Ottův slovník naučný/Černá Hora

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Černá Hora
Autor: Konstantin Jireček, Josef Kořenský, Jan Palacký, Josef Trakal
Zdroj: Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 602–612. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Černá Hora

Černá Hora (srb. Crna Gora, rus. Черногорiя, ital. Montenegro, tur. Karadag) neodvislé dědičné knížectví mezi Rakouskem a Tureckem na východ. pobřeží Jaderského moře. Na jihovýchodě obsahuje 70 km dlouhý kus pobřeží mořského od ústí potoku Željeznice mezi Spičem a Barem až k ústí Bojany. Dále se hranice jeho proti Turecku dotýká na 15 km pr. bř. Bojany, zatáčí se do hor mezi mořem a jezerem Skadarským, rozpolťuje toto jezero a rovinu na východ od něho, vchází do hor albánských, ponechává vrchovisko Limu s tvrzí Gusinjem a jezerem Plavským Turecku a přesahuje v krajině Vasojevićův i na vých. břeh Limu k hoře Planinici. Tam se obrací na sz., nejdříve horami na jih od tur. tvrze Beranův, pak dle řeky Tary, jejíž stok s Pivou jest nejsevernější bod Černé Hory. Odtud hranice jde na jz., místem na j., východně od Gacka a Bileće v rakouském okkupačním území až blízko k vrcholku Orjenu (1867 m), jenž se vypíná mezi Trebinjem a zálivem Risanským. Dále na jih obloukem obchází Krivošije a táhne se dle hřebene hor přímořských, místem, na př. u Kotoru, docela blízko moře, nad Bokou Kotorskou až do okolí Baru. Nejsevernější bod 43° 21′ 45″ s. š. na ř. Taře, nejjižnější 41° 52′ 15″ na ústí Bojany, nejzápadnější 18° 27′ 15″ v. d. na ř. Trebišnjici, nejvýchodnější 20° 1′ 5″ na Planinici ve Vasojevićích. Povrch dle rus. vyměřování 9475 km². Z Cetinje počítá se do Ulcině 2 dny cesty, k nejkrajnějším místům Vasojevićův anebo ke stoku Pivy a Tary 3 dny, ke Grahovu nebo k pomezí naproti Bileći silný denní pochod.

Hory. Celá Č. H. jest prostoupena vysokými, málo schůdnými horami, čímž se vysvětluje i historický vývoj země. Horstvo to dělí se na tři části: 1. přímořské pásmo, rázu krašského, jako hory Kraňska, Chorvatska a Dalmacie, nejvíce bezlesé a bezvodé; 2. východní lesnaté horstvo, rázu více alpského; 3. střední, velmi pusté horstvo mezi nimi. Vrcholky přímoř. pásma nedosahují 2000 m; nejznamenitější jsou Lovćen (ital. Monte Sella) mezi Kotorem a Cetinjí, z moře daleko viditelný, s rozkošnou vyhlídkou a s kaplí s hrobem vladyky Petra II. na vrchu, 1723 m (vrchol Štirovnik), dále Sutorman 1181 m a Rumija 1569 m nad Barem. Jedna čásť hornaté končiny mezi mořem, Bojanou a jezerem Skaderským slove Krajina. Přechody jsou vesměs vysoké, jako Krstac na cestě z Kotora do Njeguše, 5 km od moře, přes 800 m. Nejvyšší hora Černé Hory nalézá se ve východním pásmě, obrovský Durmitor mezi Pivou a Tarou 2483 m (dle ruské mapy z r. 1880 a 2606 m dle rak. mapy z r. 1887); Kučki Kom mezi nejhořejší Tarou a Limem, jejž Ami Boué nazval »králem hor« Balkánského poloostrova, následuje hned po něm s 2448 m. Mezi prameny Limu a Cijevny pásmo to souvisí a horami Albanie (Prokletja 2643 m), t. zv. Albánskými Alpami, kdežto na severu je ve svazku s vnitrozemským pásmem mezi Bosnou a poříčím Neretvy. Ve středním horstvu vynikají Maganik 2018, Vojnik 1999, Prekornica 1893 m. Z přechodů přes tyto hory zmínky zasluhuje slavná z válečných dějin novověkých Duga, horský suchý průlom od Nikšiće ke Gacku, asi 45 km dlouhý, jehož nejvyšší místo Nozdre leží 1319 m nad mořem, 667 nad Nikšićem. Roviny jsou jedna menší v přímoří okolo Baru a Ulcině, druhá větší u jezera Skaderského na dolní Morači okolo Podgorice, s výběžky dle Cijevny a dle Zety, k čemuž se druží Lješkopolje a malé dolinky na Rijece a na Crmnici na severním konci jezera. Uvnitř hor jsou pak jen doliny rázu krašského, nejvíce okrouhlé nebo podlouhlé, často s periodickými vodami, t. zv. polja: pole Njegušské (645 m), pole Cetinjské, asi 5 km dlouhé a 1 až 2 km široké (628 m), pole Grahovské a pole Nikšićské čili »Župsko polje« (652 m), největší ze všech, 12—15 km v průměru. KJk.

Geologie Černé Hory jest ještě skoro neznáma. Jediná cesta Tietzeho (1881) měla sice za výsledek zhotovení mapy zeměslovné (1884), ale pro nedostatek zkamenělin nelze přesně určiti stáří zejména vápenců. Vždyť ani ještě z triasu není určité zkameněliny (Spirifevina fragilis), z jury jediný ammonit, blíže neurčený, z třetihor žádné zkameněliny. Jen dle analogie s Bosnou a z petrografických domněnek dělí Tietze Černou Horu geologicky na tré: na severovýchodě (od hranic přes Durmitor až k řece Morači) triasové vápence, na jihovýchodě od Kolašina k Albanii břidlice palaeozoické a na celém západě (od Lebršnika do Klopotu) křídové vápence. Na jihozápadě vyvinut dle něho trias (od Njeguše do Skadru), západněji křída a eocén, pak mladší útvary. V palaeozoických vrstvách jsou hojny diabasy. Bohatství nerostné omezuje se na železo v záp. křídových vrstvách, malachit (Sutorman) a asfalt (jih). Západ je krasovitá planina s dolinami a úzkými prorvami říčními, jaké má na severu ř. Tara. Zemětřesení bylo ještě r. 1881 v Baru. Že Č. H. bývala dříve vlažší, ukazuje příkladně suchá teď řeka Sušice na severu. Pý.

Vodstvo. Na pomoří jsou zálivy u Baru (mys Volovica), u Starého a Nového Ulcině a zátoka Val di Noce, vesměs otevřené rejdy bez přístavních staveb. V severní, černohorské polovici jezera Skaderského leží několik skalnatých ostrovů, z nichž vynikají Vranjina se zříceninami starosrbského kláštera a Lesendra mezi ústím Morače a Crmnicí. O jezeru Skaderském se tvrdí, že hladina jeho zvolna stoupá. Oddílné od něho je malé Gornje Blato mezi ústím Morače a Rijeky. Malých horských jezírek je veliké množství v okolí Durmitoru (jedna krajina tam slove prostě Jezera); vedle toho zmínky zasluhují Šiško jezero a Biogradsko jezero (3 km v průměru) u Kolašina, jezírko Rikavac u Kučův, jezero Krupac v Nikšićském poli a malé jezírko na Lovćenu. U Bojany leží na hranici jezero Šasské a mezi bažinatým ústím Bojany a Ulciněm bahenné jezero Zoganské, které k odstranění nezdravých výparů r. 1885 kanálem spojeno s mořem.

Řeky náležejí dílem k oblasti jaderské, dílem k dunajské (černomořské). Z přítokův v Adrie vyniká prudká a 100—200 m široká Bojana, odtok jezera Skaderského a na svém nejdolejším toku i hranice Černé Hory proti Turecku, pro menší mořské lodi splavná až k osadě Oboti; větší lodi přistávají na ústí u černohorské vesnice Sveti Nikola. Z přítoků jezera Skaderského největší je Morača, pramenící se na hoře Javorje mezi Nikšićem a Kolašinem; při výstupu z lesnatých hor do roviny přijímá u zřícenin staré Dokleje s prava silnou řeku Zetu, která v Nikšićském poli teče 28 km na bíledni, ale pod horou Planinicí mizí v ponoru, načež teče asi 2,5 km pod zemí, potom vystupuje zase na povrch a protéká na 42 km cesty úrodnou dolinu Bijelopavlićův. Skrze Podgorici teče do Morače s leva Ribnica a s téže strany přichází nedaleko nad ústím prudká Cijevnja, alb. Cem, pramenící se na turecké půdě; její dolinou vede cesta z Podgorice do Gusinje, loupežnictvím a nepokojem Albáncův ovšem téměř stále zavřená. Menší přítoky jezera Skaderského jsou Crnojevića Rijeka — na ústí splavná i pro parníky — a Virštica s přítokem Crmnicí. U Baru do moře padají potoky Rikavac a Željeznica, hranice proti Rakousku. Kromě toho z přítokův oblasti jaderské Trebinjštica, náležející k systému Neretvy, tvoří v jisté části horního toku hranici černohorsko-hercegovskou. V oblasti černomořské Č. H. zavírá v sobě značnou čásť počátků Driny: Lim na 25 km probíhá skrze krajinu Vasojevićův; Tara vzniká ze spojení Veruše a Opasanice na záp. svahu Komu a Pivu tvoří Bukovica, Tušina, Bijela, Šavnik a Komarnica: Tara a Piva spojují se na hranici černohorské u Šćepanopolja (stok 374 m) v řeku Drinu.

