Omladina a pokrokové hnutí/Radikální pokrokáři a radikální státoprávníci

Omladina a pokrokové hnutí Antonín Pravoslav Veselý
Pátá kurie a její následky	Radikální pokrokáři a radikální státoprávníci	Pokrokoví socialisté

Údaje o textu
Titulek:	Radikální pokrokáři a radikální státoprávníci
Autor:	Antonín Pravoslav Veselý
Zdroj:	VESELÝ, A. Pravoslav. Omladina a pokrokové hnutí Online na Internet Archive
Vydáno:	Vlastním nákladem 1902. s. 392 – 430.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Omladina

Přehlasovaná menšina nehodlala svou porážku mlčky spolknouti a pracovati s většinou dále v jednom šiku. Naopak: svolala na den 28. února valnou hromadu družstva »Neodvislosti«, jakožto majitele a vydavatele »Radikálních Listů« a chystala se jí »Radikální Listy« vyrvati; byla si vědoma, že má ve správní radě i v družstvu číselnou převahu. S pochopitelným rozechvěním scházeli se podílníci »u Šebků« na Poříčí. Bylo jich celkem 48 a 111 plných mocí, které rozhodovaly. První se ujal slova JUC. Preis, referent většiny správní rady a družstva. Obsah jeho řeči byl:

»Od jakživa byly dva směry v pokrokovém hnutí, lišící se v taktice, v hospodářském a společenském nazírání. Jeden směr byl doktrinářský, naproti tomu druhá strana byla praktická, která brala lidi, tak jak jsou. Prvý směr usiloval na př. o samostatnou organisaci strany — ale ta nebyla možna, protože jsme nebyli sami u sebe jednotní a hotovi. Kolega Hajn v redakci nechtěl dále na př. bráti zodpovědnost za praktickou politiku.

Co se týče rozdílů dalších, tu my stavíme státoprávní radikalism na prvé místo, nikoli otázkou dělnickou, kteráž nám není celou otázkou sociální; druhý směr naproti tomu stavěl do prvé řady otázky sociální a do druhé řady teprve program státoprávní. U druhého směru také byl vždy patrný vliv Masarykův a všelikých theorií českobratrských.

Veliké dělítko mezi námi oběma jest, jak se díváme na sociální demokracii. My pokládáme sociální demokracii za svého zásadního nepřítele. Její hospodářsky program (kolektivism) je s našim v úplném odporu — u nás ještě liberalism svou úlohu nedohrál. Theorie třídního boje, třídní boj a snaha zproletarisovati střední naše vrstvy, se kterou se sociální demokracie netají, nevyhnutelně činí nám z ní nepřítele. My jsme proti vnášení třídního boje do naší společnosti. Žádná sociální oprava nemůže se díti za účelem třídního boje, jak se na ni dívá sociální demokracie, ale aby byl sesílen hospodářský stav dotyčných společenských vrstev. Sociální demokracie opsala a vzala svůj program prostě z Německa, jakkoli zde u nás narazila na jiné poměry než tam. Zastala zde ku příkladu malé rolnictvo, malé živnostnictvo. nicméně nevpravila se tu do těchto zvláštních poměrů českých, neupravila svůj poměr ani k agrární otázce, ani k státnímu právu. Neboť sociálních oprav nelze prováděti v rámci sociální demokracie, neboť strana ta je stranou centralistickou. Dále její stoupenci nejsou o správnosti zásad přesvědčeni, nýbrž jen proniknuti fanatickou vírou za neuskutečnitelné idee. Hledíme na ni jako na zfanatisovanou baštu, která bude každému vývoji v cestě. My nechceme třídní boj, ale třídní kompromis. Každá třída musí vlastní prospěchy regulovati prospěchy třídy druhé. My chceme pro státoprávní boj soustřediti všecky vrstvy národa. Chceme, aby i dělnictvo bylo získáno pro národní přesvědčení a abychom i je dostali, musíme se teprve snažiti utvořiti si nějaký organický, přirozený, vyhovující program. Takým však není program pokrokový z roku 1898, jenž jest neorganickou snůnškou všelikých požadavků i kolektivismu. Tento pokrokový program dnes patří jíž k mrtvolám. Ten program nám překážel. Konečně jsou mezi námi rozdíly na nazírání v účastenství ve veřejném životě.«

Řečník skončil, navrhnuv tuto resoluci:

»Valná hromada se usnáší, aby další vedení »Radikálních Listů« svěřeno bylo většině redakce, skládající se z pp.: dra Baxy, G. Dutky, dra Rašína, K. Sokola, J. Škáby, dra Třebického a Vahalíka. (Poznámka spisovatele: F. Vahalík volbu nepřijal, souhlase s menšinou družstva a s resoluci ze dne 13. února, kterou i jeho kolegové na Moravě. t. zv. »Mladá Morava«, schválili.) Většina tato nechť si zvolí zodpovědného redaktora a chefredaktora, s nimiž správní rada nechať učiní příslušné smlouvy.«

Po referentu většiny Družstva mluvil referent menšiny Ant. Hajn:

»Promluvím nejprve o bezprostřední příčině sporu. Tou bylo přijetí resoluce na poradě dne 13. února. Resoluce tato byla přijata na zcela formální a závazné, protože za takovou uznané, poradě důvěrníků. Bylo-li poradě přítomno málo lidí, nemění na tom nic a lze toho nanejvýš jen litovati. Jaký byl poměr mezi listy Družstva a směrem radikálně pokrokovým? Již když jsme zakládali roku 1892 zastavenou »Neodvislost«, zakládali jsme ji proto, abychom v ní svůj program pokrokový mohli tím více rozšiřovati. Zastavené »Nezávislé Listy« a »Radikální Listy« již zcela otevřeně vystupovaly jako orgán hnutí toho. Tento jaksi zvykový poměr mezi »Radikálními Listy« a směrem radikálně pokrokovým byl spečetěn i formálně roku 1896 po prosincovém sjezdě. Toto formální spečetěni spočívalo v tom, že i redakce listu (většinou hlasů) i správní rada Družstva přijaly »Radikální Listy« za oficielní orgán našeho směru, podrobený ingerenci jeho výkonného výboru. Co z toho všeho vyplývá? Většiny a menšiny ve stranách přirozeně se mění — dnes ty osoby, zítra ony v duchu programu strany vedou neb aspoň v duchu programu ji vésti mají — oficielní orgán pak má povinnost prostě psáti podle těch, kdož stranu právě vedou; jestliže jsou v redakci jeho redaktoři, kteří by se s tím nemohli srovnati, pak přirozeně vystoupí. Po resoluci ze dne 13. února připadlo vedení našeho směru našemu odstínu, a dle toho přirozeně i » Radikální Listy« měly nám připadnouti. Proto jsem na oné poradě dne 13. února výslovně dal tu otázku, a pp. Rašín a Sokol přisvědčili a ihned také vystoupili z redakce »Radikálních Listů«, nechtějíce nadále bráti zodpovědnost. Abych se byl ptal tenkráte ještě i dále, jak se postaví pánové ve správní radě, kdež měli většinu, na to měl jsem již příliš slušnosti; zdálo se mně to byti přílišné, abych řekl, šlapání na paty, i neptal jsem se již. Bylo mně přirozené, že pánové nám předají i správní radu.

