Osudová chvíle

Údaje o textu
Titulek:	Osudová chvíle
Autor:	Bohumil Baxa
Zdroj:	Národní politika, roč. 56, č. 266. s. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	27. 09. 1938
Licence:	PD old 70

Podle návrhů západních demokracií útraty zachování evropského míru má výhradně nésti Československá republika. Nelze dobře rozuměti, jaké důvody vedly západní demokracie k vypracování těchto návrhů, ale nesluší přehlížeti, že uskutečnění těchto návrhů znamená pro celou veřejnost evropskou dvojí újmu nedozírného dosahu.

Jest to předem újma rázu spíše právního. Jako v životě soukromém, tak i v životě veřejném a vůbec ve společenství národů platí stěžejní zásada: pacta sunt servanda (smlouvy nutno zachovávati). Nelze si přece dobře představiti, jak by vypadal skutečný život, kdyby lidé spolu uzavírali smlouvy s úmyslem smlouvy ty neplniti, kdyby dané slovo nemělo vůbec váhu a kdyby každý dané slovo mohl podle libosti zrušiti. Takový život byl by prostě nemožný.

Ale co platí pro život soukromý, platí ve zvýšené míře pro život veřejný, v prvé řadě pro společenství národů. Neboť v životě soukromém lze se při neplnění smlouvy dovolati ochrany státních orgánů, především soudu, ale v mezinárodním společenství takových orgánů není. Zde platí výhradně jen dané slovo a vůle a ochota uzavřené smlouvy plniti. Dějiny lidstva jasné ukazují, že vzájemné styky národů se mohly ustáliti teprve tehdy, když mezinárodní smlouvy byly zachovávány a závazky z nich plynoucí byly také plněny. I mezinárodní právo veškero jest více méně založeno na mezinárodních smlouvách a platnost jeho závisí na ochotě a vůli států mezinárodní smlouvy a závazky z nich plynoucí plniti.

Zdá se však, že v tomto stavu věcí nastal po světové válce znatelný obrat: mezinárodní smlouvy se neplní. Jest tu Společnost národů, jsou tu smlouva locarnská a t. zv. pakt Kellogův, ale, ptáme-li se, zda se tyto smlouvy plní, odpověď vyznívá záporně. Jsou tu dále spojenecké smlouvy mezi jednotlivými státy, ze kterých vznikají vzájemná práva, ale také vzájemné závazky. I naše republika má takové spojenecké smlouvy. Závazky z nich plynoucí jsme vždy věrně plnili, i když nám z toho neplynul okamžitý prospěch. A nyní, když nastal okamžik, aby závazky z nich plynoucí byly splněny také od druhé strany, co se nám místo toho dalo? Záruka nové upravených hranic? I záruka přináší s sebou určité závazky a kde máme jistotu, až nadejde den plnění těchto nových závazků, že i tyto nové závazky budou dodrženy? Právo jest nesporně na naší straně. Ale co nám pomáhá dobré právo? Mezinárodní smlouvy se prostě neplní a mezinárodní bezpečnost právní jest ta tam. To jest zajisté právní újma velmi citelná. Jakou cestou podle toho půjdou další vzájemné styky národů, lze si snadno domysliti.

Ale jest tu dále znatelná újma rázu politicko-mravního. Ve státech evropských nastalo od nejnovějších dob třídění na státy demokratické a státy diktátorské. Nelze upříti, že až dosud státy diktátorské vykazovaly stálé úspěchy, demokratické však klidily jen neúspěchy. Na vahách mezinárodní politiky demokratické státy se ukázaly vždy lehčími. A nyní, když nastal rozhodný okamžik měření sil, v době pro demokratické státy velmi příznivé, demokratické státy opět nevydržely. Prý pro zachování světového míru. Dobře. Není zajisté poctivého člověka na světě, který by nechtěl mír. I my z plného srdce a usilovně si přejeme mír a v tom jsme se západními demokraciemi za jedno; rozcházeli jsme se jen v prostředcích. Západní demokracie patrně přehlížejí, že se mír udržuje nikoli se založenýma rukama, nýbrž v prvé řade činorodou vůlí a železnou energií. O mír se nezahálí, o mír dlužno někdy také bojovat. I v tomto směru jest tudíž demokracie na ústupu. Jaký bude toho konečný důsledek? Nijaký jiný, než že slabší státy budou hledati ochranu nikoli u států demokratických, nýbrž u států diktátorských, neboť slovo diktátorovo bude mocnější, než slovo demokratického státu a až dojde k novému rozhodnému boji mezi demokracií a diktaturou — a k tomu boji jednou dojíti musí — nevím, zda poměry pro demokracii budou tak příznivé jako v době přítomné.

Rozhodlo se o nás bez nás. Není to po prvé v dějinách našeho národa. Přečkali jsme to a přečkáme to bohdá i nyní. Jedinci rodí se a umírají, to jest jejich úděl, ale národ žije věčně, má-li jen vůli žíti. Jsme tu již déle jednoho tisíciletí, mnohé a velké bouře se přehnaly přes naše hlavy, a budeme tu nadále, ať se děle cokoliv. Jsme národ příliš houževnatý a máme příliš velkou životní sílu, než abychom nesnesli i toto a jsme národ příliš ukázněný, než abychom se pro události dneška rozdvojovali. V ukázněnosti a v jednotě jest naše síla a nás život chceme žíti a budeme také žíti.

Končím tim, čím jsem končil již jednou v tomto listě. Národové neumírají vraždou, nýbrž sebevraždou.

Dr. Bohumil Baxa.