Ottův slovník naučný/Acca Larentia

Ottův slovník naučný
Accadia	Acca Larentia	Accapareur

Údaje o textu
Titulek:	Acca Larentia
Autor:	Vojtěch Hanačík
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 114–115. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Acca Larentia, bohyně staroitalská, původu a významu posud ne zcela jasného. Mythus uvádí ji ve spojení s Herkulem a Romulem. Mythus 1. Dle vypravování Gelliova a Macrobiova vyzval za panování Romula neb Anca Martia sluha chrámu Herkulova boha toho ke hře v kostky o tučnou hostinu a hezkou dívku, při kteréžto hře jednou rukou metá kostky za sebe, druhou za boha svého. Herkules vyhraje a dle smlouvy vystrojena mu od strážce chrámu hostina a přivedena nejkrásnější tou dobou dívka, nevěstka A. L. Když pak se s ní druhého dne Herkules loučí, praví jí, že odměny se jí dostane od muže, který ji nejprve z rána potká. Potká ji starý bohatý Etrur, jménem Tarutius, který ji učiní svou manželkou; po jeho smrti A. L. hojné statky jeho, které Catonovi ještě byly známy, odkáže Romulovi nebo dle jiné verse národu římskému, načež buď zemře nebo zmizí na místě tom, kde každoročně v prosinci se jí slavila slavnost Larentalie, totiž ve Velabru, kdež se i hrob její ukazoval.

2. Známější jest podání druhé, dle kterého byla ženou pastýře Faustula a pěstounkou Romulovou. Měla 12 synů, s nimiž každoročně jednou konala oběti pro agris, za úrodu polní; když jeden z nich zemřel, adoptovala prý Romula na jeho místo za syna a ten pak založil kollegium bratří arvalských (arvum = role), kteří zpívajíce písně pokračovali každoročně ve zvyku zděděném a za odznak kněžské své důstojnosti měli věnec klasový (spicea corona) a bílou stuhu (alba infula). Pověst tato druhá známa je z I. knihy Liviovy, III. knihy Ovidiových Fastů, kde se nazývá za tou příčinou A. L. nutrix gentis Romanae, živitelkou národa římského. Konečně shledáváme i pokusy kombinovati jakýmsi způsobem oba mythy o nevěstce A-ce L-ii a vlčici, která kojila Romula a Rema, tak totiž, že lupa znamená vlčici i nevěstku.

Význam A-cy L-ie jest nejistý, poněvadž mythy jsou temné a podání kusá. Jméno Acca (Atta) zdá se, že není nic jiného než matka (skrt. akká, řecky Ἀκκώ). Larentia souvisí s Lar, Lares, proti čemuž sice Jordan namítal, že quantita je na závadu (Lārentia naproti Lāres), ale námitka ta není rozhodující. Jest tedy A. L. matka Larů, což se dobře dá spojiti s mythem, že byla pěstounkou Romula a Rema, larů to starého města palatinského. Časem dle mínění Prellerova rozšířil se počet dvou larů, ochránců půdy domácí, na 12, jichž representanty bylo kollegium 12 bratří arvalských; aby pak Romulus spojen byl s tímto nejstarším a nejčestnějším kollegiem kněžským, jehož původ nebyl později jasný, smyšlena baje, že byl po smrti jednoho z těch 12 bratří, synů A-cy L-ie, adoptován a založil trvale tento sbor. Že 12 Larů pokládáno za syny A-cy L-ie, pochází odtud, že Larové jsou ochránci půdy rodné, od nichž tedy také úroda a všeliké požehnání vychází. Přirozeno tedy, že mají za matku bohyni úrody a požehnání polního, za jakou musíme, jak se zdá, A-cu L-ii pokládati. Na základě novějších badání zdá se, že A. L. byla původně identická s bohyní zvanou Dea Dia (v. t.), pod jejíž jménem konaly se slavnosti bratří arvalských. Haj Dee Die byl nedaleko města na pravém břehu Tibera a v něm konány hlavní části každoroční slavnosti ve květnu, kdy plody uzrávaly a žně brzo počíti měly; z obřadů slavnosti té viděti, že měla účel vyprositi požehnání polím, ochranu proti škodám všelikým a blahodárný mír. Nebyla tedy Dea Dia a identická s ní A. L. nic jiného než bohyně polní úrody, zvláště pak ochránkyně římské půdy. Dokladem jest i odznak kollegia kněžského, který dle mythu synové A-cy L-ie, bratří arvalští, si dali, když od Romula byli zařízeni jako sbor kněžský, totiž věnec klasový. Mohli bychom říci:A. L. jest mythologická stránka, Dea Dia obřadná stránka téže bytosti božské, Acca Larentia jest personifikace římské půdy a jejího požehnání plodinného, jako Tellus, Ops, Ceres.

Kultus. Každoročně slavena 23. pros. v den Larentinalií nebo Larentalií slavnost její ve Velabru, kde také ukazován její hrob na témž místě, kde prý zmizela. Flamen Quirinalis oběť tu vykonává s pontifiky a vzýván při tom i Iuppiter. Přítomnost flamina Quirinala lze si vysvětliti tak, že asi teprve od té doby směl účasten býti té oběti, kdy Quirinus smíšen s Romulem a tím tedy slavnost týkala se bohyně, která byla pěstounkou Quirina-Romula. O slavnosti nevíme nic určitějšího; veselá však dojista nebyla, jak již tomu nasvědčuje doba pochmurná, kdy dni byly nejkratší, a mysl spíše byla nakloněna úvahám o smrti než bujné veselosti. Ale vidíme již takové tklivé spojení idee smrti s ideou svěžího života i v kultech jiných božstev (na př. ve spojení sabinské Feronie s Florou, v kultu Afrodity, Persefony atd.) a není úkaz takový ani nic nepřirozeného; a tak snad i v kult A-cy L-ie, bohyně požehnání, úrody a života mísila se myšlénka smrti a pomíjejicnosti. — Srv. Preller: Röm. Myth., 3. vyd., II., 26 nn. a Roscher: Ausführl. Lex. d. griech. u. röm. Mythologie s. v. Acca. Hčk.