Ale nestalo se tak. Většina správní rady najednou postavila se proti resoluci, proti mně, proti. výk. výboru a tím i proti většině na poradě. Nehledíc k dosavadnímu poměru, k mravnímu závazku, jejž byla loni sama prorazila, prohlásila, že jest situace změněná, že nejedná se již o menšinu a většinu v našem směru, nýbrž že se jedná o něco více: o hotový rozkol, o hotovou roztržku, (jeden člen správní rady prohlásil dokonce, že po poradě dne 13. února strana radikálně pokroková již neexistuje!) a že tudíž »Rad. Listy« a jeho Družstvo jsou před situací rozhodnouti se, které rozeštěpené části mají sloužiti.

Taková byla jedna hlavní příčina rozhodnutí většiny správní rady. zcela zřejmě na její schůzi uváděná, a nikoli, jak se praví později v oběžníku, že proti resoluci stála velká menšina sjezdová. Ale dejme tomu, že tato velká menšina sjezdová byla opravdovou příčinou — táži se, proč u pánů z většiny velká menšina z r. 1897 požívala najednou tolik ohledů, že musil byti vyvolán konflikt mezi redakcí a správní radou, že musil býti přetržen onen morální závazek »R. L.« býti ofic. orgánem směru, když r. 1895. stejně velká menšina sjezdová již tolik ohledu u těch pánů nepožívala? Na sjezdě v prosinci 1895 prohlásilo se pro resoluci zajisté, pokud se pamatuji, 32 proti 29. Proč to tehda pánové neprohlásili za rozkol? Tu je zcela na snadě domněnka — a já jí vyslovil již ve správní radě — že tehdá menšina se tolik nerespektovala, protože tenkráte byli ve většině pánové, kteří se letos ocitli v menšině. V takovém jednání ovšem nevidím správnosti, nevidím loyálnosti: takové jednání neposkytuje ani v nejmenším nějaké půdy pro vypěstění ve stráně naší právního citu a právní jistoty. To je jednání čistě oportnní podle toho, jak se právě hodí. Zde byl většinou správní rady spáchán prvý jakýsi »staatsstreich« naproti celému směru, naproti celé straně a porušena vědomě její kontinuita.

V oběžníku pánů druhé strany čtu dále: »Správní rada nemohla se vázati usnesením 2 členů redakčních. Svěřila list celé redakci: nastal-li rozkol, musilo býti rozhodnuto, mají-li listy vésti dva či sedm. (Jeden člen z těchto sedmi (p. Vahalík) byl pro resoluci; zbývá jich tudíž šest; dva z nich se nesúčastnili leč jen řídkou výminkou redakčních porad a to jeden proto, že bydlí trvale v Kolíně, druhý, že do listu vůbec nepíše, nechodil posléze do schůzí redakčních, aby nemusil ani spolurozhodovati — zbývají již jen tedy čtyři: tři z nich po poradě dne 13. února vystoupili — zbývá vlastně jeden. Ale počítáme-li i onoho člena kolínského a onoho nepíšícího a onoho hlasovavšího proti resoluci, dostaneme 3 proti 3 — tedy právě polovičku. Vystouplí pánové se ovšem za několik dní zase do redakce — vrátili; jeden z nich, aniž vůbec o tom chefredaktor Hajn — věděl!) Mezi oněmi sedmi byli členové redakce, kteří byli od počátku spoluredaktory (dr. Rašín, Sokol, Škába) od samého vzniku družstva i listu.«

Dovoláváte se tedy, pánové, jakéhosi historického práva, jakéhosi respektování mravních nároků jmenovaných pánů na vedení listu a povinností k nim se strany Družstva. Budiž; mají ti pánové takové historické právo, mají opravdu mravní nároky na vedení listu a Družstvo má k nim opravdu mravní povinnosti. Ale podívejme se po té stránce i na druhou, totiž na naši stranu.

V oné redakční schůzi hlasoval pro resoluci kol. Čížek. Kdo je to kol. Čížek? Kolega Čížek je právě tak jedním z nejhorlivějších spoluzakladatelů Družstva, jakož i jest od počátku v redakci jeho listů. Pro resoluci je dále kol. Vahalík. Kdo je to kol. Vahalík? Kolega Vahalík je členem redakce listů Družstva od počátku, velice zasloužilý svými články o věcech moravských. Konečně přicházím ke své osobě. Kdo jsem já? Postavili jste mne pánové z většiny, do situace pro mne velmi nemilé, že musím promluviti dnes o svém historickém právu, o svých mravních nárocích na vedení listu Družstva a o povinnostech Družstva ke mně poněkud více, že musím promluviti o věci, jejíž vědomí jsem si doposud stále ukrýval jen u sebe. Jsem spoluzakladatelem Družstva i listu, neochaboval jsem pro jejich uskutečnění ani tehda, když druzí počali již malomyslnět; pracoval jsem o stanovách Družstva, o programu listu, ten jsem na prvé valné hromadě doporučoval a hájil, připadl mně úkol i zodpovědného redaktora a chefredaktora. Kus svého života, kus své duše, kus svého zdraví jsem nechal v listech tohoto Družstva. (Pohnutí.) Nutíte mne vzpomínati toho mého dlouhého pravidelného týdenního nočního sezení pro ty listy, celonoční práce nedělní při »Neodvislosti«; nutíte mne vzpomínati všech těch mých starostí a strastí pro listy zakoušených ; nutíte mne vzpomínati dob, kdy jsem číslo co číslo převážnou většinou musil po procesu Omladiny vyplňovati sám a sám často až do úplného vysílení duševního i fysického (Slyšte! Slyšte!) — i tu drobnost mne nutíte uvésti, kdy v noci po vší denní takovéto práci musil jsem sám utíkati s rukopisem na nádraží, aby kolínská nebo brněnská tiskárna jej v čas dostala... (Slyšte! Slyšte! Hlas: často o 3. ano i a 5. hod. ráno!) Vidíte, pánové, že i naše strana má své historické právo a že je především mám já. Pánové, vy tím, že jste se ve svém oběžníku dovolávali u p. dr. Rašína, Sokola a Škáby tohoto historického práva, nutíte mne dokonce k tomu, vysloviti mé pevné přesvědčení, že já vším tím, co jsem listům Družstva věnoval a pro ně učinil, mám nepopiratelné mravní právo žádati v případu odchodu svého od listu, aby se přestal jmenovati tak, jak se jmenuje! (Vzrušení. Odpor u většiny, souhlas u menšiny.) Náš odstín měl na starosti »Rad. Listy« v Kolíně a Brně, když my čtyři byli ve vězení na Borech, a tu mohl bych zejména vzpomenouti ohromné obětavosti pro ně vynaložené se strany mého bratra a red. Paka, kteří vedle jiných prací pro list obstarávali sami dokonce i falcování a expedování čísla!

Jestliže vše to uvádím, vy, pánové z většiny, jste mne k tomu donutili, a neuvádím to jako důvod pro naši stranu, nýbrž jen na odražení jednoho důvodu vašeho, neboť jinak loyálně uznávám, že i sebe větší zásluhy musí někdy ustoupiti tam, kde se jedná o srovnání v různostech názorů, aniž srovnání to je možno, a východ ze situace jest jen v odchodu jedné strany, třeba sebe zasloužilejší. Tomu jsem se nikdy nevzpíral a v redakci často na to učinil narážku a připomínku, i opomíjím to již.

Já svůj formální materiál pro naše stanovisko a proti vašemu mám ještě bohatší o jeden váš čin, o druhý váš jakýsi »staatsstreich«. Redakční schůze usnesla se většinou hlasů, aby resoluce i článek ji odůvodňující byly uveřejněny v »R. L.«. Správní rada však proti tomu postavila své usnesení opačné jako závazné pro redakci. Toto jednání správní rady je podle stanov úplně bezprávné.

