Ottův slovník naučný/Šlechta

Ottův slovník naučný
Šlehačka	Šlechta	Šlechta (jméno)

Údaje o textu
Titulek:	Šlechta
Autor:	Jan Jaromír Hanel
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýčtvrtý díl. Praha : J. Otto, 1906. S. 663–666. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Šlechta

Šlechta (sthněm. slahta = rod), souhrn osob, již zrozením svým nad široké vrstvy lidu povznesených a různých předností požívajících. Jakkoliv existence š-ty vůbec odporuje přirozené rovnosti lidí a pokládati se musí za útvar prvotním řádům společenským neznámý, přece shledáváme se se zjevem tímto u veškerých takřka národů, jejichž společenské řády nám jsou známy. O příčinách vzniku útvaru toho stanoviti lze namnoze jen domněnky: v bájích některých národů, na př. Germanů, božský přímo původ š-tě se připisuje; udatenství ve válce, věhlas v národních shromážděních, služba božstvu a p. momenty podporovaly vznik tento, přenášení pak poct, vynikajícím osobám přiznávaných, i na potomky jejich přispívalo k ustálení názorův o vyvýšenosti jednotlivých rodin i rodů nad jinými. Již u četných pranárodů jižní Ameriky nalézáme jakýsi druh š-ty, u Číňanů vyskytuje se od pradávna devět různých stupňů čestné i titulární š-ty, jejichž členové nemají sice zvláštních občanských práv, avšak v občanském životě požívají různých čestných výsad; v Japaně nalézají se již v IX. století po Kr. hlavně dva druhy š-ty, š. lenní (daimio) i š. dvorská (kuge), ke kterým přistupuje ve stol. pozdějších ještě zvláštní š. vojenská (samuraj). U Indů náležejí členům kasty bráhmanů i kšatrijů jako takovým leckteré přednosti stavovské, na př. nepřípustnost trestu smrti i trestů tělesných, pravé vlastnictví pozemků, možnost vstoupiti u větší počet sňatkův; též u starých Babylóňanů (zákoník Hammurabiho as 2250 l. př. Kr. ) jakési zárodky š-ty jako zvláštního stavu, ano i zřízení lenního se nalézají. U despoticky ovládaných Peršanů nebylo nikdy ani stop jakési třídy obyvatelstva, zvláštními přednostmi obdařené; u Egypťanů pak panovaly podobné poměry, jako u Indů: kasta kněží i vojínů tvořila tu zvláštní třídu obyvatelstva oproti ostatnímu lidu uzavřenou, v ohledu veřejného i soukromého práva důležitými výsadami se vyznačující. U Židů po dobytí Palestiny kmen Levitů tvořil zvláštní třídu obyvatelstva, jejíž členové byli výhradně oprávněni k úřadu soudců i písařův, a vedle těchto i náčelníci kmenů tvořili jistého druhu š-tu rodovou; avšak po návratě Židů ze zajetí babylónského š. tato již se nevyskytuje, ustoupivši místo jakési timokracii boháčů. Členové této š-ty majetkové nazývali se Rošenim (slovutní), jejich potomkové Zegenim (staří); jim přiznáváno právo, poskytovati ochranu osobám chudým i vykonávati soud. Žádné š-ty nenalézáme pak u muslimů.

U starých Řeků, kde již název Achajů na š-tu poukazuje, lze již v t. zv. době hérójské zcela jasně stopovati povznesené postaveni š-ty nad prostým lidem. Š-tu tvořili tu členové určitých rodů, mezi nimiž rod královský, odvozující původ svůj od božství, zaujímal místo přední. Š. tvořila tu radu králů, jí příslušel při národních shromážděních rozhodný hlas, kdežto prostý lid pouze libost neb nelibost svou nad usneseními š-ty hromadně projevoval, š. vynikala značným majetkem pozemkovým, ona byla výhradně způsobilá k úřadům a p. Okolo pol. VIII. stol. př. Kr. po svrhnutí starého království veškerá moc státní přešla na š-tu, která ji po více nežli sto let též zachovala; členové š-ty (eupatridi) drželi největší čásť všech pozemků ve svých rukou, z jejich středu voleni jsou též (od r. 632) t. zv. archonti (9) s jednoroční mocí úřadní, kteří stáli vůbec v čele státu. Solón snažil se zákony svými sice o splynutí živlu šlechtického s lidovým, rozděliv veškeré občanstvo athénské podle bohatství, avšak přes to š. udržela se i nadále v držení předností svých, až r. 508 démokracii podlehla a od bitvy u Plataj (r. 479) Athény jeví se hlavním sídlem řecké démokracie; podobně i v Korkyře r. 425 aristokracie jest naprosto zničena. Za to však Sparta po dlouhou ještě dobu zůstala hlavním sídlem aristokracie. Po podmanění Řecka Římem (r. 146 př. Kr. ) š. pozbyla vůbec všeho státoprávního významu.

