Ottův slovník naučný/Abd-ul-Kádir

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Abd-ul-Kádir
Autor: Emil Čermák
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 40. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Abd al-Kádir

Abd-ul-Kádir, vlastně Sídí-el-Hádží Abd-ul-Kádir Úled Mahiddín, v Evropě známý jako Abd-el-Káder (*1807—†1883), geniální emír Arabův alžírských, jenž sjednotil skoro všechny kmeny alžírské ke svaté válce (džihád) proti Francouzům a štěstím jsa podporován založil si mocnou říši na jihu a západu kolonie. Narodil se blízko Maskary vpohoří Atlasu z vážené rodiny kněžské, která původ svůj odvozovala od Fátimovců. Učeností, které nabyl pod dozorem otce, jenž sám měl vyučovací ústav nedaleko Maskary, a na vysoké škole oranské, jakož i nadáním, zbožností a udatností obrátil záhy na sebe zraky nejen svých soukmenovců, ale i deje alžírského, na svou moc žárlivého, před nímž se uchýlil r. 1827 do Mekky a do Egypta, kde se seznámil s civilisací evropskou. Vrátiv se (r. 1830) byl svědkem vpádu francouzského do Alžíru a porážky dejovy, po kteréž se některé kmeny arabské vybavily z poddanství tureckého zvolivše Abd-ul-Kádira emírem. Jako emír a později jako sultán maskarský byl A. po 15 let nejnebezpečnějším protivníkem Francie na půdě africké. Poraziv několikrát Francouze a přinutiv je 1834 k míru, v němž uznali výslovně panství jeho, jakož i ke smlouvě v Tafně 30. květ. 1837, ve které byl uznán za suveréna a správce provincií Oranu, Titeri a Alžíru kromě hlavních měst, obnovil r. 1839 válku s Francouzi, ale podlehl tentokráte převaze evrop. umění válečnického a přesile, byv poražen i s pomocným vojskem marockého sultána Abd-ur-rahmána r. 1844 na řece Isly od gen. Bugeauda. Spojenec jeho, obávaje se vlivu A-ova ve své vlastní říši, rychle s Francií ujednal úmluvu v Tangeru; ale A. sebrav nespokojence marocké, zmocnil se 1847 tábora marockého, zamýšleje opanovati Marokko a pak podniknouti nový zápas s Francií. Byl však nucen ustoupiti. Potom chtěl uniknouti do pustin sahárských, ale tísněn Maročany dostal se na franc. půdu, kdež byl obklíčen a zajat 21. pros. 1847. Generál Lamoricičre i vévoda Aumalský, tehdejší generální guvernér alž., zajistili mu svobodu s podmínkou, že se odebere do Egypta nebo do Syrie a nebude více proti Francii bojovati. Slib byl dán, ale Ludvík Filip nedodržel daného slibu. Zajatý sultán byl s rodinou a několika věrnými odvezen do Toulonu a potom na zámek Amboise. Tam žil 5 let, až od Napoleona III. r. 1853 propuštěn na svobodu, přísáhnuv na korán, že nepozvedne více zbraně proti Francii. Tuto přísahu zachoval A. velmi věrně. Po krátké návštěvě Paříže usadil se se svolením sultánovým s roční pensí 100.000 fr. v Bruse, a když město bylo r. 1855 zničeno zemětřesením, přestěhoval se do Damašku. Za pomoc, kterou tam poskytl r. 1860 pronásledovaným křesťanům, udělil mu Napoleon III. velkokříž čestné legie. V Damašku napsal A. arabské dílo obsahu nábožně-filosofického, jež poslal Akademii francouzské a jež vyšlo francouzsky zpracováno od Dugata pod titulem: Rappel á l'intelligent, avis á l'indifferent (Pař. 1858). Synové jeho přijali jednak franc. pensi, jednak vstoupili do služeb tureckých. Srvn. Bellemare, A., sa vie politique et militaire (Pař. 1863); Churchill, Life of A. (Lond. 1867). Č.