Omladina a pokrokové hnutí/V šupárně

Omladina a pokrokové hnutí Antonín Pravoslav Veselý
Zatýkání	V šupárně	V Novoměstské trestnici

Údaje o textu
Titulek:	V šupárně
Autor:	Antonín Pravoslav Veselý
Zdroj:	VESELÝ, A. Pravoslav. Omladina a pokrokové hnutí Online na Internet Archive
Vydáno:	Vlastním nákladem 1902. s. 200 – 211.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Omladina

Překročiv práh domova. stanul jsem překvapeně. V pokoji seděli dva muži. z nichž jeden byl mně již dobře znám. Byli to detektivové. Zašveholili líbezně, abych šel s nimi. Věděl jsem, kolik uhodilo. Roztržitě jsem poobědval (apetit jsem měl pohledem na návštěvu zkažený), promluvil několik slov s domácími a uprostřed mezi oběma, jako Kristus mezi dvěma lotry, vyšel jsem na ulici. Na hovor neměl jsem ani pomyšlení. Ulicemi hemžili se lidé a my šli mlčky v divné náladě... Brzy jsem zahlédl nevlídnou budovu policejního řiditelství. U vrat. velkých jako rozevřená tlama velryby, čekající na kořist, stáli strážníci. Vkročil jsem dovnitř; oba ochotní průvodčí ani na krok mne neopustili; vedli mne přes dva zasmušilé, prázdné dvory, přes schody, do prvého poschodí, kde se nalézají kanceláře. Byl jsem uveden do předsíně, přepažené dřevěnou stěnou, za kterou tu a tam vylézala mladá i stará, lysá i kvetoucí hlava, zvědavýma očima pozorujíc nového příchozího. Moji průvodčí zmizeli. Nabídnuto mi místo k usazení.

V celém pokoji bylo ticho, jen strážníci seděli za svými papíry. Náhle rozestoupily se dvéře a do nich vehrabal se člověk s obvázanou nohou. Podle jména, jímž byl vítán, jsem jej poznal; náležel k témuž počestnému cechu jako moji průvodčí. Dal se do hovoru s písaři. Za chvíli přihnal se komisař Chevalier, velký muž černých vousů a vlasů, s lišáckýma, potměšilýma očima. Muž s bolavou nohou pozdravil, jak se sluší na podřízeného a představený tázal se jej, co mu je. Místo odpovědi ukázal tázaný na nohu; představený jej žádal, aby ji rozvázal. Muž s bolavou nohou sňal obvazek a ukazoval ránu. Byl asi ve velké lásce u komisaře Chevaliera, a prokázal policii dobré služby, když se tento snížil k pohledu na špinavou, bolákem rozjizvenou nohu. Po několika slovech vybelhal se muž s bolavou nohou pryč. — —

Vstoupil jsem do jiné kanceláře. Bylo v ní několik psacích pultů. U jednoho seděl policejní úředník. Uprostřed kanceláře stála dívka, jedna z oněch opuštěných, bezbranných, jichž slabost nízká hrubost mužů tak využívá. Byla chatrně oblečena a jaksi ustrašena. Zdálo se, že je zde poprvé. »Kde jste bydlela?« tázal se policejní úředník. Dívka, neodpověděvši na tuto určitou otázku, dala se do pláče a utírajíc si špinavou zástěrou uslzené oči, pravila: »Milostpane, já si najdu práci, já to již dělat nebudu.« Ale policejní úředník si toho ani nepovšiml. Možná, že by jeho zájem více vzbudilo, kdyby mu byl upadl knoflík u kabátu, nebo kdyby chloupek neuctivého peří zalétl na jeho c. k. rukáv. Byl by mu věnoval jistě pečlivější pozornost, nežli tomuto opuštěnému, nešťastnému tvoru, který, jak pláč jeho prozrazoval, nebyl prost všech lepších úmyslů. Hrabaje dlouhými, hubenými prsty v aktech, pravil neúprosný muž zákona jaksi nevrle: »Ale, kde bydlíte ?« — »V Platnéřské ulici číslo 000.,« odpovědělo děvče. Na to mu pokynuto, aby se vzdálilo.