V Římské říši bylo již v době královské občanstvo rozděleno ve třídy šlechtických patriciů a členy t. zv. plebis. Patriciové přivedli r. 513 př. Kr. království k pádu i tvořili odtud stav panující, z něhož bráni jsou povýtečně úřadníci i kněží, oni vládli též přímo nebo nepřímo státními pozemky i t. zv. ager publicus; poznenáhlu teprve nabyla plebs rovnoprávnost s patricii, ač i tu tito, z nichž i konsulové jsou voleni, dovedli senátem zachovati si rozhodný vliv na vedení záležitostí veřejných. Od vydání t. zv. zákona dvanácti tabul (450 i 449) nabyla však plebs vždy rozhodnějšího vlivu v ohledu tom (r. 445 lex Canuleja, kterou zavedena přípustnost sňatků mezi patricii i členy plebis, r. 366 lex Licinia Sextia, kterou konsulát, r. 300 lex Ogulnia, kterou augurát i pontifikát plebejům přístupným se stal). V druhém období republiky (338 – 265 př. Kr. ) utvořil se však nový stav š-ty úřední (nobilitas) z potomků rodin, jejichž členové drželi úřady t. zv. kurulské; avšak stav tento požíval pouze čestné přednosti před ostatními občany (jus imaginum). Význam této nové š-ty, vynikající záhy rozsáhlým majetkem pozemkovým, vzrůstal sice dosti rychle, avšak vedle ní nabyla rozhodné moci souběžně se šířící se světovládou Říma množící se aristokracie finanční (equites), i tvořila vedle nobility druhý stav šlechtický oproti t. zv. plebs rustica (zemědělci) i plebs urbana (prostí obyvatelé města). Nobiles i equites označováni pak společným názvem optimates oproti ostatním, zv. populares. Boje mezi těmito dvěma třídami o vliv na záležitosti veřejné rozhodnuty jsou sice za Sully ve prospěch š-ty, avšak jen na krátký čas; proskripcemi r. 43, kterým prý za obět padlo na 300 senátorův a 3000 rytířů, zničena jest moc š-ty, nenabyvši již ani později žádného trvalejšího významu.

U národů germanských shledáváme se již při prvním jejich vystoupeni na jevišti historickém se š-tou (stn. ôđal, ags. êđel; adalingi, edhilingi, eorlas). Z okolnosti té však, že u národů severských, v prvotních sídlech svých setrvavších, š. až hluboko do pozdního středověku se nevyskytuje, souditi lze, že řád š-ty vyvinul se teprve za dob posouvání se Germanů v nová sídla a tudíž ponejvíce vojenského jest původu, ač již Tacitus uvádí š-tu jako stav dědičný. Z rodů šlechtických voleni králové i knížata, členové jejich vynikali bohatstvím, vyšším odkladem, v shromážděních národních dbáno povýtečně rady jejich, oni uzavírali se oproti ostatním třídám obyvatelstva zakazováním nestejnorodých sňatků, snad i úřad kněžský jim byl vyhrazen, a ve sporech, jež nenáležely před shromáždění národní, vykonávali úřad rozhodčích. I v t. zv. družinách členové š-ty požívali jakýchsi předností. Zesílením moci královské mizel však význam této staré, rodové š-ty a na její místo nastupuje nová š., nalézající základ přednosti stavu svého ve zvláštním, osobním poměru služebním ke králi, tedy š. služební. Změna tato u Franků v stol. VI., zejm. však VII. se ustálila, hlavně tím, že úřady správní i soudní, jež králové členům družiny své svěřovali, staly se dědičnými, a tím i attributy moci úřadní, jako vyšší odklad, nárok na různé dávky i služby obyvatelstva úředních okresů (hrabství, vévodství), dotace pozemkové a p. pokládati se mohly za příslušenství stavovské. K ustálení řádu š-ty služební přispěl konečně rozvoj řádu beneficiálního, tak že za dob pozdějších Karlovců tato š. služební, přetvořivši se sama opět v rodovou, u veškerých národů germanských tvoří bezvýjimečné pravidlo.

