Omladina a pokrokové hnutí/Naše Snahy

Omladina a pokrokové hnutí Antonín Pravoslav Veselý
Co přinesla doba	Naše Snahy	Prohlášení „Moderny“

Údaje o textu
Titulek:	Naše Snahy
Autor:	Antonín Pravoslav Veselý
Zdroj:	VESELÝ, A. Pravoslav. Omladina a pokrokové hnutí Online na Internet Archive
Vydáno:	Vlastním nákladem 1902. s. 369 – 373.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Omladina

Po vyjití »měsíčkářů« z Borů založila si konečně i dělnická mládež svůj vlastní časopis s názvem »Naše Snaha«. Dělala již dříve pokusy o to (schůze v Uhříněvsi se obírala jenom touto záležitostí), ale všecky selhaly. Redakce nového časopisu sestávala z nejrůznějších individualit: Fr. Tůmy a J. Skaláka, K. St. Neumanna a Al. Tučka, R. Fárka a J. Dutky atd. Vnitřní vedení, obstarávání rukopisů, drobných zpráv, peněz a jiných záležitostí svěřeno mně.

Prvé číslo »Naší Snahy« vyšlo ve Slaném, tisklo se však v Karlině. Propadla skoro celá konfiskaci a další vydávání listu c. k. úřady z formálních příčin nedovolily. Policie spěchala, aby se zmocnila nákladu, ale nepodařilo se jí to. Jistý student přestrojil se za učeníka, oblékl kabát s roztrhanými lokty a na vozíku své matky hokynářky dopravil celý náklad na Vinohrady do sklepa, v němž mimo tuto duševní potravu uloženy též brambory. Odtud jsme »Naši Snahu« nosili do Měšťanské Besedy, ke dvěma známým a falcovali čísla o přítrž. Obsahem byla »Naše Snaha« kolektivistická, republikánská a národně-autonomistická. Ton listu byl divoký až k zběsilosti. Dá se vysvětliti jedině záštím, které se v některých členech jeho redakce po čas uvěznění nahromadilo a po propuštění na svobodu vybuchlo.

Ze zákazu časopisu »Naše Snaha« jsme si nedělali velkou hlavu: vydali jsme místo něho »Naše Snahy«, tištěné v závodě Stivínově. Ale i tyto byly nejen konfiskovány, nýbrž opět zastaveny a zodpovědný jejich redaktor Fr. Tůma vzat do vazby. Policii padly do rukou seznamy odběratelů, dle kterých vyslýchala. V mnohých chalupách na venkově objevil se náhle četník a před udivenými obyvateli všecko prohrabal. Po mně sice policie rovněž pátrala, jelikož jsem se však zdržoval venku, spokojila se s prohlídkou bytu a se zatčením mé matky, která byla na c. k. policejním řiditelství podržena do druhého dne, kdy jsem se sám přihlásil. V nemilé situaci octl se při tom nedávno zemřelý detektiv Zahradníček, který celou noc hlídal dům, v němž jsem bydlel. Pršelo, jen se lilo. Zahradníček prosil, aby směl zůstat v bytě. Ale otec nesvolil. Chtěl aspoň moji podobiznu; ani tu neobdržel. Stál tedy u domu v dešti do rána: celý zkřehlý, odběhl na chvilku sníst do hostince polévku; než se však vrátil, vklouznul jsem do bytu, dorozuměl se otcem a co nejrychleji zmizel zase pryč. Podařilo se mi ještě oznámit zatýkání přátelům a v tiskárně Stivínově zmařiti rukopis. Uspokojen, dal jsem se teprve zatknouti. Přál bych si byl vidět, jaký obličej dělal Zahradníček, když se to dozvěděl! ...

