Ottův slovník naučný/Absalon

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Absalon
Autor: Arnošt Vilém Kraus
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 90. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Absalon (* 1128 – † 1201), vlastně prý Axel, arcibiskup lundský, pověstný nepřítel baltických Slovanů, proti nimž popuzoval krále Valdemara I., ano 1 výpravu válečnou vedl. Již r. 1159 porazil Vendy, jichž lodi se pokusily přistati u Boslunde blíže Korsőru. Asi r. 1169 dobyl útokem Arkóny, hlavního města ránských Slovanů, podmanil je a přinutil, aby se dali pokřtiti. Tak poslední zbytek pohanství slovanského zmizel; ale ani Slovanů křesťanských nešetřila výbojnost A-ova. Bogislava, vévodu pomořanského, poštvaného císařem Bedřichem I., jemuž nový dánský král Knut VI. nechtěl déle manem býti, porazil u Rány tak, že dle vypravování dánských kronikářuv z 500 pomoř. lodí sotva 35 se zachránilo (1184). Přímořské kraje baltické odňal Bodrcům a hlavně jeho přičiněním mohli se od r. 1193 králové dánští nazývati též králi Slovanů. R. 1207 dobyl A. také Estonska. – Ve své státnické činnosti zastával se sice horlivě principu, že oba meče, duchovní i světský, mají býti svěřeny kněžstvu, ale dbal zase naproti lidu prospěchu králova, a to až přílišně, tak že utlačoval lid těžkými a přísně vymáhanými daněmi. Rázně vystoupil proti námořským loupežníkům, proti nimž založil tvrz Hafn, základ to pozdější Kodaně. I jeho činnost církevní byla značná. Aby napravil kázeň klášterní, povolal opata Viléma z Paříže, v klášteře Sorő usadil cisterciáky, vydal roku 1171 sjaellandské právo církevní. Svou diécési Roskilde a zvláště líbezné Sorő zamiloval si tak, že nechtěl r. 1177 přijmouti arcibiskupství lundské, až jej přiměl k tomu papež kategorickým příkazem, dovoliv mu zároveň, aby podržel Roskilde. Jako třetí arcibiskup lundský horlivě se jal napravovati stav duchovní, zvláště zavedením coelibátu. Skónští, velmi nespokojení s těmito novotami a s ukládanými desátky, opírali se mu i zbraní, ale v pověstné bitvě u mostu dysijského byli dvakrát poraženi. Teprve r. 1191 vzdal se konečně biskupství roskildského a podržel jen arcibiskupství do své smrti. – Nevšední měrou podporoval i vědy, zvláště dějepis. Saxo Grammaticus a Suen Aagesőn byli od něho vyzváni, aby napsali dánské dějiny, k nimž mnichové v Sorő měli každoročně přičiňovati doplňky. Dal také sebrati pověsti o rodu Knutově v Knytlinga saga. – A. nar. na Sjaellandě, u Sorő, byl vychováván po tři léta společně s králevicem Valdemarem, s nímž jej pojilo odtud vřelé přátelství. R. 1148 přišel do Paříže studovat na tamní dánské kolleji; procestovav potom několik zemí, vrátil se do vlasti a stal se biskupem roskildským r. 1158, tedy o rok později než Valdemar králem. Od té doby podporoval krále ve všech jeho snahách po nezávislosti, po tužší jednotě země a po rozšíření panství. Zemřel v Sorő a byl pohřben v klášterním kostele; hrob jeho byl otevřen r. 1536 a nalezeno prý tělo nezpráchnivělé; dosud v kodaňské sbírce umělecké ukazují se jeho hůl a meč. Ks.