do tábora, kde A. celou noc nad ním naříká a slibuje pomstu. Druhého dne z rána (19., 6.) dostav novou zbroj Héfaistovu od Thetidy svolá lid a smířiv se s Agamemnonem, žene se do boje nejhroznější Achaiů rek a hrůzou chvějí se Trojští před ním, jenž podoben jest krvežíznivému Areovi. Nad ním bojují dva šiky bohů proti sobě. V divokém spěchu A. poraní nejprve Aineia, skolí Priamovce Polydóra, zajme ve brodu řeky Skamandra 12 trójských jinochů, zabije Priamovce Lykaona, Asteropaia. Odtud vrhá se s novou zuřivostí na Trojany, jimž Priamos otvírá brány k spasnému útěku. Před hradbami zůstal jediný Hektór přes prosby rodičů. Hrůza pojme největšího reka Tróje, když blíží se k němu A. Třikrát oběhne hradby prchaje před ním a marně snaže se dostati se do města; pokaždé odežene jej A. Konečně probodne A. Hektora kopím. Marně prosí ještě Hektór, aby nedal ho rozsápati psům, ale za výkupné vrátil rodičům, marně – a tak umírá předpovídaje A-eovi brzkou smrť zbraní Paridovou a Apollónovou. Lhostejně svlékne A. mrtvolu a probodnuv jí kotníky přiváže k vozu, aby ji vláčel k lodím; pomsta dokonána! Pak spálí A. mrtvolu Patroklovu na hranici, nasype mu mohylu a oslavuje památku jeho slavnostními závody. – Pro mrtvolu Hektorovu vypraví se na vyzvání bohů Priamos. A. vlídně přijme stařičkého, nešťastného krále, pláče nad jeho a svým osudem, a přijav výkupné vydá mu syna. Druhého dne odjede Priamos, jenž hostem byl A-eovým, v noci a ve 12denním příměří pohřbívají Trojští svého největšího reka.

Dle Aithiopidy Arktina miletského A. dále zabil Penthesileiu, thráckou královnu Amazonek, dceru Areovu, která přišla do Troje při pohřbu Hektorově. Mocně zahnala Achajské až k lodím a když je zapaluje, Aias s A-eem slyšíce nářek vyrazí proti ní. A. poraní ji na pravém prsu, pak ji probodne i s koněm. – O jiných variantech tohoto mythu viz Penthesileia. – Tu přijde na pomoc Trójským Memnón, syn Éoin v brnění Héfaistem zhotoveném. Thetis prorokuje synu svému osud Memnonův, jenž zabije Antilocha, ale sám padnouti pak má rukou A-eovou. A. vrhne se na Memnona a po tuhém zápase jej usmrtí. Na to vrhne se proti Trójským a vraždí, jako tehdá, kdy mstil Patrokla; zase plní se krví a mrtvolami Skamandros a Simoeis, Trójští prchají ku hradbám, A. za nimi, a tu jest cíl jeho krátkého života, života hrozného a slavného, A-ea stíhá smrť.

Podlé obyčejné báje (za jakou ji také výslovně pokládá Eustathios) zastřelil A-ea Paris, miláček Apollónův, od kterého se naučil střelbě a dostal slonový luk. Mluví-li Ovid o šípech Apollónových a Paridových, dlužno tomu rozuměti tak, že Apollón řídí šíp Paridův. Dle Quinta Smyrenského, který nejobšírněji celou událost vypravuje, zastřelil A-ea Apollón sám, když A. se chystá rozbiti brány trojské a neuposlechne napomenutí velikého boha, jenž hněvivě s nebe sestoupil na obranu města. Spojeny jsou obě báje u Hygina, že Apollón rozhněvav se na A-ea chlubícího se, jako by zabiv Hektora byl dobyl Troje, vezme na sebe podobu Paridovu a střelí A-ea do paty. Se smrtí A-eovou ve svatyni Apollóna thymbrejského spojil později mythos alexandrijský pověst erótickou, hojně rozvětvenou o lásce Polyxeny Priamovny k A-ovi. U Homéra neděje se žádné zmínky o Polyxeně, ale Tzetzes vypravuje, že A. zalíbiv si Polyxenu navrhl Priamovi, že přejde na jeho stranu, dostane-li Polyxenu za ženu. Priamos slíbí a sejdou se na svatbu ve chrámě Apollóna thymbrejského, A. jako ženich, snad i bez odění a zbraně, a tu jest úkladně zastřelen od Parida, načež Trojští vezmou mrtvolu nechtějíce ji dříve vydati, dokud nedostanou zpět výkupné vyplacené za Hektora.

