Ottův slovník naučný/Řečice

Ottův slovník naučný
Rěčica	Řečice	z Řečice

Údaje o textu
Titulek:	Řečice
Autor:	Jaromír Hrubý, Václav Petrů, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýprvý díl. Praha : J. Otto, 1904. S. 374–375. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD anon 70 PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Řečice
Související články ve Wikipedii: Červená Řečice, Kardašova Řečice, Řečice (okres Pelhřimov), Řečice (okres Žďár nad Sázavou), Řečice (Volfířov), Řečice (Zábřezí-Řečice), Zábřezí-Řečice

Řečice: 1) Ř., ves v Čechách, hejtm. Král. Hradec, okr. Hořice, fara Lanžov, pš. Miletín; 28 d., 158 obyv. č. (1890). — 2) Ř., Řečička, ves t., hejtm. a okr. Ledeč, fara a pš. Lipnice; 36 d., 198 obyv. č. (1890), fil. kostel sv. Jiří (ve XIV. stol. far.), 1tř. šk. — 3) Ř. (Retschitz), chybně místo Račice (v. t. 2.). — 4) Ř. Červená též Větší, Biskupova, starobylé město t., v hejtm. a okr. pelhřimovském, se 172 d., 1285 obyv. (1900). Město má prostranné čtverhrané náměstí s děk. kostelem sv. Maří Magd. r. 1680 přestavěným, měst. radnici s 1 dosud zachovalou branou, 4tř. šk., pš., telegraf, četn. stan., záložnu, lihovar, škrobárnu, rozsáhlou papírnu, několik mlýnů a 9 výr. trhů. Mensální panství (2084.21 ha) se zámkem, dvorem, pivovarem drží arcibiskup pražský. Zámek, nejstarší a nejpamátnější budova, stojí na nejnižším místě celého města, ač býval kdysi pevností nesnadno přístupnou, obklíčenou močály a nepochybně i rybníkem, jímž v čas potřeby zdouvaly se příkopy kolem hradu, nyní ovšem již jen nepatrné, přes něž vedl do vnitř zdvíhací most. Z úpravy a starobylých ozdob vidno, že je to vlastně skupina budov z různých dob se dvěma rozsáhlými nádvořími; byly za kard. Bedř. Schwarzenberka důkladně opraveny. — Ř. Č. jest místo starobylé, neboť bývalo kdysi sídlem župy a dekanátu, k němuž r. 1350 náležely 44 farní kostely. Když kn. Vladislav I. r. 1144 daroval biskupům pražským rozsáhlý újezd želivský, Ř. Č. byla už asi tehdy trhovou vsí, z níž biskupové brali užitky na penězích a již potom povýšili na město hrazené. Ve XIV. stol. tam stála tvrz, a biskupové si tam nejednou zajížděli na zotavenou, jako Jan z Dražic a zejm. Arnošt z Pardubic, který v okolí založil mnoho rybníků. Arcib. Kunrát z Vechty zastavil Ř-ci Č. s Pelhřimovem a Rychnovem Nov. za 4000 kop gr. pr. Jankovi z Chotěmic a jeho synovi Jiříkovi, kteříž stáli pevně při Sigmundovi, začež jim bylo snášeti od kališníků mnohá příkoří. Ačkoli pokládali zboží červenořečické už za své a psali se odtud i »z Červené Řečice«, bylo jim přece odňato a odevzdáno Mikul. Sokolovi z Lamberka, po němž tam vládli páni ze Stráže, ze Šelmberka, Leskovcové a konečně páni z Říčan, jimž Ř. Č. byla r. 1623 pro účastenství ve vzpouře proti Ferdinandovi II. spolu s Rychnovem Novým odňata a s 22 vesnicemi v odhadní ceně 104.429 kop míš. navrácena arcibiskupům, od kteréž doby nevyšla už z jejich držení. Arcib. Harrach udělil a potvrdil Řečickým mnohá práva v odměnu, že pevně stáli při víře katolické, a také často prodléval v městě tom, zejm. v čas vpádu vojska saského do Čech r. 1632 a v čas moru r. 1635, spravuje odtud svou diécési. Ve válce 30leté Ř. Č. byla mnohokráte navštívena