Ottův slovník naučný/Šimáček

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Šimáček
Autor: neuveden, Jindřich Fialka, Jan Voborník
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátýčtvrtý díl. Praha : J. Otto, 1906. S. 614–616. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:František Šimáček (1834–1885), Autor:Josef Šimáček, Autor:Matěj Anastasia Šimáček
Související články ve Wikipedii:
František Šimáček, Josef Šimáček, Matěj Anastasia Šimáček

Šimáček: 1) Š. František, zasloužilý žurnalista a nakladatel (* 2. pros. 1834 v Lab. Kostelci – † 5. kv. 1885 v Praze). Studoval v Praze a již jako studující psával do „Zlatých Klasův“ a do „Pražských Novin“ pod pseudonymem Vojtěch Bělák. Články jeho již tehdáž nesly se dvojím směrem, ukazujíce k praktickým otázkám hospodářským a k domáhání se blahobytu, jakož i k výhodám spolčování. R. 1857 za nejtužší reakce politické založil časopis „Posel z Prahy“ jenž vycházel desetkrát za rok. S rázností jen charakterům nejenergičtějším vlastní Š. jal se provozovati intensivní agitaci k zakládání záložen za příkladem Delitsch-Schulzeovým a to s úspěchem tak rozhodným, že od těch dob záložny zkvétaly po Čechách i na Moravě způsobem nejutěšenějším. Vůbec dlužno Š-čka pokládati za předního zakladatele a nejhorlivějšího organisátora našich záložen. R. 1861 návodem Riegrovým Š. vstoupil do redakce „Národních Listů“ jako první spolupracovník, zastaviv na nějakou dobu vydávání „Posla z Prahy“. V říj. 1861 odsouzen pro pobuřování k vězení na 14 dní a k pokutě 50 zl., kterýžto trest si v březnu 1862 odpykal. R. 1863 vystoupiv z redakce „Nár. Listů“, založil si samostatný týdenník „Posel z Prahy“, věnovaný záležitostem politického a pospolitého života, hospodářství polnímu i domácímu, řemeslům, obchodu a spolkům, zvláště směru praktického. Časopisu získáni také způsobilí spolupracovníci (Kodym, Fr. Špatný, Fr. C. Kampelík, A. Studnička). R. 1864 však k domluvě dra Riegra Š. uvázal se v redakci polit. deníku „Národ“, založeného Riegrem a Palackým. V úřadě tom setrval až do r. 1866, kdy po velikých hmotných ztrátách a mnohých starostech byl nucen vydávání „Národa“ zastaviti, načež se věnoval zase výhradně svému týdeníku „Posel z Prahy“, jejž vydával čtyřikrát a později šestkrát za týden a jejž po několika letech proměnil v politický denník „České noviny“. R. 1868 zakusil opět krutého stíhání a byl pro zločin rušení veřejného pokoje odsouzen na 4 měsíce do těžkého žaláře a ke ztrátě 800 zl. z kauce. Konečně r. 1882 vzdal se vydávání svých „Novin“ a věnoval se od té doby výhradně činnosti nakladatelské. Z jeho tiskárny založené r. 1871 a jeho nákladem vyšla za krátkou dobu mnohá skvostná díla obrázková (na př. Sedláčkovy Hrady a zámky, Ebersův Egypt, Studničkův Všeob. zeměpis, Sborník illustr. románů, Plavba Vegy, Sv. Čecha Václav z Michalovic, Heydukova báseň Za víru a volnost) a vědecká (Kottův Slovník, Pypinova a Spasowiczova Historie literatur slov., Odborná pathologie a therapie a j.). R. 1882 založil obrázkový časopis pro mládež „Jarý Věk“ a r. 1883 převzal ve svůj náklad „Světozor“ s „Bazarem“, jejž snažil se přivésti k veliké dokonalosti. O sobě vydal několik brošur, listův a úvah, z nichž jmenujeme: Zákon o svépomocných spolcích ze dne 9. dubna 1873 (Praha, 1873); Cesta k zámožnosti; Vláda němčiny v českoslovanských krajinách naše vina a j. Š. byl dvakráte ženat. První jeho manželka Ludmila, rozená Křížková (* 1844 – † 1879), byla dáma vzdělaná a podnikavá, zřídila první sklad šicích strojů v Čechách, přispívala pracemi původními i překlady z rus. a angl. do „Posla z Prahy“ a do „Národa“ a založila knihovnu „Libuše, matice zábavy a vědění“, kdež vydala samostatný spis: Vynikající ženy mimo kruh rodinný (1872). – Druhá manželka Marie byla rovněž intelligentní a účinlivou pomocníci při všech podnicích Š.