Nyní konečně přicházím k věcným důvodům. Jak jsem pravil, bezprostředním podnětem nynějšího sporu byla resoluce ze dne 13. února. Co je obsahem oné resoluce? Především stanovisko mé a mých přátel a těch. kdož s ní souhlasí, k páté kurii, stanovisko, vzhledem ku druhé straně již kompromisní. O té věci jsem napsal do »Lidu« (č. 10.) celý článek a já zde podám jen jeho stručný obsah. Kurie pátá patří těm, kdož v prvých čtyřech kuriích nemají hlasovacího práva, a protože mezi těmito jest největší počet dělníků, tedy především dělníkům. Pro to mluví, abych to tak poznamenal, úmysl zákonodárcův: Volební opravou mělo býti ukojeno dělnictvo, jakož také především ono k ní donutilo; dále ta okolnost, že dosavadní vyděděnci z hlasovacího práva, kteří jsou nedělníky, mají větší možnost dosíci v budoucnosti více méně kratší hlasovacího práva nežli dělník, jenž bez V. kurie by se k němu asi nikdy nedostal; a posléze okolnost, že v páté kurii zavedeno bylo všeobecné hlasovací právo a to se zřejmým úmyslem proti dělnictvu, t. j. aby toto mohlo býti koalicí všech ostatních stran poraženo. V těchto sporech, kdo má největší právo na pátou kurii, mohu poukázati ve svůj prospěch na to, jak se chová sám náš lid. Vím z Čech již o dvou případech, kdy rolníci sami od sebe se usnesli ponechati pátou kurii dělnictvu (třebas věděli, že vlastně sociálním demokratům) a na Moravě je takovýchto případů celá řada. Zde máte, pánové, projev rozhodně češtějšího ducha našeho národa nežli ve štvanicích »Nár. Listů« a jiných proti sociální demokracii a proto, aby o pátou kurii pustily se v boj všecky naše strany. To není pohana pro český národ, jak se telefonovalo »Národním Listům« z Vídně, to je jeho přednost, že jeho lid, pokud není otráven opačnými štvanicemi, má takový hluboký zřetel, takový ideální přímo cit pro spravedlnost ke svému dělnictvu!

Ale vy, pánové z většiny, naproti našemu takřka vědecky historicky zdůvodněnému stanovisku stavíte ve svém oběžníku svou vůli: »Chceme — píšete — aby noví voličové volbou svojí prohlásili se pro radikální státoprávní oposici.« Máte právo, pánové, stavěti svou vůli někdy i proti skutečnosti, ale nesmíte se diviti a míti za zlé těm, kteří se této skutečnosti někdy zase z plného přesvědčení podrobují.

Úkol a význam páté kurie jest především sociálního rázu již tím, že sloužiti má především dělnictvu, jehož osud tvoří dnes nejpodstatnější část sociální otázky; úkol její jest dále umožniti do parlamentu vstup novým lidem — sice přijdou-li tam i s ní ti staří, pak lze mluviti o reformě v ústavě jen formální, nikoli i materielní, a to málo pohne naší politikou.

Ale dělnictvo nemá jen sociální program, ono má řadu radikálních požadavků politických a kulturních, a s jejich poslanci z páté kurie přijdou tam hlasatelé i těchto požadavků; ono má v jedné své části i radikální program hospodářský a v jejich poslancích přijdou tam lidé, kteří budou osvětlovat hospodářské otázky a bídy se zcela jiného stanoviska. A takovéto osvětlování všelikých zel a chorob společenských i jiných se zcela jiného stanoviska. byť i jednostranného, nežli až posud pánové v parlamentě byli zvyklí slýchati, má do sebe také mnoho cenného a významného.

Vy pravíte: Chceme, aby noví voličové volbou svojí prohlásili se pro radikální státoprávní oposici — já pravím: Chci a jest to i úkol páté kurie, aby umožnila zástupce především dělnictva, všeobecně pak zástupce nových směrů. Jak vidíte, nevylučuji ani radikální státoprávní oposice — ano já jednoho takového kandidáta (p. dra Štemberku) s celým přesvědčením doporučuji — ale nestavím ani podmínku pro pátou kurii sine qua non tuto radikální státoprávní oposici. Pohlížím-li na ni jako na kurii, patřící vyděděncům, pak ti přirozeně si zvolí poslance přesvědčení odpovídajícího většině jejich, ale nebude-li to přesvědčení radikálně státoprávní oposiční, pak toho budu srdečně litovati, ale budu se zároveň těšiti, že může i tu časem nastati změna k lepšímu, ale především vrhnu se svou silou na kurie prvé, aby z nich vyšli takovíto radikální státoprávníci.

Mladočeši tedy kandidují i v V. kurii. Táži se Vás, kde jsou ti jejich kandidáti pro tu kurii, kteří by byli pro radikální státoprávní oposici? Poslanec Janda? Adámek? Pokorný? Bügel? Holanský? (Hlasy: Mudra!) Ano, Mudra? Pánové, vy patrně dostanete po této valné hromadě list do rukou — uvidím, jak ostře přiložíte na tyto mladočeské kandidáty své přísné a neúprosné měřítko pro V. kurii radikální státoprávní oposice...

Píšete dále, že byste umožněním zvolení soc. dem. poslanců na základě všeob. hlas. práva poškodili svůj programový bod o všeob. rovném hlas. právu, že byste vzbudili nedůvěru k tomuto požadavku u vrstev, které již dnes vyslovovaly obavu, že by při všeob. rovném hlas. právu byla dobyta veliká většina mandátů sociální demokracií a hned za tím píšete, že se stavíte také proti zájmovému zastoupení stavovskému a že byste tu zásadu zde protrhli. Cítíte, jak vy, občané pokrokoví, přímo zatarasujete tímto dvojím cestu našemu dělníku do parlamentu? Volbu soc. demokrata chcete znemožniti v zájmu všeob. hlas. práva a kurii V. nechcete dáti dělnictvu, aby se neřeklo, že jste pro zájmové zastoupení.

Ubozí dělníci! Ubozí socialisté! Jaká ironie osudu! Oni, největší bojovníci všeob. hlas. práva, by svým zvolením toto vlastně poškodili! Ne, tak občané pokrokoví nemají mluviti. Oni mají se stavěti proti podobným předsudkům druhých vrstev občanských, oni mají poukazovati na Německo, kde nebyli při všeob. hlas. právu zvoleni samí soc. demokraté, oni mají poukazovati, že i soc. demokracie má právo na své poslance jako mladočeská strana, oni mají poukazovati, že jen všelicí staropolitikové, starovlastenci, domácí pánové atd. — se vyděsí, když bude zvolen soc. demokrat atd. Já se zase nebojím žádných předsudků a rád a s chutí se vrhám proti nim v boj. A také jsme i my, i Vy dříve podobné názory vyvraceli — nezdá se nám všem, že jsme tehda stáli trochu právě proto výše?