vojsky císařskými i nepřátelskými, jimiž velice trpěla, ačkoli jí vlivem arcibiskupovým byla vyhrazena »salva guardia«. Po bitvě u Jankova byli tam často Švédové a vedli si tak ukrutně, že lidé z panství utíkali. R. 1669 Ř. Č. vyhořela do základů, byla však podporou arcib. Matouše Ferd. z Bílenberka zase vystavěna, ale v celku pošinuta více k jihu (k zámku), nad jehož průjezdem se skví bílenberský znak z r. 1675. Po zrušení úřadů patrimoniálních připojena byla k sousednímu Pelhřimovu, červené, s nímž i další osudy v sdílí. Jména »Červená« nabyla Ř. podle červeně natřených nebo pruhovaných štítů na domech; stopy toho bylo viděli až do nedávna. Pů. — Znaku (vyobr. č. 3448.) dostalo se městu r. 1581 od cís. Rudolfa II. na přímluvu Sebastiána rytíře Leskovce z Leskovic. Dolní polovinu červeného štítu vyplňuje stříbrná hradba s cimbuřím, otevřenou branou a zvednutým hřebenem, za níž vyvstává dvé čtyřhraných věží o jednom okně, rovněž s cimbuřím a černými, špičatými střechami se zlatými makovicemi. — 5) Ř. Kardašova, město tamtéž, hejtm. třeboňské, okr. veselský, na železn. trati z Horní Cerekve do Veselí n. L., má 360 d., 2641 obyv., z nichž je 2626 č., 11 n. a 4 jiné národnosti (1900), poštu, telegraf, četn. stanici, starožitný farní chrám sv. Jana Křt. (farní ve XIV. stol.), jehož nejstarší část pod věží pochází z poč. XIII. stol., presbytář a sakristie ze XIV. stol., synagogu, 5tř. obec. šk. dívčí, 5tř. obec. šk. chlapeckou, 3tř. měst. šk. chlapeckou, průmysl, šk. pokrač., chudobinec, záložní spolek, pivovar, dva mlýny a pilu, dílnu na dřevitou vlnu, továrnu na tkaní hedvábných látek, výrobu pouzder, trhy týdenní a šest trhů výročních. Obyvatelstvo živí se rolnictvím, domácími řemesly, obchodem (hlavně s potravinami) a prací továrenskou. Město má dvě prostranná náměstí, sedm ulic hlavních a několik vedlejších. V sev.-vých. části města čtverhraný zámek z XVIII. stol. s úpravnou zahradou. Na jih ve vzdálenosti 1 km starý, nyní osázený hrad, z něhož zbyly jen části valu a příkopu. V okolí města mnoho rybníků, z nichž Velký s ostrovem měří 97 ha, Kardaš 62 ha. Jižní část území, sahající k řece Nežárce, pokryta lesy; na břehu Nežárky nyní zalesněný Ostrov, poslední útulek Adamitů. —K alod. panství Ř. K. náleží ve městě zámek, pivovar, ve městě a okolí osm poplužních dvorů, čtyři myslivny, mlýn v Metelí, lihovar ve Vřesné, dílna na dřev. vlnu v Karštýně; majetník kn. Karel z Paaru. — Ř. K., jejíž původ sahá asi do stol. XI., upadla jako trhová ves kol. r. 1200 v poddanství pánů z Hradce. V listinách připomíná se poprvé r. 1267, když Vítkovici Oldřich z Hradce a synovec jeho Sezema dělili se o zboží. Jedna část obce, Horní strana, připadla tehda pánům z Hradce, druhá, Dolní strana, Sezemovi, praotci pánů z Ústí a pošlých z nich pánů z Řečice. Pod dvojí vrchností zůstala Ř. K. až do konce XV. stol., když kol. r. 1490 Jindřich z Hradce, koupiv od Sezemův z Ústí Dolní stranu, spojil obě části města opět v jedno a připojil je k panství hradeckému. Různá vrchnost měla vliv na rozvoj obou částí obce. Ústečtí zanedbávali svou část, pánové z Hradce však dbali rozkvětu části své. V 2. pol. XIV. stol., když farní chrám přestavěn byl ve slohu ryzí gotiky, Ř. K. povýšena