Ottův slovník naučný/Abrahamité

Ottův slovník naučný
Abrahamides	Abrahamité	Abráhámova vysočina

Údaje o textu
Titulek:	Abrahamité
Autor:	František Augustin Slavík
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 78. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Abrahamité byli sekta náboženská v Chrudimsku, která zavrhujíc Nový zákon vyznávala učení Mojžíšovo, jehož držel se Abraham před obřízkou, a vydávali se za israelity podlé ducha, přijavše prý v sebe ducha učení toho. Vznikli jako jiné sekty, když evangelické náboženství bylo po bělohorské bitvě násilně potlačováno a knihy nekatolické páleny. Vidouce totiž mnozí, že Starý zákon židům bez překážky byl ponecháván, přidrželi se jeho, seznamovali se s židy, tajně s nimi obcovali a některé jejich obyčeje přijali. Přestali vepřového masa požívati, světili sobotu; obřízky však nezavedli, pravíce, že Abraham byl mužem Bohu milým prve, než obřad ten byl zákonem ustanoven. V životě soukromém 1 veřejném byli A. lidé pokojní a dobří poddaní. – V učení svém zamítajíce nejsv. Trojici, vyznávali, že jest jeden Bůh v jedné osobě, »živá bytost«, a že Kristus byl pouhý člověk nad jiné pobožnější; věřili v nesmrtelnost duše a v odplatu po smrti; svátosti a církevní řády měli za zbytečné, ale pro zákon světský dávali katolickým kněžím dítky své křtíti a sňatek manželský požehnati. Modlili se jen Otčenáš. – Po dvorském dekretu ze dne 11. února a 12. srpna 1775 byli mnozí ze statkův svých vyhostěni a na vlastní útraty do erárních dolů v Uhrách a Sedmihradsku dopraveni, počátkem pak r. 1780 i na vzdálená komorní panství uherská i do Haliče a Bukoviny, a po tolerančním patentu cís. Josefa II. (13. října 1781), když pozůstalí se nechtěli k nižádnému vyznání dovolenému přihlásiti, r. 1782 též z usedlostí svých vyhostěni a do Sedmihradska posláni. Děti své do 15 let, jako by sirotky byly, musili opustiti; tyto pak dány jsou na vychování k rodinám křesťanský m aneb do vlaského ústavu v Praze. Osobám vyhostěným, jichž »obrácení a dobré chování se zjistilo«, byl r. 1784 návrat do vlasti povolen, odňaté usedlosti a děti vráceny a co se z majetku jejich zatím bylo vytěžilo, jim vyplaceno. Přiznali se k náboženství katolickému nebo jinému dovolenému, ale v mysli zůstali při svém vyznání. Chodili do kostela a pozorně cvičení a kázání poslouchali, ale při tom byli plaši; žili pro sebe uzavřeni a konajíce vše předepsané řádně, chovali se k duchovním správcům a k úřadům tak, že na ně nikdo nemohl žalovati. Jos. Alex. Helfert, O blouznivcích náboženských v Čechách a na Moravě za cís. Josefa II. v Čas. čes. musea 1877 a 79.; Winnkopp, Geschichte der Abrahamiten a j. r. 1783. F. A. S.