-čkových a předešla ho na věčnost o týden (r. 1885). Po smrti Fr. Š-čka převzali vedení závodu jeho dva synové Jaroslav a Bohuslav. Ve vydávání „Světozora“ bylo pokračováno a nově vydávány: „Kabinetní knihovna“, „Repertoir čes. divadel“, dramatické spisy Vrchlického, J. J. Kolára, Stroupežnického, Šuberta a Štolby, dále spisy: J. S. Machara, Bož. Kunětické, K. V. Raisa, M. A. Šimáčka, pro překlady zřízena „Románová knihovna Světozora“ a „Levné svazky novel“. R. 1891 vydáno veliké dílo „Zemská jubilejní výstava“, r. 1887 „Kralodvorský rukopis“ s illustracemi Jos. Manesa a r. 1900 Andersenovy Pohádky. Z děl vědeckých a poučných buďtež uvedeny Zíbrtovy a Winterovy Dějiny krojů, Srbovy Politické dějiny národa Čes. a j. R. 1891 počal vycházeti „Český Lid“, r. 1892 „Věda a práce“, nyní „Vynálezy a pokroky“, r. 1898 „Slovanský Přehled“, r. 1900 „Zvon“ a r. 1904 „Šťastný Domov“. Z děl lexikálných vychází nyní nákladem Fr. Š-čka „Hospodářský Slovník naučný“ a „Domácí Vševěd“, slovník vědomostí z domácího hospodářství. R. 1903 převzalo Š-čkovo nakladatelství další vydávání „Matice lidu“. Z ostatních podniků buďtež ještě uvedeny: modní časopis „Bazar“, „Knihovna českých domácností“, „Dalekohled“, „Matice mládeže“ a j.

2) Š Josef, mladší bratr před. (* 18. led. 1837 v Kostelci n. L. – † 29. pros. 1904 v Čes. Brodě). Vystudovav vyšší reálku a techniku v Praze působil od r. 1859 jako učitel přírodních věd na reálce v Jičíně, od r. 1863 na reálce staroměstské v Praze. R. 1869 povolal jej k radě odborného rady dra. Antonína Schmidta kníže Lobkovic k řízení rozsáhlých vinic a sklepů v Dol. Beřkovicích, kde ztrávil Š. plných 30 let a získal si pověst vynikajícího odborníka. Jeho přičiněním obrozeny byly nejen vinice beřkovické, nýbrž i veškeré vinice v Čechách. Četnými přednáškami, praktickými příklady, vydáváním časopisu „Český Vinař“ (jehož byl redaktorem a nakladatelem) a poučnými spisy působil k tomu, že české vinařství a česká vína záhy za hranicemi zvučného jména si dobyla. Š. sepsal a vydal na 30 spisův a pojednání, z nichž nejznámější je dílo Vinařství (Praha, 1888), jednající o hospodářství viničném i sklepním a podávající návod, jak pěstiti révu vůbec. Z dalších prací sluší uvésti: O českém vinařství (t., 1876); Památky vinařské (Mělník, 1877); Důležitější listiny a zápisky bývalého poctivého pořádku vinařského král. věn. města Mělníka, od r. 1606–1850 a Zprávy o schůzích vinařského spolku okolí Mělníka za r. 1874–76 (t., 1877); K dějinám vinařství českého (Praha, 1877); Úvahy o vinech českých (t., 1877); O školních zahradách (t., 1877); Místní a školní museum (Mělník, 1877); Material k technologickému slovníku vinařskému (Praha, 1878); České vinařství (t., 1880); Vinařství v království Českém (t., 1891, též něm.) a menší brošury. Š-čkovou zásluhou je zřízena na Mělníce vinařsko-ovocnická škola a v Litoměřicích škola vinařská, zaražen vinařský spolek okolí Mělníka a zemský vinařský spolek pro král. České. R. 1892 stal se členem čes. odboru zeměd. rady pro král. České a zpravodajem c. k. zemské kommisse v záležitostech phylloxery. R. 1898 udělen mu zlatý záslužný kříž s korunou a r. 1901 odešel na trvalý odpočinek. Byl přispěvatelem Ottova Slovníku Nauč. z oboru vinařského.

