Ottův slovník naučný/Abdikace

Ottův slovník naučný
Abdicatio	Abdikace	Abdikovati

Údaje o textu
Titulek:	Abdikace
Autor:	Jiří Pražák, Jan Jaromír Hanel
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 34. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Abdikace

Abdikace (z lat.), odřeknutí, vzdání se něčeho: 1) Ve státním právu má zvláštní význam a. trůnu se strany vladaře v monarchii dědičné. Kdežto totiž v republice a v monarchii volební při a-i hlavy státu novou volbou snadno náprava se zjedná, vyskytá se v monarchii dědičné ta obtíž, že, poněvadž řádem posloupnosti napřed přesně jest stanoveno, kdo ve případě uprázdnění trůnu má nastoupiti, a poněvadž tento řád posloupnosti jest zákonem ústavním, každé pošinutí pořádku v příčině té stanoveného vyhledává oněch náležitostí, jakých třeba, aby platně k místu přišel zákon vůbec a zákon ústavní zvláště. A poněvadž a-í pošinutí takové snadno může přivedeno býti, při nejmenším však jí se skracuje doba vlády resignujícího vladaře, jenž ve smyslu zásad práva veřejného k vládě jest netoliko oprávněn, nýbrž i zavázán, žádá se ve státu konstitučním k a-i vůbec souhlasu zastupitelstva lidu a vyhlášení její ve formě zákona. Pročež byla také uherským zák. čl. 3. z r. 1867 a. císaře a krále Ferdinanda, jež byla se stala r. 1848, dodatečně schválena a bylo zároveň ustanoveno, že budoucně a. jen se svolením uherského sněmu bude uskutečněna. Ústava zemí předlitavských nemá ve příčině té výslovného ustanovení; poněvadž záležitost ta nebyla říšské radě výslovně vyhrazena, jest míti za to, že a-i by slušelo provésti za souhlasu sněmů zemských. Pžk.

A. nazývá se obyčejně pouze dobrovolné složení důstojenství vladařského. Avšak i když složení to vyvoláno jest zevními donucujícími okolnostmi, ku př. nešťastným výsledkem válečným aneb neschopností vésti vnitřní neb zevní záležitosti říšské směrem, k jehož zachování vladař se byl zaručil, kdy tedy složení důstojenství vladařského se jeví následkem mravního donucení, mluví se o a-i. Příklady a. jsou zejména v novější době dosti časté i náleží sem v XIX. stol. zejména a. cís. Františka II. (1806), Karla IV. Španělského (1808); Napoleona I. (1814 a 1815), kr. Karla Emanuele, Viktora Emanuele i Karla Alberta Sardinských (1802, 1821, 1849), kr. Ludvíka I. Bavorského (1848) a j. Někdy děje se a. ve prospěch jiného člena panující rodiny; takovou jeví se a. kr. Karla X. i Ludvíka Filipa (1830, 1848), císaře Ferdinanda Rakouského (1848), král. Isabelly Španělské (1870) a j. –l.

2) V církevním právu bylo druhdy sporno, má-li místo a. papežova. Bylo totiž k tomu ukázáno, že k resignaci hodnostáře církevního zapotřebí jest přijetí její vyšším orgánem, což při a-i papežské vzhledem ku postavení jeho v církvi možné není. Spor ten však rozřešen byl výrokem papeže Bonifáce VIII. r. 1299 (c. I. de renuntiatione, in Vito I. 7) ve srovnalosti s dosavadní praxí v ten smysl, že papeži volno jest kdykoli vzdáti se úřadu svého. A. papežů udála se celkem třikráte; resignovali totiž: Řehoř VI. (1046), Celestin V. (1294) a Řehoř XII. (1415). Pžk.