V zuřivém boji, který okolo mrtvoly A-eovy vzplane, podaří se Aiantovi Telamónovci k lodím ho donésti, zatím co Odysseus brání ho proti Trojským. Boj ten trval celý den (dle Odyss. 24., 36.), celé hromady zabitých kupily se kol A-ea, až Zeus vichřicí rozdvojil zápasící. Dle pozdějších pověstí chtějí Trójští mrtvolu, jíž ve chrámě Apollónově se zmocnili, za výkupné vydati, nebo dokonce předhoditi psům, čemuž však Helenos zabrání a káže ji vydati Achajským. Mrtvola A-eova za velikého žalu celého tábora na hranici spálena, při čemž přítomny jsou Thetis, Néreovny a Musy, a nasypána mu na Helléspontu mohyla. Dle vypravování Aithiopidy nespálena mrtvola A-eova, nýbrž Thetis odnese ji s hranice ve průvodu bohův a démonů na ostrov Leuku, ležící proti ústí Dunaje v Černém moři, kterýžto ostrov Poseidón na prosbu Thetidinu pro A-ea a Helenu vynořil z moře a slíbil, že okolní národové mu tam budou vzdávati poctu božskou. Na tom ostrově tedy ctěn A. jako hérós Pontarchos obětmi a hrami od skytských obyvatelův okolních. Také Pindar pěje, že zdržuje se A. na stkvělém ostrově, a králem Skythů nazývá ho Alkaios. Jiná pověst zase přenesla jej na ostrovy blažených, Élysion, které však dle Plinia byly identické s Leukou černomořskou. Tu pověst čteme už u Hésioda. Dle Pindara bydlel na ostrově s Kronem, Rhadamanthyem, Kadmem a Péleem jakožto soudce nad mrtvými. Místo ostrovů blažených mluví básníci starší, Ibykos a po něm Simónidés, o luzích élysijských, kteréžto místo však bylo stejné s ostrovy blažených. Proti všem těmto zprávám stojí Odysseia, z níž se dovídáme, že A. je v podsvětí, tak jako každý jiný zemřelý.

O zbraně A-eovy povstal spor mezi Aiantem a Odysseem. Zvítězí Odysseus, načež Aias se zavraždí. Odysseus pak přived Neoptolema ze Skyra dá mu zbroj otcovu.

Tím končí Aithiopis.

Manželkou A-eovou dle některých pověstí byla Déidameia, nám dostatečně známá. S ní však jen velmi krátký čas pobyl, aby jí už nespatřil. Dle Homéra neměl manželky žádné; nikde aspoň nemluví o manželce nějaké, jen o otci, matce, synovi. Syn ten jediný byl pak plodem tajné lásky s Déidameiou, a slul Pyrros, později nazván Neptolemos a vychován na Skyru. Ale poesie neopominula přec hojně obetkati život nejkrásnějšího jinocha romantickými láskami, kde jen bylo možno. Z dívek, jichž dost ukořistil, podržel jen Briseovnu a její přítelkyni Diomédu; zvláště Briseovnu A. něžně miloval. Pozdější báje vyprávěla o spojení Achillea s Polyxenou na luzích élysijských a o manželství s Helenou na Leuce, ze kterého pošlo okřídlené dítě Euforión. Na témž ostrově byla prý chotí jeho Ifigeneia od Artemidy přinesená z Tauridy, pod jménem Orsilochia. Konečně velmi rozšířena byla báje o sňatku s Médeií, jež se vyskytá u Apollónia, Ibyka a Simónida.