3) Š. Jan Alfons, architekt a stavitel čes. (* 1858 v Praze). Studoval do r. 1881 na české technice v Praze, načež usídlil se v Paříži, kde zaměstnán byl v architektonické kanceláři a později prováděl stavby samostatně. R. 1885 vrátiv se do Prahy prováděl stavitelskou praxi a v l. 1897–1900 vystavěl několik domů v assanaci. Š. jako předseda Společnosti Národního divadla a Slovanského klubu pěstoval styky s cizími umělci, literáty atd., zejména s hosty francouzskými, a nezanedbal příležitosti, by jim učinil pobyt v Praze příjemným. Fka.

4) Š. Matěj Anastasia, básník a spis. čes. (* 5. ún. 1860 v Praze). Vystudovav chemii na technice v Praze, byl technickým úředníkem cukrovarským na několika místech po českém venkově. Osvědčiv spolu vlohy k činnosti literární vrátil se na přání svého strýce Fr. Šimáčka do Prahy, aby se ujal redakce „Světozora“ (v. t.), v které setrval od 1884—85 do konce jeho (1899). Od r. 1900 je v redakci „Zvonu“. V l. 1897—1900 byl knihovníkem městské knihovny vinohradské, od srpna 1900 činoherním referentem „Nár. Politiky“. R. 1895 byl zvolen mimoř. členem Čes. akademie. Literární činnost počal už v básnické omladině r. 1879 přispívaje verši do „Ruchu“, „Světozora“, „Koledy“, „Květů“ a „Lumíra“. Na venku českém a v továrně otevřela se mu veliká škola života, nový, neznámý druh lidských bolů a zápasů, v jejichžto ohni umělecká jeho povaha se vytvářela směrem sebevědomé, mužné rázovitosti, účelné opravdovosti a vroucí příchylnosti k heslu práce za účelem dobra. Od prvního styku zaujal jej český lid, horská chudina a tovární dělnictvo srdečným soucitem, jehož veršované ohlasy uveřejňoval v časopisech a vydal pak v knize Z kroniky chudých (1884 a u Topiče 1893). R. 1885 složil milostnou idyllu V bludišti lásky („Kab. knih.“ 1889), ale píseň jeho pravá v šumu práce a v světě malých lidí zrozená tam jen stále zalétala. Tyto básně z let 1885—95 tvoří hlavní jeho veršovanou knihu Na záletech (1896), hymny práce, romance o chudé bídě, reflexe a ballady z továrny, ale i milostné znělky a dětinně měkkou poesii rodinnou. K lyrice a epice se připojily záhy pokusy dramatické, prudce situační činohry Pomluva (1886) a Bez boje (1887). O pevný základ poesie života a pravdy se opírá obraz Svět malých lidí (1891) cenou Náprstkovou poctěný, hra životná, pohnutá a dobrého jádra. Touž cenou poctěná činohra Jiný vzduch (1893, přepracovaná 1894) dokazovala thesi, že nové ovzduší přeměňuje lidi. Ještě dále do moderních hesel se zabralo drama Ztracení („Květy“, 1900), vynikající zevrubným studiem a velikým rozmachem síly scénického realismu. Líčí následky bludného vychování dětí, boj sobců a krajního individualismu mužova s obětovným odevzdáním ženy. Nikde soucitu ve hře, jen úžas. Hlavní obor nalezl Š. v novellistice. Nejvíce čerpal ze zkušeností a vzpomínek cukrovarských. Líčí stroje a lidi v tajuplné vnitřní souvislosti vlivů, český svět práce, jemuž nový průmysl dal i novou duši. Hledati a odhalovati tu duši tovární, individuální i společenskou, vášnivou, prudce živelní a opět mužně rozmyslnou, bylo Š-čkovi úkolem velevděčným. Mnoho se mu na tom poli podařilo. Kromě Manželů Strouhalových („Světozor“, 1885), jichž použil také v dramatě, byly to hlavně cukrovarské obrázky Z opuštěných míst („Libuše“, 1887, 2. rozmnož. vydání r. 1901), U řezaček (t., 1888), v rámci zevrubného líčení kampaňového ruchu zasazená milostná truchlohra, a Duše