Podnebí Černé Hory je velmi rozmanité, obsahujíc celou řadu pásem, vystupujeme-li od teplého pomoří jaderského nahoru do horských pustin, v nichž leží sníh dlouho do léta. I poloha osad je velmi rozmanitá: Rijeka 15 m nad mořem, Podgorica 30, Danilovgrad asi 40, Cetinje 638, Nikšić 652, Kolašin 933. Goransko v Pivě asi 1000 m. Na pomoří daří se olivy, pomoranče, granátová jablka, vavřín a j. I rovina na jezeře Skaderském je teplá, ačkoliv oliva se již nedaří, za to dobré víno (jako v Crmnici). V horských polích roste zde onde ještě kukuřice, v některých již jen obilí. Mnohé pak končiny jsou obydleny jen v létě od pastýřů. Schwarz klade střední roční temperaturu pomoří na +16°, Crmnice +12°, horských dolin +6°, Rovinski pak střední temperaturu Podgorice na +12,3° R; týž praví, že větrů severních (v horách burácí v zimě prudká bora) jest více než jižních a klade do roka průměrně 110 dní sněžných a deštivých, připadajících z části i do letních měsíců, které však celkem bývají velmi suché. KJk.

Květena Černé Hory učiněna známou příspěvky floristickými, jež podali Visiani, Biasoletti, Pantoček, Pančić, posléze Szyszylovicz, nejvíce Kanitz. Jest tu středomořská květena v přímoří tak zastoupena jako alpinská na Durmitoru, převládá však středoevropská mezi nimi. Pásma jako v Dalmacii. Celkem známo jest z Černé Hory asi 1700 druhů. Středomořské tvary jsou Adiantum Capillus Veneris, Pinus halepensis, laricio (var. leucodermis Antoine), pinaster, Ephedra campylopoda, Smilax aspera, Arum Petteri, Carpinus duinensis, Quercus ilex, cerris (lesy), Celtis australis, Vitex agnus castus, Acanthus (3 druhy), Fraxinus ornus, myrta, Cistus saloifolius, Capparis spinosa, lentišky a j. Jest tu též něco bylin jihoevropských, tak příkladem Verbascum garganicum, Lonicera etrusca, Stachys italica, Linaria peloponnesiaca, Draba athoa, parnassica, Acer Heldreichii, Cuscuta planiflora, Aconitum orientale, Alyssum nebrodeuse. Na výšinách nacházejí se všecky typické tvary Alp. Nescházejí na př. ani Epipogon Gmelini (vých. les k Albanii), Alnus incana, Parnassia palustris a j. Některé byliny zdají se býti i endemickými, ač pro neznámost sousední Albanie nesnadno to posouditi, mnoho však tu endemických variet. Lesy jsou hlavně ve vých. části, na západě jsou samé vápenité skály krašského rázu. Stromy převahou naše, hlavně buk, smrk, borovice, lípa, jasan, topol, vrba, habr, bříza, olše, dub, středomořské v úrodném, teplém jihu již jsme jmenovali, v severu jsou tis, zvláštní (srbská) Pinus peuce (Vasojevići) a omorika příbuzenstva japanského.

Zvířena černohorská jest málo známa. Jen ptáky některé popsal Brusina a ryby Steindachner. Východní pohoří má medvědy, vlky, kamzíky (Durmitor), srnce, zajíce, málo již kancův a lišek. Na západě lišky jsou hojné, méně vlků, dále kuny, ale nikoli srnci, medvědi a kamzíci. Ptákův uvádí Brusina 87 druhů: 7 dr. Corvid (Pyrrhocorax), 6 dr. Fringillid, 5 dr. Emberizid (Emberiza melanocephala slove slavuj planinski), 2 dr. Alaudid, 2 dr. Motacillid, 3 Saxicoly (nejvíce Saxicola rufa a stapazina), 3 dr. Turdid (Monticola solitaria jest oblíbeným pěvcem), 11 dr. Sylvid (Hypolais olivetorum), 1 Cynclus, 4 Paridy, Sitta Neumayeri, 2 Laniidy, žluvu, lejska, 4 vlaštovky (i Hirundo rupestris). Cypselus apus a C. melba, kukačku, vlhu, ledňáčka, 2 dr. sov, 6 dr. dravců (mezi nimiž Accipiter brevipes a Neophron percnopterus) 2 holuby, 2 koroptve (i Perdix saxatilis), křepelku, 16 dr. vodních ptáků (plameňák u jezera Skaderského) atd. Z plazů hojná jest Testudo graeca u Podgorice, slepýši, Lacerta ocellata, jedovaté Vipery (Vipera aspis a V. ammodytes). Z ryb uvádí Steindachner pstruhy (až u Cetinje), ve Skaderském jezeře úhoře, kapry, z mořských Mugil capito, Lubrax lupus, Clupea finta, 9 Cyprinid, z nichž nejhojnější Alburnus scorarza i A. scorarzoides, parmy (Barbus albanicus) a j. Pý.

Obyvatelstva čítá knížectví prý 240.000 duší. Jsou Srbové pravoslavní. Něco Albanců katolických (asi 5000 duší) a muhammedánských (15.000) přebývá v přímoří a na pomezí u Podgorice a v Kučích. Docela nepatrný je počet cikánů. Domorodci nazývají sami sebe Crnogorci (sing. Crnogorac, žen. Crnogorka). Mluví srbštinou, nářečím jekavským s rozmanitými starobylými zvláštnostmi v tvarech a přízvuku. Jsou lid malé postavy, silný a otužilý (viz příloha »Typy a kroje černohorské«). Způsob života jejich jest při chudobnosti těchto hor velice prostý; na Černé Hoře není viděti opilých lidí, ani slyšeti křiku a hněvu, a lid vůbec je povahy chladnokrevné, klidné a střídmé. Skvělá vlastnost Černohorců jest jejich neohroženost a junácká udatnost ve válce. V kroji charakteristická je černá kapa s červeným svrškem, bílý kabát řeč. bjelača, a způsob plaidu řeč. struka. Ženské kroje jsou nejvíce temnobarevné. Na nohou nosí se kožené opánky. Kroje západní do Černé Hory ani u intelligence nevnikly. Domy jsou sestaveny z kamení maltou nespojeného; uvnitř často lidé a zvířata bytují v jedné světnici pohromadě. V rodinném zřízení trvají posud zádruhy, buď kuća s četnými členy nebo inokoština, skládající se z jediného manželstva. Rody mezi sebou příbuzné tvoří bratstvo, několik bratstev pak dohromady ves čili selo a vsi zase pleme čili starší knězinu, novější kapetaniji. Rodinné msty, prvé velmi kruté a často po mnohá pokolení trvající, nyní vlivem zákonův a spořádané správy zemské vymizely. Zaměstnání lidu je hlavně pastýřství; orba obmezuje se jen na úrodná zákoutí kotlin anebo na nížiny a je hlavně přenechána ženám, jejichž společenské postavení je celkem nízké. Množství Černohorců chodí na práci do ciziny, do Dalmacie, Srbska, Turecka (hlavně do Cařihradu), Ruska a Egypta. U největší části evropských konsulátů na východě ozbrojení sluhové čili kavasové jsou Černohorci. Hladová léta v neúrodném horstvu bývají čas po čase příčinou emigrace, hlavně do Srbska a do černomořské Rusi. Albanci v přímoří a srbští poturčenci v Nikšići spřátelili se s vládou Černé Hory; mnozí jsou i »komandiri« bataillonů, členy soudů, ba muhammedáni jsou zastoupeni i mezi adjutanty knížete.

Do nedávna Č. H. byla rozdělena dle kmenů. Dělila se na vlastní Černou Horu, k níž náležela Katunska nahija, Rijeka, Crmnica a Lješanska nahija, a na Brda ve východní polovici země, mezi jejíž kmeny vynikali Bijelopavlići, Piperi, Kuči (poloposrbení Albanci), Bratonožići, Moračané, Vasojevići, Uskoci a Drobnjaci. Nové administrativní rozdělení seslabilo dávný význam těchto starých kmenů. Za to menši celky čili plemena zůstala administrativními jednotkami.