Ode dávna ctěn byl A. při moři Černém jako hérós Pontarchos dle nápisů na severním pobřeží Pontu a zpráv spisovatelův o jeho působnosti jakožto ochránce plavců. Pravdě podobným se zdá, že kult ten přinesen byl od osadníků milétských nejprve na Helléspont. Zde založena osada Achilleion blízko náhrobku A-eova s chrámem, kde byla socha héróova s náušnicemi. Tu obyvatelé trojští přinášeli pohřební oběti a také z okolních krajin posílány theórie, zejména z Thessalie. Z Hellésponta pak rozšířil se kult po pobřeží pontském a zejména na Kimmerském Bosporu velice kvetl; a zase to byly osady milétské, které zvláště pěstovaly kult A-eův, nejvíce Olbia, kde měl chrám se sborem kněžským, oslavován býval hrami a jméno jeho bylo velmi oblíbeno. Střediskem však a snad hlavní svatyní v těchto končinách byl malý ostrov při ústí Borysthena, o němž jsme se již zmínili, že někteří jej pokládali za báječnou LeukuNápisy potvrzují, že tam byl chrám a ostrov slul A-eovým. S tím místem souvisí Άχίλλειος δρόμος, kde také byl A. ctěn; pak opevněné Achilleion na východním pobřeží Kimmerského Bosporu na nejužším místě Bosporu. Když Byzas zakládal Byzantion. vystavěl oltář A-eovi na místě, kde později stály thermy A-eovy. Achilleia bylo jedno město u Smyrny, jiné na Sicilii, obě opevněná. Dva ostrovy, Astypalaia ve Sporadách a Achillea při Samu. U mysu Tainarského byl Άχίλλειος λιμήν (nyní Marinari) a na Skyru také přístav Άχίλλειον (nyní Achili). Blízko Korintha ctěn byl na místě zasvěceném Néreovnám. Ale nejen na pobřežních místech, která jsou daleko četnější, kvetla úcta reka toho, i ve středozemí. Tak vypravuje Pausanias o zvláštním kultu paní élidských na kenotafii v gymnasiu élidském; dále o jízdní soše jeho, kterou do Delf poslali krajané jeho z Farsala; o svatyni ve Spartě, založené od Praxa, pravnuka Pergama, syna Neoptolemova, kterážto svatyně nesměla býti otevřena, ale efébové, když se chtěli účastniti zápasů ve Spartě, musili mu obětovati. Vůbec ctili Lakedaimonští A-ea jako boha podobně jako Épeirané pod jménem »Aspetos«. Také u Tanagry byla svatyně a ve Brasiách měl chrám s Asklépiem, kde mu každoročně slavena slavnost. Oštěp jeho pak byl prý chován ve chrámě Athénině ve Faselidě v Lykii.

Co se týká mythologického významu A-eova, vykládá jej Forchhammer takto: Péleus, bahnitá řeka (od πηλός bahno), zplodí s rychlonohou Néreovnou Thetidou (od δέω běžím) héróa řeky, nemající žádného ústí, jež široce se rozlévá jako moře, héróa povodně. Domněnka Scaligerova, že první čásť jména, jako u řeky Achelóa, znamená vodu (acha, aqua), nalezla mnoho přívrženců. Zejména Welcker (Griech. Götterlehre) je zastancem tohoto prvního moderního výkladu, že A. jest bohem říčním. Druhý hlavní směr pokládá A-ea za boha světla, boha slunce pálícího, vedra. Sonne (v Kuhnově časopise 10, 98) vykládá: »jasně zářící«. Müller (Vorlesungen über die Wiss. d. Spr.) srovnává jej s indickým smrtelným héróem slunečným, Ahargu. Panofka pokládá ho za jakousi mužskou bytost měsíční, jež pronásleduje Helenu (Selenu). E. Hugo Meyer (Indogermanische Mythen, II Achilleis) má A-ea za personifikaci blesku. Třetí směr konečně záleží v tom, že oba významy boha říčního a slunečného se spojují, rychlost, měnlivost, prudkost proudu a světla slunečního jsou body, ve kterých by se stýkaly v osobě jednoho héróa tyto dva jinak tak nepřátelské extrémy. Zdá se, že nejlepší je první výklad, A. že jest bohem říčním, čehož dokladem byla by veliká řada oněch míst při moři, ve kterých byl ctěn, jakož i že byl vzýván od plavců jako hérós ochranný. Srovn. hlavně Roscherův Ausführl. Lexikon der griech. u. röm. Mythologie, str. 11–66. Hčk.

