Omladina a pokrokové hnutí/Sociální demokracie. Volby v V. kurii

Omladina a pokrokové hnutí Antonín Pravoslav Veselý
Pokrokoví socialisté	Sociální demokracie. Volby v V. kurii	Po volbách

Údaje o textu
Titulek:	Sociální demokracie. Volby v V. kurii
Autor:	Antonín Pravoslav Veselý
Zdroj:	VESELÝ, A. Pravoslav. Omladina a pokrokové hnutí Online na Internet Archive
Vydáno:	Vlastním nákladem 1902. s. 441 – 447.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Omladina

Poměry v sociální demokracii před vyjimečným stavem, zejména v Praze, tomto přirozeném ústředí hnutí, tak neutěšené a neurovnané, znenáhla se zlepšily. Sociální demokracie jala se pracovati do hloubky i do šířky. Na sjezdě v Budějovicích v roce 1893 po referátu Ant. Němce prohlásila se strana českoslovanská za samostatnou. Důsledky z toho plynoucí provedeny však teprve v roce 1896 na celoříšském sjezdě v Praze. Německým sociálním demokratům se skutek tento z počátku sice nezamlouval; shledávali v něm ústupek národnostnímu šovinismu; ale později se s ním smířili, uznavše jeho prospěšnost pro rozkvět socialismu mezi ostatními národy v Rakousku. Celoříšský sjezd sociální demokracie ve Vídni v roce 1897 přijal již i formálně stanovisko federativní. (Sjezd v Brně v roce 1899 dokonce vypracoval i národnostní program.) Výtka centralismu, tolik předhazovaná, tím u myslících lidí padala.

Přechodem J. Steinera, dobrého a bystrého agitátora, z Plzně do Prahy, sociálně demokratické hnutí ve středních Čechách velmi získalo.

Po marném usilování o českého sekretáře při »Říšské odborové komisi ve Vídni« založeno v Praze roku 1897 vlastní »Českoslovanské Odborové sdružení«, instituce ohromného významu. Krokem tím osamostatnilo se české sociálně demokratické dělnictvo od »Říšské odborové komise ve Vídni«, na které dosud záviselo a která jeho rychlejšímu tempu v otázkách hospodářských dostatečně nevyhovovala. I v kulturním snažení strana nezahálela: dne 27. září 1896 ustavila za pomoci hrstky svých přátel »Dělnickou Akademii«, v níž měl býti jakýsi zárodek budoucí lidové university. Porada znalců, do které pozváni i dr. Herben, prof. Masaryk, J. Zimmermann, M. Podhorský, J. Soukup, dr. Körner, J. Jaroš, K. Pelant, J. Skalák, F. V. Krejčí, Ant. a Al. Hajnové, J. Pelcl, dr. Laichter, dr. Beneš, V. Kelner, technik Beneš atd., měla navrhnouti vyučovací osnovu. Ale malé naše poměry, nedostatečné hmotné prostředky, neúčast inteligence i dělnictva a jiné příčiny zavinily, že »Dělnická Akademie« nestala se tím, co bylo od ní očekáváno. Kus práce však přece vykonala.

Aniž kdo tušil, vyrostl jiný neméně důležitý činitel, časopis »Akademie«, orgán socialistické mládeže, za nímž skrývala se příští vědecká revue sociální demokracie. Povstala ze zvláštního seskupení a za zvláštních podmínek. Uvedl jsem již dříve, že »Časopis českého studentstva« navazoval styky s Němci, z nichž jednotlivci do něj i psali (O. Pohl). Pro své názory, zvrhlému pokrokářství nepřátelské, byl více odebírán — zejména za redaktora Fr. Tomáška — studenty realistickými a socialistickými, nežli pokrokovými. Jeho redakce stýkala se i s V. Houserem a L. Sachsem, přívrženci sociální demokracie. Z těchto styků povstala »Akademie«. Jako na protest proti národnímu šovinismu, v Čechách té doby tolik rozpoutanému, byla oboujazyčná českoněmecká. Vydavateli jejími zvoleni: Fr. Tomášek a O. Pohl. Redaktorem byl jsem já, ale ačkoliv jsem do prvého ročníku »Akademie« dosti psal, redakce jsem si mnoho nevšímal. Obstarával ji vlastně Fr. Tomášek. V literárním kruhu »Akademie« sešli jsme se přívrženci pokrokového socialismu i sociální demokraté: Fr. Soukup, Fr. Tomášek, Fr. Modráček, K. Šviha, L. Sachs, V. Houser. O. Pohl, A. Prav. Veselý, K. Tschuppik, V. Holman, později K. Pelant atd. Nebylo však mezi námi nijakých konfliktů. Ve svém odporu proti privilegovaným třídám i šovinismu byli jsme jednotní. Fr. Soukup vykládal ideové složení redakce »Akademie« v úvodě takto: »...dva směry jsou hlavně mezi námi: marxisté, již vyšli z hnutí sociálně demokratického a studia literatury, jež je připravovala, stojící především na theorii o materialistickém pojímání dějin: »Poslední příčiny všech společenských změn a politických převratů nelze hledati v hlavách lidí. nýbrž v proměnách výroby a výměny: nelze jich najíti ve filosofii, nýbrž v ekonomii i dotyčného období« atd. atd. Směr druhý vyšel z bývalého hnutí pokrokového, na němž byl proveden císařský řez: Radikálové na křídle pravém koncentrují se do mladočešství a socialisté na křídle levém se osamostatnili: charakterisuje se jako směr socialismu pokrokového, založeného v základě svém na synthesi materialistického — i idealistického pojímání dějin: netoliko poměry hospodářské, ale i duch lidský sám, nejen jako produkt těchto, byl silnou pákou vývoje lidstva a jdoucího i v důsledcích této synthese.« Prvé číslo oboujazyčné »Akademie«, vyšlé dne 1. ledna 1897, dostalo v české i německé veřejnosti obvyklý nadávkový křest. Vyřítily se proti němu: »Národní Politika«, »Osvěta«, »Radikální Listy«, »Moravská Orlice«, »Volksbote« a celá spousta měšťáckých časopisů. »Studentstvo se odcizuje národu« — zněl jejich nářek — »a padá do náruče sociální demokracie a internacionalismu.« Za to »Arbeiter-Zeitung«, »Rozhledy«, »Pokrokové Listy«, »Naše Doba«, »Dělnické Listy«. »Lid« atd. uvítaly »Akademii« s opravdovým pochopením. Pěkný dopis zaslal nám později J. S. Machar, kterého jsme požádali o veršovaný příspěvek k 1. máji, dotazujíce ho zároveň na jeho úsudek o státním právu atd. J. S. Machar odepsal:

»Můj milý redaktore! Posílám Vám maličkost a pozdě. Ale ukazuji jen dobrou vůli, tu konstatujte a hoďte »Epigram« do koše. Kdybyste věděl, jak jsem zapřažen, nemusil bych o tom ani dlouho mluvit. Já se neodmlčel, ale že se nekmitá mé jméno s tištěnými přívěsky, proto přec nemám ruce v klínu. Zkrátka, zde tedy verše. Podruhé více.«

»Milý redaktore! Celé to řádění našich »svobodomyslných svobodomyslníků« mě nechává chladným. Před čtyřmi roky to ve mně vřelo (psal jsem tehdy »Tristium«), před třemi roky jsem měl už jen kopnutí pro ně (psal jsem »Boží Bojovníky«), dnes vidím vše na vlas splněno, jak jsem to cítil, jak jsem to viděl, a jak jsem to řekl. Ta partaj je pro mne mrtva. Nečekám od ní už pranic. — Co tedy bych měl říkat o státním právu já? Řekl jsem vše a nepopouštím ani joty. Chápu náš lid: má touhu po samostatnosti, dobrá — Mladočeši však mu dávají místo té touhy — fantom státního práva. Kdyby měla ta touha vyšlehnout svým přirozeným způsobem. neměli by zástupcové toho lidu ani hodinu býti v nějaké ústavní většině ústavního parlamentu s ústavními reakcionáři ve službě ústavního byrokratického Badena, ale pověsí-li se lidu před oči fantom »statní právo« — oh, to je něco jiného. To je processování, advokacie, politika atd. a s tímto »státním právem« mohou naši Husité býti docela rakouskými ministry. A proto: samostatní, ano; státní právo — ne! To je můj prvý §. A druhý. Chceme-li být samostatní, musíme se dohodnout s Němci. Na té cestě jest Váš list, proto má mé sympatie. A dále: Nechci »státní právo« našich buržoů. Neboť policajtská povaha jejich by nám stvořila větší peklo, než policie rakouská atd. atd.

Buďte silni a nedejte se strhnout. Jest otázkou, jsou-li národem ti břicháči tupí, líní, zkostnatělí s těmi »Nár. Listy«, s těmi Heroldy, Adámky, Sehnaly atd. v čele — anebo jsou-li národem ty kupy vyděděných bezprávných dělníků, kteří svůj jazyk zachovávají na všech těch periferiích našeho jazyka, kde buržoa zaměňuje jazyk a národnost jako kabát (viz severní Čechy a Vídeň!). Pro mne jest ta otázka již dávno rozhodnuta. A proto je mi jen komickou hrubostí hlupáků, vykopává-li se sociální demokracie z »národa«. Řekl jsem své mínění o tom v »Božích Bojovnících« na konci. Můj Žižka by nestál dnes v řadách mladočeských. Buďte zdráv a sílen! Váš Machar.«

Měla tedy »Akademie« mimo nepřátele i své upřímné přátele.

Urputný zápas čekal sociální demokracii při volbách do páté kurie. Avšak nelekala se ho. Pustila se do boje s největší houževnatostí, jaká byla výsledkem dlouholetého jejího zocelení. Řečníci její jezdili od dědinky k dědince a hlásali učení sociální demokracie i tam, kde dosud ještě nikdy nebylo slyšáno. »Akademie« k tomu ne nadarmo volala: »Socialisté všech směrů, spojte se!« Výsledek perné a neunavné činnosti nedal na sebe dlouho čekati. Sociální demokracie dobyla hned při prvém nárazu, po prvé bitvě, v páté kurii 14 mandátů! V průmyslových městech: ve Vídni, ve Št. Hradci, v Praze, v Brně, v Krakově, Lvově a Terstu odevzdáno pro ni ze 409.348 hlasů 178.547 hlasů. Skoro polovina! V Praze soustředěno na sociálně demokratického kandidáta K. Dědice 15.156 hlasů, na Mladočecha Březnovského 16.129 hlasů. Jisté zásluhy o to měla také mladá inteligence (Al. Hajn, redaktor »Lidu«, dr. J. Herben, redaktor »Času«, MUDr. B. Honzák, dr. Körner, F. V. Krejčí, redaktor »Rozhledů«, J. Laichter, vydavatel »Naší Doby«, MUDr. Miláček, J. Pak, redaktor »Ruchu«, J. M. Podhorský. Fr. Soukup. F. X. Šalda, Fr. Tomášek, vydavatel »Akademie«, G. Žalud, redaktor »Studentského sborníka«), která ještě v poslední chvíli svolala do »Typografické Besedy« veřejnou schůzi a čile agitovala pro zvolení sociálního demokrata.

Bylo po boji. Sociální demokracie vyšla z něho nad očekávání vítězně a čestně. Privilegované vrstvy se strachem hleděly na její netušený rozmach.