Ale Vy, pánové z většiny, jedno jste zde měli zavčas učiniti: Ukazovati, že V. kurie nebude žádným zkusným polem všeob. hlas. práva. protože ani být nemůže (nepřímé volby, velké volební okresy, tisíce a tisíce lidí nepřijde volit nechtíc se rváti s dělníky o tuto kurii). Kdybyste byli zavčas hlásali naše mínění, pak by vítězství soc. demokracie každý pokládal za úplně přirozené a nebál by se všeob. hlas. práva; pak byste měli z toho i ten eenm' prospěch, že byste byli umožnili vstup do parlamentu .opravdovým bojovníkům pro svůj vlastní programový hod, jak pravíte ve svém oběžníku (pro všeob. hlas. právo), opravdovějším bojovníkům, nežli jsou Mladočeši. kteří požadavek ten z letošního volebního provolání již vypustili. Když jste však na místě toho pomáhali lidu suggerovati, že V. kurie je a má býti všeobecným zápasištěm a obrazem, když však ve skutečnosti tisíce voličů úmyslně nejde volit nebo volí se socialisty, kdežto jinak, kdyby bylo skutečné všeob. hlas. právo, volilo by své vlastní kandidáty proti socialistům, pak ovšem jste v choulostivé situaci a trpíte nyní za svou dřívější nerozvážnost.

A pak ta výtka o zájmovém zastoupení! Vždyť toto zájmové zastoupení v ostatních kuriích trvá a dovoluje dotyčným společenským vrstvám pohodlně dosíci v nich svého zastoupení. A ve skutečnosti se i hledí stavěti zájmoví poslanci, ovšem vždy pod firmou politické strany (živnostníci, rolníci, obchodníci, učitelé, úředníci atd.). Vychází z toho, že je neštěstí dělníků, že se nehlásí ke vládnoucí straně mladočeské. Zcela klidně by z nich mohla býti řada kandidována, ovšem ne jako dělníci — vždyť jsme přece proti zájmovému zastoupení! — ale jako Mladočeši. Ale protože dělnictvo je soc. demokratické, nesmí byti jen pouhý dělník kandidován a volen z odporu proti zájmovému zastoupení a soc. demokrat zase z důvodů strannických — a tak zase ti ubozí dělníci, ti ubozí socialisté vyjdou s prázdnou! Ale dnes ve skutečnosti, i když z V. kurie vyjdou vítězně kandidáti mladočeští, vyjdou vlastně opětně zájmoví poslanci, jen že týchž středních i vyšších vrstev, ze kterých vyjdou poslanci v kuriích prvých!

Nejhlavnější důvod odporu proti resoluci jest, že sociální demokracie není pro státní právo jako strana; jen jednotlivci prý ve vzácnjrch případech, ale úplně neurčitě a teprve na dotazy byli pro, jiní proti.

Především konstatuji, že resoluce moje tento důvod respektuje; vůbec konstatuji předem všeobecně, že tato resoluce státoprávnímu požadavku neodporuje ani v nejmenším, naopak že všude k němu přihlíží a vždy zase se k němu vrací a řadu věcí na ně přivádí. Proto právě na př. je v ní napsáno, že se nemohou soc. demokraté v V. kurii doporučovati oficielně. Resoluce dále neprohřešuje se ani na národním duchu: Jen stran těch kandidátů soc. demokratických, kteří se prohlásí pro samostatnost českého národa a pro národní rovnoprávnost, ponechává se rozhodnutí svědomité úvaze našich místních stoupenců. I to musil jsem vytknouti, že resoluce neprohřešuje se ani na národním duchu, neboť mohli by se snadno vyskytnouti u nás nešlechetnici, kteří by nás pro tu resoluci mohli podezírati z nenárodního smýšlení. (To není pravda! na jedné straně. Tak jest! na druhé straně).

Oběžník druhé strany je psán tak, že může vzniknouti u nezasvěcené osoby dojem, že náš odstín klade pramalou neb aspoň nedostatečnou váhu na požadavek státoprávní. Vždyť většina sjezdu prý tvrdila — a v oběžníku čteme to vytištěné proloženým písmem — že sociální otázka zatlačuje český boj státoprávní do pozadí. Pánové, to není pouhé tvrzení, to je smutný fakt (dr. Rašín volá: Ano, ano, je to fakt. Je to smutný fakt!) Většina si to nevymyslila, většina konstatovala prostě smutnou skutečnost. Ta doba, kdy mysl našeho člověka byla a mohla býti upjata jen na otázku státoprávní a politické samostatnosti, ta již bohužel minula, aniž naši otcové jí využili, aby nám tento bod již uspořili; oni nám jej však předali, a za ním tady vystoupily řady otázek jiných, především otázka sociální a v ní zase především otázka dělnická. Je to osudné, ale musí se s tím počítati. My s tím počítáme, a odtud naše taktika: Po prvé my všecka ta zla sociální, která i v našem národě jsou, uvádíme i na tu příčinu, že nejsme samostatní a odtud dovozujeme význam a potřebu českého státního práva. Po druhé my uznáváme sociální zápas dělnictva i pod firmou organisované strany sociálně demokratické a uvádíme jeho malý postup na cestě zákonodárství opětně v souvislost s naší nesamostatností. Je pevným naším přesvědčením, že v samostatném českém státě půjde sociálně politické zákonodárství rychlejším tempem ku předu a toto přesvědčení snažíme se našemu dělnictvu bez ohledu, že je sorganisováno ve straně soc. demokratické, způsobem věcným, klidným a slušným vštípiti. My tedy sociální otázku uvádíme ve spojení a v soulad snaším státoprávním stanoviskem, t. j. my nechceme, aby i na dále trval ten smutný fakt, že sociální otázky seslabují náš státoprávní zápas. Ale my ovšem na místě pouhých slov, plamenných řečí, proklamací a zapřísahání bereme k jeho udržování, živení a povzbuzování sám se všemi jeho potřebami i strastmi. A v tom vidíme jen svou přednost!

Může vzniknouti na základě oběžníku druhé strany o nás domnění, že málo stojíme na stanovisku státoprávním, protože doporučujeme prý totiž případnou volbu soc. demokratického kandidáta, jestliže »tito prohlašují se pro samostatnost národa a národní rovnoprávnost.« Chybili jsme prý tím, že jsme dali samostatnost národa a ne samostatnost zemí českých, což jest právě české státní právo, a my chceme právě jen toto. Opomíjeje nevhodnou poznámku v oběžníku, že Němci také tvrdí, že rozdělení Čech, národní kurie atd. je provedením zásady o volném sebeurčování národa, protože my i vy, pánové, dobře víte, že něco takového není ještě sebeurčení národa a že i my i sociální demokracie je proti národním kuriím, tak, jak si je představují Němci, totiž s ponecháním kurie velkostatkářské a s dnešním volebním řádem — opomíjeje to. promluvím o věci samé.

Soc. demokracie staví prostě všeobecně: sebeurčení národa. To je nedostatečné. Jde zajisté tedy o to, jak? Jakými prostředky? Snad v duchu jejím tane budoucnost, kdy bude dnešní organisace společnosti evropské na historické a geografické státy rozbita a na ssutinách jejich zbudovány státy národnostní — nevím a připouštím to. Ale soc. demokracie z původní theoretické a doktrinářské strany stává se víc a více stranou praktickou — a stane se jí ještě více, až bude v parlamentě. (Kdo by viděl rád tento dobrý vývoj u ní, měl by ji proto v V. kurii ponechati!) Tím i bude se chápati prostředků praktických v přítomnosti a méně bude vše oddalovati na dalekou budoucnost. Tu i prakticky bude řešiti svou všeobecnou zásadu sebeurčení národů. Pozná, že historické a geografické rozdělení zemí a národů je stále ještě veliká moc a že to nejde jen tak všecko rozbiti. l bude přirozeně reformovati na těchto daných již poměrech. Zcela bezpečně bude tedy i požadavek sebeurčení národa českého takto prakticky řešiti; a prakticky řešiti, to bude na př. znamenati sesilovati autonomii českých zemí, rozbíjeti centralismus atd. A v tomhle všem soc. demokraté čeští budou společně jednati s ostatními českými poslanci. Ze všeobecného principu etnografického: Sebeurčení národa vyjdou a na dnešní půdu geografickou se na konec postaví. Zcela bezpečně, i ti, kteří jsou mezi nimi republikánského smýšlení, tak učiní, pokud to budou lidé opravdu praktického ducha. Tedy majíce takovéto přesvědčení, ničím jsme se neprohřešili proti státoprávnímu stanovisku.

