Ottův slovník naučný/Absolutní

Ottův slovník naučný
Absolutně nezpůsobilý prostředek	Absolutní	Absolutní (hesla)

Údaje o textu
Titulek:	Absolutní
Autor:	Josef Durdík, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 94–95. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Absolutní (z lat.) jakožto protiva vztažitého, podmíněného, obmezeného, závislého; prostý, pouhý, čistý, o sobě vzatý, s jiným nesrovnávaný, samostatný, samosvojný, dovršený, svrchovaný, dokonaný a dokonalý. Slova toho hojně v životě a téměř ve všech naukách se užívá, smyslem více méně odstíněným. V mathematice znamená číslo a. prosté, nikterak nepojmenované, jakožto odpověď na otázku »kolikrát«; ale slují a-mi také veličiny, které něco v přírodě trvajícího vyjadřují a tedy stálé jsou neb námi za stálé se pokládají, na př. rovnomocniny chemické. Hyb bodu v neobmezeném prostoře, k žádnému druhému bodu nevztahovaný, o sobě pojatý, nazývají v mechanice hybem Absolutní-m. proti němuž stojí hyb vztažitý čili relativní: rovněž má se při slově klid. Hyb i klid ve světě zkusném, námi vnímaný, jest ovšem relativní. Ve fysice a. váha, prostá, bez ohledu k objemu těla čili nesrovnaná s váhou těla jiného (na př. vody) stejného objemu; v opačném případě vzniká váha specifická čili poměrná; a. pevnota, tvrdost a j. – V logice soud všeobecný, nepodmíněný a nutný, jakož i zásady, které důkazu nevymáhají, a-mi slují; a. jistotou pak jistota nejvyššího stupně. Dále se vyskytuje výraz a. klad (posice) něčeho, nezávislý na tom, zda si jej v myšlení svém provádíme, totiž bytí v protivě k pouhé myšlénce o bytí, tedy klad prostý, bez podmínky, zvaný též soud thetický. V aesthetice mluvíme o a-m posuzování, které jen jednoduchým předmětem daným se určuje nehledíc k ničemu vedlejšímu; o a. kráse, o samosvojném jádře uměny (na př. hudby, o a. hudbě) bez ohledu, zda se k něčemu jinému hodí a odtud své hodnoty nabývá; o ethickém odhadování a-m, o takovémž dobru proti relativnímu (užitku na př.), jakož i o mravouce a., jež zakládá se na odhadech nepodmíněných, určujících samostatnou hodnotu vůle. Dále vyskytuje se slovo to v názvosloví mluvnickém (a. časy a pády), ve spolko- a státovědném (a. totiž nadpoloviční většina členů neb hlasů, a. či neobmezená monarchie), v právnickém i trestním (a. zločin, a. theorie trestní proti relativním či akcessorním naukám), a v četných odvozeninách ještě jinde se hlásí (absoluce, absolutorium, absolutismus).

Všechny zjevy a děje, které nám ve zkušenosti dány jsou, závisí na množství podmínek, jsou tedy něco relativního: duha, zemětřesení, kámen, bylina, zvíře, dům, mé sebe vědomí, člověk, země, slunce, hvězda, všechno to má své podmínky, které zase na jiných podmínkách závisí, tak že všude setkáváme se jen s věcmi podmíněnými. Ale postupující myšlení nás nutí, abychom zkušenost přestoupili a něčeho a-ho se domyslili. Žijeme v samých relacích, ale relacím těm podkládáme absolutno, poslední zdroj všeho měnlivého, podstatu světa, již myšlení všelijakými způsoby určiti hledělo. Tak na příklad materialismus za podstatu světa klade hmotu: ta jest mu věčnou, nevznikající a nehynoucí, nezávislou na jiné podstatě, nositelkou všeho skutečného, bytostí nepodmíněnou, absolutnem. Místo slova »hmota« položme jiná, sílu, ideu či rozum, vůli, fantasii, bezvědomo, i obdržíme celou řadu podobných pokusův. Dodají-li se přívlastky duchové v plném smysle, osobnost, vlastnosti ethické, jest absolutno Bůh, bytost nejsvrchovanější.