Co do ústavy Č. H. je dědičné knížectví pod vládou rodu Petrović-Njegoš. Vláda jest patriarchální absolutismus. Znak: dvouhlavý, bílý orel, mající ní prsou štít se lvem a nad hlavami zlatou korunu s křížem (vyobr. č. 957). Prapor jest červený s bílým křížem (jako dánský), v němž se nalézají litery »H. I.« (Nikola I.). Kníže se píše »po milosti božijoj knjaz i gospodar Crne Gore« a má titul »Visočanstvo«, ale od Černohorců samých se oslovuje jednoduše »gospodar«. Civilní lista obnáší prý asi 100.000 zl. Odznaky jsou řád knížete Danila ve čtyřech třídách, medaille Miloše Obiliće za udatnost a j. Šlechty v zemi není, ale ze starých rodin vojvodských, senátorských a kapetánských se zvolna vytvořila jakási vyšší třída náčelníků, lidí váženějších, majetnějších a mocnějších. Rada knížete je senát čili »visoki državni savjet«, skládající se z předsedy, kterým je nyní vojvoda Božo Petrović-Njegoš, a ze čtyř členův, Od r. 1879 jsou organisována i ministerstva, počtem pět: vnitra i stavby s předsednictvím (nyní vojvoda Božo Petrović), vojenství (vojvoda Ilija Plamenac), zahraničné záležitosti (Gavro Vuković), finance (Niko Matanović), vyučování a záležitosti duchovní (nyní smrtí Jana Pavloviće uprázdněno). Diplomatičtí zástupci u dvora knížecího jsou: mimořádný vyslanec turecký, ministrresidenti ruský, rakouský, francouzský a italský a zástupce (chargé d'affaires) anglický; kromě toho sídlí rakouský konsul v Baru a turečtí konsulové v Baru i v Podgorici. Č. H. má stálé zástupce toliko v Cařihradě a ve Skadru; jinak vysílá jen dočasná poselství za zvláštním účelem. V cizině Černohorci stojí pod diplomatickou ochranou ruskou.

Finance jsou neznámy; důchody z daní z domů, pozemků, dobytka, úlův ald. cení se na 600000 zl. r. č., výdaje však jsou menší. Orgány finanční správy jest 19 »finančních kapetánův«. Od Ruska Č. H. dostává roční subvenci asi 45.000 zl., od Rakouska rovněž roční subsidia co náhradu za pomezní territoria, postoupená od posledních vladyků, v obnosu 20000 zl. Peníze vlastní Č. H. nemá; v zemi koluji kovové mince všelijakých státův, avšak nejvíce rakouské. Státních dluhů Č. H. nemá.

Politická správa. Země jest rozdělena na nahije; v čele jejich stojí »upravitelji« s titulem vojvody nebo kapetána okružního. Nahije pak jsou rozděleny na plemena, v jejichž čele stojí kapetáni měst (varoši) a plemen, kteří spojují moc administrativní a soudní. V zemi panuje podivuhodný, vzorný pořádek; vláda je rychle zpravena o sebe menším případě v zemi nebo jmenovitě na pomezí. Nynější nahije: 1. Katunská (hl. místo Cetinje), střed vlastní historické Černé Hory, rozdělená na 10 plemen: Cetinje, Njeguši, Ćeklići, Cuce, Grahovo, Rudine, Čevo, Bjelice, Pješivci, Komani, 2. Riječka (hl. m. Rijeka), 3. Crmnička (hl. m. Vir), 4. Primorska (hl. m. Bar), 5. Zetska (Podgorica), 6. Brdska (Danilovgrad), 7. Moračka (Kolašin), 8. Vasojevićka (Andrijevica), 9. Nikšićka(Nikšić), 10.Lješanska. Všech »plemenných kapetánů« je 76. – Osad rázu městského, ovšem vlastně větších vsí, je 19: Cetinje co hl. město (asi 2000 obyv.), Crnojevića Rijeka, Vir čili Virpazar, Bar (ital. Antivari), Ulciň či Ociň (ital. Dulcigno), Podgorica s předměstím Mirkova Varoš, Nikšić, Danilovgrad (založ. r. 1869 v dolině Zety), Spuž, Kolašin na Taře, Andrijevica na Limu, Njeguši, Grahovo, Polimje (Banjani), Crkvice (Piva), Goransko (Piva, Žabljak (Jezera), Buan (Uskoci), Šavnik (Drobnjaci). – Co do správy zdravotnické nalézají se v Cetinji a v Nikšići nemocnice státní, v Podgorici soukromá s dobrým lékařským personálem; v pěti místech jsou i »okružní« lékaři. Všech lékařů je 10. KJk.

Právo a zákonodárství. Až do konce XVIII. stol. neměla Č. H. psaných zákonů. Pospolu usedlé rody (bratstva) a kmeny (plemena) spravovaly se starobylými obyčeji právními. Spory vážnější rozsuzovali pohlaváři rodoví a kmenoví s porotou zkušených starších (dobri ljudi). Vývoji pevného jednotného řádu právního překážely velmi zakořenělé zvyky krevní msty (krviny) a pohraničné loupeže (četování). Krvina byla právo svépomocné odvety za jisté násilné skutky (vraždu, zranění, žhářství a p.); nejbližší příbuzní byli povinni mstíti zabitého, zraněného, oloupeného a pod. stejným skutkem na pachateli nebo jeho nejbližších rodácích. Pokračováním v krvině vznikaly mezi rody a plemeny soukromé války, jež mohly býti zastaveny jen slavnostním smírem, zaplacením krevní pokuty a obnovou pobratimství dle dávného obyčeje. Pokusy vladyky Danila Pelroviće v XVIII. stol. a Vasila Petroviće Njegoše o zavedení jednotného soudu zemského neměly výsledku. Teprve prvý zákonodárce černohorský, vladyka Petr I. sjednal na základě »věry a záruky« s vladyky, vojvody a pohlaváry r. 1798 na sněmu cetinjském »Zakon obšti Crnogorski i Brdski« (v 33 článcích). Zákon tento, obsahující většinou přísná pravidla trestní, nabyl v zemi veliké vážnosti. Zakázal veškerou svépomoc (odvetu) a přikázal všecky větší spory a zločiny k zemskému soudu v Cetinji. Krvina zmírnila se na nějaký čas a Petr II. zorganisoval soudnictví, zřídiv zemský soud na Cetinji (senát) z 12 placených pohlavárů, pro menší spory pak t. zv. guardii (zemskou policii). Ještě více upevnil právní řád Danilo I., jenž s velikou přísností pronásledoval zločiny rušící zemský mír a guardii do plemen (kapetanií) přeložil, utvořiv tak nižší soudy kapetánské s kapetány a několika důstojníky plemen v čele. Soudce při kapetánských soudech i při »velikém soudu« v Cetinji jmenovala vláda. R. 1855 podnikl Danilo I. na základě zákonníka Petra I. nové sepsání zákonů pod názvem »Obšti zemaljski zakonik Crnogorski« (95 článků), kterýmž prohlášena byla rovnost všech Černohorců před soudem, zaručena neodvislost a spravedlivost soudů. Větší čásť zákona věnována jest opět trestnímu právu; krvina zakázána pod trestem smrti. Také ostatní tresty jsou velmi přísné. Majetkového a rodinného práva týká se mnohem menší čásť zákona, jehož účelem především bylo zavésti bezpečnost života a majetku, odstraniti některé zakořenělé zlozvyky národní, zvláště svépomoc při domáhání se práva a utužiti organisaci státní. Od té doby mnoho předpisů zákona Danilova zastaralo, mnohé byly změněny ve formu mírnější, vědomí státní se upevnilo a odpor proti daním a břemenům veřejným seslaben. Přeměna starého řádu patriarchálního v novověkou společnost státní pojí se z valné části k vladaření nynějšího knížete Nikoly I., jenž po reorganisaci vojenství, školství i správy zemské obrátil se k nové úpravě právního řádu, aby novým poměrům a potřebám společenským i hospodářským vyhověno bylo. Kníže obrátil se proto r. 1873 k caru Alexandru II., jenž slíbil poskytnouti potřebný náklad a ustanovil k vypracování nového zákonníka professora při universitě oděsské, státního radu Baltazara Bogišiće, osvědčeného znalce práv jihoslovanských. Bogišić provedl ještě před válkou rusko-tureckou sebrání látky, zjištění obyčejového práva a vypracování soustavy, která dohotovena r. 1875. Válka, které kodifikátor sám činně se účastnil, přerušila další práce. Po ní věnoval se Bogišić opětně spracování nahromaděné látky a studiu zákonníků občanského práva v Evropě a v Americe, jakož i nejnovějších zákonodárných prací v Uhersku, Německu, Rusku a Japonsku. Vypracovaný návrh zákona byl pak r. 1881 a 1882 v prvním čtení, r. 1885 po druhé a koncem téhož roku a počátkem 1886 naposled před knížetem při zemském soudě v Cetinji projednán a 25. března 1888 podepsán. Tištěn byl v Paříži pod názvem: Општи имовински законик за књажевину Црну Гору (obecný majetkový zákonník pro knížectví Černou Horu). Platí od 1. července 1888 (kromě oddělení o zástavě a hypotéce). Základní zásada, dle níž zákonodárce se říditi měl, obsažena jest v uvozovacím úkazu knížecím: aby »vedle všech nevyhnutelných ohledů na zákonodárné práce jiných vzdělaných států hlavní pozornost obrácena byla na národní pojem o právu a spravedlnosti, na obyčeje, podání a živé potřeby černohorského národa«. Této zásadě prof. Bogišić plnou měrou vyhověl; dílo jeho jest přiměřeno historickému vývoji i nynějším a budoucím poměrům černohorským. Zákon obsahuje 5 dílů: 1. všeobecná pravidla; 2. práva k věcem; 3. jednotlivé druhy závazků; 4. pravidla o osobách fysických a právnických; 5. předpisy vysvětlující a doplňující. V případech, kde zákon nemá pravidel, platí »dobrý obyčej« nebo zásady »pravda i pravice«. Také poměry t. zv. mezinárodního práva soukromého jsou upraveny. Při prodeji nemovitých statků zachováno staré předkupní právo nejbližších příbuzných; vlastníkem nemovitosti může býti jen Černohorec. Zákon reguluje do podrobná právo řečené sousedské, služebnosti k nemovitostem, právo užívání vody a j. dle starých obyčejů právních. Druhy smluv a jejich pořad neliší se mnoho od našich zákonů. Zvláštní jsou formy některých zemědělských associací, na př. supona (sdružení k společné pastvě) a sprega (sdružení tažného dobytka). Nejzajímavější částí zákona jest oddíl jednající o zádružných kučích (rodinách), o plemeni, bratstvu, o selské a městské obci, jimž zákon přiznává samostatnou osobnost právní v poměrech majetkových, o společném majetku kučném a o osobině (majetku individuálném). Závěrek zákona tvoří právní přísloví a pořekadla.