Ve dvou dnech ubytoval jsem se zase v Novoměstské trestnici, odkud jsem ani ne před rokem odjížděl. Tam jsem se shledal i s Fr. Tůmou. Vyšetřování naše vleklo se velmi zvolna; trvalo skoro 3 ½ měsíce. Pátráno po rukopisech obou časopisů, ale bez úspěchu. Byl jsem tedy obžalován pro velezradu, zločin pobuřování, svádění k vraždě (článek Al. Tučka), urážku císaře, zločin rušení pokoje, urážku hraběte Thuna (článek Jos. Skaláka) atd. Také zodpovědný redaktor, Fr. Tůma, viněn z podobné, málo lákavé serie paragrafů. Jelikož o nás rozhodovala porota, svádělo to mnohé optimisty k domněnce, že budeme osvobozeni. Tím více však byli zaraženi, když předseda rada Vokoun oznamoval rozsudek: Fr. Tůma odsouzen pro § 63. tr. z. atd. na dvě leta a A. Prav. Veselý pro § 300. a 305. atd. na osm měsíců do těžkého žaláře. Státní zástupce užil chytře proti nám i právě zrušeného vyjimečného stavu, řka: »Nyní snad nastanou poměry utěšenější. Nenechte však a nedopusťte, velectění páni porotci, aby byla dána možnost ku opakování těch událostí, které byly příčinou zavedení vyjimečného stavu. Nedopusťte, aby símě, které v tomto časopise bylo zaseto, ujalo se a neslo ovoce!... Nedávno popravený Hoffmann (horník, který zabil rytíře Karla Reyta z Baumgartenu, jelikož byl příčinou jeho propuštění z práce), byl obětí takovéto duševní stravy.« Ustrašení porotci řekli proto své: vinni.

Vrátil jsem se tedy do cely, kterou jsem sdílel s následující společností: s farmaceutem, přivezeným z blázince, chvílemi projevujícím pomatenost, a s alkoholikem, jenž trpěl deliriem tremens, třeštěním opilců. Na počátku své vazby trávil jsem několik hodin s později popraveným Hoffmannem, nešťastným ubožákem, člověkem nikoliv tak zkaženým, jak psaly krvelačné časopisy. Jeho usmrcení mnou hrozně otřáslo a neodepřel jsem si, abych mu ještě několik hodin před smrtí, navzdor velikému slídění dozorců, nevykřikl z okna své poslední »Na zdar!«

Druhý den po odsouzení odvedl mne dozorce z vyšetřovanecké chodby na »panskou« a dal mi za společníka člena redakce »Národních Listů« J. Pachmayera, který po čtyři měsíce měl pykati pro rušení pokoje spáchané referáty v tomto časopise. Dny s ním strávené počítám mezi nejutěšenější, jež jsem ve vězení prožil. Skromně, v bratrské shodě utloukali jsme nudu a mizerii, jak to nejlépe šlo. Věděl jsem, jak se J. Pachmayer na svobodě otcovsky staral o politické vězně a zejména o rodinu na těle i na duchu zlomeného Kříže, a proto, třeba bych ho byl dříve osobně neznal, cítil jsem k němu příchylnost. Nemýlil jsem se: J. Pachmayer byl společníkem velmi milým a po celou dobu našeho soužití mne nezarmoutil. Skoro jsem byl nerad, když mne opouštěl, obdržev — amnestii. Ó lidské sobectví! Následující dva dny byl jsem samoten. Přivedl sice ke mně dozorce Fr. Soukupa, kterého jsem s jásotem uvítal, ale hned ho zase propustil; nevěděl, vztahuje-li se amnestie také na něho čili nic. Po propuštění J. Pachmayera předvolal si president Procházka Fr. Tůmu i mne do úřadovny a sliboval, že půjdeme také domů, zažádáme-li o to. Odmítli jsme jednosvorně jeho jinak dobře míněnou nabídku. Žalářní, vrtě nad tím hlavou, nespokojeně broukal. Nešlo mu na mysl, jak může někdo nepodat takovému »štěstí« ruku.