továrny (1894), povídka nevšední jakosti, v níž vláda zvyku zmocněna na děsnou sílu tajuplné, mysticky úchvatné náruživosti. Zde už k prvotnímu prostému realismu přibyla i poesie duše, zjednaná poznatky psychologickými. Původně Š. byl nadán k tomu, aby podával pravdu života nelíčeně, názorně živě, prostě a upřímně. Mravní opravdovost a cituplné zaujetí však způsobilo záhy osobní zabarvení, které je někdy silné. Dobrou míru zachoval ve výborných vzpomínkách studentských, jež nazval Ze zápisků Phil. stud. Filipa Kořínka („Světozor“, 1892—94, pak v pěti svazečcích I.—V. 1893—97) utajiv se na čas jmenem Martina Havla. Látka je poutavá, „pohledy do rodin“, jež poukazuji částečně na determinismus atavistický a na Zolu, ale hlavní síla je vypravovatelské umění a nenucená, přirozená pravda slohu. K nejlepším pracím náleží román Dvojí láska („Světozor“, 1890, pak 1894), znamenitě podaná historie tří srdcí, skutečnosti tak jak jest neúprosné, a První služka („Květy“, 1893, pak 1898), malý obrázek genrový, ale ryzího umění, nálady jemně humoristické. Kontrastem v Bratřích (v „Světozoru“ 1886, v „Libuši“ 1889) už ukázal zálibu v rozvrzích práce podle jistých ideí mravních. Vlivem doby a nových proudů zaujala ho snaha po modernosti, problémovosti a psychologičnosti, o něž stál tím spíše, že hověly jeho stále rostoucí opravdovosti v nazírání na úkoly spisovatelské a že ho podněcovaly v studiu života. Tu snahu mravní jevil román Otec (illustr., 1891) ze vzpomínek ještě továrních, více ještě Štěstí („Libuše“, 1891), román umělecký, vysoce zajímavý, poctěný cenou Čes. akad., jehož pravdy vystupují konkrétně živě a přesvědčivě, ač výslednice není rozřešena. Za těžkým problémem choulostivým vyšel román Světla minulosti („Světozor“, 1898, pak 1900), líčící vratké vztahy lásky k manželství na životě muže slabocha s pozadím časovým. Pěkný problém psychologický má povídka V novém životě („Květy“, 1895, „Kab. knih.“, 1898) se zakončením soucitně altruistickým. Román Lačná srdce (1904), poctěný cenou Č. akademie, bojuje o soucit s lidmi neukojitelných náruživostí, ježto nevinně chorobou po předcích zatíženými. Mnoho tu dobré zkušenosti a ryzího umění, ale vše podrobeno příliš theoriím. R. 1905 vyšel ve „Zvonu“ z péra Š-čkova nový obsáhlý román Chci žít! Z němč. přeložil G. Hauptmanna drama „Osamělé duše“ a Sudermannův „Domov“. — Š. je básník soucitu s utištěnými a vyděděnými, nadšený pro dělnou práci a tiché rodinné blaho (viz verše U mých dětí o mém dětství v „Černé hodince“). Spisovatel vědomě a zásadně demokratický, nepřítel aristokratismu, zvláště literárního. Znamenitým darem pozorovacím obdařen nalézal význačné tvary i na zjevech nejvšednějších. Energie pudila jej v práci ku předu a v závod na poli románovém i nejtěžším. Od duše tovární přešel k duši české, zvláště chorobné a velkoměstské, aby hledal pomoc a lék za heslem „Dobro činit, poklad největší“. — O pracích Š-čkových psáno po časopisech mnoho, většinou příznivě. Delší článek od J. Máchala v knize „O českém románu novodobém“. Mnoho přeloženo do němčiny; tak „Štěstí“ v „Prager Zeitg.“ (1896), drama „Jiný vzduch“ od M. Fürthové (provoz. v Berlíně s úspěchem r. 1902), „Manželé Strouhalovi“ ve „Vorwärts“, „U řezaček“ v „Arbeiterzeitg.“, „Cvrček“ v alman. „Dioskuren“. „Otec“ v „III. Romanbibl.“, něco i do polštiny („Štěstí“ v „Tygod. ill.“, „Z opuštěných míst“), do slovinštiny a chorvatštiny. Vbk.