Ottův slovník naučný/Úhonnost

Ottův slovník naučný
Úhonice	Úhonnost	Úhor

Údaje o textu
Titulek:	Úhonnost
Autor:	neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýšestý díl. Praha : J. Otto, 1907. S. 108. Dostupné online.
Licence:	PD anon 70

Úhonnost (něm. Anrüchigkeit), v něm. právě jistý druh zmenšení cti a vážnosti a pak i právní způsobilosti. Ú. zakládala se na nemanželském zrození a zabývání se některými živnostmi. Tak byli úhonnými pohodní, mlynáři, ovčáci, tkalci. Ale již říšský policejní řád z r. 1577 obmezil ú., a podle říš. usnesení z r. 1731 ú. lpěla jen na pohodném a jeho dětech pomáhajících mu při živnosti, jakož i na dětech nemanželských. Účinek ú-i záležel v neschopnosti vstoupiti do cechu nebo korporace, nabýti ordinace nebo léna. Podle říšského usnesení z r. 1772 mohla ú. zrušena býti tím, že zeměpán prohlásil úhonnou osobu za počestnou. Od ú-i v tomto technickém slova smysle sluší lišiti opovržitelnost (Verächtlichkeit), jež se zakládá na odsouzení veřejným míněním pro zpustlý způsob života. Opovržitelní jsou poběhlíci, cikáni, kuplíři, nevěstky a podobné osoby. Právní účinky opovržitelnosti jsou zejména menší hodnověrnost a nezpůsobilost k poručenství a k jistým povoláním. V jednotlivých případech záleží na soudcovském uznání, zda má opovržitelná osoba nésti následky svého zpásobu života. Srv. Beneke, Von unehrlichen Leuten (2. vyd., Berl., 1888).