A. v umění. Památek vztahujících se k A-eovi, tomuto nejstkvělejšímu zjevu v bohatýrské báji hellénské, jest tak veliké množství, že možno zde pouze o nejdůležitějších stručně se zmíniti. Z monumentů představujících celý cyklus bájí k A-eovi se odnášejících zasluhují zmínky mramorové peristomion chované v museu kapitolském (reprodukované v Baumeisterových Denkmäler des klass. Altertums, str. 4), na němž zobrazeny jsou nejdůležitější scény ze života A-eova (narození jeho, ponoření do Stygy, vychování jeho u Cheiróna, pobyt na Skyru, boj s Hektorem a smýkání Hektora), pak některé sarkofagy v Barile, Petrohradě, Londýně a v kapitolském museu v Římě, tabula Iliaca a konečně bronzová jedna deska s povrchu vozu bohů (tensa) před několika léty nalezená a chovaná nyní na Kapitolu (Bullet. archeol. communale, 1877 tab. 12 nn.). Na přehojných monumentech představeny jsou scény z mládí A-eova; jak Péleus provázený Thetidou nebo Thetis sama odevzdávají jej na vychování kentauru Cheirónovi (již na vasách archaiského stylu, na kapitolském peristomiu, Overbeck: Gallerie heroischer Bildwerke, str. 281–85, Benndorf: Griech. Vasen, str. 86 nn.); A. u Cheiróna (na slavné nástěnné malbě herkulánské: Helbig, Wandgemälde čís. 1291, na níž představen jest Cheirón uče A-ea zacházeti s pléktrem, na čtyřech nástěnných malbách pompejských: Helbig č. 1292–1295, na vasách Pamfaiově, Praxiově a na gemmách). A-eův pobyt na Skyru a lesť Odysseova, kterou A-ea k účastenství ve válce trojské přiměl, zobrazeny jsou na hojných římských sarkofazích, které publikovány budou v brzce berlínským archaeologem prof. Robertem; na několika nástěnných malbách pompejských (Helbig č. 1296–1303, č. 1300 jest nejisté), z nichž nejlepší jest malba r. 1828 v casa del questore nalezená a podaná zde pod č. 111. Uprostřed obrazu spatřujeme A-ea chvatně se širokých schodů sestupujícího, oděného rouchem dívčím a pláštěm. Pravicí A. chápe meč, levicí sahá po štítu, na němž zobrazen jest Cheirón vyučující A-ea hře na lyru. S pravé strany blíží se k A-eovi rychle Odysseus, oděný chitónem a chlamydou, na hlavě maje charakteristický pro něj pileus, ozbrojený mečem a kopím, jež drží v levici, a chápe A-ea pravicí za předloktí. S levé strany chápe A-ea za rámě mladý, bezvousý bojovník, snad Diomédés. Za A-eem viděti jest postavu vousatého starce oděného chitónem s dlouhými rukávy a pláštěm, s mečem po straně a žezlem v levici – jest to, jak se zdá, Lykomédés. Na obou stranách jeho spatřujeme bojovníka se štítem a přílbou. V pravo v zadu viděti Déidameiu, jež ustrašeně prchajíc pravicí drží nad hlavou vlající roucho. Na levém konci obrazu bylo viděti dříve hlavu trubače Agyrta; na originále dosud viděti jest konec trouby. V předu leží na zemi zrcadlo, přílba a džbán, v zadu jest korinthské sloupoví a dva vchody. Originál maleb těchto pompejských byl snad obraz, který maloval Athénión z Maróneie. (Plinius N. H. 35, 134.) – Loučení A-eovo s Péleem, Thetidou a dědem Néreem a odchod jeho do války trójské zobrazeny jsou na hojných vasách, o nichž pojednávají Overbeck