Přeskočit na obsah

Otec Kondelík a ženich Vejvara (Schulz)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Otec Kondelík a ženich Vejvara [red 1]
Podtitulek: (Elektajournal.)
Autor: Karel Schulz (jako Schz)
Zdroj: Lidové noviny, roč. 34, č. 559, s. 4
Archiv Lidových novin
Vydáno: 6. listopadu 1926
Licence: PD old 70

Opět nový český film a opět literární adaptace, a to dokonce o dvou epochách, z nichž první jsme měli příležitost shlédnouti při dopolední slavnostní premiéře 5. listopadu. Stejnojmenný líbivý pražský román Herrmannův bez filmových kvalit byl zfilmován z důvodu celkem nejasných, které snad jen finančník nazve obchodními, ale které naprosto není možno nazvati ani filmovými, ani uměleckými. Je to jeden z těch filmů, které vám nemají naprosto co říci. Snad jsou líbivé – ale to nerozhoduje. Filmař, který má vychovávati své obecenstvo (což se u nás vůbec nikdy nedělo a neděje), neměl by pořád dbáti na jeho běžný vkus, neboť jednak musí sám k sobě býti pak vnitřně neupřímný, jednak má zde lacinou výmluvu, jakýsi hromosvod, na který se všechno svede, když film se ukáže býti prázdným a banálním, nebo dokonce špatným. I zde nebylo filmově nového předvedeno nic. Jest to knižní ilustrace. Není to už sice to soustavné kopírování románového textu ale jest to fotografování jeho nejhlavnějších partií. Humor zde byl většinou slovný. Obecenstvo se smálo více vtipům titulků, než vtipům na fotografii. A psáti o scenáriu, námětu a literární podstatě tohoto filmu znamenalo by znovu vyjmenovati všechny ty hříchy adaptací, tolikrát již v denním tisku bezvýsledně vypočítávané.

Režisér Karel Anton se poctivě a upřímně namáhal udělati z toho všeho film a měl na několika místech opravdu filmové, neliterární nápady. K. Anton jest jeden z toho mála našich režisérů, kteří mají erudici a kteří přistupují k filmu s určitou kulturou a ne rovnou od provazolezecké hrazdy, a to znamená, že jeho režie byla vkusná a dovedl zdůrazniti jemná a citová místa filmu, vyvarovav se kondelíkovské karikatury. Zprvu jsem měl strach, nebudou-li tam figury z Humoristických Listů. Nebyly. Byl v tom kus pražského života, pražské atmosféry a okamžiky velmi jímavě zachycené. Ale jsa vázán nešťastným, únavným libretem, upadl i on často do onoho »vyhovování běžnému vkusu obecenstva«. Také nechápu, proč se režiséři tolik bojí technických nápadů, montáží, clony atd. Scény na parníku po tom přímo volaly. Ale dobrá a hlavně vkusná režie K. Antona vedle hereckých výkonů Pištěka a Nedošínské, jest rozhodně největší plus tohoto filmu. Theodor Pištěk byl velmi dobrý, ba myslím, že to byl jeden z jeho nejlepších výkonů. Jest to charakterní herec, jakého druhého zde nemáme. Též Nedošínská hrála výborně a škoda jen, že její role byla tak – nefilmová a že se v ní musela její invence hodně tísnit. Pepička Jarmily Vackové byla slabá. Zlepšila se tehdy, když mohla uplatnit svůj temperament a zhoršila se vždy, kdy měla zahrát sentimentální husičku. Její herecký talent jest zcela jinde. Jiří Hron jako Vejvara byl pasivní, průměrný, dobře kreslený s dobrou maskou. Fotografie (Vích) byla někdy hodně neostrá, dokonalé byly pohledy na Prahu a pak několik interieurových snímků, za to večerní snímky technicky velmi nedokonalé.

A tak tento film, jako řada ostatních, má zase pouze ten význam, že se všichni na něm učíme. Učili se nejen herci, ale i my se učíme poznávat dobré a špatné režiséry, operatéry a výraznost osob. Znovu je nutno zdůraznit, že místo úrovně umělecké mají naše filmy dosud úroveň školní, a i za to můžeme být vděčni. Víme už, že jsou režiséři, kteří pochopili nemožnost adaptací a snaží se z toho udělat film (dr. Kolár, K. Anton, Innemann) a režiséři, kteří to nepochopili. Víme už, že máme dobré operatéry a špatné a víme, že Pištěk, Nedošínská a Vacková jsou herci opravdu filmoví. A zbývá tedy jen doufat, že konečně s těmito předpoklady uvidíme také jednou film.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Otištěno v rubrice Ze světa filmů.