Zákonník Bogišićův neobsahuje všechen obor práva a upravuje pouze nutnou především čásť práva majetkového. Právo rodinné a dědické jest vyňato; tyto poměry jsou ovládány starým obyčejem, nejsou dokonale prozkoumány a nalézají se v jakémsi přechodném stadiu vývoje svého. Zákonník snaží se spojiti starý obyčej právní s moderními potřebami zákonodárství pro budoucnost, forma i soustava jeho řídí se praktickými účely, plynoucími ze zvláštních poměrů země. Tkl.

Vojsko je organisováno v 8 brigádách první výzvy (od 17 do 40 let), které jsou rozděleny na »bataillony« (celkem 45) a tyto na »čety«, totiž setniny po 100 m. K tomu druží se brigáda dělostřelecká, čítající asi 15 batterií po 4 kusech. Důstojníci jsou brigadiri, komandiri (velitelé bataillonů), podkomandiri atd. Rok co rok jistý počet mladých Černohorců studuje na vojenských školách v Rusku a v Italii. Vojsko není uniformováno, dostatečně jsouc vyznačeno národním krojem. K vojenské povinnosti je zavázán každý Černohorec od mládí až téměř do smrti; první třída prý může postaviti 30.000 mužů, druhá (10 bataill.) 11.000, třetí 18.000. Stálé vojsko, nedávno zřízené, čítá 1770 m.: perjanici čili garda knížecí (100 m.) a tři bataillony v posádkách. Ostatní se svolávají jen na čas války, ale organisace i s důstojnictvem je stále připravena. Jako opevněná místa (vojeni gradovi) počítají se Bar, Ulciň, Lesendra, Žabljak, Besac, Spuž, Nikšić a Kolašin. Vojenský arsenál nalézá se v Obodu na Rijece, Jaboratorium pro náboje v Cetinji. Na moři Č. H. dle ustanovení míru Berlínského (článek 29.) nesmí míti žádných válečných lodí; přístavy Černé Hory jsou také zavřeny válečným lodím všech národů. Policii námořskou a sanitární na pomoří Černé Hory vykonává dle téhož míru Rakousko, vydržujíc tam malý válečný parník. Ani na Skaderském jezeře Č. H. nemá ozbrojených lodí, kdežto Turecko tam vydržuje dva válečné parníky.

Hospodářství v Černé Hoře je velmi rozličné. V hornatině severní polovice daří se toliko chov bravu, v Brdech i skotu. Úrodný kraj je rovina na Skaderském jezeře, s výbornou půdou. Nejteplejší a nejbohatší končina je přímořská rovina okolo Baru a Ulcině, podnes málo vzdělaná a spracovaná. V zemi se čítá 350.000 ovcí a koz, 60.000 kusů skotu rohatého, 8000 prasat, 3000 koní, 30.000 úlův. Průmysl obmezuje se na některé olejny, pily, cihelny, sýrárny atd. Obchodní statistiky není. Vývoz se cení na 2 mill. zl r. č.; dobytek, vlna, kůže, sýr, ryby (jmenovitě ukljeva, ital. scoranzo, z jezera Skaderského), sumach (srb. ruj), med, víno a ovoce. Dovoz obnáší sotva ¼ mill. zl.: obilí, zbraně, zboží osadnické a manufaktury. — Silnice pro vozy byly vystavěny teprve v posledních 12 letech: Kotor-Njeguš-Cetinje-Rijeka, Vir-Bar, Podgorica-Danilovgrad, Podgorica-Plavnica na Skaderském jezeře. Jinde se zboží přenáší toliko na koních po horských krkolomných steznících. V Baru, Ulcini a sv.Nikole na Bojaně jsou státní přístavní kapitáni černohorští a na Cetinji je v ministerstvu vnitra oddělení pro pomořské záležitosti. Na moři má Č. H. jediný veliký parník »Jaroslav«, nedávno darovaný od Ruska, který za příčinou obchodu a cest knížecí rodiny již vykonal řadu delších plaveb a při tom černohorský prapor poprvé ukázal v dalších mořích. Jinak v Baru a Ulcini přistávají jen parníky rak. Lloydu a dubrovnické paroplavební společnosti. Plachtových lodí plaví se pod praporem černohorským 140, nejvíce jen pobřežních; patří vesměs muhammedánům, Albancům ulciňským a barským, a jezdí po moři Jaderském i Aegejském až do Černého moře. Na Skaderském jezeře nalézá se knížecí parník »Danica« a jedna černohorská paroloď soukromá, prostředkující pravidelné spojení mezi Rijekou, Virem a Skadrem. Dle čl. 29. Berlínské smlouvy má Č. H. úplnou svobodu plavby na Bojaně ze Skaderského jezera do moře a nazpět, ale svoboda tato jest obmezována častými spory s Tureckem. Lodi plachtové a veslové na jezeře a na Bojaně bývají velmi primitivní. Pošta, mající vlastní známky s podobiznou knížete, čítá v zemi toliko 9 úřadů, v nichž r. 1888 prošlo 68.000 dopisův a lístků, 68.200 tiskopisův a 2500 zásilek peněžních. Telegrafní síť obsahuje 444 km se 14 stanicemi.

Poměry náboženské. Církev Černé Hory je samostatná (autokefální) čásť církve pravoslavné. V čele jejím stojí metropolita cetinjský (nyní Mitrofan); biskup »zahamsko-rašský« sídlí v klášteře Ostrogu. Klášterů jest 11; hlavní z nich Ostrog, Morača a Ždrebanik. Země jest rozdělena na 15 protopresbyterství a 138 far. Duchovní účastní se války jako za středního věku. Dle čl. 27. smlouvy Berlínské panuje v Černé Hoře úplná rovnoprávnost náboženská. Následkem konvence uzavřené s Vatikánem, obnoveno katolické arcibiskupství v Baru (nyní dalmatský františkán Šimon Milinović), pro katolíky (nejvíce Albance) v Baru a v Kučích. Dle konvence této tito katolíci smějí užívati při mši jazyka staroslovanského. Hlavní mufti muhammedánů, žijících v rovině podgorické, v přímoří a v Nikšići, sídlo své má v Podgorici. KJk.