Ale sociální demokracie se neprohlásila prý pro státní právo jako strana! Hrozné slovo někdy je slovo strana! Jen když jednotlivci! Pánové, jde-li nám opravdu upřímně o to, aby naše dělnictvo súčastnilo se státoprávního boje, pak si važme těchto jednotlivců v něm; jsou-li, podávejme jim ruce, umožněme jim co největší vliv v dělnictvu — nebo-li prakticky v našem případě umožněme jim zvolení. Největší vliv zajisté v dělnictvu budou míti jeho poslanci!

Ale minulost prý mluví proti sociální demokracii. Minulost její, pravda, byla ještě před několika roky daleko jiná v nedobrém smyslu, ale od té doby se mnoho změnilo, a já zde přesvědčeně pravím, že právě naše hnutí svou věcností a slušností a svými poctivými styky s dělnictvem má o to největší zásluhu. Ale dnes mnozí nechtějí a nechtějí věřiti. Mluví-li dnes kandidáti sociálně demokratičtí rozumněji nebo vřeleji o našem zápase národním, nevěří se jim a řekne se: Volební manevr. Ale tam, kde se nechce věřiti, tam se nebude vůbec věřiti a záminka se vždy najde. Dnes je to volební manevr, později, až by soc. dem. poslanci v parlamentě jednali národně vřeleji, zase to bude strach před voličstvem. nebo péče pojišťovati si mandát již zase na druhé šestiletí atd. Ale z takovéhoto úmyslného nevěření vzniká jen škoda, protože se soc. demokracie zase jen zatvrzuje.

Ale třídní boj, jaký sociální demokracie hlásá, a zproletarisování středních vrstev, o jaké prý usiluje — namítal kol. Preiss. Ale kol. Preiss zapomněl vysvětliti, jak dělnictvo došlo ke třídnímu boji a jaká je při jeho theorii skutečnost sama. Přes všecky pády starých forem práce (otroctví, poddanství, robota), přes všecky pády feudalismu a absolutismu, proti nimž dělnictvo tak nadšeně bojovalo po boku měšťanstva, přes všecky pokroky ve svobodách občanských a na poli kulturním, přes všecku t. zv. konstituci dělníkovi stále přece jen něco scházelo, stále měl nejistotu své existence a trudnou existenci. Vyplývalo to z protivy, jaká je mezi prací a kapitálem, jenž tvoří podřízené a nadřízené, ovládané a vládnoucí. Z toho byl třídní boj. t. j. principielní boj práce proti soukromému kapitálu; a Marxova úloha třídního boje zproletarisovati všecko atd. je známa. Ale co se týče zproletarisování středních vrstev, tyto jsou proletarisovány dnešním společenským řádem samým, a odpor dělnictva proti nim jim asi právě tak uškodí jako jim prospěje ta péče. jakou pro ně projevují — poslanci mladočeští.

Praví-li se v oběžníku Vaši strany, že pro Vás »sociální reformy jsou účelem k dosažení harmonie společenské« (tu Vás opravuji: účelem tedy přece je zde harmonie společenská a sociální reformy jsou prostředkem), pak theoreticky vzato, i u sociálních demokratů jsou prostředkem k harmonii společenské — nanejvýš snad theoreticky vzato — podprostředkem k velkému prostředku třídního boje. Ve skutečnosti však docela upřímně a bez nekalých úmyslů sociální demokracie pečuje o reformy společenské, a tvrdí-li jinak, pak tvrdí tak — a to může ovšem hněvati a mne to hvěvá — jen za agitačními účely. Dále čím více se bude reformovati sociálně politicky, ale zároveň i na jiných polích, zejména čím více se budou lidé zušlechťovati — a to nejen ti nižší, ale i ti vyšší — čím více bude mezi nimi vzájemných vztahů a styků, tím více bude třídní boj mizeti. Ani dnes ho není v té hrozné podobě. Mezi dělnictvem a buržoasií je přece střední jakási vrstva; v kulturním úsilí jest dělnictvo odkázáno na tuto střední vrstvu, ano i na buržoasii samou. Dále řada sociálních demokratů jest mezi řemeslníky, obchodníky, rolníky, učiteli atd a všecky tyto pásky zcela přirozeně zmírňují a budou vždy zmírňovati ostří třídního boje. A posléze pomáhati sociální demokracii do parlamentu je pomáhati umenšovati třídní boj.

Resoluce neodporujíc tedy programu ani státoprávnímu ani národnímu (aniž i rozdíly nebo protivy v hospodářském programu po mém výkladě padají na váhu), odpovídá na druhé straně úplně duchu našeho programu radikálně pokrokového, všíjeho minulosti!«

Řečník uvádí poté tři svědectví z let 91—93. Tehda jeden z pánů v oné redakční trojici v oběžníku jmenovaných (dr. Rašín) pravil na jedné schůzi, že dělnictvo s námi hude bojovati za náš stát, jestliže jen my ukážeme a to ne slovy, ale skutky, že by v tomto českém státě dostalo se mu spravedlnosti. »Chceme-li— pravil onen řečník dále — aby nám dělnictvo uvěřilo, že chceme jeho svobodu, pak bojujme s ním za všeobecné hlasovací právo.« — Já však pravím více: Bojujme s ním i za společné politické svobody, bojujme s ním i za jeho politické snahy. Takový byl duch našeho hnutí v minulosti (dr. Rašín volá: Takového ducha jsme všichni posud!) — nikoli, takového ducha již není v našem hnutí. Kdybychom na př. v Dělnické Akademii nebrali účastenství já a bratr, pak této důležité instituci celý náš směr radikálně pokrokový by zůstal vzdálen, cizí!

V oběžníku Vašem čteme, že »nepostačí míti jen idee, nýbrž viděti také, v jakém pořadí za sebou jdou. v jakém pořadí sluší je uskutečňovati, jak na sobě závisejí« — tedy je to obdobná theorie: »Jedno po druhém,« námi dávno vyvracována a vyvrácena. O ní čtu již v r. 1891 v »Čas. č. stud.« z péra druhého pána z oné trojice toto : »Ozývá se tu stará, známá otázka: Co se má řešiti dříve, poměry národnostní či sociální? Co je důležitější, čemu se má dáti přednost? Odpověď je velmi jednoduchá: Obé nutno řešiti společně.« (Řečník čte z úvahy té ještě dále. Hlas: To napsal Sokol!) A konečně třetímu, kol. Škábovi, mohu uvésti z oněch let něco na paměť (obrácen k p. Škábovi): Psal jsi tehda, jak jsi jednou po přednášce v dělnickém spolku byl přítomen zpěvu. Pokud se zpívaly dělnické písně, bylo to prý jaksi nucené a neživé; jakmile počaly se zpívati písně národní, najednou všichni jako by obživli, oči všech počaly hráti veselostí atd. Z toho jsi tehda usoudil, že naše dělnictvo přes všecek nátěr lhostejnosti je opravdu české, že cítí česky, tehda jsi ho bránil od výtky internacionalismu a pojem ten jsi vysvětloval a zbavoval příhany. dnes mu však opětně takovýto »internacionalism« přisuzuješ a vyčítáš.

