Ottův slovník naučný/Abietineae

Ottův slovník naučný
Abies	Abietineae	Abietinová kyselina

Údaje o textu
Titulek:	Abietineae
Autor:	Josef Velenovský
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 60–61. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Jedlové

Abietineae, jedlovité, největší a nejdůležitější čeleď čeleď rozsáhlého řádu jehličnatých (Coniferae). Skoro vesměs stromy vysokého vzrůstu, řídčeji vzrůstu nízkého s kmenem a větvemi rozloženými a plazivými (na př. kosodřevina). Větve jsou sestaveny v dosti pravidelných přeslenech na kmeni, tvoříce košatou neb kuželovitou korunu. Větve rozdělují se ve vodorovné ploše v menší větévky a jsou na konci obyčejně dolů převislé. Listy mají tvar čárkovitých jehlic tuhých buď plochých, buď 3-4hranných neb polooblých, zelených, buď přes zimu vytrvávajících (naše vždy zelené lesy jehličnaté), řídce na podzim opadávajících (modřín). Jehlice tyto jsou sestaveny na větévkách spirálně a jsou často na stopečkách tak stočeny, že jeví se pak dvouřadé (na př. jedle). Jindy jsou shloučeny na skrácených větévkách (brachyblastech), jako na př. na modřínu. U různých druhů borovic zakrňují tyto skrácené větévky tak, že jehlice samy tvoří po dvou až více pouhé svazečky, mezi nimiž vrchol neb špička zakrnělé větévky více nedorůstá. Svazečky tyto obdány jsou na zpodu věncem blanitých šupin, vynikají z úžlabí větších šupin blanitých na větévkách a posléze celé jako jednoduchý list s větví opadají. Jehlice jednotlivé i svazky jehlic přisedají k větévce na vypouklých polštářcích listových, od nichž se posléze pravidelnou jizvou oddělují, čímž se pak mladé větévky jedlovitých stávají velice význačnými. Později při mohutném vzrůstání borku zmizejí polštáře s jizvami listovými a starý kmen pokryt jest roztrhanou a rozjizvenou, snadno se slupující borkou (u lidu »korou« zvanou). Jedlovité jsou jednodomé. Květy pestíkové i prašné tvoří postranní neb konečné šištice. Prašní (figura a, b, f) bývají často v hustší květenství na zpodu letorostu sestaveny. Šupiny prašní i pestíkové přisedají k ose klásku v hustém spirálním pořádku. Prašní šupinky jsou k dolejšku zúženy, na konci rozličně porozšířeny a na zpodu vždy dvěma prašnými pytlíčky opatřeny, z nichž posléze buď podélnou buď příčnou skulinou pyl se vyprašuje. Pylová zrnka bývají někdy opatřena lehounkými křídlovitými přívěsky, pomocí jichž snadno ve vzduchu mohou poletovati. Známo, že z lesů jehličnatých unáší někdy vítr celé mraky sirného prášku pylového. Jako jiné nahosemenné jsou A. odkázány na zúrodňování větrem. Pestíkové šištice (fig. c, g) se skládají ze šupin blanitých, v jejichž úžlabí vyrůstá masitý plodolist, který nese na vrchní straně u zpodu dvě obrácená, podlé celé délky s plodolistem srostlá vajíčka (fig. d, e, h, i). Ústí vajíček (mikropyle) hledí tudíž k ose šištice. V čas zralosti zůstávají šupiny blanitými, buď jsou delší než plodní šupiny (plodolisty), buď zakrňují a jsou skryty mezi šupinami plodními (borovice). Plodolisty však z pravidla silně vzrůstají tvoříce tuhé, tvrdé, dřevnaté šupiny, jež pak skládají více méně velikou, válcovitou neb kulovitou neb vejčitou šišku. Šupiny tyto mívají někdy (u borovice) na konci čtyřhranný štítek se zobanem uprostřed (apophysis). Semena obalena jsou tvrdou slupkou osemení a nesou často blanité křídlo, jež se s povrchu šupiny plodné odděluje. Zralá šiška buď celá opadá, buď se ještě na stromě rozpadá v jednotlivé šupiny (u jedle). Uzrávání šišek trvá obyčejně 2-3 roky. Klíček má 3-15 čárkovitých děloh do věnce sestavených a v olejnatém bílku (endospermu) uložených.