Školství. Počátky školství černohorského sluší hledati v monastyrech (klášteřích). Z prvních byla škola, již založil vladyka Petr II. v Cetinji r. 1833, povolav učitele z Kotora. Umístěna byla v monastyru. Z chovanců této školy měli býti vychováni především kněží, ale r. 1837 přístupna byla škola i jiným. R. 1847 vznikla druhá klášterní škola nedaleko Cetinje v místě Dobrska Čelija řečeném. Lepšího pokroku ve školství dodělal se kníže Nikola založiv r. 1863 sedm škol národních, z nichž bylo pět v nahiji crmnické, ostatní dvě v zemi. Školy ty byly čtyřtřídní. Učili v nich jen hochy většinou popové beze vší methody. Teprve r. 1870 vyučováno bylo v cetinjské škole prvních 12 dívek. Učebnice kupovaly si z Rakouska a Srbska. Učilo se darmo. Na založení a udržení školy bohoslovecké na Cetinji car Alexander II. věnoval r. 1869 8000 rublů ročně. Carevna postarala se o založení vyšší dívčí školy s podporou ročních 5500 rublů, nad to pak platila ředitelku ze svých prostředků. Lásky ke školství přibývalo tímto činem víc a více, tak že r. 1870 počítalo se již 31 škol osnovných (obecných) kromě škol cetinjských. Učitelstvo vychovalo se pro svůj úřad ve dvouměsíčním kursu na Cetinji. Později zřízena byla přípravka s kursem tříletým. Nyní jest hlavním ústavem na Černé Hoře gymnasium na Cetinji, spojené se školou bohoslovecko-učitelskou, s 9 professory. Na Cetinji se nalézá i ženský »institut«, řízený vždy od dam ruských. Docházka školní je nyní povinna toliko pro hochy rodičů zámožnějších. Povinnost školní trvá od 7 do 12 roků. Vrchní dohled vykonává zemský školdozorce. R. 1875 bylo na Černé Hoře 51 škola, mezi nimi 13 čtyřtřídních a 1 trojtřídní dívčí škola na Cetinji se 40 žákyněmi. Všech žáků počítalo se 2146, žákyň 97. V l. 1880-81 (po válkách) bylo toliko 22 škol s 1180 dětmi, ale počet ten opět brzy vzrostl, tak že r. 1889 bylo opět 53 (nyní 54) obecních škol, a to 43 chlapeckých, 4 dívčí a 6 soukromých se 74 učiteli a učitelkami. Tělesný trest jest ze škol vyloučen. Proti dalmatskému školství náleží přednost školství černohorskému, jakkoli obecné školy na Černé Hoře jsou pořád ještě nedostatečné. Kký.

V tiskárně na Cetinji vychází »Glas Crnogorca« jako úřední list, poučný časopis »Nova Zeta«, věstník ministerstva vyučování a kalendář »Grlica«.

Dějiny. Nejstarší obyvatelé dnešní Černé Hory náleželi k národu Illyrův, jejichž poslední zbytek jsou nynější Albanci (viz Albanie, Bosna). Z kmenův jejich zde seděli Labeatové okolo jezera Skaderského (Lacus Labeatis), Docleaté okolo Podgorice, Olciniaté u Ulcině, Pirustové mezi Drimem a Drinou, Andarvani u Nikšiče a j. Přímoří Černé Hory náleželo k centrálním krajinám Illyrského království, jehož střediska byly hrady Rhizon (nyn. Risan) a Scodra. Římané kmeny illyrské přemohli a založili v jejich zemi provincii, která slula Dalmatia a na pomoří sahala od Istrie až asi k řece Matu v Albanii, vnikajíc i hluboko do vnitrozemí. Romanisace podporována založením četných mést, z nichž na jihu vynikala: Scodra, Ulcinium, Butua, Risinium (Risan) a u vnitrozemí Doclea. Silnice, jedna pobřežní a jedna vnitrozemská přes Nikšić do Skadru, prostředkovaly spojení. Záhy se ujalo křesťanství. Za cís. Diokletiána nejjižnější čásť Dalmacie, v Boce, Černé Hoře a okolo Skadru oddělena co zvláštní provincie Praevalis, jejímž hlavním městem stala se Doclea. Ve stol. VI. začaly se vpády Slovanů, kteří v VII. stol. se zde trvale usadili. Kdežto v sev. Dalmacii panství východořímské či byzantinské obmezeno na řadu měst a ostrovů, v Praevalitaně začínalo již souvislé území provincie Dračské (Dyrrhachijské), která obsahovala nové město Antibarum (slov. Bar), staré Ulcinium či středověké Dulcinium, Skadar a hory Albancův. V pomořských městech držel se po celý středověk živel románský s úřední latinou a s církví římskou; biskup antibarský přejal tituly někdejší církve dioklejské. Románští pastýři (Vlasi, Maurovlasi) vnitrozemští se však záhy poslovanili. Sousední krajina slovanská dnešní Černé Hory slula ze středověku Dioklia, Dioklitia, ale později vrchu nabyl název Zeta od soujmenné řeky (Horní a Dolní Z.); názvy ty obsahovaly i jižní polovici zálivu Kotorského. Na východ sousedila Zeta se zemí vlastních Srbů v dolině Limu a v dalším vnitrozemí. Nad těmito Slovany vládli domácí županové, často pod vrchností byz. (viz Srbsko). V polovici X. stol. veliký župan Česlav provedl na čas první spojení kmenův srbských, tehdá často bojujících proti Bulharům. Ód r. 1018 Byzantinci, dobyvše celého Bulharska, stali se i východními sousedy srbských horalův. Ale za brzkého úpadku říše byz. Srbové se dali v boj proti Řekům právě v horách Černé Hory: knížata Štěpán Vojslav (ok. 1040), Michail a Bodin, kteřížto dva honosili se i titulem královským a sídlili ve Skadru. Avšak ve XII. stol. za veliké moci Komnenův Srbsko zase kleslo. Po smrti cís. Manuela (1180) veliký župan Nemanja, rodilý z Rybnice u nyn. Podgorice, Řeky z pomoří vypudil a města Kotor, Bar, Ulciň a Skadar přivedl trvale pod moc srbskou, ponechav tamním obcím značnou samosprávu. Za Nemanjićův Zeta zůstala jakousi rodinnou zemí, podílem vdov královských anebo následníkův. Syn Nemanjův, arcibiskup sv. Sáva založil pro Zetu pravoslavné biskupství v klášteře sv. Michaila na Prevlace, na jižním pobřeží zálivu Kotorského; teprve koncem středního věku přeneseno do hor, do kláštera cetinjského. Na čtyřech ostrovech jezera Skaderského vznikly pravoslavné kláštery, z nichž nejslavnější byl sv. Nikola na Vranině, založený od sv. Sávy; v hornatině vnitrozemské proslul klášter Morača, založený 1252 od Nemanjiće Štěpána, syna knížete Vlka. Románská města přímořská měla ode dávna katolického arcibiskupa v Baru, biskupy v Kotoru, Ulcini, Skadru, Drivastu a j.; slavné byly benediktinské kláštery v Rtci (Ratac) u Baru a sv. Srgj (S. Sergius) na dolní Bojaně s přístavem a celnicí. Kromě pomoří důležitým obchodním střediskem bylo v XIII. a XIV. stol. tržiště Brskovo se stříbrnými doly a s královskou mincovnou, navštěvované od kupcův dubrovnických, kotorských i benátských; zříceniny jeho nyní objeveny na turecké půdě na pravé straně ř. Tary, čtvrť hodiny od Černohorské hranice (viz Lj. Kovačniće v Glasn. srb. akad., sv. 30., 1891). Co vynikající hrady se zpomínají Onogošt (m. Nikšić), Spuž, Žabjak, Podgorica a Medun. Horalé byli pastýři, žijící ve vsích, které sluly katuny; již v XV. století připomínají se jména dnešních plemen Bijelopavlićů, Piperů, Nikšićů, Drobnjaků, Vasojevićův atd. Dále na jih seděla plemena Arbanasův (Albancův). Tím způsobem stýkaly se v Zetě živel slovanský (silský), albanský a románský (italský).

Po smrti cara Štěpána Dušana († 1355) za rozkladu říše silské v Zetě panoval rod Balšićů (v. t.) 1360—1421, kteří sídlili nejvíce v Baru, Ulcini nebo Skadru a časem vládli na celém přímoří od Dubrovníka do Valony. Bosenský král Tvrdko, který se 1377 dal korunovati na krále srbského, zmocnil se Mileševy, Plevlje, Onogoštu, Risna i Dračevice (u Herceg-Nového) a tato místa zůstala až do dobytí tureckého v rukou Bosňanův. Po bitvě kosovské (1389) vnikli Turci do těchto krajin, zprvu co vrchní pánové a zlí sousedé. Na pobřeží začali se usazovati Benátčané (1396 ve Skadru, nechtějíce, aby pomořská města Adrie za úpadku domácích knížectví padla do rukou tureckých. Poslední z Balšićů Balša III. (1403—1421) vedl proto s republikou sv. Marka tuhý zápas, byl časem docela zatlačen do hor, ale posléze zvítězil. Dědicem jeho stal se srbský despot Štěpán Lazarević a jeho nástupce Jiří Branković. Oba vedli s Benátčany opět tuhý boj o pomoří. Dle míru r. 1423 Srbové podrželi (do 1441) v přímoří Bar a Budvu s územím až do krajiny Ljuštice naproti Herceg-Novému; Benátčané měli s jedné strany Kotor, s druhé Ulciň, Lješ (Alessio) a Skadar. Pokus jednoho vedlejšího potomka Balšićův, jejž Benátčané nazývali Stephanus de Balsis nebo Stephanus de Maramonte, r. 1429 zvrácen i od Srbův i od Benátčanův. »Catuni Cernagore« (Ljubić, Listine 9, 82) v list. 1435 jsou první stopa dnešního jména Č. H., které se patrně rozšířilo z původně malého obvodu.