V říši Německé rozšíření řádu beneficiálního záhy přivedlo k utváření rozdílu mezi s tou vyšší i nižší. Oni vasallové totiž, kteří drželi léna svá bezprostředně od krále, tvořili od konce století XII. t. zv. stav knížecí či vysoké říšské š-ty (arcibiskupové, říšští biskupové, opatové i abatyše, knížata, vévodové, hrabata různého druhu i svobodní pánové), kdežto ti, kdož dávali sobě udělovati léna – třeba i říšská – z t. zv. druhé ruky, jakož i t. zv. rytířové, tvořili š-tu nižší. Vysoká š. nalézala zejména ve svém stavovství říšském, totiž právu místa i hlasu na říšských sněmích, jakož i v zákazu t. zv. nerovných manželství záruku uzavřenosti své oproti nižší š-tě, ač i z této t. zv. rytíři říšští byli říši bezprostředně podřízeni. Panovníkové říše mohli sice udělením říšského stavovství zjednati členům nižší š-ty hodnost knížecí, avšak sněm říšský opětovně tomu odporoval, až r. 1654 ustanoveno, že povýšení císařem na důstojenství knížecí jen tenkráte má za následek nabytí stavovství říšského, jestliže takto povýšený nabude jednak území, říši bezprostředně podřízeného, a toto se přivtělí některému z krajů říšských, ustanoví proň příspěvek k t. zv. říšské matrikuli a konečně, přijmou-li stavové říšští sami povýšeného ve svůj střed. R. 1742 musil konečně cís. Karel VII. ve volební své kapitulaci se zavázati, že povýšení stavovského nebude udělovati ani nestejnorodým manželkám osob stavu knížecího bez výslovného svolení stejnorodých příbuzných manželových. R. 1803 i 1806 jest největší čásť vysoké š-ty říšské mediatisována, čímž stala se poddanou zeměpánů, v jejichž území nalézaly se jejich statky, avšak čl. 14. akty Německého bundu z 8. čna 1815 ponecháno jim důstojenství její i právo stejnorodosti s rody panujícími, jakož i právo t. zv. autonomie ohledně jejich statkův i poměrů rodinných. Stará š. říšská odtud vlastně přestala i splynula se š-tou, jež povýšení své stavovské, jakož i práva svá v ústrojí státním (členství v t. zv. panských sněmovnách, právo zvláštního zastoupení ve sborech zákonodárných, právo zřizovati svěřenství a p.) odvozuje z udělení zeměpánův i zvláštních statutů šlechtických, v různých zemích býv. říše Něm. vydaných.

Ve Francii do rozdělení říše Francké vasallové královi tvořili jedinou š-tu; těm z nich, kteří drželi vévodství i hrabství, náležela plná moc zeměpanská, králové nemohli pro území jejich vydávati zákony, jim náležel t. zv. regál mincovní, výsost soudní i lenní nad jejich podvasally (arrière-vassaux), oni svolávali sjezdy v územích svých (assises, échiquiers, grands jours), vydávali statuta i potvrzovali práva zvyková (coutumes), ohrazovali města atd. Vedle těchto vasallů královských tvořili však též rytíři nižší š-tu. Od XIV. stol. liší se š. dědičná (nobles de race) od š-ty nové, vznikající následkem povýšení stavovského, králem uděleného, i členstvím v parlamentech; členové staré š-ty (pairs du royaume) byli rozenými členy pařížského parlamentu i podléhali pouze jeho soudu; vůči nim všichni ostatní šlechtici tvořili š-tu nízkou. Časté udílení šlechtictví králem, výsadami, podle kterých členství v určitých úřadech zjednává šlechtictví, vzrostl stav š-ty nad míru a množily se i různé její kategorie. Ve stol. XVII. i násl. lišila se t. zv. noblesse de race, ke které náleželi ti, jejichž rodiny alespoň sto let trvaly v držení šlechtictví, noblesse par lettres, š. listovní, kterou bylo lze i koupiti a jejíž členstvo neustále se množilo, a pak t. zv. annoblis d'offices nobles, š. vojenská i úřednická. Veškerá š. pak roztříděna co do práv členům jejím náležejících ve tři stupně; nejnižší byl stupeň t. zv. écuyers neb gentilshommes, prostá to š.; vyšší t. zv. chevaliers i seigneurs, rytíři i držitelé panství s různými názvy (baron, châtelain, vicomte, comte, duc); nejvyšší stupeň tvořili t. zv. princes, členové suverenních rodů, zejm. členové rodu královského; zvláštní třídu mezi nimi tvořili t. zv. pairs de France, rodiny na důstojenství to výslovně králem jmenované, jež však musily býti v držení panství, jež poskytovala alespoň 8000 liv. roč. důchodů (duchés pairies). Tito pairs de France obdrželi r. 1711 zvláštní statut, ve kterém jsou stanovena jejich četná práva čestná, politická i majetková, upraveny jejich poměry rodinné, otázka jejich soudní příslušnosti a p. Avšak ani tyto četné třídy nevyvažovaly ještě veškerou š-tu v dobách předrevolučních. Práv šlechtických dostávalo se na př. též všem doktorům práv (noblesse comitive), měšťanům určitých měst (Paříže, Toulonu, Lyonu a j.), tak že počet šlechticů dosahoval výše ohromné. Francouzská revoluce snesením ze 4. srpna 1789 zrušila veškeré přednosti šlechtické; Napoleon I. dekrety z r. 1806 i 1808 utvořil novou š-tu, avšak již r. 1814 vyslovena opět rovnost všech občanů státních před zákonem, přiznáno však členům š-ty, užívati bývalých svých titulů, králi pak právo udíleti šlechtictví. R. 1832 konečně zrušen zákaz neoprávněného užívání šlechtických titulů, tak že nyní každý Francouz může míti jakýkoliv praedikát. Zvláštní š-ty tedy ve Francii nyní již není.

