Ottův slovník naučný/Absorpce zemin

Ottův slovník naučný
Absorpce plynů	Absorpce zemin	Absorpční princip

Údaje o textu
Titulek:	Absorpce zemin
Autor:	František Farský
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 98. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Absorpce zemin záleží v zadržování živin a ostatních součástek popelu rostlinného, do půdy buď hnojením, buď větráním přibylých, tak že do zpodiny snadno dostati se nemohou. Nalejeme-li na př. na půdu hlinitou, ve větší nálevce se nalézající, roztoku chloridu draselnatého, jenž drží v litru vody asi 1000 mg této soli, takové množství, že nadbytek z nálevky odkapavá, nedokážeme v odkapanině buď žádného draslíku anebo jen nepatrné podíly, kdežto chlor lze v původním jeho množství zjistiti. Je-li půda humosní, jímá nejen draslík, nýbrž i určité množství chloru, t. j. určité množství původní soli nerozložené. Ve příčině zásad, jež veškeré půdy větší menší měrou zadržují, sluší na prvém místě jmenovati kysličník draselnatý a ammoniak, jež bývají mocně pohlcovány, a teprv na druhém místě jsou: kysličník sodnatý, vápenatý a hořečnatý. Z kyselin jsou jímány kyselina fosforečná a křemičitá měrou značnou, kdežto kyselina sírová již menší silou bývá absorbována a kyselina dusičná a chlorovodíková bezmála Absorpce zemin-ci ucházejí. A která síla jest to vůbec, jež způsobuje a-ci? Ve většině případů, t. j. tam, kde sůl z roztoku pojatá bývá rozložena v zásadu a kyselinu, děje se pochod lučebný, záležející v tom, že a) absorbovaná zásada vstupujíc v nové sloučenství stává se méně rozpustnou, kdežto neabsorbovaná kyselina, sloučivši se z pravidla se zásadou zastoupenou, tvoří sůl rozpustnou; b) absorbovaná kyselina sloučí se s jinou cizí zásadou v sůl méně rozpustnou a neabsorbovaná zásada s jinou kyselinou v sůl rozpustnou; c) i zásada i kyselina mění se v půdě v nové, méně rozpustné soli. Chemická a. zásad jest podmíněna přítomností t. zv. zeolithů nebo-li rozložitelných křemičitanů, v půdách humosních též přítomností solí vápenatých; chemická a. kyselin je závislá na přítomnosti kysličníku železitého, hlinitého, vápenatého a hořečnatého, v humosních půdách též na množství humusu, který ji umenšuje. Tato vlastnost zemin jest velmi důležitá, neboť pojišťuje rostlinám živiny, chráníc je před úplným svedením do zpodiny, rozděluje je stejnoměrně v půdě a upravuje hustotu jejich roztoků. Známost jejích zákonů jest základem přiměřeného hnojení; neboť víme-li, jakým změnám zásady a kyseliny v půdách podléhají, známe i soli jejich, z nichž kořínky rostlinné musí vybírati svou nerostnou potravu. Fý.