V Horní Zetě mezi Budvou a jezerem Skaderským, jakož i v Njeguších, vyniká od konce XIV. stol. šlechtický rod, řečený Crnojevići nebo Juraševići (Gjuraševići): totožnost obou jmen je nepochybná (Zernocuichi chiamadi Gurasy, listina u Ljubiče 9, 303). Radič Crnojevič, pán Budvy, byl tuhý odpůrce Jiřího Stracimiroviće Balšiće, až r. 1396 v boji zahynul. Jiří a Alexa (Lješ Juraševići) byli stoupenci Balše III. Jiří zanechal syny Štěpána (Stipanicu), Jurašina a Gojčina, kteří se uvozují brzo co Juraševići, brzo co Crnojevići. Když sultán Murád II. roku 1439 dobyl Srbska až k Dunaji, srbské přímoří zůstalo osamoceno. Vrazil do něho pomocí Štěpána Crnojeviće bosenský »herceg« Stipan Vukčić, ale Benátčané rychle získali všecky Crnojeviće pro sebe, Bosňany z pomoří vyklidili a tamní města přejali pod svou vládu. Zatím však Jiří Branković po tažení k Zlatici roku 1443 obnovil stát srbský a tu od Benátčanův žádal vydání svých bývalých měst pomořských. Ale oni odepřeli dokazujíce, že ta města vzali ne jemu, ale jeho nepříteli Stipanu Vukčićovi. Z toho se strhly nové války. S počátku Srbové vítězili; Crnojevići se přidali k despotovi a pomoří od Ljuštice k Budvě r. 1448—1451 bylo srbské. Ale Budva a Bar zůstaly v rukou benátských. Tu se Crnojevići zase vrátili na stranu Benátčanův. R. 1452 Štěpán Crnojević stal se vasallem republiky co »kapitán a vojvoda« Horní Zety, obdržel plat a korouhev sv. Marka, pokořil vzbouřené sedláky mezi Kotorem a Budvou, porazil vojska srbská a zmocnil se všech krajin až po Moraču, kromě jediného hradu Medunu. Když pak r. 1455 Turci dobyli celého jižního Srbska a obsadili i Medun, všickni kmenové zetští poddali se Benátčanům v klášteře Vranjinském. Po Štěpánu († asi 1464) následoval syn jeho Ivan, prvé po mnoho let vězeň hercega Stipana. Zmatků spojených s dobytím Bosny od Turků použil r. 1465 k pobouření a obsazení celého benátského pomoří od Kotoru do Baru, ale brzo se zase Benátkám poddal a byl, jako otec jeho, vojvodou s platem od republiky, maje sídlo v Žabljaku. Za veliké tehdejší války benátsko-turecké vyznamenal se u Skadru, ale za nešťastného obratu jejího (1479) od Turků docela vypuzen ze země; po brzké smrti sultána Muhammeda II. (1481) se však bez odporu zase navrátil a dle slibu učiněného ve vyhnanství založil r. 1485 klášter cetinjský. Syn jeho Jiří, jehož manželka byla dcera benátského patricia Ant. Erizza, sídlil klidně na Rijece (podnes Rijeka Crnojevića) a v Obodu, ba za jeho vlády tištěny r. 1493—95 na Cetinji i knihy církevní, jihoslovanské prvotisky. Ale již r. 1496 jej vypudili tureckou pomocí vlastní bratří jeho Stefan a poturčený Skenderbeg. Uprchl přes Budvu do Benátek, žil V Ravenně a v Lombardii, r. 1500 přestrojen pokusil se opanovat vlast, ale nepochodil a poddal se sultánovi, který mu vykázal statky v Malé Asii. Manželka jeho zůstala v Benátkách, kde potomky jeho lze stopovati do r. 1636. Od r. 1514 asi do r. 1528 Černou Horu spravoval Skenderbeg Crnojević sám, »sandžak crnogorski, primorski i vsoj dioklitijanskoj zemli gospodin«, divná směs starého velmože srbského a osmanského paše, přítel Benátčanův a příznivec starých klášterů pravoslavných.

Obyčejně se tvrdí, že po pádu Crnojevićův hned nastoupilo světské panství metropolitův (vladykův) cetinjských. Ale dle současných listin tato světská vláda metropolitů se vyvinula teprve po dvou stoletích. Mezitím Č. H. byla více méně pod vrchním panstvím tureckým. Oporou její bylo sousedství Benátčanův dole při moři v Kotoru, Budvě a do r. 1571 i v Baru a Ulcini; ale i krajina Grbalj čili Župa mezi Kotorem a Budvou nalézala se tehda v rukou tureckých. »Kadiluk« Černé Hory byl podřízen sandžakbegu skaderskému, časem dukaginskému. Vojvodství jednotlivých plemen, s nímž bylo spojeno soudnictví, pronajímáno od Turkův náčelníkům křesťanským. V zemi byli i spahové, dílem křesťané, kteří se honosili tímto titulem lenních bojovníků musulmanských, dílem Turci v blízkých městech, kteří od horalů brali důchody. Máme listiny o mezích a pozemcích, vydané metropolitovi a klášterům od úřadů tureckých (Starine, sv. 19.). Z jiných listin (Starine, sv. 10) vysvítá, že jednotlivá plemena byla povinna Turkům ve válkách pomáhati malými sbory, podobně jako kmeny křesťanských Albancův. Ale vrchnost turecká byla při tom velmi vratká. Černohorci se hnuli za každé války mezi Benátčany a Turky. Již r. 1532 táhl sandžakbeg skaderský na Pipery a Kuče i byl od nich se ztrátami odražen, r. 1597 Drobnjaci, Nikšići a Pivljani bojovali až u Gacka, r. 1604 poražen sandžak skaderský Alibeg atd. Důležitý pramen je popis Černé Hory, který r. 1611 italsky napsal kotorský šlechtic Mariano Bolizza (vyd. Lenormant r. 1866 a Ljulić r. 1880 v Starinách sv. 12.). Č. H. vlastní čítala tehda 90 vsí s 8027 ozbrojenci, kteří měli kopí, štíty, meče a málo střelné zbraně. Metropolita cetinjský byl jen vrchnost duchovní (nel spirituale); světskou hlavou byl prý »spahija« Vuko Rajčov v Ljubotině. K Černé Hoře patřily i Plešivci, Lješkopolje, Crmnica, Braići, Pobori, Maine (nyní v Boce kotorské) a Župa u moře. V hradech Žabljaku a Medunu veleli turečtí dizdarové, u Podgorice býval letní tábor sandžakbega i podgorického. Východní hornatina již slula Brda; tam seděla pravoslavná plemena srbská Bijelopavlići, Piperi, Bratonožići a Vasojeviči a katolická plemena albanská Kuči (nyní posrbení) a Klimenti (nejsilnější ze všech) s několika menšími. Brďané tehdá udatně bojovali s Turky, kteří začali zakládati tvrze okolo hor.

