Ottův slovník naučný/Čuvašové

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Čuvašové
Autor: Karel Plischke
Zdroj: Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 836. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Čuvaši

Čuvašové, národ v Rusku, žijící souvisle na pravém břehu Volhy a Sury, roztroušeně též na levém břehu Volhy. Čítají 539.200 hlav. Z toho připadá na gubernii kazaňskou 350.900, na simbirskou 92.000, samarskou 53.000, ufimskou 31.900, saratovskou 10.000 a orenburskou 1400. O jejich původu bylo mnoho vědeckých sporů vedeno. Nynější dobou i dle svých tělesných znaků i dle řeči obyčejně čítají se ku kmeni turkotatarskému plemene mongolského, ačkoliv způsobem života, mravy, krojem a náboženstvím přibližují se velmi Čeremisům, pročež je někteří považují za národ čudský, nyní potatařený. Povahy jsou mírné a vyznamenávají se pilností, pohostinností a čistotností. Též po mravní stránce svého života vynikají a hlavně cudnost žen a dívek jest vzorná. Zabývají se ponejvíce rolnictvím, chovem dobytka a včelařstvím, v druhé řadě též rybařením a lovem. Za panování Kateřiny II. rozšířilo se mezi nimi křesťanství, přes to však až na naši dobu zachovali Č. velikou řadu svých původních pohanských zvyků a ještě nyní Jomsové, t. j. pohanští kněží a kouzelníci, požívají velké vážnosti. Jazyk Č-šů pomíšen jest značným množstvím čudských a slovanských slov. Srv. Fuchs, Zapiski o Čuvašach i Čeremisach Kazanskoj guberniji (Kazaň, 1840); Schott, De lingua Tschuwaschorum (Berlín, 1841); Protopopov, Kratkoje opisanije sujevěrij Čuvaš (Moskva, 1845); Magnickij, Materialy k objasněniju staroj Čuvašskoj věry (Kazaň, 1881). Pke.