Počal stručný rozhovor o mojí věci. Stoje takto, uslyšel jsem náhle křik ze vzdálených místností, kde dleli zatčení. Rámus se vzmáhal. Nejspíše vypukla tam pranice. Policejní úředník rozkřikl se na jednoho policistu: »Jděte tam!« Vyzvaný se zvedl a rozhorleně utíkal do místnosti. Za chvíli rozhostil se hrobový klid . . . Můj výslech se skončil. Byl jsem odevzdán žalářníkovi, který mne zavedl do jakési předsíně; v ní seřaďují se zatčení, očekávající svůj odchod v průvodu tajných či veřejných strážníků do vazby k zemskému nebo okresnímu soudu (pod věž či do jenerálu). Zde byl jsem prohlédnut, odňat mi klobouk a z mých kapes vybrány všecky drobnosti. Na to mě žalářník, nesa klíče, vedl dvorem do chodby, na jejíž obou stranách byly nevelké, těžké dvéře, opatřené zámky. Byl to nezapomenutelný okamžik!... Vstup do jiného světa, do světa vyvržených a zbídačelých, s nimiž jsem posud nikdy nepřišel do styku. Klíč zaskřípěl a já jsem vklouzl. Jaký to byl pohled! Než jsem se vrpamatoval, dvéře zapadly. Zraku mému naskytovalo se pošmurné divadlo. V rozsáhlé, špinavé místnosti, ze dvou stran na zdi přilepena byla řada pryčen, které mohl ten, kdo si chtěl odpočinouti, spustiti k zemi a lehnouti si na ně. Dole byly pryčny podepřeny dřevěnou nohou. Některé byly spuštěny a na nich v divné chumelenici válely se rozedrané lidské postavy v různých položeních; člověka nebylo lze takřka v nich rozeznati; vypadali jako nedbale pohozená hromada hadrů z dráteníka. Někteří z ležících spali. Jiní pozvedli hlavu, švihli okem po novém obyvateli, a nedavše se vyrušit ze svého klidu, opět ulehli.

Zůstal jsem opodál stát a prohlížel svoji společnost. Byl jsem překvapen a chvílemi pojímala mne zlost. Po krátké době kupy hadrů začaly se pohybovat; někteří spáči vstávali. Dal jsem se s jedním do hovoru. Byl to roztrhaný, špinavý mladík se surovým výrazem tváře. S úctou pohlížel jsem na pryčny, pátraje, brzy-li uvidím něco bílého po nich se pásti; sednouti na ně jsem se neodvažoval. Chodě od jedné zdi ke druhé, konal jsem raději svá pozorování. Místnost byla klenutá; vysoko nad podlahou byla dvě malá, silnými mřížemi opatřená okna, vedoucí do dvora. V rohu stála železná kamínka a v koutě pod oknem dřevěná nádoba, špatně přikrytá víkem, odkud vycházel, jak s ní někdo pohnul, nesnesitelný zápach... Dusil mne a marně jsem před ním unikal, táhl se celou místností. Okna byla malá a dvůr sám neměl čerstvého vzduchu nazbyt. Moji spolubydlitelé zatím vstali a shledávali svoje hadry; mělť právě přijeti v tu dobu (as ke 2. hod. odpol.) vůz, který odváží do fišpanky ty. kdož jdou »po šňůře« (šupem).

Náhle povstal hlomoz a zmatek; hrubé nadávky jen jen padaly. Ohlédl jsem se: bosý člověk, s divokou tváří honil po cele mladšího, jemu podobného druha. Nemoha ho lapnouti, zastavil se, sundal s nohou křápy a než jsem se nadál, zafičely mně kolem hlavy. Na štěstí ji však minuly a padly do kouta. V šupárně utvořily se zatím dva tábory: jeden labužnicky sledoval hádku a projevoval nad ní svoji radost, druhý bručel a mísil se do toho. Sokové stáli proti sobě s napřaženýma rukama a častovali se nejvybranějšími nadávkami. Žádný však neměl odvahu, dáti druhému pocítiti sílu své pěsti. Konečně to posluchače omrzelo, vložili se do hádky a oba soupeři v nadávkách ustali. Bosý sebral se země onuci, pro kterou právě svedl šarvátku, poněvadž mu ji soused kamsi pohodil, sedl si na pryčnu a začal si obvazovati nečisté nohy.