Čeleď tato čítá asi 112 druhů, jež se buďto stahují v jediný rod Pinus L. neb se rozdělují v dosti sobě příbuzné rody: Pinus, Abies, Picea, Tsuga, Pseudotsuga, Cedrus, Larix, Pseudolarix. Znaky pak spojují jednotlivé rody takto:

I. Plodní šupiny šišek jsou ploché, k okrajům ztenčené; šišky zrají obyčejně již v prvním roce.

A) Listy vesměs jednotlivě a ve spirálním pořádku na větévkách rozestavené.

Listy dvouřadé, ploché, na rubu s dvěma podélnými světlými pruhy, Pytlíčky prašní na příč pukající, Šiška se rozpadá v jednotlivé šupiny: Abies.
Jako předešlý rod, ale šiška se nerozpadá, nýbrž celá upadá: Tsuga, Pseudotsuga.
Listy všestranně na větévkách rozestavené, čtyřhranné, celé zelené, Prašní pytlíčky podélně pukající. Šišky upadají celé: Picea.

B) Listy na skrácených větévkách hustě nahloučené, na prodloužených hlavních větvích oddáleně rozestavené.

Listy měkké, na zimu opadavé: Larix, Pseudolarix.
Listy tuhé, vždy zelené, víceleté: Cedrus.

II. Plodní šupiny tvrdé, dřevnaté, na konci namnoze čtyřhranným a uprostřed zobanitým štítkem opatřené, vytrvalé. Šišky uzrávají až druhým neb třetím rokem a pak celé upadají. Listy po 2 až více ve svazečkách dole šupinkami obalených a z úžlabí šupin osních vynikajících: Pinus.

A. jsou rozšířeny v celém severním mírném pásmu skládajíce v přemnohých krajinách rozsáhlé jehličnaté neb tak zvané černé lesy. U nás hlavně borovice, jedle a smrk tvoří hvozdy české a středoevropské vůbec. Obratník Raka překročuje na jihu na Filippinách borovice Pinus insularis Endl. a rovník sám P. Merkusii Ingh. et Vr. na vysočinách ostrova Sumatry a Bornea. Na severu zabíhají některé druhy až do krajin polárních, kde přestává vůbec vegetace stromová (k 70° až 72° s. š.). V Sibiři jdou nejseverněji druhy: Pinus silvestris L., P. Ledebouri Endl., P. davurica Fisch., P. obovata Ant. a P. sibirica Turcz., na Uralu P. Cembra L. a v severozápadní Americe P. alba Ait.

Všechny A. obsahují v listech i dříví množství aromatické pryskyřice, která jmenovitě z poraněných míst na kmenu v hojnosti vytéká a v tuhou hmotu (smolu) se proměňuje. Pro potřeby lidské jsou významu dalekosáhlého, neboť lesy jehličnaté poskytují nám dřevo ku stavbám, k palivu, na nábytek a k přerůzným jiným potřebám. Opadaným chrastím a šiškami se topí, jehličím (hrabankou) vystélá, pryskyřice se sbírá ku připravování terpentinu, laku, kalafuny a j. Šiškami vyzdobují se drobnější předměty a nábytek atd. A největšího významu pro krajinu má konečně jehličnatý les sám. čině ji zdravou, vlhkou, úrodnou a jsa jí zároveň nejlepší okrasou.

Čeleď jedlovitých jest za doby naší ze všech nahosemenných rostlin nejrozšířenější, ale zároveň nejmladší, neboť s určitostí počíná se v nepatrných zbytcích druhů objevovati teprve v oolithu a ve vrstvách křídových. Ostatní čeledi žily již v dobách starších, ale jsou v době naší skrovnější jedlovitých. Z toho patrno, že A. jsou nejmladším typem nahosemenným, jenž k nejvyššímu rozvoji vzhledem k počtu forem i počtu individuí dospěl za dnů našich. V době křídové a ještě více v době třetihorní množí se pozvolnu rozličné druhy A-í, tak že skoro ode všech žijících rodů jsou známy typy třetihorní, které posléze na sklonku do čtvrtihor přecházejí v druhy nyní žijící. Vský.