Olympijské paměti/II. Dobytí Řecka

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Olympijské paměti
Autor: Pierre de Coubertin
Zdroj: Révue olympique, č. 103, rok 1976 LA84.org
Vydáno: 1931
Licence: PD old 70
Překlad: Miroslav Langer
Licence překlad: CC BY 3.0


Několik dní po skončení Kongresu jsme se sešli, Sloane, E. Callot a já, u p. Bikelase, který měl malý pařížský byt na ulici rue de Babylone. Tam byl MOV upevněn. Bikelas nechtěl přijmout předsednictví. Já jsem zastával představu přenosného předsednictví, které by vždy přijímal zástupce pořadatelské země nejbližší Olympiády. Vše, co mohlo posílit mezinárodní charakter cyklu, bylo v mých očích věcí nejvyšší důležitosti. Bikelas měl vykonávat tuto funkci do konce roku 1896 a pak jsem měl na čtyři roky následovat já. Mezitím jsem měl být „generálním tajemníkem“, což je věc ještě zajímavější než předsednictví, jelikož takoví tajemníci jsou základními dělníky aktivní správy.

Tak jsem nejdřív jednal s USFSA, abych ji přeměnil v základní kámen obnovené tělesné výchovy ve Francii. Svěřil jsem úlohu pokladníka nejstaršímu z nás, Ernestu Callotovi, který spojoval kulturu písemnictví se sportovní a sdílel naše všechna očekávání, a vysvětlil jsem svůj plán beze spěchu, ale zároveň bez zdržování dokončit vnější podobu MOV a vybavit jeho členy výzbrojí nezávislosti, a to jak odmítáním přístupu všech „delegátů“, ať už by je vyslal kdokoli, anebo „subvencí“, ať už by přišly odkudkoli. „Brnění chudých,“ zamumlal Bikelas. Přitom ale dokonale pochopil nezbytnost tohoto opatření, pokud jsme se chtěli vybudovat instituci s věhlasným jménem, ale dosud bez materiálního zabezpečení a bez pochopení veřejnosti. Mezi dvěma tisíci posluchači Apollónova hymnu bylo mnoho umělců i sportovců, ale na konci Kongresu jeho dojem zastínilo všeobecné pohnutí způsobené atentátem na prezidenta Carnota.[red 1]

Dohodli jsme se také na zásadě rovnosti sportů. Už v průběhu Kongresu, na zasedáních 19. a 22. června, jsem musel vystoupit proti zařazení „pomocných sportů“ do jednoho okruhu „atletiky“, jak se často a dlouho opakovalo.

Tato významná rozhodnutí se odrážejí už v čísle 2 čtvrtletního bulletinu, který jsem okamžitě začal vydávat. Z jeho textu vybírám následující pasáže: „Chce se po nás, abychom jasně popsali ráz našeho společenství. Odpověď v kostce je taková… Naše myšlenka za snahou obnovit po staletí zaniklou instituci vychází z toho, že atletický pohyb získal velký význam, který rok za rokem dál roste. Jeho role podle všeho bude v moderním světě stejně velká a stejně trvalá jako v antice; objevuje se v novém hávu; je mezinárodní a demokratická, a proto odpovídá ideám a potřebám současného věku. Ale jako v minulosti, i nyní bude jeho role buď příznivá, nebo škodlivá, podle toho, na jakou stranu bude mířit a kterým směrem poplyne. Atletický pohyb může vzbuzovat nejvznešenější vášně stejně jako ty nejnižší; může sloužit k posilování vnímání nezištnosti i ctižádosti stejně jako ziskuchtivosti; může být rytířský stejně jako zkažený, mužný jako zvířecký; a nakonec může sloužit k posilování míru stejně jako k přípravě na válku. Ale vznešenost pocitů, kultura nezištnosti a cti, rytířského ducha, mužné energie a míru jsou základními potřebami moderních demokracií, ať už republikánských, nebo monarchistických…“

Uprostřed léta byl MOV ustanoven tak, že obdržel souhlasy těch, které jsem navrhl v jejich nepřítomnosti. 4. září dorazil z Christchurchu od p. Cuffa a 15. stejného měsíce od vévody d’Andriy z Neapole. Když bylo zastoupeno 12 zemí, bylo založení Výboru kompletní. Stal se „sebedoplňujícím se orgánem“, podobným ředitelství regaty v Henley. Už tehdy ale byl tím, čím zůstal po dalších třicet let – a je takovým stále – složeninou ze tří soustředných kruhů: malým jádrem přesvědčených a pracujících členů; líhní dobrovolníků otevřených vzdělávání a slupkou lidí více či méně využitelných, ale většinou přítomných jen k uspokojení národních nároků a dodání prestiže celku.