Takový byl duch naší minulosti (dr. Rašín volá: Takový je dosud!). Můžete říci: Přece existuje vývoj, vyvinuli jsme se. Budiž, a já vám. nevytýkám, mně jde jen o charakteristiku ducha minulého našeho hnutí. Ale jestliže jste se vy vyvinuli, pak jsme my uvízli jaksi na primitivnějším stanovisku — ale my jsme pro sebe opravdu radši, že jsme na něm uvízli.

Jest se mi ještě doteknouti poměru mezi dělnictvem a sociální demokracií. Naše dělnictvo je rozděleno zhruba ve čtyři skupiny: národní, klerikální, neodvislé a sociálně demokratické. První jsou ne organisováni a takřka nezvěstní: světový názor druhých je přímo kontrérní našemu a nemožny nám s nimi jakékoli styky; styky s třetími (neodvislými) jsou možny jen na kulturním poli, protože politiku, parlamentarism atd. zavrhují a my jí zase užíváme: zbývá jedině sociální demokracie. A v té také skutečně je největší část dělnictva sorganisována a ona má tudíž právo mluviti jménem dělnictva a my chtějíce mluviti a jednati s tímto, nemůžeme leč mluviti a jednati se sociální demokracií. Štváti tudíž proti této jest opravdu štváti proti dělnictvu, štvaním tím ne sociální demokracie se bude zatvrzovati, nýbrž ve skutečnosti dělník. Kdo tudíž štvou tak jako na př. »Nár. Listy«, rozšiřují opětně propast mezi naším dělnictvem a ostatními vrstvami národními a nedojdou nikdy sociálního smíru. Tento sociální smír, pánové, má záruku právě v tom ideálním duchu českého lidu, o němž jsem dříve mluvil, nikoli, ve Vaší politice, ve štvanicích »Nár. L.« ve »vídeňském« duchu... A proč my nechceme dělnictvo odpuzovati, proč chceme je míti i v našem státoprávním zápase? Proto, že je naše přesvědčení, že státního svého práva nedobudeme již jinak, leč úsilím všech lidových vrstev, bez vrstev »hořejších«, po případě i proti nim! Je ovšem názor, že státního práva dobudeme při zahraničních zápletkách (na př. za války a pod.) a já to vytýkám, abych zde uvedl opět jeden rozdíl mezi oběma odstíny. Pro nás dobytí státního práva ze situace zahraniční jest jenom pouhou možností, kdežto z vnitřka, lidovým úsilím, jest pro nás jistotou. A tu se vším úsilím přirozeně pracujeme tam. kde je pro nás jistota, aniž ovšem při oné možnosti, kdyby nastala, bychom byli tak nepolitičtí, abychom založili ruce v klín. Ale kdy a kolikrát ještě asi nastane taková možnost? Vždyť válečný duch již tolik vymizel a vlády se přímo bojí vyvolati válku, vědouce, co to znamená pro státní hospodářství a po případě i pro sociální řády ve státech. Dnes ani otázka Krety posud války nevyvolala, otázka to, která před sto nebo padesáti lety byla by již vyvolala za tu dobu mnohokráte!

Tu dotýkám se ještě jednoho rozdílu mezi oběma odstíny, rozdílného nazírání na militarism. My jsme zásadními protimilitaristy, kdežto jeden pán s druhé strany odporuje proti takovémuto zásadnímu stanovisku, nazývaje nynější boj protimilitaristický dekadencí. My však chceme vychovávati již dnes lidi pro budoucí společnost a proto musíme držeti program svůj jako ideál v celosti jeho. (Pan Sokol volá: I v českém státě bude musiti býti přece za dnešních poměrů vojsko!) Bude-li musiti býti vojsko v českém státě, bude i v českém státě, ale my se svého nevzdáme ani tam a budeme svou výchovu lidu v tomto směru i v českém státě konati.

Ve svém oběžníku psali jsme o úkolu radikálně pokrokového hnutí a úkolu »Rad. Listů«. Pánové v druhém oběžníku celkem na to přistupujíce připojují, že oni mají ještě i příslušnou taktiku, postup. To máme přirozeně i my. jak se samo sebou rozumí a nebylo to potřeba proti nám tak vytýkati. V oběžníku Vaší strany také čteme, že však může nastati podobná eventualita, před jakou stáli Mladočeši r. 1891, kdy měli byste na vybranou buď držeti své theorie pomalého vzrůstu strany na základě ideí, ale tím odpírati praktickou činnost na odvrácení národních pohrom a nechati pohromy přikvačiti i na nás, nebo dáti se do praktické politiky, vzrůsti třebas i v nestejnorodou stranu — ale odvrátiti tím národní pohromu. Kdyby, pánové, takováto doba nastala, pak doufám, že nikdo nebude tak doktrinářský, tak necitelný, ani ovšem my, aby nepřiskočil ku obraně; my však chceme i tu, aby naši lidé v té veliké nově vzniklé obranné, jinak však chaotické straně, zůstali vědomi sebe, svých vztahů k sobě, aby, jakmile by potřeba té veliké chaotické strany zmizela, ihned zase stáli tu sraženi ve starý, sebevědomý, zvláštní osobitý strannický celek.

Úkolem radikálně pokrokového hnutí bylo rozbiti všeliké předsudky a opatřiti modernější, t. j. životnější nazírám na všeliké otázky, především na národní a sociální; obě ty otázky uvésti v harmonický soulad; odtud přirozeně byl duch tohoto hnutí takový, o jakém jsem již mluvil; úkolem jeho bylo ovšem v duchu tom i pracovati. A tak pohlížíme posud na úkol svého hnutí. Jest mi přičiniti ještě některé poznámky k řeči kol. Preissa. Pravil, že jsem nechtěl bráti v redakci zodpovědnosti za praktickou politiku. To není pravda; právě v denní politice jsme se nejspíše shodli. Ale ovšem za některou Vaši politiku jsem nechtěl bráti zodpovědnost, na příklad za politiku ustavičné důvěřivosti k Mladočechům, když já jsem důvěru k nim dávno ztratil. Já jsem chtěl, abychom byli samostatnou stranou, ale Vy jste to oddalovali a chtěli jste tak učiniti, až by se naskytla nějaká vhodná příležitost taktická, na př. vstoupení Mladočechů do vládní strany, jako jste tento svůj konflikt s námi vyvolali pro sebe v »taktický« okamžik, kdy jsme navrhli a prorazili resoluci o volbách, ve které se jedná o nenáviděnou sociální demokracii .

Nemohl jsem přirozeně bráti zodpovědnost za takovou politiku Vaši, ve které jsem neviděl leč nesnášelivost a panovačnost, jakd na příklad ve »Slavii«. Jsou-li v této nezralí jinoši, pak jste tam měli zůstat, až by se vykvasili — ale to ne, to se,raději vystoupí a založí se pokrokový klub. (Hlas: Ve kterém se nebude nic dělat!) Kolega Preiss také pravil, že v našem odstínu jevil se vliv Masarykův. (Pan Sokol volá: To se tebe netýkalo!) Ano, jevil se, přiznávám, jeho methoda na př. měla na mne vliv, ale jinak jsem proti prof. Masarykovi a proti realismu vystoupil zřejmě pod svým jménem a utržil jsem si za to něho pro sebe velmi trapnou polemiku . . .

