Ottův slovník naučný/Abusus

Ottův slovník naučný
Abú-Sír	Abusus	Abú-šehr

Údaje o textu
Titulek:	Abusus
Autor:	František Kropsbauer, Ferdinand Pantůček, Jiří Pražák
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 105. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Abusus (lat.) znamená vůbec nadužívání, zlořád, užívání nepříslušné, užívání zlé; zejména pak v ohledu právním: zneužívání zákonného předpisu proti zřejmému úmyslu zákonodárcovu následkem nechvalného zvyku. V tomto smyslu vyskytuje se i v pořekadle abusus non tollit usum, t. j. užívání nepořádné neničí užívání řádného. Kr.

Zvláštní pak význam tohoto slova ve smyslu právním jest:

1) A. značí zmenšení neb zmaření substance nějaké věci jejím užíváním. V tomto smyslu přichází slovo to ve výrazu sloužícím k označení věcí spotřebitelných neb zužívatelných, které v pramenech římských nazývány bývají »res, quae abusu continentur« nebo »quae in abusu consistunt«, ačkoli jest pro ně obvyklejším pojmenování »res, quae usu consumuntur vel minuuntur«. Rakouský zákon občanský rozumí slovem spotřebitelné věci jen věci zastupitelné. Význam věcí zuživatelných dle římského i rakouského práva jeví se v tom, že nemohou býti předmětem usus fructu, nýbrž jen t. zv. quasi usus fructu (§. 510. obč. z.), že nejsou předmětem kommodátu (půjčky, §. 971. obč. z.) ani smlouvy pachtovní (§. 1090. obč. z.); dle rakouského práva ještě vedlé toho, že jsouce dány věnem, přecházejí ve vlastnictví příjemce, který má svým časem toliko vrátiti totéž množství téhož druhu (tantumdem eiusdem generis et quantitatis) (§. 1227. obč. z.) a že při smlouvě společenské byvše do fondu společenského vloženy, spoluvlastnictvím všech společníků se stávají (§. 1183. obč. z., čl. 91. obch. z.). Ptč.

2) A. V církevním právu mluví se o instituci t. zv. recursus ab abusu (appel comme d´abus), záležející v tom, že pro zneužití kázeňské moci církevní lze odvolati se k orgánům správy státní. Tento právní prostředek zaveden nejdříve ve Francii v XVI. stol. jako důslednost t. zv. gallikanismu; o stížnostech na ty které církevní hodnostáře podaných rozhodoval dříve parlament, později (od r. 1802) státní rada (conseil d´état). Po vzoru Francie zavedly pak i státy jiné, zejména německé r. a. a. Za našich dob, kde princip státní církve, jemuž r. a. a. děkuje původ svůj, nemá více četných přívrženců, jsou dotčená ustanovení buď již zrušena neb nahrazena všeobecným předpisem, jenž ohrožuje trestem zneužití moci církevní. Rakouské právo zná r. a. a. nyní v té způsobě, že dle §. 28. zákona od 7. kv. 1874 tenkráte, když aktem představeného katolické církve porušen byl zákon státní, ten, kdož takto skrácen byl v právech svých, dovolati se může pomoci úřadu státního a sice dle okolností buď soudu neb úřadu správního. Pžk.