Na podzim p. Bikelas odcestoval do Atén, kam ho předcházelo množství osobních dopisů doplněných prvním vydáním Bulletinu. 4. října mi napsal o svém příjezdu: „Od Brindisi mi všichni krajani s radostí vyprávěli o Olympijských hrách.“ Takové pocity popisoval také dopisovatel Temps v Řecku. C’est le sentiment qu’exprimait aussi le correspondant du Temps en Grèce. Další den další dopis. Bikelas se setkal s předsedou vlády p. Trikoupisem,[red 2] který mu řekl, že je „k dispozici“, i když by „upřednostnil“, kdyby celá věc vůbec nevznikla. Bikelas navrhl, že bude iniciovat nové svolání komise k Zappeionu, do jejíž jurisdikce nepatřil jen památník tohoto jména, ale také ruiny přiléhajícího stadionu.

Mezitím jsem shromažďoval dokumenty pro urychlenou redakci detailního programu. Od 26. července jsem přijímal konzultace od pana G. Strehlyho, profesora na lyceu Montaigne v Paříži a zasloužilého gymnasty, týkající se individuálních gymnastických sportů (jediných, které přicházely v úvahu). Týkalo se to hrazdy a všech nářadí, což dodnes, o 35 let později, stále nemohu prosadit. Později Herbert zaslal z Londýna návrh distancí pro běžecké závody.

Následně dorazil návrh od předsedy výboru UVF[red 3] pro cyklistiku: Byl to jednoduchý závod na dva kilometry bez vodičů a na 100 kilometrů s vodiči. Méně moudrý návrh dorazil od Anglické cyklistické unie, která požadovala vedle závodu na jednu míli, 10 km a 100 km také a time race, say twelve hours.[red 4] Nakonec Společnost pro povzbuzení šermu[red 5] rozpracovala na můj pokyn projekt soutěží amatérů i učitelů šermu (pouze fleret s vyřazovacími kvalifikačními boji).

Tyto dokumenty jsem sbalil do svého kufru, nasedl na rychlík do Marseille a pak na Ortégal do Pirea, neklidný a šťastný – ale víc šťastný než neklidný – jako vždy před nadcházející akcí. Na moři jsem pročetl dlouhý dopis p. Etienna Dragoumise, poslance a předsedy komise Zappeionu, kterým – už po odjezdu Bikelase z Atén – vysvětloval odstrašující závěry, se kterými přišli jeho kolegové. V krátkosti mě zdvořile radil, abych nejezdil a abych svůj olympijský úmysl vzdal.

Náš noční příjezd do Pirea, posvátný klid na palubě ve vznešeném tichu okolí, vylodění za úsvitu do rukou několika mladých nadšenců, kteří se okamžitě stali našimi přáteli, cesta na téměř beztvarý stadion: obrovskou hromadu kamení zbavenou mramorového obkladu a v troskách ležící slavnou bránu borců, kterou kdysi sportovci… Nezapomenutelné chvíle. Hned po ubytování v hotelu jsem přijal návštěvu francouzského chargé d’affaires p. Maurouarda a za jeho přítomnosti i předsedy vlády p. Trikoupise, který ponechávaje protokol stranou spěchal, aby se se mnou navázal kontakt a vyzkoušel mou schopnost odolat nátlaku, protože byl odhodlaný stavět našemu podniku překážky, jak jsem se později dověděl. Snažil se dělat dojem, že jde jen o finanční otázku, i když podle mého názoru to nebylo všechno.

Je fakt, že Řecko tehdy bylo ve velmi složité pozici. Ministr se obával, že věřitelé napadnou „přepychové výdaje“, zatímco byly na zemi uvalena přísná úsporná opatření, aby se vyrovnala s neuhrazenými dluhy. Namítl jsem, že výdaje jsou nízké. „Podívejte se,“ řekl rezignovaně p. Trikoupis. „Jsem si jistý, že pochopíte, že Řecko nemá nyní zdroje potřebné pro přijetí takového úkolu.“

Několik dní jsem nemohl vystoupat na Akropoli, ani se rozhlédnout po Aténách. Stal jsem se míčem ve hře dvou politických stran. Opozice vedená p. Th. Delyannisem, důrazně podporovala uspořádání Her. Tisk byl rozdělený mezi oba tábory a vnesl do sporu něco urputnosti. Trávil jsem pobyt návštěvami u politiků a žurnalistů s doprovodem několika svých nových přátel – Georgese Melase, syna aténského starosty, a Alexandra Mercatiho, syna bankovního ředitele a od dětství přítele královského prince.

