Ottův slovník naučný/Achaia

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Achaia
Autor: Justin Václav Prášek
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 495–496. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Achaia (historické území)
Související články ve Wikipedii:
Achaia (římská provincie)

Achaia: 1) Krajina v sev. Peloponnésu, mezi sev. okrajem arkadské vysočiny a zálivem Korinthským. Na jihozáp. sousedila s Élidou, kdež hranici činila řeka Larissos, na jihu oddělena byla od Arkadie pohořími Skólliem, Erymanthem, Kerynejským, Chelidoreou a Kyllénou, na vých. proti Sikyónii činila pomezí pobřežní bystřice Sythas. Povrch její jest převahou hornatý; z pohraničných hor jižních rozbíhají se četné rozsochy po achajském vnitrozemí, uprostřed pak zdvihá se osamělá vysočina Panachaikon (nyn. Voïdia 1927 m), vnikající svými odnožími daleko do zálivu Korinthského. Pouze na západě mezi mysem Araxem a ústím bystřice Peira šíří se značnější rovina pobřežní jsouc pokračováním roviny élidské. Ve starověku byla pohoří tato porostlá rozsáhlými hvozdy, slynoucími bohatstvím zvěře. Nad řekou Peirem v okolí města Far spatřil Pausanias platanový háj s kmeny dutými, v nichž bylo lze pohodlně jísti i spáti (VII., 22., 1.). Za našich dnů lesů značně ubylo, posud však zachoval se při řece Larissu, na cestě z Patrasu do Pyrga vedoucí, veliký dubový les, mající několik mil délky. Nižší sklony, zvláště na pobřeží, hodily se výborně k orbě a k vinařství, obé však ustoupilo za posledních 40 let rozsáhlému sušení korintek. Na vyšších polohách travnatých a dosti svlažených hleděli si obyvatelé chovu dobytka, zvláště hovězího. Z jižních horstev spěchávají k moři četné bystřiny, tekoucí údolími k severu otevřenými, z nichž značnější jsou Peiros, Selinus a Erasinos; avšak ani tyto nemívají v létě vody. Ze zemitých látek, které s horských úbočí splachují, vzniká při ústí šedobílý nános. O krajinu dělilo se ve starověku 10 měst přímořských, v tomto pořadí, počínajíc hranící élidskou, za sebou jdoucích: Dymé, Olénos, Patrai, Rypes, Aigion, Heliké, Búra, Aigai, Aigeira a Pelléné, a dvě města ve vnitrozemí, Farai a Tritaia.

Dějiny. V dobách hérojských hřbet Panachaika dělil krajinu a spolu i obyvatelstvo ve dvě různé části. Na záp. v údolí Peira a na pobřežní nížině seděli Kaukónové, élidským Epeiům příbuzní, původu ryze pelasgického. Východní čásť až po území města Korinthu nazývala se vůbec »pobřežím«, Aigialos, a obyvatelé sluli Aigialeové. Tito Aigialeové byli iónský kmen, rozdělený ve 12 fratrií místně odloučených, jehož náboženským středem byla svatyně Poseidóna Helikónia blíže Heliky, a provozovali pobřežní plavbu po zálivu Korinthském i na záp. ostrovy. Avšak Iónové byli ze svých sídel vyrušeni vpádem Achaiů. Bojovným kmenům dórským byly podlehly končiny někdejší říše anaktů mykénských v Argolidě, načež uroz. rodové achajští, dle pověsti vedení synem Orestovým Tisamenem, vrhli se na sídla aigialejská. V bitvě padl Tisamenos, avšak Achaiové zvítězili a sevřeli Ióny v městě Heliké; později učiněna smlouva, dle níž přednějším rodům iónským povolen volný odchod do Attiky a do Asie. Avšak východní čásť aigialská, Flius, Sikyón a Korinth, byla později opanována od Dóriů, načež Achaiové zmocnili se pobřeží západního až po řeku Larissos. Krajina jimi opanovaná nazývána až do konce starověku A-ií. Jádro obyvatelstva bylo i nadále iónským, avšak vlády zmocnili se rodové achajští, kteří se rozsadili po 12 městech výše jmenovaných, a tak vznikla achajská dódekapolis, spolek 12 měst, s náboženským i politickým středem nepochybně v Aigii. Jednotlivá města spravovali s počátku králové, odvozující původ svůj buď z rodu Agamemnonova, buď z někdejších achajských dynastií v Lakónii. Dlužno však podotknouti, že dódekapolis achajská nijak nebyla totožnou s 12 staroiónskými fratriemi, již z té příčiny, že původní území Aigialos jen částečně shodovalo se s pozdější Achaií (Bursian, Geogr. v. Gr. II., 315.). Území jednotlivých měst byla označena stálými hranicemi a pojímala v sobě obyčejně 7–8 démů venkovských. Když později Aigai a Rypes zanikla, přijaty byly do dódekapole dosavadní démy Keryneia a Leontion. průběhem dob následujících zanikla malá království měst achajských a zavedeny vesměs mírně demokratické ústavy, které byly pokládány za vzor dokonalosti v Helladě ostatní. Tyrannis mimo Pellénu v A-ii se nevzmohla nikdy. Za všeobecného ruchu osadnického založ. Achaiové několik osad v již. Italii, z nichž Sybaris a Krotón byly nejpřednější. Za demokratické vlády zorganisována dódekapolis pevněji. V Aigii usnášelo se ob čas spolkové shromáždění, obesílané po úpadku města Olena 11 městy, moc výkonná svěřena dvěma stratégům spolkovým. Do průběhu dějin hellénských A. dlouho nezasahovala, ba neúčastnila se ani válek perských. R. 457 působením Perikleovým, který s athénským loďstvem tehdy zdržoval se v Korinthském zálivě, přijata města achajská do spolku athénského. Tím politický význam achajského spolku přestal a města jednotlivá účastnila se politických běhů samostatně. Než již r. 445 při sjednání třicetiletého míru byla města achajská z athénského spolku vypuštěna. Při vypuknutí války peloponnéské zachovala se A. nestranně; toliko město Pelléné zjevně přistoupilo na stranu Sparty. Později účastnila se, jak se zdá, všechna města války proti Athéňanům, a v bitvě na potoce Nemejském r. 394 bojovali Achajští po boku Sparťanů. Spolek se Spartou pobídl A-ii k politice výbojné na severním břehu Korinthského zálivu, kdež akarnanské město Kalydón přijala do svého spolku. Akarnanové opřeli se zbrojně, byli však zničující výpravou Agésilan, krále spartského, donuceni k povolnosti. Také v ústavě achajských měst stala se změna působením Sparty, a sice ve smyslu oligarchickém, mírem Antalkidovým pak spolek achajský zrušen zúplna. Přehmaty Sparty po tomto míru způsobily spolek A-ie s Thébami, jímž A. vzdala se Kalydóna; než v bitvě u Mantineie bojovali Achajští opět na straně Sparty. Za II. války svaté byli Achajové jedinými společníky Fókidských jen z nevraživosti proti mocným posud Thébanům. Proti Filippu Makedonskému spojili se, hlavně přičiněním Démosthenovým, s Athéňany a účastnili se i bitvy u Chairóneie (338 př. Kr.). Ještě téhož roku umluvili mír s Filippem za podmínek, jimiž uznali hégémonii makedonskou; odtud neúčastnila se A. opět po delší dobu běhů hellénských, zvláště ne války lamijské a obrany Thermopyl proti Galatům. Další dějiny viz Achajský spolek. Pšk.