V Anglii, kam š. zavedena jest Vilémem Podmanitelem, řád ten vykazuje zvláštní vývoj. Š. tu nenabyla nikdy toho významu ani té výlučnosti prav oproti ostatnímu obyvatelstvu, jako na př. v Německu i Francii, a to proto, poněvadž v bojích svých proti království odkázána byla na pomoc ostatních tříd obyvatelstva, obzvláště bohatého měšťanstva, a i králové vždy dovedli převahu š-ty zabrániti ústupky ve prospěch svobody všeho lidu. Nižší š. tak již ve XIII. stol. takřka úplně splynula s měšťanstvem tím, že i tomuto rovnoměrně s ní bylo přiznáno právo účastňovati se v jednáních na sněmě říšském. Š. vysoká (nobility) měla i zachovala sobě pouze jednu přednost, tu totiž, že náčelníci rodin jejích jsou již zrozením svým členy horní sněmovny (peers of England), kteří pouze od této souzeni býti mohou, a že požívají podle důstojenství svého jako vévodové, markýzové, earls, viscounts, baronets neb lords různých čestných práv. V každé jiné příčině jsou však i oni na roveň postaveni všem ostatním občanům státním, zejména neplatí v Anglii zásady o t. zv. nerovném manželství. Panovník může ostatně důstojenství peerův uděliti komukoliv. Důstojenství peerů jest dále spolu s pozemkovým vlastnictvím rodinným dědičné pouze podle zásady prvorozenství, tak že mladší synové i dcery splývají se š-tou nižší i měšťanstvem jak jménem tak i právy svými. Tak druhorozený syn vévodův stává se markýzem, ostatní pak náležejí již k t. zv. gentry či urozeným i nepožívají žádných zvláštních práv před jinými členy lepší společnosti občanské.

V zemích Rakouských ani po sloučení zemí koruny České i Uherské s ostatními dědičnými zeměmi rodu Rakouského nebylo žádné společné š-ty rakouské, nýbrž pouze š. česká, uherská atd. Š. jedné země nemohla tudíž činiti nároků na práva veřejná, š-tě domácí v jiném území náležející. Pouze udělení t. zv. indigenátu (naturalisace) mohlo to způsobiti, indigenát pak uděliti příslušelo pouze jednotlivým sněmům zemským. Od 2. pol. stol. XVI. však stávalo se častěji a častěji, že stavové různých zemí udíleli tento indigenát takovým cizím šlechticům, kteří vstoupili ve svazky příbuzenské se š-tou domácí aneb nabyli pozemků v tuzemsku aneb konečně získali sobě ve službách státních neb dvorských zvláštní zásluhy. Tím pak stvořeny jsou základy k utvoření zvláštní š-ty obecně rakouské. V českých zemích zejména způsobily proměny politické po bitvě na Bílé Hoře, že císař v Obn. zříz. z. vyhradil si výslovně právo udíleti inkolát. Taktéž stalo se obvyklým, že udílely se členům š-ty různých zemí tituly knížecí, hraběcí a později i vévodské; avšak tituly tyto neměly žádného zvláštního významu a neposkytovaly zejména žádných zvláštních práv politických před ostatními členy š- ty domácí. Konečně množil se již od stol. XVI. počet takových šlechticů, kterým z milosti císařské jest uděleno šlechtictví (litterae armales). Tito tvořili š-tu nižší i nazýváni buď armalisty nebo šlechtici erbovními. Poměry tyto zachovaly se v celku bez podstatných změn až do r. 1848 a teprve zákonodárstvím nejnovější doby zavedeny jsou i tu podstatnější změny.

O š-tě české, polské i ruské srv. čl. Baron, Dvorjané, Dvorjanstvo, Hidálgo, Hrabě, Kníže, Říšští stavové, Stavové atd. –l.