Ottův slovník naučný/Absurdní

Ottův slovník naučný
Abstrusní	Absurdní	Absus

Údaje o textu
Titulek:	Absurdní
Autor:	Josef Durdík
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 102–103. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Absurdno

Absurdní (z lat.) dle běžného odvození (ab = od, surdus = hluchý) znamená vlastně, co pochodí od hluchého, ježto právě člověk hluchý vydán jest snadnému nebezpečenství, aby vyslovil, co se jeví jakožto nemístné, nenáležité, nepřiměřené, zlozvuké, podivné, nevkusné, nesrovnalé, protimyslné, neuvěřitelné, nemožné, směšné; co náhledům obvyklým se příčí, proti svědectví smyslů našich čelí, věci ustálené převracuje I a obecnému vkusu odpírá. Tak může státi se i výzkumům vědeckým, vynálezům a novotám všeho druhu; na př. učení o protinožcích, o pohybu země, vynález parního vozu a mnohé jiné zdály se býti absurdními. V přesněším významu dovoleno zváti absurdním pouze takový pomysl, který v sobě chová neshodu čili nesrovnalost zjevnou neb vice méně ukrytou, logický spor (protivu nebo prostý protimluv čili kontradikci, protiklad), na př.: hranatý kruh, dřevěné železo a p. Někdy nesrovnalost kryje se hloub, zanesena jsouc vedlejšími příznaky, tak že potřeba jest rozboru a bedlivého přemýšlení, abychom ji učinili patrnou. Však jen tenkráte a. znamená tolik jako nemožný; co pouhé zkušenosti odporuje, byť bylo sebe podivnějším, může přece ještě býti: zlatá hora, letící člověk, obcování s obyvateli těl nebeských, zjevování duchů nejsou nic a-ho. Neboť my s veškerým svým věděním pronikáme jen část světa; naši tak zvanou zkušenost skládají pouze ty zjevy a zákony, které jsme poznali posud. I nemůžeme předem určiti, které jsou nemožny, leda by obsahovaly logický spor, nýbrž předpokládáme, že mnohé zjevy ještě se nám vyskytnou, které valně pozmění celý vzhled zkušenosti naši. Odtud svítá zásada vědeckému zkoumání, že nemáme nic popírati naprosto, v čem zřejmý protimluv se neukazuje — z čehož ovšem ještě nenásleduje, že bychom to měli pokládati za pravdu. Logickou neshodu v nějakém pomyslu odhaliti a tím jej prokázati za nemožný, sluje převésti jej k neshodě (k nesrovnalosti, reductio ad absurdum), čímž pomysl se vyvrací a právě protiva jeho dokazuje. Tento tvar důkazu nutnou platnost položky usuzuje z nemožnosti protimluvu jejího, jest tedy důkaz nepřímý (indirektní, apagogický), jehožto zvláště v geometrii se užívává; jím dovídáme se, proč položka nemůže býti nepravdiva. Dd.