| Údaje o textu |
|---|
| Titulek: |
Ablativus |
| Autor: |
Martin Hattala |
| Zdroj: |
Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 66–67. Dostupné online. |
| Licence: |
 PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Ablativ |
Ablativus je vlastně příd. jméno, utvořené snad od Julia Caesara z kmene trpného příč. min. ablatus, vlastního slovesa auferre (odnésti) pro poslední ze šesti pádů, zachovaných ve skloňování jmen a zájmen lat. Tak sluje totiž ten pád teprve v jednom ze skrovných zbytků rozpravy, již onen slavný státník a vojevůdce, válče s Gally a Germany napsal: De analogia. Výtečně přispěl už i M. Müller k objasnění události té (Vorlesungen über die Wissenschaft der Sprache, 2. vyd. 1866 a 1870 r. I, 93 a 94). Ve dvojném a mn. čísle nerozeznávala již ani nejstarší latina ablativu od dativu než jen v jedn. a sice všech jmen a zájmen hlavně souhláskou d, kterou však už i ona ráda odsouvala, a klassická nezná se k ní již u žádného ze jmen. Tak na př. už i na náhrobcích Scipionů, vzniklých okolo r. 234 před Kr., čteme: Gnaivod patre m. klass. Gnaeo patre čes. genitivů: Gnaeva otce, které se nám objeví hned též a-vy. U zájmen zachovala klass. latina t m. d jen ve příklonném met, užívajíc ho skoro se všemi pády zájmen osobných m. našeho sám, jako na př. v egomet já sám, tibimet tobě samému atd. Nerovná se tedy met ani původem svým někdejšímu a-vu lat. zájmena 1. osoby med a sanskr. mat, než nejspíše též enkliticky užívanému v sanskrtě smat, jak tomu zejména již i Fr. Bopp učí (Vergleich. Gramm. 2. vyd. II, 114 a násl.). A. Schleicher nezmínil se nijak o met (Compendium der vergl. Gramm. der indogerm. spr. 2. vyd. str. 648, 651 a 652), ale tamž a na str. 550 do 554 dostatečně potvrdil následující výroky: 1. Oskové tvořili a. většinou tam a tak jako nejbližší příbuzní jejich, staří Latinové; 2. zendština končí své a-vy souhláskou t pochybného znění podnes a vyniká počtem jejich nade všecky příbuzné své, zejména pak nad oštinu a starou latinu hlavně proto, že se znala k nim nejen v jedn. č. všech jmen a zájmen než i ve množném zájmen osobných; 3. nejbližší příbuzná její, stará indština vládne sice též a-vy množnými zájmen 1. a 2. osoby, znícími asmat a jušmat; ale z ostatních zájmen a jmen jejích jen ta vynikají ještě jednotným a-vem, která jsou mužs. a stř. rodu a jejichžto kmen končí se samohláskou a. Ta se objevuje před t u jmen vždy dlouhou, u zájmen však i krátkou, jako na př. ve vrkát, lat. lupo, jugát – jugo, mat – me, tvat – te, kasmát – quo atd. Zbytky a-vu v litevštině a slovanštině jsou na jevo vyneseny od M. Hattaly (Čas. mus. 1857 r. str. 227 do 250, 564 do 580 a 1858 r. str. 347 do 357, 519 do 533). Jedn. genitivy lit. a slovan. nominálných o-kmenů, přiměřených výše dotčeným sanskr. a lat., jsou vlastně a-vy, zbavené souhlásky t, anebo se na př. naše gen. vlka a jha (stbulh. a rus. iga) s lit. vilko a jungo, znícími dialekticky i vilka a junga tak dokonale rovnají též už předešlým a-vům sanskr. vrkát a jugát, jak se toho nejen fonetická než i syntaktická povaha dotčených řečí právě domáhá. Jak zněla a co znamenala přípona a-vu prvotně, o tom nevyšlo podnes nic spolehlivého na jevo a nevyjde dříve, než budou zejména tak zvané partikuly čili neohebné části řeči důkladněji prozkoumány, než to posud bylo možná. I z výsledků dosavadního rozjímání o původě jejich totiž vysvitá již neomylně, že se mezi nimi vyskytuje mnoho nejen a-vů než i jiných pádův a slovesných útvarů takořka zkamenělých sice, ale nejednou lépe zachovaných nežli v obyčejném vedlé nich skloňování a časování. Takými jsou nejspíše na př. příslovky ablativného smyslu, vycházející ve staré indštině na tas a v latině na tus, jako mattas a tvattas, rovnající se smyslem a-vům mat a tvat; lat. radici-tus z kořen anebo z kořán. Z ostatních zvláštní zmínky hodna je příslovka sanskr. atas, jelikož od ní odvozují srovnavací jazykozpytcové svorně předložku stbul. ots, čes. od i ot atd. přes to, že ona jen odtud znamená. Co se syntaktické povahy a-vu, vyskytujícího se ještě i v některých novoindských řečech arijských anebo sanskrtě příbuzných, týče, tou byl a. prvotně pravým opakem dativu. Toho totiž užívali Arijci nejdřív a nejčastěji k označení cíle, přiměřeného otázce kam, onoho pak na otázky odkud, z čeho a podobné. Jelikož pak už i v nejstarších památkách řeči arijské, posvátných Védách Indů dvojný a množný a. mimo výše vytčené asmat a jušmat neliší se formálně nijak od dativu, samo sebou se rozumí, že se užívání obou těch pádův objevuje již i ve Védách nejasným. Nicméně však vysvitají z ní pravé funkce a-vu aspoň většinou tak, jak je líčí B. Delbrück (De usu dativi in carminibus Rigvedae commentatio, Halis Saxonum 1867; německy v Zeitschrift für vergleichende sprachforschung XVIII, 81–106; Ablativ localis instrumentalis im altindischen, lateinischen, griechischen und deutschen, Berlin 1867) a M. Hattala na konci rozpravy výše jmenované a na str. 56 do 61 repliky, vyšlé v Praze 1869 r. pod titulem: August Schleicher und die slawischen Consonantengruppen. A. absolutus anebo consequentiae velmi oblíbený v latině liší se od naší přechodníkové vazby nejpatrněji tím, že se jím skracují podřadná souvětí i rozdílných podmětů. Předkové naši pokoušeli se ovšem o napodobení téhož a-vu, ale docela marně a chybně. Nejstarší grammatikové naši pak říkali též dle latiny a. nejen instrumentalu než i lokalu a genitivu, zejména také Jan Blahoslav ještě (Gramm. česká dokonaná l. 1571 a vyd. ve Vídni 1857 r. str. 15, 72, 197 a j.). Nejvýtečnější z nich, Vavř. Benedikti Nudožerský však je chyby té již úplně prost. Ostatně dobře připomenul už i výtečný znatel mnoha jazyků vůbec a staroindského zvlášť, A.Ludwig o a-vě v Encyklopaedii paedagogické (1886 r. str. 17), že se přenáší název ten i na slova téhož anebo podobného smyslu v jazvcích jiných než arijských neb indoevropských, na př. ve všech uralských, altajských (čudských, mongolských), v některých australských (polyneských, melaneských, malajských) a poskrovnu i v afrických. Podivnou je také shoda, že v čudských jazycích elativ a ablativ označují se souhláskou t (-ta,-tā). H.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Ablativ