Za okamžik zarachotil vůz, žalářník otevřel a několik jich vyvolal, čekal jsem, že půjdu též pryč, ale marně. Odkázali mne na příští den. Valně mne to nepotěšilo, ale otupěl jsem, než abych se nad tím mnoho kormoutil. Pečlivě jsem očistil jednu pryčnu, posadil se na ni a začal rozprávěti se svými spolubydliteli. Na pryčně u okna seděl stařec, sedmdesátiletý, jak tvrdil, který s třesavým hlasem a s jakousi trpkostí vypravoval svůj příběh. Vlasy měl dlouhé, bílé, postavu vyčouhlou, tváře hubené, špičaté, svraštělé. Oblečen byl dosti čistě. Po celý čas mého zajetí seděl zadumán, hlavu maje rukou opřenu. Přemýšlel o svém osudu. Na stará kolena, když nohy neslouží, jíst se ale chce, kdy člověk potřebuje největší péči, vržen do smrduté, špinavé díry!... Přišel do Prahy z blízké okolní vesničky, kde měl od obce jakýsi skrovný útulek a v jednom krámku žebral. Sotva z něho vykročil, již se tu namátl strážník a ubohého starce zatkl... Druhý, s nímž jsem mluvil, byl jakýsi krejčí, malé postavy, jeden z těch, kteří stávají v ulicích a shromaždištích páté čtvrti. Měl na sobě usmolený kabát: krk ovázaný šátkem. Vyprávěl, že má syna v učení; bližšího nic o své rodině neřekl. Hledal prý v kterémsi domě byt svého přítele, ale lidé prý mysleli, že jde na půdu krást prádlo a proto ho dali zatknout. Je-li tomu tak, nevím. Spřátelili jsme se spolu a vyprávěli si navzájem. Odpoledne uplynulo v samých historkách o pranicích a podobných kouscích. Zvláště jeden hranatý chlap rozšiřoval svoji slávu v tomto nekalém sportu. Se smíchem vypravoval, jak byl veden strážníkem za bránu. Strahovskou vyšel z Prahy a sotvaže se strážník od něho vzdálil, obrátil se a ubíhal Bruskou branou nazpět. Z dlouhé chvíle uspořádali jsme malý hon. V tichu zašustěla myš a my jsme ji pronásledovali po cele, až nám zmizela v díře za kamny, odkudž asi často podnikala výlety do našeho rayonu.

Přibližoval se večer. Všichni jsme mlčky přecházeli celou. Jeden po druhém pak ulehl, já jsem ale zůstal na nohou, nemaje na spánek ani pomyšlení. Konečně na vybídnutí krejčíře spustil jsem pryčnu a ulehl si vedle něho. Ale spáti se nikomu ještě nechtělo. Bylo tedy navrženo, že každý musí vyprávěti nějakou anekdotu nebo příběh. Když se úplně setmělo, posadil se jeden a jal se přítomné baviti: povídal historky, kterým se všichni smáli. Nesledoval jsem jeho řeči, těkaje myšlénkami jinde, vím toliko, že byly kluzké a sprosté, vypravované »lidovou« mluvou, bez ohledu na spisovnou řeč. Všechno má svůj konec; i trpělivost: posluchači usínali. Přikryl jsem se svým kabátem, neboť v cele bylo chladno a na pryčnách nebylo ani slamníku, ani deky, ba ani polštářku pod hlavu, a přitlačiv se ku krejčímu, usnul jsem. Několikrát jsem byl probuzen.

Když jsem byl v nejlepším spánku, zakmitlo o půl noci na dvoře světlo, problesklo klíční dírkou, v zámku zarachotilo a dovnitř klátivým krokem vpotácela se jakási postava. Žalářník, v ruce drže světlo, stál před prahem a zamykal. V cele nastala opět úplná tma. Čekal jsem, co se bude díti. Chvíli bylo ticho; příchozí patrně přemýšlel, do jaké sloty to zapadl, a začal se pomalu s bručením štrachati kolem zdi, ale jsa patrně již se zařízením tohoto doupěte obeznámen, přibelhal se k pryčně, sáhl po ní v blahém pocitu, ale uchopil kteréhosi, nic netušícího spáče za údy. Hned na to se ozvalo strašné zaklení, nadávky se sypaly zároveň s doporučením příchozího do nepěkného kteréhosi místa... Příchozí, zaražen uvítáním, ani nedutal a poněkud pozorněji šoural se dále, při čemž ještě tu a tam probudil některé spáče, jak dalo se z bručení a převracení se na pryčnách souditi. Na své bludné cestě dostal se až ke mně; vedle byla prázdná pryčna. Než jsem se nadál, praštil sebou na ni; nepříjemný zápach lihovin mě ovanul. Skrčil jsem se ještě více, ve snaze, abych nepřišel do příliš blízkého styku; kdož pak ví, co to bylo za člověka a kde se válel. Za nedlouho soused chrápal a i já upadl do hlubokého spánku, z něhož jsem však byl ještě několikrát příchodem podobných noclehářů vyrušen. Někteří z nich se ani mnoho nenamáhali s hledáním pryčny a flekli sebou na zem, jak kde stáli. Po celou noc pociťoval jsem nepříjemný chlad cely.