2) A. Fthiótis, u epiků Fthia, později také jenom Fthiótis, jihovýchodní čásť Thessalie, hraničila severně s částmi Pelasgiótis a Thessaliótis, na záp. s hornatými kraji Dolopův a Ainiánů, na jihu se sídly Maliův a se zálivem Malským, na východě se zálivem Pagaským, který ji odděloval od hornatého poloostrova Magnétů. Hory prostupují zemičkou mnohými směry. Na jihu, souběžně s Malským zálivem, zdvihá se Othrys, k němuž na severu připojuje se značná pahorkatina. Toliko na východě, při zálivu Pagaském, šíří se pobřežní rovinka Krokion, slynuvší za starověku velikou úrodností, ježto četné potoky jí protékají. Obyvatelstvo krajiny té skládalo se z různých drobných kmenů, z nichž za hérojských dob proslaveni byli Myrmidoné, Hellénové a Achajové, kteří později splynuli v jediný kmen Achajů Fthijských. V sev. části vyskytují se též osady aiólských Boiótů kolem osady Koróneie (Strabón, 434), kteří nepochybně před Thessaly ustupujíce v horách fthijských útulek nalezli. Četná města vzkvétala na nevelikém prostranství, Halos nad Amfrysem, Itónos, Théby fthijské, Fylaké a Larissa Kremasté. Za dob makedonských bylo pobřeží zálivu Malského přidáno Maliům. Pšk.

3) A. provincie římská, vznikla za dob Augustových z krajin ryze hellénských, z Peloponnésu a vých. Hellady. Později k ní přidány Aitólia, Akarnania a některé okresy épeirské. Byla pod správou zvláštního prokonsula jmenovaného senátem a náležela do řady provincií senátských. Ve svém zřízení lišila se A. od provincií jiných, čehož příčinou byla šetrnost římských Filhellénů k potomkům slavných generací řeckých. A. skládala se z autonomních měst, jejichž ústava ovšem dle zásad Římany stanovených byla upravena; věci sporné vyřizovány v nich domácími soudy, soudu praetorskému podléhaly přečiny proti státu spáchané. Mezi obcemi městskými rozeznávány dvě kategorie. Athény, Sparta, 18 měst Eleutherolakónů, Patrai, Naupaktos, Plataiai, Tanagra, Thespiai, Delfi, Amfissa, Elateia i j. pokládány za spojence, neplatily daní a závisely na praetorském soudě jen ve zvláštních případech. Od soudů městských byla dopuštěna appellace k císaři. Ostatní města, přímo Římanům poddaná, řídila se prokonsulem sídlícím v Korinthu a obesílala zemský sněm (κοινὸν τῶν Ἀχαιῶν), který každoročně v Argu se scházel a průběhem doby za jediného zástupce hellénského světa se pokládal. Římské panství ukázalo se blahobytu Řeků velmi prospěšným. Ubývání obyvatelstva, již Polybiem pozorovaného, které zvláště v Arkadii tak rychle se dostavilo, že celá údolí stala se liduprázdnými, nebylo lze zastaviti, za to však bezpečnost osoby a majetku, způsobená koncem vražedlných válek občanských, byla Řekům náhradou jakousi za ztracenou moc politickou. Mommsen, Röm. Gesch. V. 233 sld. Pšk.