Za veliké války r. 1683—1699 Černohorci se přidali k Benátčanům a zvítězili ve mnohých horských bitkách. Na počátku války nalézal se u Nikšićův, tehda kmene nejvíce vynikajícího, i srbský patriarcha Arsenij III., který původ svůj odvozoval od Crnojevićův, ale když r. 1689 Rakušané pronikli Srbskem až do Prizrenu, odebral se nazpět do Peći. Klášter cetinjský od Benátčanův opevněn. R. 1692 Sulejman paša skaderský jedním sborem zaměstnával Brďany, aby zůstali doma, s druhým sám táhl k Cetinji, porazil benátského providura Nicola Erizza i Černohorce na hoře Vrtjelce půl hodiny od kláštera, načež klášter prachem rozkotal, aby se Benátčané v něm neusazovali. Ale nehoda rychle napravena vzetím Trebinje, Klobuku a jiných míst od Benátčanův i Černohorcův. Černohorci se tehda již pokládali za poddané benátské. V čele jejich byli »knezovi i starješine i vas poštovani sbor crnogorski« (list., Starine, sv. 10., 24.). Na kongressu karlovickém ben. vyslanec Ruzzini se namáhal dostati Černou Horu, jmenovitě Nikšiće, ale marně; republika obdržela jen celé okolí Boky Kotorské, hlavně Risan a Herzeg-Novi. Černohorci byli výsledkem dlouhé války sklamáni, tím více, jelikož Turci hrady okolo Černé Hory znova pilně opevnili, především Nikšić. Metropolita Danilo Petrović z Njegošův (1697–1735), posvěcený r. 1700 od patriarchy Arsenija III. v Uhrách, obnovil klášter cetinjský a nabyv veliké vážnosti, brzo stal se náčelníkem i světským; od jeho doby vladykové cetinjští voleni vždy z rodu Njegušův. K tomu jemu pomohly styky s carem Petrem Vel., který od Jihoslovanů v ruských službách byl upozorněn na bojovná plemena Černé Hory. Mezi přípravami k nové válce rusko-turecké r. 1711 přijel na Cetyň první posel ruský, plukovník Michail Miloradović, Hercegovec od dolní Neretvy, a přinesl manifest, kterým car Petr všecka tato plemena volal do boje proti Turkům. Manifest přijat s velikým jásotem, Turci poraženi u Gacka, na Caveru Lazu, u Spuže atd., a obsazeny i části Trebinjska až k pomezí Dubrovčanův. Ale mír prutský válce učinil konec. R. 1714 bosenský paša Numan Ćuprilić spolu s pašou skaderským vrazil vítězně do hor, obnovený klášter cetinjský zase spálil a po tuhém boji vypudil Černohorce i z jeskyň Lovčenu. Vladyka s mnohými utekl do Kotora. Turci vinili Benátčany, že podporovali Černou Horu, a vypověděli válku i republice. Danilo r. 1715 jel na Rus a vrátil se od cara Petra s penězi a hojnými dary a se slibem stálé podpory. Benátčané zatím od Černohorců za války podporováni r. 1716 při obsazení Trebinjska a r. 1717 při nepodařeném pokusu o Bar, kde sám Danilo velel v poli. Zároveň od republiky vladykovi potvrzena znova duchovní moc nad pravoslavnými v Boce a světskému »gubernátorovi« po boku vladyky i 26 knezům dány stálé roční platy. V míru Požareveckém pak (1718) krajiny Braići, Pobori a Maine, posud čásť Černé Hory, přiděleny území benátskému. Nástupce Danilův byl synovec jeho, metropolita Sava Petrović (1735–1781), muž slabý, který měl brzo po ruce pomocníky, jako metropolitu Vasila Petroviće († v Petrohradě 1766). Styky s Rusy byly bližší, ale stálé požadavky o peníze vzbuzovaly v zemi plno nedůvěry a ruští vyslanci nalézali v zemi plno nepořádku, sporův a neposlušnosti (viz zprávu pluk. Pučkova u Solovjeva 28, 42). R. 1767 zjevil se v Mainách na půdě benátské jakýsi Štěpán Malý, kamenník, který také léčil raněné a mluvíval tajemnými slovy prorockými. O něm roznášela se pověst, že je přestrojený car Petr III. On to nikdy sám netvrdil, ale také neupíral. Vážnost jeho tak vzrostla, že Černohorce na obecném sboru mohl zavázati k věčnému vzájemnému míru o lupech a vraždách a metropolitu v klášteře Stanjevići (v Mainách) na čas zatknouti. Turci udeřili na Černou Horu, ale odraženi. Benátčané vypsali na hlavu samozvance cenu a krutě potrestali své Maiňany pro podporování té tajemné osoby. Císařovna Kateřina II. vypravila (1769) na Černou Horu generála kníž. Jiřího Dolgorukého, který Štěpána na Cetinji prohlásil za podvodníka a uvěznil, ale za války rusko-turecké jej jako muže s nepopiratelnou autoritou ponechal jako velitele v Černé Hoře a zase odjel. Štěpán si počínal rozumně, cvičil vojsko, stavěl cesty, zařídil soud zemský atd. Výbuchem miny při stavbě cest těžce raněn; posléze v září 1773 v klášteře brčelském v Crmnici dýkou zabit od jakéhosi zrádného Řeka z Moree, který z otroctví pirátův ulciňských byl uprchl na Černou Horu a po této vraždě zase utekl k pašovi do Skadru. Tajemství Štěpána Malého zůstalo nevysvětleno; Dolgorukému vyznal, že je Bosňák a že se toulal po mnohých zemích; dle jiných byl bývalý hraničár z Liky nebo bývalý voják benátský nebo prý sběhlý mnich. Po Sávovi následoval synovec jeho Petr I. Petrović (1781–1830), jenž nastoupil za krušných okolností; gubernátor Ivan Radonjić kul pletichy proti němu a rodu jeho, a na Rusi Černohorci byli v takové nemilosti, že mladý metropolita po příjezdu do Petrohradu na rozkaz Potěmkinův ihned policejně odvezen nazpět na polské hranice. Zatím r. 1785 Kara-Mahmud Bušatlija, paša skaderský, Porty neposlušný, užil nepřítomnosti vladykovy a nesvornosti plemen i náčelníkův a vrazil až do Cetinje, vypálil klášter a na návratu drancoval v území benátských poddaných Pastrovićův, pročež Benátčané proti němu postavili v Boce silné loďstvo i vojsko. Pro Černou Horu vpád pašův neměl dalších následkův, jmenovitě když Petr po návratu obnovil svornost plemen a klášter zase vystavěl. Za války Ruska a Rakouska proti Turecku r. 1788—1791 přijeli r. 1788 na Černou Horu rakouský major Vukasović se 400 vojáky a ruský podplukovník hrabě Ivelić (z Risna v Boce) s proklamacemi od císaře Josefa II. i císařovny Kateřiny II., ale válečné operace se pro nedostatek děl nedařily, a ruské loďstvo, které se čekalo v Jaderském moři, zdrženo v Baltu vypuknutím války se Švédskem, pročež oba zástupci císařští ještě téhož roku odjeli. Č. H. však i nadále zásobována z Terstu střelivem. Mahmud paša skaderský pokusil se r. 1796 znova o pokoření Černé Hory, ale u Martinićův odražen a při novém pokuse v září u vsi řečené Krusi úplně potřen; lebka jeho chová se s korouhvemi podnes co trofej na Cetinji. Od té doby Brda zůstala při Černé Hoře. Když r. 1797 republika benátská zrušena, vladyka okkupoval Budvu a po příchodu Rakušanův jim ji zase formálně odevzdal. O soudnictví postaral se dvěma krátkými zákonníky z r. 1798 a 1803, ale administrace zůstala, jak byla, s dědičnými náčelníky. Když Rakousko r. 1805 bylo přinuceno postoupiti Dalmacii i Boku Napoleonovi I., rakouské posádky poč. r. 1806 odevzdaly Kotor s okolím ruskému admirálu Senjavinu, který připlul od Ionských ostrovů. Rusové se spojili s Černohorci a postupovali proti franc. generálu Lauristonovi, který byl zatím okkupoval republiku dubrovnickou. Dubrovník obležen, při čemž Černohorci celé okolí vypálili; zříceniny z těch dob stojí podnes. Generál Molitor posléze obleženou posádku vybavil, ale i když přitrhlo veliké vojsko Marmontovo, nebylo přese všecky tuhé boje v Konavlích s to, aby proti Rusům a Černohorcům prorazilo do Boky. S Francouzi spojili se i Turci. R. 1807 plukovník Zabělin s Rusy a Černohorci marně táhl na Nikšić, ba v květnu u Klobuka poražen od generála Launaye a od Turků. Boky Kotorské nabyli Francouzi teprve mírem tylžským 8. července 1807. Guvernér Dalmacie Marmont hleděl nabyti vlivu na Černou Horu, ale požadavky o dosazení francouzského konsula na Cetinji a o stavbu silnic odmítnuty, a revoluce v Braićích (1808), podporovaná Černé Hory, poučila Francouze o nebezpečnosti válek s těmito horaly. R. 1809 srbští povstalci vešli ve styk s Černou Horou. Karagjorgje vzal Sjenici, Vasojevići přišli až do jeho tábora a posel srbský, vojvoda Anta Simonović odebral se přímo k vladykovi tábořícímu u Nikšiće, ke smluvení společných operací, ale válečné štěstí v Srbsku se zatím rychle obrátilo. R. 1813 Černohorci se spojili s Angličany, obsadili Budvu a Herceg-Novi, obléhali Kotor a na kongressu v Dobrotě prohlásili unii Černé Hory a Boky s provisorní vládou 18 mužů, z polovice od obou stran volenou. Poč. ledna 1814 generál Gauthier střelbou anglických děl pohnut ke kapitulaci a odchodu. Angličané odpluli, ponechavše všude v Boce jen Černohorce. Vladyka sídlil pak půl léta nejvíce v Kotoru a v Dobrotě. Ale snahy o Boku byly marny, neboť nároky Černé Hory nenašly podpory ani u Rusů, katolíci Boky byli proti nim, a v míru pařížském Boka přisouzena Rakousku. V červnu 1814 obsadil generál Milutinović k veliké nevoli Černohorců Kotor s celým krajem. V nejbližší době následovaly časy plné anarchie, s hladem a silnou emigrací. R. 1820 Delipaša, vyslaný od bosenského vezíra Dželaleddina, poražen na Morači. Styky s Rusy ochladly, v l. 1807—1825 obvyklá subvence nebyla vyplácena, až nastoupil car Mikuláš, který dal vyplatiti i pomoc za léta minulá. Petr I. zemřel 81letý; žil chudobně a prostě i po smrti za svatého co »sveti Petar Cetinjski«.