Sotvaže první paprsky pronikly ráno mřížovím, posadil jsem se v polotemnu na pryčnu a rozhlížel jsem se. Nijak nebyl jsem s to, spřáteliti se s myšlénkou, kde jsem. Prvé co na mne účinkovalo, byl strašlivý vzduch, vzduch plný puchu, až k zalknutí. Představme si tmavou, studenou místnost, s malými uzavřenými okny, plnou zápachu ze špatně kryté nádoby, výparů chrápajících spáčů a sem tam se povalujících opilců a obraz je hotov. Slezl jsem s pryčny a oblékl zmačkaný kabát. Cítil jsem sesláblost a nevolnost, jako človek po pořádné opici, žaludek byl prázdný, dusnota kolkolem mě svírala, ale já nemohl vyraziti na čerstvý vzduch, jsa nucen vyčkávati, jak vyšší moc o mne rozhodne. Za chvíli počalo se tady hýbati, spáči vstávali a mnohý z nich s údivem vzpomínal, jak se sem dostal. Do cely vešel žalářník, kterého jeho častí strávníci zvali »pan Jozífek«. Dva muži uchopili dřevěnou nádobu (kýbl), vyprázdnili její libovonný obsah a nanesli do konve vody k mytí. Nastalo šplouchání. Každý nabral do hrsti vody, opláchl si obličej a utřel se cípem kabátu nebo rukávem; nebylť tu ani ručník ani jakýkoliv utěrák, natož snad hřeben a mýdlo. Pět prstů projelo vlasy a účes byl hotov.

Pak se znovu otevřely dvéře a vyšli jsme na dvůr. Celý náš průvod, pestrý a trapný na pohled, chomáč bizarních postav, pohyboval se přes dvůr ku schodům vedoucím k lékaři. Procedura u lékaře brzy se skončila a my jsme šli na opáčnou stranu dvora do jiného oddělení. Po schodech přišli jsme k jakési místnosti, kterou náš průvodčí otevřel. Byla to malá, dlouhá síňka, prázdná, jen kolem zašpiněných počmáraných zdí stály dlouhé lavice. Jediné okno ukazovalo do dvora. Naproti němu vedly malé schůdky do jiné místnosti. Byli jsme v oddělení, jemuž se v domácí hantýrce říká »na špiglu«. V síni bylo již několik lidí, ještě chatrněji a zbědovaněji vyhlížejících, než moji společníci. Byli sem přivedeni ze sousední cely, kam byla strkána ta »nejhorší« odrůda zatčenců, plných nečistoty, vší a podobné neřesti. Prvý z pěti mých nových známostí byl mladík, na kterého jsem se bez otřesení nemohl podívati. Z rozkroku čouhala mu hromada hadrů a vaty, s námahou se vlekl — — — pohlavně byl nakažen. Druhý byl hranatý, neohrabaný muž. zamazaný od cihel, patrně nějaký cihlář. Zatčen byl při pranici se strážníkem. Svou nenávist k ramenům spravedlnosti dával hlučně na jevo. V koutě u okna na lavičce seděli dva malí hoši, as desítiletý drotar a čtrnáctiletý Pražák. Drotar seděl schlípeně, bázlivě se rozhlížeje po společnosti; Pražák počínal si však jako starý, světa zkušený tulák; byl skoro polonahý, bosý, jen jakési cáry trika čouhaly z pod jeho kabátu; postavu měl zakrsalou, mrzáckou. Skákal po lavici, sebevědomě se rozhlížeje. Vypravoval, že bydlí v páté čtvrti, utekl z domu, spal na Štvanici, kde ho strážník nalezl. Hoši ustavičně sebou vrtěli. Dráteníček svlékl halenku a k malé naší radosti začal chytati vši, jež z něho jen kapaly. Jeho druh dobrým příkladem povzbuzen, učinil totéž a zahájil podobný lov. Když se toho nabažil, seskočil se stolice, vběhl mezi nás prose o cigaretu a sirky. Nejen že mu je nikdo nedal, ale dostal i od jednoho napohlavkováno a několika i odkopnut do svého kouta, kde zaraženě ztichl. Kdosi se nad ním přece smiloval u uštědřil mu kus cigarety. Hoch si zapálil a spokojeně pouštěl obláčky dýmu ke stropu. Nešťastné dítě, jaká výchova tě ubíjela, než jsi se dostalo do těchto kletých míst?