Tím končím, pánové, a přecházeje k návrhu většiny, přecházím ke třetímu »staatsstreichu« Vašemu. Ve svém návrhu na budoucí vedení listu, na zvolení zodpovědného a chefredaktora listu přešli jste úplně kolegu Čížka a mne, kteří jsou oba posud právoplatnými členy redakce. Já zde mám, pánové, smlouvu, že i kdybych dostal dnes nebo dal sám výpověď, ještě tři měsíce zůstávám zodpovědným chefredaktorem, ale Vy bez ohledu k tomu a opomíjejíce mne navrhujete voliti nového zodpovědného redaktora a chcfredaktora. (Projevy nelibosti a nevole.) Pánové, Vy jste mně nedali posud výpověď, i jsem posud v plném požívání svých práv; já ovšem Vám nebudu na dále překážeti, já budu slušnější, já tu výpověď dnes dám skutečně sám — — (Pohnutí.)

Na konec přečtu, ctěné shromáždění, návrh menšiny. Ten zní takto:

»Valná hromada Vydavat. Družstva »Neodvislost« ze dne 28. února 1897, nesdílejíc názoru správní rady. že přijetím resoluce na poradě důvěrníků 13. února Družstvo se ocitá před situací rozhodnout se. které frakci R. L. mají připadnouti, když přece organisovaný směr radikálně pokrokový trvá i na dále a když trvá posud i mravní závazek listu Družstva psáti vždy ve, smyslu stávajícího výkonného výboru; nesdílejíc názoru, že resoluce přijatá na té poradě odporuje programu listu, naopak jsouc toho přesvědčení, že resoluce ta programu listu, zejména jeho duchu a vší jeho minulosti plně odpovídá; a neuznávajíc posléze vedle znění stanov správní rady diktovati redakci listu ve příčině obsahu, když §11. e) výslovně mluví jen o příslušnosti správní rady podávati přání a stížnosti na redakci ve příčině obsahu listu, a když vzhledem k tomuto § 11. e) příslušnosti správní rady, vytčené v odstavci předchozím (§ 11. a): správní radě přísluší dohlížeti na zachování programu listu, zcela zřejmě. jakož i podle úmyslu zakladatelů Družstva rozuměti jest jako právu ex post a nikoliv jako právu preventivnímu, zrušuje valná hromada Družstva rozhodnutí správní rady ze dne 16. m. m. jakožto ani právně ani věcně neodůvodněné, přechází přes návrh většiny správní rady valné hromadě podaný k dennímu pořádku a vrací chefredaktoru Ant. Hajnovi a dotyčným jeho spolupracovníkům jejich plné právo i povinnost psáti v duchu resoluce ze dne 13. t. m.

Co do budoucího vedení listu přijímá valná hromada za svůj výklad chefredaktora Ant. Hajna a jeho dotyčných spoluredaktorů. aby totiž »Radikální Listy« zastávaly program na valné hromadě Družstva r. 1892 přijatý v plném jeho znění, v plné jeho šířce i hloubce a list aby měl především ráz propagační a poučný v duchu toho program beze všelijakých zvláštních ohledů k ostatním stranám.«

Tím končím a doporučuji návrh menšiny ku přijetí. (Potlesk.)«

Dr. Baxa a dr. Rašín vyvracejí krátce názory a výtky Ant. Hajna.

Po nich promluvil JUC. Fr. Soukup, řečník socialistické menšiny v Družstvu. Menšina tato, sestávající ze tří osob (Fr. Soukup, Tomášek a já), seděla na krajní levici, jako Jakobíni v národním shromáždění francouzském, a se zájmem sledovala odehrávající se zápas. Se strany přívrženců Ant. Hajna bylo jí postoupeno místo generálního řečníka, aby také ona své názory vyslovila. Proto dostal se k slovu JUC. Fr. Soukup, který v podstatě řekl toto:

»Z bývalého hnutí pokrokového, hnutí celé jedné generace, vyvinuly se směry tři: mladočeský, pokrokový a socialistický. My stojíme na půdě vědeckého socialismu, doplňovaného novým bádáním především v oboru národního hospodářství a sociologie; stojíme tím dále na půdě a v ideovém ovzduší moderního hnutí dělnického, či lépe na půdě dnešního hnutí proletariátu vůbec. Při pojmu proletář nemyslíme výhradně na hospodářský stav, nýbrž i na přesvědčení člověka; proletářem jest nám každý, i člověk zámožný, jakmile přijme idee proletariátu a v jich duchu jedná. Vítězství ideí socialistických neočekáváme od vyvrcholení se kapitalismu do závratné výše, nýbrž toto nastane již mnohem dříve, poněvadž ony myšlénky, jichž šiřitelem jest dnes proletariát, budou zachvacovati stále širší vrstvy společenské, aby přešly na konec v duševní majetek celé společnosti. Jako socialisté jsme kolektivisty, přišli jsme k vědeckému poznání, odvozenému z celého dosavadního dějinného vývoje, že hospodářský vývoj vede se železnou nutností a den co den ke společenství výrobních prostředků, jehož řízení dostane se do rukou tříd pracujících: naším úkolem proto, úkolem všech socialistických stran a především sociální demokracie jest, proletariát pro tuto důležitou úlohu připravovati; ochranné zákonodárství, jehož ovšem zavrhovati nemůžeme, má ten účel, aby pracující třídy byly uchovány co možno při největší síle a aby nebyly systémem kapitalistickým zdegenerovány, až společnost dozraje pro socialistický řád. Za poslední slovo dějin lidstva kolektivism ovšem nepovažujeme, nýbrž za jednu jeho etapu, i v socialistickém řádu bude ponechán soukromý majetek, ovšem jen v té míře, aby se nemohl státi prostředkem kapitalisace a útisku. Dr. Rašín se vzpírá kolektivismu a tvrdí, že jest tu ještě řada středních směrů; ovšem, ale všecky tyto směry upravují jen cesty kolektivismu: každá nesocialistická strana, nebo i vláda protestuje v theorii proti socialismu, ale každým rozhodnutím jedná mimoděk v duchu socialismu.

Za jádro a středisko všech snah socialistických pokládáme v tomto státu, v němž při naprostém nedostatku politických svobod je illusorna i hospodářská organisace odborná, dobytí politické moci: prostředkem k tomu jest nám v první řadě co nejúsilnější osvětová a vzdělavací práce mezi lidem. Třídní boj jest nám otázkou taktiky, a my jej a priori nezamítáme. Svůj smysl má tento způsob boje především v zápasech stávkových, kde stojí proti sobě jako hotový a skutečný fakt dvě organisované třídy: třída podnikatelů a třída námezdních dělníků, jejichž zájmy jsou po výtce zásádně protichůdny. Třídní boj nám znamená dále boj proti velikému kapitálu a všem privilegovaným, ne však proti malému živnostnictvu nebo rolnictvu, jež trpí za dnešních společenských poměrů stejně a mnohdy i hůře než děluictvo. Charakterisuje to dále i ten fakt, že čím dále tím větší počet příslušníků těchto. »středních« vrstev staví se na půdu socialismu. — Nechceme také a ve skutečnosti ovšem ani nemůžeme někoho proletarisovati, nýbrž my prostě rapidně stoupání proletarisace působením řádu kapitalistického konstatujeme a vyvozujeme nutné důsledky pro práci dneška i pro budoucnost.