Při pochodě poznávacím lišíme dvě stránky, totiž člověka poznávajícího čili subjekt poznání a věc poznávanou čili objekt poznání, myšlénku a předmět. Pojímá-li se pravda jakožto souhlas mezi myšlénkou a předmětem, pak, čím více jedno s druhým souhlasí, tím dokonalejší jest poznání, a nejdokonalejším by bylo, kdyby nastala úplná shoda a obě stránky splynuly v jedno, i vzniklo by poznání a. Takovou jednotu shledal Fichte v a-ím Já (subjekt-objekt), Schelling v tvůrčím umění, Hegel ve filosofickém vědění. Od těchto myslitelů užívání slova a. se rozmohlo, a výměr, co absolutno jest, béře na sebe rozličné tvary, jakožto jednota subjektu i objektu, nebo stejnost ideálního a reálního, nebo totožnost myšlénky a předmětu (mysliti a býti jedno jsou, Denken = Sein; filosofie identity čili totožnosti). A tak se konečně filosofie vyměřovala jakožto věda absolutna, neb věda o absolutnu, věda rozumu sama sebe pojímajícího, v čemž rozum poznán a položen za absolutno. Tu bylo by poznání samo a-ím, vrcholíc ve starém ideále vědy, látkou i formou dokonané; bylo by a. vědění a spolu vědění o absolutnu, jakožto nejvyšší pomyslný cíl filosofie, o nějž ovšem lidstvo se marně pokouší.

Za příčinou smělých pokusův těchto a nezdaru jim v zápětí jdoucího strhl se proti výrazu tomu odpor, jenž opět se své strany překročil pravý střed. I byli by jej nejraději šmahem vyloučili z řeči vůbec a z filosofie zvlášť. Směry, které o to usilovaly, sluší zahrnouti jménem relativistické (relativismus v útvarech nejrůznějších). Vytkly také zajisté mnohou pravdu, ale proti hlavním větám jejich: »my absolutno nepoznáváme, tedy žádného není«, vtírají se vážné námitky. Budiž, že v relacích žijeme a jen je poznávati můžeme: pojmu absolutna nutně docházíme myšlením, tak že se »relativní – absolutní« stávají zrovna pojmy souvztažnými. Bez tohoto bychom ani nepojímali onoho, a mluvíme-li o relacích, předpokládáme absolutno. Můžeme i největší váhu na to položiti, že jeho nepoznáváme, ano vytknouti absolutno i rysem, že jest nepoznatelno: tím ještě absolutno není popřeno. – A vskutku relativismus ve svých hlouběji spekulujících zástupcích dochází k těmto koncům a k poslednímu výměru absolutna jakožto nepoznatelného. Ani nejhrdější rozkvět věd speciálních nevyrve pojem tento z ducha lidského, ba čím hrdější onen rozkvět, tím více ukazovati bude nezbytnost pojmu toho. Sebe větší rozmnožení poznatkův bude vždy jen konečné proti neskončenu naší nevědomosti a neobsáhne celku, neboť podlé přiznání nejznamenitějších relativistů samých ani pak nepoznatelného neubude. I přicházejí takto k zápornému pojmu o a-ím. Filosofie kritická přiznává se sice k nemožnosti, poznati je zkoumáním a spekulací, ale nepopírá ho. Odtud se otázka ta stýká s jinými, zejména s otázkou o transscendenci, s otázkou věcí o sobě a s otázkou náboženskou. Že ani z mluvy samé, ani z názvosloví speciálních věd výraz onen nevymizí, lze předpověděti. Dd.

2) A. jakožto pojem chemický. O sloučeninách chemických předpokládáme vůbec, že se vyskytují v jakosti co možná nejčistší; některé technické produkty bývají však směsmi dvou aneb více látek, z nichž jediná má cenu. Je-li tato prostočista, slove látka a. Aether prodajný na př. jest směsí aetheru ethylnatého, alkoholu a vody; zbaven-li těchto posledních dvou přimíšenin, slove aetherem a-m.