Nečekali jsme dlouho, Dvéře nad schůdky se otevřely, objevil se úředník a jednoho vyvolal. Pokud jsem zahlédl byl v této místnosti dlouhý stůl, za nímž před akty sedělo několik uniformovaných osob. Rozhodovaly o osudu zavolaných. Kdo byl vyvolán, prodlel tam delší chvíli, tak že čekání ostatních bylo velice mrzuté. Co tak čekáme, rozlehl se před dveřmi křik ženských hlasů, dveře do síně se otevřely a s chechtotem i ječením vběhlo k nám asi šest dívek. Všecky chovaly se rozjeveně: kolem očí měly modré kruhy. Beze všeho začaly v místnosti tancovati, jedna křičela přes druhou, skupily se s několika mladíky a bavily se po způsobu pražských nevěstek a pepíků. Stál jsem po celý ten čas a bedlivě vše pozoroval. Posud jsem se nikdy nepohyboval v tak »vybrané« společnosti; vše bylo mně novým, neznámým. U dveří dvé z dívek chytly jednoho z mladíků, tahaly ho s chechtotem síní a smýkaly jím. Jiná přiskočila k lavici, na které seděl starší již muž, sedla si mu rozkročeně na ramena a se smíchem se kolébala, vystrkujíc k obveselení kolemstojících nahaté části těla. Opět jiná rozvalovala se na lavici mezi dvěma mužskými. Jen jediná z nich stála zkroušeně u dveří, bledá a zamyšlená, patrně ještě nováček. Byla v rozpacích nad vtipy, jimiž ji zasýpávaly její družky i mladíci.

Konečně byli všichni muži až na mne (nevolali mě) odbyti a došlo na ženy. Vyvolaná vešla a za okamžik bylo slyšeti z místnosti ženský štěbot. Dveře se rozletěly a s rozlícenou tváří děvče vyrazilo. Mělo býti posláno postrkem. Nyní teprve uvolnilo svému vzteku. Já se na vás... Vy mě tady... nerozpláčete... a podobné výrazy jen jen se řinuly z její úst. Podobně řádily i ostatní, až na onu tichou posud ostýchavou. Některé dostaly zákaz Prahy, jiné nějaký den trestu. Za nedlouho je zlost přešla i začaly vypočítávati, za jak dlouho přijdou zase do Prahy, kde se sejdou atd.

Všichni byli nyní odvedeni a já zůstal sám. Dozorce přišel a řekl mi, že nebudu volán, ježto je o mně již rozhodnuto. Vedl mě zpět do doupěte. Byla as jedna hodina. Celé čtyři hodiny, od devíti ráno musel jsem marně nahoře prodleti. Byl jsem již unaven a hladov. Za hodinu přinesl žalářník nůši chleba a hrnky polévky — náš oběd. Všichni se seběhli kolem něho; mělť každý důkladně vytráveno. Za celý den porci chleba a hrnek polévky, to arciť nenasytí.

Po obědě vstoupil žalářník opět do dveří, drže jakýsi seznam a začal čísti ony, kteří měli ještě v cele zůstati. Nebyl jsem mezi nimi. Radostně jsem vyletěl za žalářníkem z cely a klusal do předsíně, kde jsem byl včera prohledáván. Zde čekalo již několik strážníků, připravených k rozvádění zatčených na určitá místa. Za chvíli šlapal jsem již vesele po boku jednoho z nich, opuštěnými pražskými ulicemi, za parného nedělního odpoledne, kdy živoucí Praha vyhrnula se ze bran na výlety. Přívětivý, starý strážník, jakých člověk mezi pražskou policií málo najde, hovořil se mnou, smál se dobrácky a pravil: »Nepleťte se do politiky!« Než jsem mu mohl vysvětliti své stanovisko, již objevil se můj cíl: Novoměstská trestnice.