Že by v socialistickém řádu bylo rozdrceno každé individuum, neuznáváme, nýbrž jsme přesvědčeni právě o opaku: nepopíráme nerovnost lidí a činí-li tak kdo, jedná ještě jen v důsledcích pěstovaného socialismu utopistického; my tvrdíme pouze, že lidé jsou nerovní, ať svým fysickým ustrojením, ať schopnostmi, karakterem, temperamentem, ale jsou to lidé a jako lidé mají nárok na lidskou existenci; a teprve budou-li stvořeny stejné sociální podmínky pro všechny, totiž kolektivní vlastnictví výrobních prostředků, ne však nějaká násilná uniformace lidí jako osob, bude se moci každá individualita rozvinouti co nejšíře, což ovšem v dnešním řádu možno není. — »Labské Proudy« tvrdí, že prý dělnictvo a sociální demokracie se nesmí stotožňovati. Ale fakt přece je, že mluvčím dělnictva je sociální demokracie; dělnictvo bude vždy socialistické, a kdybyste snad chtěli vytvořit dělnictvo mladočeské, budete o jeden zmařený pokus bohatší. Tentýž list psal, že sociální demokracie nemůže býti považována za stranu českou; je to táž idiosynkrasie jako u »Národních Listů«, které každého, kdo není právě Mladočechem, mají za člověka beznárodního. Ani cizorodým živlem není sociální demokracie. Nestvořila-li posud svého českého typu, jako v Německu typ lassaleanský a marxovský, v Anglii typ trades unionský, ve Francii konspiratorský typ blanquistický, stvoří ho zajisté v budoucnosti a již dnes jest na cestě k němu. — Směr »Labských Proudů« a celé jejich frakce v »Radikálních Listech« je dnes mladočeský. Poprvé na př. prohlásili, že nebudou voliti dra Engla, ne však pro programný rozdíl, nýbrž proto, že výkonným výborem mladočeským nebyli přijati jich důvěrníci; když to bylo napraveno, dali své hlasy dru Englovi. — Jsou-li lidé tohoto směru demokraty politickými, jsme my dle svého krajního demokratismu politického i demokraty hospodářskými; socialism jest nám hospodářskou stránkou a důsledkem demokratismu v politice. Průmyslový vývoj, jenž z pracovníků učinil proletáře, byl mocnou pakou vývoje politického, jenž z proletářů činí zase pány politické situace, aby je učinil na konec i pány situace hospodářské. — JUC. Preiss tvrdil, že liberalism u nás svou úlohu nedohrál; to víme a jsme bohužel a budeme ještě dlouho i my odsouzeni k celé řadě prací liberalistických. Tentýž mluvil jménem svých přátel proti vnášení k nám třídního boje; ale jsou to právě lidé tohoto směru, kteří tento boj podpalují. Co napsala »Stráž na Cidlině« v článku »Proč nejsem sociálním demokratem«, překročuje meze slušnosti, věcnosti a poctivosti, a musí vzbuditi odpor nejen v dělnictvu, ale u všech čestných lidí; pisatel článku, jenž nemá o socialismu ani ponětí, bojuje donquichotsky proti svým vlastním fantómům, a dnešního českého hnutí dělnického nezná, užívá při tom výrazů jež právem vydržení patří jen »českému listu« nebo »českému Východu« a jež v listě radikálně pokrokovém urážejí. — Hledíte-li, pánové, dnes na sociální demokracii jako na zfanatisovauou kastu, jak je tomu dávno, co jste chtěli velikými meetingy, tábory a brožurami fanatisovati lid pro státní právo? — Sami chcete, aby dělnictvo bylo pro národní požadavky a vytýkáte mu, je-li zdánlivě lhostejno, ale sami v hospodářských bojích dělnictva jste byli vždy lhostejni a nepodali mu ruky. Ani v jedné stávce jeho nepostavili jste se posud přímo a aktivně na stranu stávkujících.

Naše stanovisko se zásadně různí od stanoviska směru mladočeského: různí se co do programu (nevěříme na př. ve všemohoucnost státoprávního programu, a nemůžeme proto učiniti z něho východisko vší své akce, jsouce naopak přesvědčeni, že i v českém státu budeme nuceni vésti svůj boj stejným způsobem dál; rozumí se ovšem samo sebou, že jsme rozhodnými stoupenci samostatnosti českého národa); různí se dále i co do methody a taktiky. — Proto stavíme se a budeme se stavěti v celé řadě otázek se vším důrazem proti, jsouce rádi, že konečně jest mezi námi jasno. —

Od druhého směru, pokrokového, za nějž zde promluvil red. Ant. Hajn, od směru, jenž se staví na stanovisko sprostředkující, chtěje zjednávati porozumění v dělnictvu pro naše požadavky národní, a ve druhých třídách porozumění pro sociální a hospodářské snahy dělnictva a jenž jest současně směrem národním a sociálně reformním, lišíme se tím. že stojíme na stanovisku principielně socialistickém. Součinnost na poli kulturním a v určitých akcích politických tím ovšem vyloučena není.«

Poznámky k předchozím řečem učinili: K. St. Sokol, J. Škába, V. Štěpánek, J. Pak, Fr. Vahalík.

Po stručných řečech referenta většiny JUC. Preisse a referenta menšiny Ant. Hajna došlo k hlasování. Návrh většiny správní rady a Družstva přijat 101 hlasem (v počtu tom bylo zastoupeno 80 podílů plnými mocemi), návrh menšiny obdržel pouze 54 hlasů (v počtu tom bylo zastoupeno 35 podílů plnými mocemi). Rozhodovaly mladočeské peníze pp. Kloučka, Březnovského, Niklfelda, Brdlíka, Venduláka, Storcha, Havlíka, Mellana atd. Polovičatost, od založení »Neodvislosti« zřejmá, se na radikálně-pokrokovém směru vymstila.

Staří přátelé, kteří spolu prodělali leta persekuce, leta chvatné a neúmorné práce, s nenávistí v srdci, se rozcházeli. Hnutí, které dosti přineslo. ale ještě více slibovalo, bylo v troskách. Vyrostli z něho: 1. pokrokoví socialisté, 2. radikální pokrokáři. 3. radikální státoprávníci. I »Rozhledy« článkem »Konec nedorozumění« zřekly se pokrokářství. Mnozí jiní se vůbec oddrobili.

Směr radikálně pokrokový ustavil se po této katastrofě dne 4. dubna 1897 ve stranu a vydal svůj orgán »Samostatnost«. K němu se přidali: JUC. Ant. Čížek, Ant. Hajn, Ant. Klouda, Alois Hajn, Jiří Pak, dr. Štemberka, Fr. Vahalík, dr. Koželuha, dr. J. Kříž, Ant. Kalina atd. Později i V. Choc a J. Černý atd.

Směr radikálně pokrokový lze pokládati za sociálně reformním, zejména za zastance středních, lidovějších kruhů a lidovější inteligence. Výrok jistého občana, že má: jednu nohavici proletářskou a jednu měšťáckou, je dosti trefný.

Státoprávní radikálové, kteří přejali »Radikální Listy« a » Labské Proudy« v Kolíně, mimo nichž vydali »Studenta«, ustavili se ve stranu teprve roku 1899. Radikalism jejich strnul však na pouhém volání po samospasitelném státním právu. Se směrem státoprávním po roztržce šli: dr. Al. Rašín, K. St. Sokol, J. Škába, P. Jandač, dr. Baxa, MUC. Alb. Dutka, J. Třebický, Preis atd.

Český národ, neočekávaně, bohatnul o nové strany.