Ottův slovník naučný/Šerm

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Šerm
Autor: Josef Scheiner
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátýčtvrtý díl. Praha : J. Otto, 1906. S. 589–590. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Šerm

Šerm, šermování (z něm. Schirmen, jež v XV. stol. ustoupilo názvu Fechten; fr. escrime, angl. fencing), potyk se zbraní, při němž jde o to, aby se zasadily odpůrci rány bodem neb sekem a rány tyto odrážely. Rozeznává se tudíž š. na bod a na sek, po případě na bod i sek zároveň. K š-mu používá se zbraní, jež lze ovládati jednou rukou, jako jsou končíř (fleuret), tulich, dýka neb nůž, jimiž se bodá, kord, šavle, hůl, tesák, sekyra, jimiž se seká; aneb zbraní oběma rukama ovladatelných, j. dlouhé tyče, ručnice s bodákem a kopí na bod a dlouhý meč na sek. K š-mu na bod i sek se používá jednou rukou kordu, krátkého meče či palaše a šavle, oběma rukama kopí či dřevce, oštěpu, holi, batonu a hellebardy či halapartny. Ke cvičení používá se zbraní otupených a chranidel proti ráně, j. helmy, kukle, pancíře, krunýře, rukavice, manžety, předstěry či plastronu, holenice a pod.

Š-mu věnována byla již v nejstarších dobách pozornost jako důležitému předmětu ve výcviku válečném. Tak v Indii znám byl š. holí, v Japansku již v nejzazším dávnověku bylo umění šermířské ve všech směrech horlivě pěstěno a uvedeno na vrchol dovednosti, jež až dosud u Japanců se udržuje. Řekové, mistři ve válečnictví, svěřovali úkol výcviku mládeže v zacházení se zbraní zvláštním učitelům, hoplomachům čí hoplodidaktům a vytvořili i umělé šermířské hry a tance. Též v Římě dovednost v zacházení se zbraní, hlavně mečem a oštěpem byla povinností občanskou. V dobách císařských š. zařazen byl ve hry gladiátorské, jež časem zvrhly se v nejsurovější orgie.

Ve středověku, zejména v dobách rytířského rozkvětu, pěstován byl š. měrou nejrozsáhlejší, jsa hlavní podstatou turnajů rytířských i zábav lidových. Vyučováno bylo mu na hradech i soukromých školách zvláštními učiteli, kteří tvořili i zvláštní cechy a společnosti, jimž vladaři udíleli význačná privilegia. Ve střední Evropě nejzvučnějšího jména dobyly si dva cechy, jejichž činnost sahá od XV. do XVII. stol, a to bratrstvo sv. Marka z Löwenberku, v Čechách jménem »bratří Markusové« známé, s hlavním sídlem ve Frankfurtě n. M., a cech bratří sv. Víta v Praze sídlící, jejž císař Rudolf II. r. 1607 konfirmoval a nadal vladyckým erbem. Cech ten nazýván »pořádkem svobodných šermířů od péra či federfechterův« podle péra ve štítu se nalézajícího. Podle přijatého a císařem schváleného řádu směli tu vyučovati jen »mistři dlouhého meče od péra«, a to v soukromí, připravujíce žáky své ke zkoušce hlavní či obecné aneb generální, která každého roku v neděli po sv. Vítě v Staré rychtě se konávala pod dozorem čtyř správců či hejtmanů. Tu každý podrobiti se musil zkoušce ve všem umění šermířském v sedmi zbraních, aby mistrem státi se mohl. R. 1688 císař Leopold rozšířil výsady pořádku toho, uděliv jim praedikát »z Greifenberku«. Oba cechy ty staly se mateřskými školami pro umění šermířské v Evropě, vysílajíce do všech zemí obratné šermíře, kteří i ve válkách a ve výcviku vojenském platné konali služby. V době té šermováno ponejvíce dlouhým mečem (120 cm) a kratším tesákem (něm. Dusack), též dřevcem, dýkou a štítem opatřeným ostrým hrotem. Vynalezením střelných zbrani sklesl na čas význam umění šermířského, pořádky zmíněné zašly, meč těžký ustoupil zbrani lehčí, »španělskému kordu«, který později se šavlí nabyl vrchu ve cvičení se zbraní. V XVIII. a XIX. stol. vypěstěno opět šermířství v umění na podkladě soustavném, v čemž vynikli předem Italové, později Francouzové. Zakladatelem italské školy jest Salv. Fabris (1544–1617) z Padovy, jehož dílo Scienta e pratica d'arme (Kodaň, 1606) tvoří základ dalším spisům jiných. V Čechách probuzen opět Šerm v polovici XIX. stol. ustanovením zemského mistra š-mu (nyní G. Hergsella), později převzaly š. v programm své činnosti jednoty sokolské, v nové době pěstuje se š. také ve zvláštních spolcích šermířských, z nichž nejstarší je »Šermířský klub« v Praze.

Dnes používá se k š-u ponejvíce šavle na sek a končíře či fleuretu na bod. Zbraň skládá se z čepele, u šavle ohnuté, u končíře rovné, a z jílce, jenž opět složen z rukojeti, kterou zbraň se drží, a luku či koše, který chrání prsty. Šavle má jeden kraj ostrý: břit, druhý tupý: hřbet. K š-u nastupuje se ze srazu v střeh (franc. garde) o nohou pokrčených (podřep). Vzdálenost mezi soupeři či rozstup (mesure) volí se obvykle na vzdálenost napjaté paže a zbraně, až hrot sahá sokovi do polovice předloktí (r. střední). Rozeznávají se čtyři hlavní směry útoků a to: 1. shora dolů: vrch (prime); 2. zdola nahoru: zpod (seconde); 3. s leva na pravo: vně (tierce); 4. s prava nalevo: vnitř (quarte). Útok skládá se z nápřahu a dopadu. Proti útoku chrání se odpůrce krytem (parade) a odsekem (riposte). Útočník může po prvém útoku ihned použíti druhého seku nebo bodu (dvojsek, dvojbod) aneb naznačiv jistý útok (pohroz, finte), jiným směrem útok dokončí (dosek, dobod). Při útoku koná se jednou nohou výpad vpřed (développement) aneb celé tělo ku předu se sune, t. j. posun (marche), aneb konečně celým krokem vpřed se postupuje, t. j. výkrok (passade). Ústup děje se obdobně buď odsunem aneb odkrokem. Útočí se na hlavu odpůrce a vrchní čásť trupu, aneb pouze na paži (manchette). Viz dr. Tyrše Základy tělocviku, stať o š-u; G. Hergsell, O š-mu šavlí (Praha, 1888, překl. dra Pinkasa); dr. K. Vaníček, O rohování a š-u holí dlouhou (t., 1898); t., O šermování holí krátkou (»Sokol«, 1905). Schnr.