Ottův slovník naučný/Čepování

Ottův slovník naučný
Čepobití	Čepování	Čepovec

Údaje o textu
Titulek:	Čepování
Autor:	Jindřich Fialka
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 590–591. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Čepování

Čepování, též sčepování (něm. Verzapfung), v tesařství jest spojení dřev, kde v jednom dřevě zřídí se důlek, dlab, hnízdo, do kterého vniká dřevo druhé výstupkem, čepem; tloušťka čepu rovná se obyčejně třetině tloušťky dřeva slabšího. Čepem končí se buď jen jedno dřevo neb obě; upravuje se pak rozličně. V obr. 956 značí (1) čep rovný, jednoduchý, jehož užívá se obecně při č. trámů tenčích; trámy tlustší pojí se čepem dvojitým (2). Má-li býti spojení ukryto, volí se čep s plátem (3) nebo čep se dvěma pláty (4). Trámy uložené ve stavebních konstrukcích vodorovně a značně obtížené, spojují se čepy skrácenými, a to buď čepem rovnočelným skráceným (5) nebo čepem šikmočelným skráceným (6), a utuží se zároveň skobami. Někdy bývá toto č. sesíleno zapuštěním, a to buď rovným (7) nebo šikmým (8). Mají-li se č-m spojiti trámy nerozlučné, jak bývá při některých stavbách vodních, pojí se čepem zaklínovaným (9); dřevo vodorovné má tu rozevřený dlab veskrz jdoucí a čep druhého dřeva rozklínuje se tvrdými klíny tak, aby vyplnil celou míru dlabu. Končí-li č-m oba trámy, užívá se čepu odsazeného (10), nebo čepu na pokos (11) anebo konečně čepu nárožního, který se zove též ostřih (12). Fka.