str. 277–280 a Brunn: Troische Miscellen, I. str. 61–73 (na př. na vase Epigenově chované v Cabinet des médailles v Paříži atd.). K pobytu A-eovu v Aulidě vztahuje se překrásná amfora Exekiova chovaná v Římě v Museo Gregoriano, na níž představen jest A. hrající v kostky s Aiantem; týž předmět zobrazen jest na mnohých jiných vasách, a sice představeni jsou zde A. a Aias hrajíce v kostky buď sami, nebo za každým stojí jedna žena (Overbeck str. 308–14, Brunn: Troische Miscellen, 1880, str. 173). Scény z války trójské, v níž A. tak velikou úlohu hrál, zobrazeny jsou na nesmírném množství památek uměleckých, které sebrali Overbeck, Brunn, Schlie a m. j. Zápas A-eův s Télefem a vyhojení krále Mysův kopím A-eovým zobrazeny jsou na vasách, gemmách, etruských urnách a zrcadlech: Pilling: Quomodo Telephi fabulam et scriptores et a.tifices tractaverint. A. obvazující ránu Patroklovi zobrazen jest na slavné číši Sósiově v berlínském antiquariu (nejlepší reprodukce Antike Denkmäler, 1887, seš. I.), svár jeho s Agamemnonem jest předmětem dvou nástěnných maleb pompejských (Helbig č. 1306 a 1307), mosaiky z casa di Apolline v Pompeji, jednoho reliefu z Capria snad některých maleb vasových; odvádění Briseovny ze stanu A-eova představuje slavná malba pompejská (Helbig č. 1309), vasa chovaná v britském museu č. 831 a snad Brygova vasa chovaná v Paříži v Cabinet des médailles, Briseovna podávající A-eovi květinu nebo nalévající mu víno zobrazena jest na červených vasách přesného stylu (na př. na amfoře Euxitheově v britském museu č. 803 a na vase chované v Museo Gregoriano, Gerhard: Auserl. Vasenbilder č. 187); poselství Řeků u A-ea představuje vasa Hierónova chovaná v Louvru (Odysseus, Aias a Foinix), vasa z Boiótie publikovaná v Arch. Zeitg., 1881, tab. 8, dvě jiné vasy a některé gemmy, A. hrající ve svém staně na lyru zobrazen jest na malbě pompejské (Helbig č. 1315), Thetis odevzdávající zbroj A-eovi zobrazena jest na hojných vasách, reliefech a gemmách (Overbeck str. 442–447). Velmi často na vasách bývá zobrazeno usmrcení Tróila A-eem (Overbeck, str. 338–366, Jahn: Telephos u. Troilos; Telephos, Troilos und kein Ende, Baumeister: Denkmäler des Altertums, s. v. Troilos), souboj A-eův s Hektorem, smýkání Hektora a vykoupení mrtvoly jeho Priamem představeny jsou rovněž na velkém množství památek uměleckých (Overbeck str. 448–484). Boj A-eův s Amazonkou Penthesileií a Memnonem zobrazen jest na vasách, na malbě nástěnné, na sarkofazích, gemmách a zrcadlech etruských (Overbeck str. 497–511, 514–26). Smrť A-eova a hlavně boj o mrtvolu jeho jsou rovněž předmětem velkého množství památek uměleckých (Overbeck, str. 536–555); boj o mrtvolu A-eovu shledává se právem ve skupině západního štítu aiginského. – Srv. mimo spisy již uvedené: K. O. Müller: Handbuch der Archäologie der Kunst, §. 413. a 415, H. Brunn v Paulyho Realencyklopädie der class. Alterthumswissenschaft, 2. vyd., I., 1, str. 88 až 90, Roscherův Ausführl. Lex. der griech. u. röm. Mythologie s. v. A., Baumeister: Denkmäler d. klass. Altertums, str. 3–10. Vý.