Kočí dětského kočáru seskočil z kozlíku a řekl Georgesi Melasovi s kouzelnou familiárností: „Můj malý pane Georgesi, vysvětlím vám, jak má váš přítel jednat s Trikoupisem.“ Bylo mi líto, že moje školní řečtina mi byla k ničemu, hlavně kvůli výslovnosti, kterou nás učili. Ještě že se všude mluvilo francouzsky. Byl jsem nadšený, že jsem objevil Řecko plné života, stejně jako dřív, jak antické, tak moderní. Můj instinkt mne nezradil, když jsem k němu dřív tak silně přilnul. Teď jsem už si byl jistý jeho budoucností. Věřím navždy v jeho obnovený osud.

Bohužel jsem ale postrádal člověka, kterého jsem potřeboval jako hlavní oporu. Bikelas při svém jednání sázel na svůj šarm a horlivost, ale vybudovat lešení, to nechal na starosti mně… Král byl na návštěvě v Rusku, zemi spravoval korunní princ a byl kvůli tomu poněkud nesmělejší tváří v tvář nepřátelskému kabinetu. Během dvou dlouhých rozhovorů jsem však získal dojem, že stojí pevně na naší straně. Po průzkumu aténských sportovních zdrojů, terénu a pracovní síly jsem předložil projekt s rozpočtem skromnějším, ale stále dostatečným. Nemám ho před sebou, ale myslím, že činil 250 tisíc drachem. Na stadionu se samozřejmě počítalo jen s dřevěnými lavicemi.

Navštívil jsem p. Trikoupise a svěřil se mu se svým pozitivním dojmem. Byl už připraven. Nic nenamítal, ale odmítl vládní účast. Požádal jsem o „laskavou neutralitu“. Přislíbil ji… nepochybně v duchu s výhradami. Dál jsem potřeboval sál v Zappeionu, který mi už nemohli odmítnout.

S přáteli – naše falanga se rozrůstala – jsme pak rozesílali pozvánky na zasedání, které proběhlo 12. listopadu s hojnou účastí. Naštěstí jsem už přivykl těmto neurčitým shromážděním, kterým je třeba lichotit, ukolébat je a naráz spěchat. Výsledkem byl výbor pod patronátem královského prince, který nedovolil nikomu diskutovat o základních principech. Plukovník Mano, poslanec a bývalý ministr p. E. Skouloudis, velitel eskadry kavalérie Soutzo a starosta Pirea p. Retzinas se stali místopředsedy; p. Paul Skousés pokladníkem; pánové A. Mercati a G. Melas tajemníky. Datum Her bylo stanoveno na 5.–15. dubna 1896. Měli jsme možnost využít shody řeckých a západních Velikonoc. Program, který jsem přivezl z Paříže, byl schválen.

O čtyři dny později, 16. listopadu, jsem vystoupil na konferenci ve velké literární společnosti Parnasse. Sál byl přeplněný. Trikoupisova strana se ještě nevzdala, ale ani opozice neskládala předčasně zbraně. Stále vlastním z jednoho čísla satirického veršovaného listu Romos karikaturu, která ukazuje pány Trikoupise a Delyannise v boxerských rukavicích zápasící o Olympijské hry. Ne bez obav jsem o měsíc později musel opustit Atény, tentokrát po zemi. V Patrasu mne očekávala Panachajská gymnastická společnost a připravila mi nadšené přivítání. Člen jejího výboru mne doprovodil do Olympie. Dorazili jsme tam večer. Musel jsem počkat až do úsvitu, než jsem mohl pohlédnout na tvar posvátné země, o které jsem tolik snil. Celé ráno jsem se procházel rozvalinami. Vrátil jsem se pak do Olympie až o 31 let později, na slavnostní odhalení památníku připomínajícímu obnovení Her. Z Patrasu jsem pokračoval s krátkými zastávkami na Korfu, v Brindisi až do Neapole, kde mne přijal můj nový kolega vévoda d’Andria a kde jsem 7. prosince ve Filologickém kroužku za předsednictví renomovaného p. Borghiho měl přednášku, která ve mně zanechala dojem, jako bych mluvil do větru. Daleko od harmonie Apollónovy hymny a siluety Parthénonu vyvolávání ducha Olympijských her nemělo zjevně sílu.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Marie François Sadi Carnot byl zavražděn 25. června 1894
  2. Charilaos Trikoupis (1832–1896), předseda vlády v letech 1875 až 1895
  3. UVF, Union Velocipédiste de France, Unie francouzských velocipedistů
  4. tj. „časovku na řekněme dvanáct hodin“
  5. Société d’Encouragement de l’Escrime