Následoval 17letý synovec jeho Petr II. Petrović (1830—51), u lidu známý co »vladika Rade« dle světského jména jeho, r. 1833 posvěcený v Petrohradě, slavný básník srbský. Začal s reformami, r. 1832 zrušil hodnost světského »guvernadura« z rodu Radonjićův, která posud autoritě vladyků tak překážela, zařídil 12členný senát, gardy »perjanikův« a »gvardiji« co jádro stálého vojska, zavedl první daně a zemskou finanční kancelář, založil tiskárnu (1834) a školy atd. Boje s Turky na hranicích však nepřestávaly rok co rok. R. 1835 hrstka Černohorců přepadla hrad Žabljak, ale vladyka jej brzo vrátil; r. 1843 Turci trvale obsadili ostrovy Vranjinu a Lesendrii v Skaderském jezeře. Marné byly úmluvy, jako v r. 1842 schůze a smlouva s Alipašou Rizvanbegovićem v Dubrovníku. Turci přivedli jednou Pipery na svou stranu, ale ti pokořeni a vinníci zrady zastřeleni. Oproti Rakousku provedenou r. 1832 regulování hranic u Kotoru, načež r. 1837 vladyka postoupil pohraniční klášter Stanjević obé za peněžní náhrady. R. 1848 Jelačićovi nabízel pomocný sbor 2000 mužů do Uher, což však přijato nebylo.

Synovec Petra II. Danilo I. (1851–1860, v. t.) nechtěl následovati jako metropolita; se svolením Ruska a Rakouska prohlášen za prvního světského knížete Černé Hory (knjaz i gospodar Crne Gore i Brdah). Turci se pokusili sice o pokoření Černé Hory, ale tažení Omerpaše r. 1853 rychle zastaveno energickým zakročením Rakouska. Danilo zrušil dědičné náčelníky a dosadil na jejich místo úředníky či kapetány, založil organisaci vojenskou, zapověděl krvavé msty a plemenné války a vydal r. 1855 zákonník. Za krimské války choval se klidně, ale po míru pařížském naléhal na uznání neodvislosti Černé Hory, a když Turci poraženi u Grahovu r. 1858, dosáhl výhodného regulování hranic od mezinárodní kommisse. Dne 13. srpna 1860 zavražděn v Kotoru od emigranta černohorského. Následoval po něm 19letý synovec jeho Nikola I. (v. t.), nynější kníže, syn vojvody Mirka († 1867). Začátek vlády byl krušný. Č. H. podporovala povstání Luky Vukaloviće v Hercegovině, ale Derviš paša po tuhých bojích zásobil obležený Nikšić táhl skrze Brda k Omerpašovi v rovině u jezera Skaderského, načež Turci vnikli až k Rijece, chtějíce odtud proraziti k Cetinji. Ale brzo mír uzavřen a Rijece na »Gospogjin dan« r. 1862. Hranice regulovány dle posledních mezinárodních ustanovení. Následovalo 14 klidných let, jichž využito k organisaci vojska přispěním důstojníků ze Srbska, k založení dělostřelectva i závodů vojenských, ku zvelebení školství, stavbě silnic a telegrafův atd. Na místo zákonodárných pokusů dosavadních svěřeno vypracování nového kodexu Bogišićovi. Vypuknutí revoluce hercegovské v létě 1875 zase obrátilo pozornost k Černé Hoře. Válka Turecku vypověděna teprve za rok, spolu se Srbskem r. 1876. Tažení přes Nevesinje k Mostaru se nepodařilo; za to v červenci Muktar paša poražen ve Vučím dole a v říjnu vzata pevnost Medum. Černohorci, čítající i s hercegovskými povstalci asi 25.000 mužův, udatně bojovali proti veliké přesile dobře opatřených vojsk tureckých. Pokroky jejich na podzim zastaveny příměřím. Roku 1877 válka začata spolu s Rusy, Rumuny a Srby znova. V červnu Sulejmanpaša prorazil od Nikšiće ke Spuži, kde stál Ali Sail paša, ale tam po desítidenním boji oba odraženi a zahnáni k Podgorici; kooperace s úmyslem offensivy proti Cetinji se nepodařila. V září se vzdal Nikšić, 28. pros. 1877 (prav. kal.) vzat po dvouměsíčním tuhém obležení Bar, jejž se Turci marně namáhali vybaviti i po moři i po suchu, a v lednu 1878 útokem vzat i Ulciň. Dle míru svatoštěpánského (3. břez. 1878) Č. H. měla kromě pomoří od rakouské hranice až k Bojaně dostati Gacko, Foču, Plevlje, Priboj, Prjepolje, Bjelopolje, Rožaj i Gusinje, tak že by mezi ní a Srbskem zůstal jen úzký pruh s bosenskou silnicí. Mír berlínský tento rozsah velice ztenčil, jmenovitě na severní straně, ale uznal neodvislost Černé Hory a dal jí v Baru přístup k moři. Albanci, pobádaní od Turků, nechtěli vykliditi krajiny okolo Gusinje a Plavy, což mělo za následek opravu míru; Č. H. náhradou za tato territoria dostala Ulciň, jenž ji po mezinárodní námořské demonstraci v listopadu 1880 odevzdán. — Přátelskými styky s Tureckem, Rakouskem a Itálií kníže své mezinárodní postavení obratně utvrdil. Staré přátelské spojení Černé Hory a Ruskem utvrzeno sňatky dvou dcer knížete Nikoly (1889); »knja ginjica« Milica zasnoubena s velkoknížetem Petrem Nikolajevičem, Stana s vévodou Jiřím Leuchtenberským. Zároveň dynastie Černohorská se zblížila se srbskými Karagjorgjevići sňatkem kníž. Petra Karagjorjeviće se Zorkou († 1890), rovněž dcerou kníž. Nikoly. Následník trůnu černohorského je kníže Danilo (* 1871); mladší bratří jeho jsou Mirko, »veliký vojvoda zetský a grahovský«, a Petr, »veliký vojvoda zahumský«. Od otázky ulciňské se klid na Černé Hoře ruší jen pohraničními srážkami s Albanci na jižním pomezí. Neúroda, způsobená suchými léty, vedla nedávno k silné emigraci do Srbska. Přese všecken nedostatek finančních prostředků země stále prospívá rostoucím obchodem, stavbami silnic, školami, reformami zákonodárnými a j. KJk.

Literatura (novější). Archimandrita Nikifor Dučić, Crna Gora v Glasniku srb. učeného družstva, sv. 40. (1874); Gopčević, Montenegro und die Montenegriner (Lipsko, 1877); baron Nik. Kaulbars, Zamětki o Černogorii (Petrohrad, 1881); dr. Bernh. Schwarz, Montenegro (2. vyd. Lipsko, 1888); P. Rovinský, Černogorija a jeja prošlom i nastojaščem, díl I. (Petrohrad, 1888, Sborník rus. akad., díl 45.). Rozmanité materiály v černohorských kalendářích »Orlič« a »Grlica«. České cestopisy: Dušan Lambl, Zpráva o Černé Hoře a Černohorcích (ČČM. 1850); Josef Holeček, Č. H. v míru (Praha, 1883); Za svobodu (1878—1880); Lad. Kuba, Světem slovanským, I. Na Černé Hoře (Poděbrady, 1892). — Dějiny. Mijatović, Balšići (Glasnik, díl 49.) a Despot Gjuragj Branković (Bělehrad, 1880, 2 díly); Nikifor Dučić, Kniževni radovi (Sebrané spisy hist., tam., 1891 a n.); Milutinović, Istorija Crne Gore (Budín, 1835); Medaković, Istorija Crne Gore (Zemun, 1850); Dem. Milaković, Istorija Crne Gore (Zader, 1856, ital. od Kaznačiće, Dubrovník, 1877), sahá do r. 1833; Jean Vaclík, La souveraineté du Monténégro (Paříž a Lipsko, 1858); Gopčević, Der turko-montenegr. Krieg (Vídeň, 1877–79, 3 sv.); četné listiny z novějších dob a důležité monografie vydal Černohorec Marko Dragović v bělehradském Glasniku a v záhřebských Starinách. – O právních poměrech země viz: Bogišić, Zbornik sadašnjih pravnih običaja u južnih Slovena, Záhřeb 1874); A propos du Code civil du Monténégro (Paříž, 1886); R. Dareste, Le nouveau Code du Monténégro (Paříž, 1888); Zygel, Obščij imuščestvennyj zakonnik dlja černogorskago knjažestva (v ruském periodič. Věstniku, 1888). – Podrobnou mapu vydal ruský generální štáb; pěkná reprodukce její (1:294.000) rovněž od generálního štábu nalézá se u knihy Rovinského. KJk.