za město, obdržela do znaku zlatou růži na modrém štítě (znak pánův z Hradce, vyobr. č. 3449.) a českou listinou Jana st. z Hradce z r. 1407 potvrzeny jí starší výsady a uděleno právo odúmrti, kteréhožto práva dostalo se obyvatelům Dolní strany teprve r. 1632 za hr. Viléma Slavaty. Za válek husitských hrad řečický rozbit a od té doby pustl; poněvadž obyvatelstvo se hlásilo šmahem k učení Husovu, katol. fara po upálení posledního katol. faráře (v Lomnici 1421) zůstala neobsazena po celé století. První katol. správce fary dosazen zase r. 1491 za Jindřicha z Hradce, ale v Ř-ci K. nebydlil, poněvadž osada až do války třicetileté zůstala husitská. V XVI. stol. Ř. K. byla věnným městem ovdovělých paní z Hradce. R. 1604 po smrti Jáchyma Oldřicha, posled. pána z Hradce, Ř. K. přešla v držení Lucie Otilie z Hradce, provdané za Viléma, potom hr. Slavatu. R. 1619 konfiskována Slavatovi sněmem stavů českých, ale po bitvě bělohorské konfiskace prohlášena neplatnou a Ř. K. vrácena Slavatovi, jenž ve městě i na celém panství provedl násilně protireformaci. Po válce 30leté Ř. K. klesla hmotně i mravně; rozvíjeti se počala opět ve stol. XVIII., když po smrti hr. Frant. Leop. Vil. Slavaty r. 1691 panství hradecké rozděleno mezi příbuzné a Ř. K. dostala se na podíl Marie Polyxeny Slavatové, provdané za hr. Jana Sigmunda z Gotzů, v kterémžto rodě zůstala do r. 1725. Až do toho roku Ř. K. byla stále v držení potomků Vítkoviců; tu poprvé prodána hr. Janu Ferd. z Kufšteina, tento ji r. 1750 prodal hr. Janu Václ. Carettovi z Millesima, ten pak r. 1746 hr. Frant. Karlovi Sweerts-Šporkovi a tento r. 1752 svob. pánu Frant. Jos, Jungwirtovi, až r. 1769 přešla kupní smlouvou hr. Václ. z Paaru na hraběcí a později knížecí rod Paarovský, za něhož značně vzrostla přes časté požáry, jimž počátkem XIX. stol. padlo za oběť téměř celé město, a v jehož držení nachází se podnes. — Hrad řečický, za válek husitských rozbitý a potom zpustlý, byl ve stol. XIV. sídlem pánů z Řečice, kteří byli větev Vitkovicův ústeckých a měli na zlatém štítě růži modrou. Z rodu toho známi jsou pouze tři mužští členové a jejich manželky. V l. 1317—49 připomíná se pan Ondřej z Ř., jenž byl ženat po prvé s Kateřinou, po druhé s paní Ofkou. Z této měl syny Jindřicha a Ondřeje z Ř. Jindřich připomíná se pouze r. 1357, Ondřej II. sídlil na Ř-ci a připomíná se v různých listinách v l. 1357—70. Zemřel patrně bezdětek, neboť zboží řečické na Dolní straně spadlo po jeho smrti na příbuzné Sezemy z Ústí. — Ř. K. jest rodiště básníka Bol. Jablonského (Karla Tupého), jehož památník, modelovaný Strachovským, zdobí od r. 1886 hlavní náměstí řečické. Ze starších spisovatelů působili v Ř-ci K. Šimon Lomnický z Budče jako učitel (1574—81), Pavel Pučálka jako farář (1669—82) a Jan Bohdanecký jako farář (1796 až 1818). Srv. Jarom. Hrubý, Ř. Kardašova a býv. panství řečické (Praha, 1893). Hbý.

6) Ř., ves na Moravě, hejtm. a okr. Dačice, fara Volfířov, pš. Vel. Lhota; 63 d., 408 obyv. č. (1890), zámeček s kaplí Nejsvět. Trojice, 2tř. šk., opodál panská myslivna a 2 mlýny. — 7) Ř., Řetice, ves t., hejtm. a okr. Nové Město, fara Radešínská Svratka, pš. Hor. Bobrová; 92 d., 647 obyv. č. (1890), 2tř. šk. a mlýn na »Tálech«.